Ptáček

Ptáček

Vali! Co ti to tak trvá?! Čekám tu na tebe, čekám! Sedni si! Anna, sousedka Valentýny Novotné, se zavrtěla na lavičce, aby si udělala pohodlí.

No, a co? Jaký je to večer! Proč trčet doma? Tam je jen televize a Mourek na klíně. Nuda! Ale venku jaro! Ještě je sice brzo, teprve duben, ale už je krásně teplo. I ta višnička, kterou kdysi zasadil pod okny Annin manžel, Štěpán, už rozkvetla. A lavička pod ní, taky od Štěpy, je připravena na posezení. Anča ji minulý týden natřela, takže teď jen září novotou. Jakoby jen čekala, až si na ni sednou sousedky a zavede se stará známá ženská řeč. O dětech, nemocech, životě a lásce.

O čem jiném ženy mluvit? A i když se znají celý život, čas od času objeví něco nového, co podnítí další povídání. Děti rostou, bolesti přibývají, a láska… Co láska? Té nikdy není dost. Spíš naopak. Právě proto člověk čeká na každé vyprávění, jaké to je, když tě někdo má rád. Člověk si to poslechne a hned má lehčí srdce. Třeba máš uvnitř ticho a prázdno, ale když víš, že láska na světě ještě existuje, že někde svítí a zahřívá, hned se žije líp…

Anna, v lidové řeči a pro sousedy prostě Anča, znala Valentýnu odjakživa. Celý život bydlely na stejném patře. Jako holky rodiče ani nezamykali dveře, aby si nemusely lítat s klíčem sem a tam. Vědělo se když nejsou v jednom bytě děti, jsou zaručeně u těch druhých. Pravda, později už jim zamykání připomněli. Bylo to poté, co se Anča s Valentýnou vydaly hledat štěstí.

Bylo jim tehdy asi šest.

Annina babička přijela na návštěvu a pověděla holčičkám, že nejdůležitější v životě je chytit ptáčka štěstí za ocas a přitáhnout si ho k sobě. Pak už všechno klapne. Život bude lehký a hladký, všichni spokojení.

O životě holky moc nepochopily, ale tu větu o těch druhých si zapamatovaly. Kdo by nechtěl, aby rodiče spolu dobře vycházeli a nehádali se kvůli prkotinám? A tak se rozhodly, že toho ptáčka najdou.

Zvlášť když Anča ze sebe s naprostou jistotou vychrlila, že ví, kde žije v sousedním domě! U takového protivného strejdy s chrchlavým hlasem. Občas ho viděla venku! Nádherný pták, celý barevný a velký, s podivným křikem… Určitě to byl on! Pták štěstí! Na výletech do zoo takového neviděly.

Přípravy byly poctivé.

Na Annině balkoně objevily starou klec, ve které kdysi babička přivezla králíka z chalupy.

Ptáčka je přece třeba někam dát! Kdyby ho držely jen tak za ocas, hned by je bolely ruce, a jak by potom jedly zmrzlinu, která podle nich určitě spadne z nebe, až budou šťastné?

Vzaly si i chleba a sušenky. Kdo ví, co má ten pták nejradši. Valentýnka ještě přidala bonbón, jen tak, pro jistotu. Všichni přece mají rádi sladké! Bylo by trapné, kdyby mu jejich chleba nevoněl.

Nespěchaly. Bylo to vážné! Brzy už měla odjet Annina babička, která slíbila vzít Anču na celé léto k sobě. Rodiče se chystali na dovolenou jeli dvě rodiny jedním autem, ať to nestojí moc peněz. K moři je to jen pár hodin. Než se vyspíš, už tam jsi. Čekal je pěkný starý domek, velký dvůr, houpačka. A moře za rohem. Krása!

Anča se těšila na výlet i za babičkou.

Navíc litovala Valentýnku. Ta totiž neměla žádnou babičku! Ani jednu! Jak to může být? Kdo by jí nosil dobroty za zády rodičů, kdo by jí povídal pohádky, kdo by jí uháčkoval klobouček s mašlí?

Anča si myslela: kdyby chytly ptáčka, Valentýna by možná dostala babičku. Třeba by byla z té samé vesnice, co ta její, a rozdělit by se pak nemusely. Pro takový cíl stálo za to se snažit!

Den před odjezdem k moři obě vykřikly na mámy, že jdou k sobě, a zmizely z domu. Tiše zavíraly dveře, aby nebouchly, a snažily se nesmát nahlas. Sešly dolů.

Své hřiště, sousední dvorek, a už stály před tím šedým, smutně vyhlížejícím domem, kde žije jejich ptáček.

Jenže na dvoře bylo prázdno a ticho. Horko nikde nikdo. Každý doma nebo ještě v práci.

Pohlédly na sebe. Kde teď mají toho ptáčka hledat? Ani se koho zeptat… Valentýně se začaly v očích sbírat slzy, už už to vypadalo, že bude brečet. Ale Anča nebyla zvyklá propadat bezradnosti. Když je nutné, tak je nutné! Jinak by jejich naděje na babičku pro Valentýnu, krabici zmrzliny a nové puntíkované šaty byla v tahu. Stejné šaty, aby všichni hned věděli, že jsou nerozlučné kamarádky! A hlavně rodiče… Zase by se hádali, když Anča s Valentýnkou ptáčka nenajdou!

Proč škodolibého? Protože by jinak seděl na stromě u vchodu a nemusel by ho člověk hledat! Jenže je pryč.

Anča se rozhédla a pevně chytila Valentýnu za ruku, zamířila ke vchodu. Nemá smysl jen stát a koukat okolo! Mohou přece zazvonit a zeptat se: kde tu ten ptáček bydlí.

Kolik je v tom domě bytů… A jsou teprve v prvním vchodu! Někdo neotevře, asi nejsou doma. Někdo se rozčílí, že si dělají legraci.

A Anča s Valentýnou jdou dál, bouchají na dveře tam, kde nedosáhly na zvonek.

Kde bydlí pták štěstí?

To jsou ale divní ti dospělí… Jednoduchá otázka! Proč na ni nemohou odpovědět jako normální lidé? Kdepak! Vyvádějí, máchají rukama, křičí. Někdo je dokonce chtěl pokárat. Holky rychle prchly, ale zelené dveře se zvláštní klikou si pamatovaly. Tam už bouchat nebudou. U zlých lidí pták štěstí přece žít nemůže.

Až v jednom jediném bytě měly štěstí. Otevřel jim kluk o něco starší a na otázku děvčat jen pokrčil rameny:

Pojďte dál!

Ptáčka tam nenašly. Zato tam bylo tolik zajímavých věcí, že okamžitě zapomněly na čas i na původní cíl.

Prohlížely si strašidelné masky na stěně. Přikládaly k uchu velké mušle, ve kterých bylo slyšet moře. Obdivovaly velkou maketu lodi, skoro opravdovou s plachtami a figurkami námořníků.

To jsem s tátou stavěl. Svatá Anna.

Jé! Jako já! Anča stáhla ruku z plachty a rozzářila se.

Ty jsi Anna? Hezké jméno! Jako má mamka.

A kde je?

Máma? V práci. Brzy přijde. Proč jste samy venku? Nebudou se na vás zlobit?

Najednou si holky vzpomněly na ptáčka, že už mají být doma na obědě, a tím pádem je už jistě hledají, a taky, jak je nepříjemné dlouho stát v koutě, protože se maminka zlobí.

Valčo! Utíkáme!

Anča popadla kámošku za ruku, zapomněla na klec, a běžely ke dveřím.

Počkejte! kluk je doběhl na chodbě. Tady!

Peříčka byla tak nádherná, že děvčata oněměla úžasem, neschopná vztáhnout ruku.

Co to je?

To jsou páví pera! Mamka je nosí, dělá v zoo. Vemte si!

Sebevědomě si převzaly to křehké krásné kouzlo a ani se nerozloučily utíkaly domů.

A tam… Bouře!

Ubrečené matky pobíhaly po dvoře, volaly své holky. Otcové nervózně postávali u vchodu, čekali na strážníka, který nařídil nikam se nevzdalovat, dokud nerozhodne, co dál.

Jakmile je zahlédla Valentýnina mamka, svezla se na zem doprostřed dětského hřiště.

Našly se…

A následovalo všechno: slzy, objímání, výprask. Ještěže už nebyl čas potrestat je pořádně.

O pár dnů později seděly holky na houpačkách u domečku, který rodiče najali na dovolenou, a špitaly si:

Víš, Valčo, my žádnýho ptáčka nepotřebujeme!

Proč?

Protože babička říkala, že hlavní štěstí je, když tě někdo má rád.

A co jako?

No, to! Kdyby nás neměly rády, plakaly by, když jsme se ztratily? Ani by se nebály, že odejdeme. Ne?

No jo…

Takže jsme i tak šťastné, že jo?

Netuším.

Já jo!

A rodiče?

Co rodiče? Hádej, pohádali se za ty dva dny?

Ani jednou…

Vidíš? Můžou být v klidu. Jen nechtějí. Žádný ptáček jim nepomůže. Chápeš?

Asi jo.

To léto bylo to nejkrásnější v jejich společných dětských vzpomínkách.

Anna Novotná se s radostí vždycky ohlížela zpět, že má někoho, s kým si může vzpomínky sdílet. A nejen sdílet, ale když něco zapomene, může se poptat. Ve dvou se paměť nosí snáz.

Navíc Valentýna všechno pamatovala vždy líp než Anča. Možná byla klidnější povahy? Kdo ví. Anča byla živá jako rtuť, pořád v pohybu. Valča radši nejprve poseděla, popřemýšlela a pak šla, v hlavě srovnané myšlenky. Kdo spěchá, ten se ušklíbí! A pamatovala si vše, jako by to bylo včera.

Když se Anča poznala se svým budoucím mužem, poznala ho až po delší době. Chodili spolu měsíc, než se ocitla u něj doma.

Svatá Anna…

Loď stála na stejném místě, kde ji kdysi obdivovaly dvě malé holky. A i když byly obě už dospělé, jednadvacet let, a Valentýna měla manžela, Anča se cítila znovu jako ta malá dívka, která se bála dotknout figurky námořníka, aby něco nezničila.

Po svatbě vytáhla z oblíbené knihy peříčko, které léta opatrovala a ukázala ho manželovi.

Pamatuješ?

A vesele se smála, jak se snažil vybavit si dávné vzpomínky.

A přišlo štěstí. Dlouhé, skoro třicetileté. S každodenními starostmi i radostmi. S prvními krůčky dcerky, a pak i syna. S nemocí, kde Štěpán vzal Anně ty nejlepší doktory a držel ji za ruku, zatímco budoucnost nesměle přešlapovala u dveří a bála se vstoupit. A bude den, kdy se zastaví čas a Anna zapomene dýchat. Vzduch a život jí odejdou spolu se Štěpánem. A Valentýna, právě u toho, nezaváhá, vlepí jí políček a pak obejme, jako by byla malá.

Drž se, Aničko! Máš děti…

A Anka procitne. Protože štěstí je pořád nablízku. Už ne to úplné, ale pořád darem od Štěpána. Děti jsou dospělé, ale ztratit matku krátce po otci, to není spravedlivé. Kdo by je podržel? Jak říkávala babička?

Dokud mezi dítětem a nebem je někdo, není sirotek! To je šťastné dítě…

Pravda! A proto je třeba žít. Pomoci dětem, těšit vnoučata. A i když se všichni po čase rozjeli do světa, práce a samostatné domácnosti, Anka dobře ví je potřebná i milovaná. Může si zabalit kufr, nakoupit dárky a vydat se na návštěvu. K synovi, k dceři. Všude je vítaná. Nebo počká na prázdniny. Pak se sejdou všichni doma, vnoučata naplní dům švitořením. Zase nespí, naslouchá andělskému sýpání kluků pod dekou vedle sebe. Velká postel, kde spávala s mužem, nebude prázdná. Nejdřív se bude stydět nejstarší vnučka, ale nakonec se vecpe za ostatní. A bude i ona poslouchat pohádku, dělajíc překvapené Jé!, i když ji dávno umí zpaměti.

A přijde zase klid do srdce. A vrátí se radost. Tichá, lehká jak peříčko. Možná ne tak krásná, jako to, co jí kdysi dal manžel, ale rozhodně milovaná.

A ne všem je tak přáno. Někteří ať si přejí sebevíce se toho štěstí od nebe nedoprošují. Ony s Valentýnou měly kliku. Ani když tenkrát toho ptáčka nechytily, štěstí jim neuteklo. Pochopily už jako děvčata, co znamená pro ženskou. Každý to má jinak. Ony si to vymyslely a prožily po svém. Důležité byly děti. Ostatní přijde, když člověk chce.

Valentýna hodně chtěla. A mohla zůstat i bezdětná. S manželem to nešlo. Přitom se milovali, že to okolí až zaráželo. Všude spolu, nikdy si nelezli na nervy. Sousedky si stěžovaly na muže, Valentýna mlčela. Ne proto, že by nechtěla sdílet život s kamarádkami, ale protože k manželovi mohla říct jen dobré.

Duše v duši žili.

Anča si kdysi myslela, že takhle se žije jen v pohádkách. Ale pak poznala Štěpána. A když viděla Valentýnu, bylo jí jasné tady bydlí láska.

A přesto, i v jejich rodině nebylo vše růžové. Valentýnina rodina byla obrovská! Osm tetiček! A Anton, její muž, měl dvě sestry, až k nevydržení! Nikdo Valentýnu tolik netrápil jako ony. Život s nimi žádný med. Ptejte se, na co koupily k čaji, kam šly do všeho musely strkat nos. Valentýna nikdy nebyla dost dobrá. Ani když stála, ani když usedla či jen pohlédla.

Naštěstí měla fajn tchyni Marii. Ta byla jediná, kdo ji přijal hned a nikdy nevyčetl nic. Proč vychovala tak protivné dcery, to je záhadou. Syn byl vzorem.

Jenomže byla taky měkká. Nikomu neuměla odmítnout, nerada se hádala, spíš brečela. Valentýna ji litovala. Od prvního dne jí říkala mamko.

A tak žili pohromadě.

Všechno rozčeřil až prodej bytu Annina muže Marii. Přestěhovala se blízko syna a Valentýny, dcera protestovaly. K Valentýně bydlet nešla, syn jí nabízel, ale koupila si byt v sousedství. Prý je jejich byt malý, nechce je zatěžovat. O tom, co s Valentýnou plánují, věděla už tehdy, mlčela. Dcerám nic neřekla.

Věděla, jak těžké je udržet v rodině mír. Sama to zažila, když ji muž opustil s třemi dětmi. Pomáhal sice, ale to není život, když tě opustí milovaný člověk, aniž by vysvětlil proč. Později už si spolu sedli, popovídali. Tam měla zásluhu i Valentýna. Všimla si, jak matce bylo těžko. Srdce, to nezmizí jen tak. Po tolika letech spolehlivosti najednou už se nevejdu, odcházím. Kam? Proč? Co se jí nepovedlo?

A ukázalo se, že vůbec ničím. Jen si našel novou lásku. A divné v jeho hlavě to nevadilo té staré. Kdyby měl harém! Marie ho odmítla, ale i tak znovu pocítila ženskost. Uklidnila se. Poděkovala Valentýně a zařídila si život jinak.

Právě ona pomohla najít dítě Valentýně s Antonem. Odešla z okresní nemocnice a začala dělat sestru na porodním. Tam si vyhlédla vnuka.

Všechno dohodli. Valentýna neuměla nic napůl. Ale bez tchyně by to nezvládla. Jak to rodině vysvětlit, že rok chybí? Museli odjet. Věděli, že příbuzní cizí dítě nepřijmou. Vrátili se už s dítětem. Nikdo se neptal, kde a jak přišla. Anča věděla, že to byl poprvé moment, kdy Valentýna všechny otázky utnula. Příbuzenstvo si zabrblalo, vidělo, jakou má vnuka Marie ráda, a pak mlčeli. Je její.

Švagrové něco tušily, ale bály se pokračovat. Kvůli Marii. Ta se změnila když něco, tak přimhouřila oči a hovor utnula. Kam se poděla její měkkost?

Nikam! Prostě věděla, že dítě potřebuje lásku a péči. Vše dala jemu. Pomohla s malým, s domácností, vynaložila celé srdce. Proto byla rodina šťastná.

Tak žili. Valentýna s mužem a synem. I Anča měla všechno, co potřebovala.

Krása!

Přátelily se, jezdily na dovolené spolu. Děti bok po boku. A znovu dveře dokořán klíč byl zbytečný. Samozřejmě, dávaly pozor, aby se nikdy neopakovala historie s ptáčkem.

Pak odešel Štěpán, za ním Anton. Nikdy si nestěžoval na zdraví. A pak trombóza. Zrádná! Ačkoli Anton pracoval v nemocnici, nestačil si všimnout.

Valča byla na dně. A teď se střídala role Anča ji držela, nepustila ji padnout.

Máš syna, Valinko! Rodiče! Marii! Nemůžeš tak truchlit! Kdo je podrží? Co by řekl Anton, kdyby tě viděl už měsíc v slzách? Nemůžeš jeho lásku jen tak pohřbít! To není správné…

Tyhle slova nebo vědomí, kolik lidí na ní stojí zvedla se. Naučila se žít znovu, s láskou uchovanou ve svém srdci.

Dovedla Pavla na důstojníka. Putuje po vojenských posádkách, ale matku nezapomíná. Dvakrát do roka přiveze vnoučata, když nemůže on, tak jeho žena Světlanka. S ní má Valentýna vztah nejlepší. Dobrý příklad. Uměla být dobrá tchyně. Přijala synovu volbu bez výhrad.

A bylo i proč.

Syn přivedl nevěstu a i její dítě z prvního vztahu. Světlanka byla sama, když ji muž nechal těhotnou. Odjel za prací a oznámil, že se nevrátí. Naštěstí pak napsal souhlas k adopci dítěte Pavlem.

A Valentýna? Úplně v pohodě! Odstrčila syna ke stěně, když poprvé přivezl Světlanu na seznámení, kývla na ni a vzala dvouletého klučinu do náruče:

Ahoj, já jsem tvoje babička Valča! Chceš sušenku? Ne? Tak pojď pod stromeček, Ježíšek ti tam něco nechal. Fakt! Viděla jsem to! Půjdeme se podívat?

Kolik je potřeba, aby matčino srdce roztálo? Moc ne. Stačí přijmout její dítě a máte duši, která vás bude milovat.

Valentýna to dávno pochopila a použila správně.

Tak je ze Světlanky dcera a vnoučata od nejstaršího, i když není pokrevní, jsou všechny stejné.

Val, kdy pojedeme na chatu? Už je teplo! Anča zaklonila hlavu, aby ve večerním šeru zahlédla květy višně nad sebou.

O víkendu. Až umeju okna, vyrážíme.

Jéje! Já zapomněla, že letos je Velikonoce brzy. Je čas trochu poklidit, co?

Je. A ještě musím uvařit.

Přijedou tvoji?

Na dva dny. Starší syn se chystá na vysokou do Prahy, tak si ji jede prohlédnout. Teď jen nakouknou, na zpáteční cestě pobydou dál. Mladší možná nechají tady, ještě se domluvíme. A vaši?

Až v létě. Už nechodí do školky, ale do školy. Ještě mají výuku, tak musím vydržet.

To je jen měsíc a půl!

Já vím! Ale připadá mi to věčnost…

Když se na něco těšíš, čas se táhne jako smůla… Pak přijde ten okamžik, mihne se jak polibek, a je pryč. Ale víš co, Ančo?

Co?

Já bych za tu vteřinku dala cokoliv. Jak je krátká, dokážeš se jí žít znovu a znovu, radostí jako korálky na niti. Štěstí je takové. Není ho nikdy moc, a málo jen tehdy, když nevidíš, kolik ho máš.

To je pravda! Pamatuješ, jak jsme šly hledat ptáčka štěstí?

No jasně, že pamatuju! Valentýna se zasmála a přitiskla ruce na široký klín. Ještě týden potom jsem nemohla pořádně sedět. Mamka se hrozně bála, a táta mi dal výprask, abych si to zapamatovala. Ty nebyla jiná, skákala jsi vedle mě!

To jo! Ale víš co, Valinko?

Co?

Myslím, že toho ptáčka jsme stejně nějak chytly. Ani jsme si nevšimly jak, ale drží se u nás pořád. Jak jinak by se nám dostalo všeho, co jiné ženy celý život prosí a nedostanou. Rodiny, manželů, dětí. A vnoučat! Řekneš, že nejsme šťastné?

Řeknu, že máš pravdu! A mohly bychom tomu našemu ptáčkovi poděkovat. Ať nám ještě zamává a zatřepe ocáskem. Aby byli šťastní ti, koho milujeme…