S manželem jsme byli svoji už téměř sedm let, a i před svatbou jsme se znali dlouhou dobu. Oba jsme celé ty roky pilně pracovali a nakonec jsme díky úsporám dokázali postavit vlastní rodinný dům, a to svépomocí.
Než tahle doba nastala, žili jsme v manželově bytě v Plzni, který si ještě před svatbou pečlivě zrekonstruoval. Roky šly, ale byt zůstal ve skvělém stavu, protože jsme o něj vždycky dobře pečovali.
Když jsme se později přestěhovali do vlastního domku, vůbec jsme neuvažovali o tom, že bychom byt pronajali. Nechtěli jsme riskovat, že by se začal kazit nebo ztrácel hodnotu rukama cizích lidí, když jsme se o něj tolik let starali. Nechali jsme ho tedy prázdný, čistý a zachovalý.
Také se stalo, že mi před půl rokem moji rodiče přepsali byt v centru Prahy. Prodávat ho nedávalo smysl, všechny velké výdaje na stavbu domu už jsme měli za sebou a nepotřebovali jsme ty peníze okamžitě.
S manželem jsme si naplánovali, že časem uděláme pár kosmetických úprav, vyměníme starší nábytek a připravíme byt na nějaký solidní pronájem, aby to nebylo nájemníkům trn v oku a byt nezchátral.
Nakonec se stalo to, že byt zatím ležel ladem. A to neuniklo pozornosti manželovy sestry Kláry, když jsme společně seděli jednou večer u rodinné večeře.
Klára začala o tom, že máme dva byty, které zbytečně chátrají. Jeden potřebujeme, to ano, ale dva jsou podle ní naprosto zbytečné. Zvlášť když má rodina řeší, jak kde bydlet.
Stálo totiž za řeč, že Klára se svým manželem Petrem byli zrovna uprostřed nekonečného spoření na rodinný domek v Brně. Hypotéku si brát nechtěli, protože oba neměli zrovna vysoké platy a dluhy jim naháněly hrůzu.
Celá diskuse se dostala na velmi tenký led. Klára otevřeně řekla svůj pohled: musíme jeden z našich bytů prodat, abychom pomohli jim s koupí vysněného domu, a zbytek peněz bychom měli dát do banky na úrok. Prý by nám tu částku postupně spláceli, ale všichni jsme věděli, že by to byly roky nejistoty.
Všimla jsem si, že se manžel Jaroslav u stolu začal ošívat. Vždycky jsme rodině pomáhali, kdykoli jsme mohli nejen finančně, ale i svojí prací. Ale tohle byla opravdu nadměrná žádost.
Rozhodla jsem se, že si to vezmu na starost a Kláře odpovím sama. V klidu jsem jí řekla, že je to velmi vážné rozhodnutí. Oni by sice bydleli, ale my bychom zůstali bez bytu, s minimální sumou na účtu, a jistota domova je přece pro každého důležitá.
Navíc nikdy nevíme, kdy a jestli vůbec by peníze skutečně vrátili. Taková finanční rozhodnutí se mají řešit s maximální opatrností, i když se jedná o rodinu.
Není divu, že celá tahle debata u stolu byla všem nepříjemná. Klára na mě pohlédla dotčeně, manžel raději stočil řeč jinam a já jsem si v tu chvíli jen vzpomněla, jak je potřeba i v rodině umět říct slušně, kde jsou meze.
