Ptáček
Maruško! Co ti to tak trvá?! Čekám tu na tebe, čekám! Sedni si! vyzvala sousedka Anna svou kamarádku Marii Veselou a poposedla si na lavičce, aby se jí sedělo co nejpohodlněji.
A proč by ne? Jaký je krásný podvečer! Na co sedět doma? Jen televize a kočka Micka. Nuda! Ale venku na dvoře už je jaro v plném proudu. Je sice teprve duben, ale už je skoro teplo jako na konci května. Dokonce i třešeň, kterou ještě Aničky muž Josef vysadil pod okny, už rozkvetla do bíla. A lavička pod ní, tu jejich Pepa kdysi udělal, teď už zase láká babky k večernímu posezení. Anna ji před týdnem natřela, tak teď je jako nová! Jen čeká, až si na ni sednou v řadě a začnou obvyklé ženské řeči. O dětech, o zdraví, o životě a o lásce.
O čem jiném mají ženské povídat? Stejně, i když o sobě už vědí všechno, občas se dozví nějakou novinku, která rozjede nový hovor. Děti rostou, bolístek přibývá a láska No co láska? Té nikdy není nazbyt. Většinou je jí málo. Proto pokaždé čekáš nějaké to odhalení, až někdo poví, jaké to je, když tě někdo doopravdy miluje. Chvilku posloucháš a je ti hned líp. I když sama máš v srdci ticho a prázdno, když je někdo, kdo to zažívá, tak to znamená, že láska ještě nevymřela. Pořád tu je. Hřeje, dává světlo, dává život
Anna Veselá, kterou na sídlištiříkali jednoduše Anička, znala Marii snad od narození. Přece už víc než padesát let bydlely na jednom patře v paneláku na kraji Brna. Jako malé je maminky nechávaly běhat od dveří ke dveřím, zamykat nikdo nemusel, vždyť holky byly buď v jednom bytě, nebo ve druhém. Pak se ale přece jen začalo zamykat. To už bylo, když se Anna a Maruška vydaly hledat štěstí.
Bylo jim tehdy asi šest let.
K Aničce přijela na návštěvu babička a vyprávěla holkám, že nejdůležitější je chytit štěstí za ocas a udržet si ho u sebe. Pak jde všechno jako po másle. A že když bude mít někdo ve svém životě to opravdové štěstí, bude to mít dobré i celý jeho svět i rodina bude mít klid.
Holčičky moc nerozuměly dospělému světu, ale tenhle motiv jim utkvěl v hlavě. Kdo by nechtěl, aby se máma a táta nehádali a měli doma pohodu? Tak se rozhodly pátrat po tom šťastném ptáčkovi.
A Anička prý věděla úplně přesně, kde ten pták štěstí bydlí. V protějším paneláku! U toho protivného starého pána s drsňáckým hlasem. Občas ho prý vypouštěl na dvůr. Nádhera! Velký, barevný, pózoval a křičel. Ale určitě to byl on, pták štěstí! Protože ani v zoo kam chodily s rodiči každou neděli takový nebyl.
Přípravy byly velké. Na Aniččině balkoně objevily starou klec, ve které kdysi přivezla babička králíka z venkova.
Ptáka někde musíš dát, ne? Za ocas ho pořád držet nešlo a taky kdo by pak mohl jíst zmrzlinu, která prý přijde, až budou opravdu šťastné?
A s sebou vzaly i chleba a sušenky. Kdo ví, co pták rád. Maruška přidala ještě karamelu. Člověk nikdy neví! A cukrovinky mají přece všichni rádi, ne? Byla by tragédie, kdyby s Annou přišly s chlebem a ten by se ptákovi nelíbil.
Se spěchem si moc nelámaly hlavu. Byla to vážná věc! Ani babička už nebyla na návštěvě a slíbila, že si Aničku vezme na celé prázdniny na chalupu. Rodiče začali balit věci na dovolenou k Baltu. Jeli dvě rodiny jedním autem kvůli penězům. Naštěstí to nebylo daleko pár hodin cesty. Člověk se ani nevyspí. Na místě starý, ale pohodlný domek, velký dvůr, houpačky, a k moři pár kroků. Prostě paráda!
Anna se těšila na dovolenou i na babičku.
A bylo jí líto kamarádky, protože Maruška neměla žádnou babičku. Ani jednu! Jak to může být, že dítě nemá babičku? Kdo pak tajně rozmazluje, vypráví dlouhé pohádky (ne jen o Koblížkovi, když je potřeba uklidit a vyprat) a uháčkuje pokrývku na hlavu, která vypadá jako klobouk se stuhou?
Anička si říkala, že jestli najdou ptáčka štěstí, bude mít i Maruška babičku. Možná bude dokonce z té samé vesnice jako Aniččina a nebudou se v létě muset vůbec rozloučit. Kvůli tomu by stálo za to se snažit!
Den před odjezdem na Balt volaly maminkám, že jdou k sobě hrát, a vyrazily z domu. Dveře zavřely potichu (aby nebouchly průvanem), zašklebily se na sebe, aby se nerozesmály, a pelášily po schodech.
Prošly dvorem, pak do vedlejšího a už stály před šedivým, smutným barákem, kde podle nich bydlí ten jejich pták štěstí.
Na dvoře ticho, ani noha. Bylo dusno, takže všichni seděli doma nebo byli v práci.
Holky se po sobě podívaly. Jak mají teď toho ptáka hledat? Nikoho se ani nezeptají Maruška už měla na krajíčku pláč, ale Anči na drobnosti nebrečela. Když je třeba, je třeba! Jinak jim uniknou všechny sny o Maruščině babičce, krabici zmrzliny a nových puntíkatých šatech. Stejné šaty! Aby každý poznal, že jsou nejlepší kamarádky. A hlavně rodiče! Zase by se mohli hádat, a to jen kvůli nějakému podivnému ptáku!
A proč podivnému? Protože, kdyby byl ten pták pořádný, tak sedí na stromě před vchodem a nemusí ho nikdo hledat! Ale on nikde!
Anča, když koukla po okolí, popadla Marušku za ruku a šla k vchodu. K čemu stát a čumět kolem? To nic nezmění. Ale zaklepat na dveře a zeptat se, kde žije pták štěstí, to může.
Kolik je v tom domě bytů A oni teprve v jednom vchodu! Někdo neotevírá, asi není doma, jiný se rozčiluje, že si z nich dělají legraci.
Ale Anna s Maruškou ťukají dál, kde nedosáhnou, mlátí do dveří, a ptají se:
Kde bydlí pták štěstí?
Jak jsou ti dospělí divní! Jednoduchá otázka, nešlo by prostě odpovědět? Ale ne! Vztekají se, mávají rukama, někdo je dokonce vyhání. Holky radši utíkají pryč, ale zelené dveře se zvláštní klikou si zapamatují. Tam už ťukat nepůjdou. Takoví nerudní lidé přece nemůžou mít ptáka štěstí!
Až jedna domácnost byla jiná. Otevřel jim kluk o něco starší a jen pokrčil rameny:
Pojďte dál!
Žádný pták tam nebyl, ale zato tolik zajímavých věcí, že zapomněly i na čas a na to, proč vlastně přišly.
Prohlížely si děsivé masky na stěnách. Přikládaly k uchu velké lastury s šuměním moře. Důkladně si prohlížely precizně sestavený model lodi, velký jako opravdový s plachtami a figurkami námořníků na ráhně.
To jsme stavěli s tátou. Svatá Anna.
Jé! Já jsem taky Anna! Anička stáhla prst z plachty a usmála se.
Ty seš Anička? Krásné jméno! Jako moje máma.
A ta je kde?
Máma? V práci. Hned přijde. A proč jste samy venku? Nebudou se na vás zlobit?
A v tu chvíli si holčičky vzpomněly na ptáčka a taky, že je dávno po obědě, a že už je musí hledat, a že bude pěkný malér.
Maruško! Utíkáme!
Anča popadla kámošku za ruku, zapomněla na klec a pelášily ke dveřím.
Počkejte! kluk je dohnal na chodbě. Tady!
Peříčka byla tak nádherná, že holky zůstaly stát s otevřenou pusou, ani se nenadechly.
Co to je?
To je pávní peří! Máma mi je nosí. Pracuje v zoo. Vemte si!
Holky beze slova chytly lehounký zázrak do dlaně a běžely domů, ani se nerozloučily.
A doma už čekala bouřka!
Ubrečené mámy pobíhaly po hřišti a volaly holky. Tátové nervózně kouřili před domem a čekali na policajta, který jim zakázal jít někam pryč, dokud nerozhodne co a jak.
Když je uviděla Maruščina máma, sesunula se na zem uprostřed hřiště.
Jsou doma
A bylo všechno slzy, pusy, páskem na zadek. Naštěstí už nebyl moc čas je pořádně potrestat.
A za pár dní, na houpačce u domku na dovolené, holky houpaly nožičkama a šeptaly:
Víš co, Maruško, my žádného ptáka nepotřebujeme!
Proč ne?
Protože babička říkala, že opravdové štěstí je, když tě někdo miluje.
A co jako?
No! Kdyby nás neměli rádi, tak by takhle nebrečeli, když jsme se ztratily, ne? A nebáli by se, že jsme pryč navždy. Co myslíš?
To máš pravdu
Tak vidíš, my jsme vlastně šťastné, ne?
Nevím
Já to vím!
A co rodiče?
Rodiče? Pohádali se za ty dva dny vůbec?
Ne
Tak můžou být v klidu. Jenom občas nechtějí. A pták jim nepomůže, rozumíš?
Jo.
To léto jim oběma zůstalo jako nejhezčí dětská vzpomínka.
Anna Veselá, kdykoliv vzpomínala na svůj život, byla vděčná, že má s kým se o ty vzpomínky podělit. A nejen to mohla se zeptat, když jí něco vypadlo z hlavy. Přeci jen se ve dvou pamatuje líp.
A Maruška si vždycky pamatovala všechno líp než Anna. Možná byla klidnější povahy? Kdo ví. Anna byla vždy divoká, živá, pořád někde lítala. Maruška sedla, přemýšlela, pak šla pomalu, po cestě si v hlavě srovnala myšlenky. Kdo spěchá, ten se ztrapní. A pamatovala si všechno, jako by to bylo včera.
Anča si dokonce ani nevšimla, že se sestává se svým budoucím mužem, dokud nebyla u něj doma.
Svatá Anna
Loď stála tam, kde ji kdysi obdivovaly dvě malé holky. Jenže holkám už bylo dvacet tři a Maruška už měla muže, ale Anna se v té chvíli vrátila zpět ta malá, co se bála dotknout figurky, aby něco nerozbila.
A po svatbě vytáhla z oblíbené knížky pávní pírko, které opatrovala od dětství, a ukázala ho mužovi.
Pamatuješ?
A smála se, když se marně snažil vzpomenout.
A přišlo štěstí. Dlouhé, skoro na třicet let. S péčí i starostmi. S prvními krůčky dcery a za čas i syna. S nemocí, ve které ji Pepa podržel za ruku a našel ty nejlepší doktory, i když budoucnost stála v předsíni a bála se vstoupit. A jednou přišel den, kdy se čas zastavil, Anna přestala dýchat, protože s Josefem odešel i vzduch, i život. Maruška byla tehdy po boku a neztratila se v panice nafackovala kamarádce, aby se probrala, a držela ji jako dítě.
Drž se, Aničko! Máš děti
A Anna se vzpamatovala. Protože štěstí zůstalo blízko. Už necelé, půlené, ale pořád to, co jí Pepa daroval. A i když jsou děti dospělé, kdo by chtěl ztratit mámu hned po tátovi. To není správné! Děti mají mít oporu. Jako říkávala babička:
Dokud mezi dítětem a nebem stojí někdo, není sirotkem. Šťastné je to dítě
Měla pravdu! A Anna věděla, že ji děti i vnoučata potřebují. Po čase se sice rozprchli práce, vlastní životy, každý chce svůj domov Ale Anna věděla, že je vítaná. Mohla si sbalit kufr, koupit dárky a vyrazit za synem i dcerou. Nebo počkat na prázdniny a pak byl u ní v domě zase ten známý šrumec, noc co noc naslouchala dětskému dýchání a postel už nebyla prázdná. Nejstarší vnučka se stydlivě procházela poblíž, nakonec si sedla mezi malé a naslouchala pohádkám, jako kdyby ji slyšela poprvé.
A srdce bylo zase klidné. Vrátila se radost. Tichá, lehká jako peříčko možná ne tak krásná, jaké jí kdysi dal muž, ale přece toužená.
Ne každému se to podaří. Někdo může sebevíc chtít, a přesto mu štěstí mezi prsty unikne. Anna s Maruškou měly štěstí. I když tehdy ptáčka nechytly, štěstí si podržely. Pochopily, co znamená pro ženu. U každé je to jiné pro ně je štěstí tohle: aby děti byly zdravé a zbytek už se nějak zvládne.
Maruška to dokázala a přála si to moc. I když mohla zůstat bezdětná. S mužem nikdy společné dítě neměli. A tolik se milovali! Všichni na to koukali s úžasem všude spolu, pořád spolu, nikdy se neomrzí, když jsou od sebe, stýská se. Sousedky si stěžovaly na chlapy, ale Maruška mlčela neměla na manžela jediné špatné slovo.
Žili v klidu, no v rodině to vždycky nešlo. U Marušky měla manžel šíleně příbuzných tetičky z jedné strany, tetičky z druhé. Dvě sestry obě protivy! Marušku trápily jako nikoho jiného nic nebylo podle nich dobře: všechno obracely naruby.
Naštěstí tchyně paní Marie byla moc dobrá žena. Jako jediná ji hned přijala, nikdy ji nevyčetla. Proč byly její dcery tak jiné, je záhadou, syna vychovala skvěle.
Byla jen moc hodná neuměla říci ne, neuměla se pohádat malinko a už slzy. Maruška jí byla vděčná, už od začátku ji oslovovala mami.
Všichni spolu, blízko.
Veselo bylo, když se tchyně Marie prodala byt a přistěhovala se k synovi. Dcery protestovaly. Maruška jí doma místo nenabízela, i když manžel chtěl. Koupila si byt ve vedlejším domě prý nechce nikoho omezovat, u nich by bylo těsno a už stejně dávno věděla, jaké mají Maruška a Anton plán.
Věděla, jak těžké je udržet v rodině klid, sama to zažila manžel ji nechal se třemi dětmi. Pomáhal, ale to není život, když nejbližší člověk jen tak odejde a ani neřekne proč. To až pak si promluvili a Maruška byla u toho. Věděla, jak moc to paní Marie bolelo. I když léta plynou, srdce bolí pořád.
A co zjistili? Žena nezaostávala v ničem, prostě měl manžel novou lásku. Sultán, kdyby ho čert vzal!
Marie v harému bydlet nechtěla, ale aspoň zůstala ženou. Uklidnila se, Marušce poděkovala a začala si život zařizovat nově.
Najít syna Marušce tehdy pomohla právě ona. Odejít z velké nemocnice a šla pracovat jako sestřička do porodnice. A tam si našla vnučku holčičku, kterou Maruška a muž adoptovali, když už to nešlo jinak. Rok o nich nikdo nevěděl, pak se vrátili s dítětem. Nikomu nevysvětlovali kdy, kde a jestli Maruška rodila. Anička věděla, že to bylo poprvé, kdy Maruška prostě zatnula zuby a nikoho do svého života nepustila. Rodina brblala, ale když viděli, jak malou miluje paní Marie, dali pokoj. Asi je opravdu jejich.
Švagrové něco tušily, ale už netroufaly otevřeně ji drtit. Ne kvůli Marušce, ale kvůli Marii. Najednou všechno končilo tichou odpovědí a zavěšením. Kam se poděla její mírnost?
Nikde! Jen věděla, že sirotek potřebuje lásku ještě víc. A pomáhala s péčí, věděla, že tím zachrání synovi rodinu.
Tak žily. Maruška po boku manžela a s dcerou. Anna ve své rodině.
Dobře!
Kamarádily, jezdily na dovolené, jejich děti spolu. Zase byly dveře dokořán, protože na domácí kliku si takových holek nenaučíš. Jen dávaly pozor, aby si nezopakovali příběh s ptáčkem.
Pak odešel Josef a zůstal po něm smutek a prázdno plánů o společném stáří.
Zato i Anton za chvíli odešel. Nikdy moc nestonal, a najednou trombóza. Pracoval v nemocnici, přesto to nikdo neodhalil.
Tehdy šla Maruška hodně dolů. Teď byla na řadě Anna, aby ji držela nad vodou a nedala jí spadnout.
Máš syna, Maruško! Rodiče! Paní Marii! Nemůžeš se tak trápit! Co s nimi bude, když tu nebudeš? Přemýšlej! Co by řekl Anton, kdyby tě viděl pořád plakat? Nesmíš to dopustit, tolik tě miloval! Copak chceš, aby jeho láska zmizela v nicotě? To není správné, cítíš?
Ať už to bylo čímkoli, nebo tím, že si uvědomila, že na ní závisí tolik lidí, Maruška sebrala sílu. Jako Anna se naučila žít znovu. Svou lásku si opatrovala jinak ale dál.
Syn Pavel vystudoval, stal se důstojníkem. Lítá po republice po službách, ale na matku nezapomíná. Děti dováží dvakrát do roka buď sám, nebo jeho žena, malá světluška Světlana. S Maruškou si padly do noty, lepší vztah by člověk nenašel. Učila se od Marušky, jak být dobrou tchyní. Proto přijala synovu volbu rovnou.
Jasně že to nebylo hladké.
Když syn přivedl Světlanu i s dítětem z předchozího vztahu a žádná svatba nebyla. Muž ji opustil, když byla v šestém měsíci, odjel pracovat a napsal, že se nevrátí. A nakonec se aspoň zachoval slušně podepsal, že syn Pavla může dítě adoptovat.
A Maruška? Synovi řekla, ať ustoupí, vzala dvouleté dítě do náruče:
Ahoj, jsem tvoje babička Maruška! Chceš sušenku? Ne? A co podívat se pod stromek? Ježíšek ti tam schoval dárek! Opravdu! Viděla jsem ho!
Kolik potřebuje máma, aby její srdce roztálo? Nepotřebuje moc stačí přijmout cizí dítě a má tě za svého člověka.
Maruška to dávno věděla a teď to mohla i ukázat.
Tak je dnes Světlana její dcera a Maruška počítá vnoučata i s tím nejstarším, co vlastně není pokrevní, ale je první a milovaný.
Maruško, kdy se začne chystat na chalupu? Už je načase! Anna zaklonila hlavu a podívala se na větve třešně.
O víkendu. Jen operu okna a jedeme.
Jé, úplně jsem zapomněla, že letos jsou Velikonoce brzy. Tak to je fakt načase! Ty tvoji přijedou?
Na dva dny jedou s mladším kouknout na univerzitu do Prahy, tak se staví. Na zpáteční cestě tu budou déle, možná tu menší pár dní nechají. Ještě se uvidí. A tvoji?
Moji až v létě. Už ne mateřská, ale škola, takže mají ještě výuku.
To uteče, je to jen měsíc a půl!
Já vím, ale zdá se mi to dlouhé
To je vždy, když se těšíš na něco hezkého. Čas se táhne, a když to přijde, je to jako vteřina a zas čekáš. Ale víš co, Aničko?
Co?
Že za takovou vteřinu bych dala všechno. Jak je to krátké, ale pak z toho žiješ a skládáš radost jako korálky na šňůrku. Štěstí prostě není nikdy moc, jen někdy si vůbec nevšimneš, kolik ho máš.
To máš pravdu. Pamatuješ, jak jsme hledaly ptáka štěstí?
Jak by ne! Maruška se rozesmála a složila ruce na hrudi. Pak jsem týden nemohla pořádně sedět. Máma byla úplně vedle, táta mi dal za vyučenou. A ty jsi nebyla lepší!
Pravda! Ale víš co, Maruško?
No?
Podle mě jsme ho tehdy stejně za ocas chytly. Ani jsme si nevšimly jak, ale chytily. A lítá s námi dodneška a dává nám, co jiné ženské žádají a často nedostanou. Rodinu, muže, děti i vnoučata. Řekneš, že nejsme šťastné?
Řeknu, že máš pravdu! A měli bychom našemu ptáčkovi poděkovat. Stačí jen ať ještě zamává křidélky a mrskne ocáskem. Aby štěstí měli i ti naši milovaníVtom něco zapraskalo ve větvích třešně a mezi dvěma listy zablikalo sluníčko na šedivý chmýříček ptáček, malý vrabec, se na ně zvědavě podíval a rozevřel křidélka. Sousedky se smály, klábosily dál, a smích i vzpomínky se prolínaly s pozdně odpoledním vzduchem, jakoby tu seděly napořád.
V tu chvíli Anna pohladila Marušku po ruce a tiše, skoro jako modlitbu, zašeptala:
Ať už letí, kam chce. My mu budeme vždycky mávat.
A ptáček, jako by rozuměl, poskočil kousek po větvi, rozvlnil ocásek, a s šuměním křídel se vznesl vysoko nad střechy. V tom okamžiku Anna i Maruška pocítily, že štěstí není v tom, co držíš pevně v dlani, ale v tom, čeho jsi kdy byl součástí. Ve dvoře, v radosti dětí, v tiché podpoře a v odvaze začít pokaždé znovu.
A když pak domů zněla večerní písnička z kuchyně, kde voněly buchty, a lavička pod rozkvetlou třešní zůstala chvíli prázdná, ptáček doletěl až ke střeše, otočil hlavičkou a nad celým sídlištěm se rozneslo obyčejné, ale stále stejné pípání: štěstí je tam, kde mu dovolíš přistát.
A tak zůstalo. Až do dalšího jara.
