Jen žít dál
Barborka, malá rozpustilá holčička s dvěma rozcuchanými culíky, pobíhala po široké dřevěné verandě jejich chalupy na okraji Beskyd. Slunce se opíralo do lesa, svěží vánek pohazoval pramínky jejích vlasů a tváře ji jen hořely po běhu. Jakmile zahlédla, že se kamarád jejího staršího bratra, Honza, loudavě šine ze dveří, přiskočila a schválně ho zaskočila.
Bez přemýšlení se mu pevně chytla ruky, prstíky do něj zabořené, a podívala se na něj zespoda těma dětsky upřímnýma očima. Rozesmátá, hlasitá, volala do světa:
Tebe NIKDY nepustím! Až vyrostu, vezmu si tě, to je jasné! Jen počkej!
Honza chvíli překvapeně vykulil oči, pak se mu ve tváři rozlil laskavý úsměv. Chvíli se díval na to neposedné stvoření, nevěřícně a s něhou. Pak pomalu, jakoby zahalený snem, v žertu odpověděl:
Dobře. Počkám.
Přitom jí rozcuchal vlasy, až se culíky zamotaly jako kočičí klubíčka, ale Barborka jen šibalsky přimhouřila oči a rukou sevření nezvolnila.
Ale teď se uč, poslouchej rodiče a dělej vše naplno! Aby ses jednou mohla říkat moje nevěsta!
Jeho hlas zněl přátelsky a teple, nic přísného, spíš takový ten snový tón, jakým dospělí někdy mluví s dětmi. Barborka na chvíli vážně přikývla, jako by si každé slovo vážila, a stiskla jeho ruku ještě silněji:
Jistě! Já budu ta nejlepší!
Letní vzduch voněl prázdninami, smíchem a dětskými sny, které ve slunečních paprscích vypadaly zcela reálně a naprosto samozřejmě možné…
****
Barborka seděla ve svém pokoji, napůl v tranzu obracela stránky učebnice matematiky. Za oknem se plížil podvečerní stín, celý dům byl až podivně tichý jen ze sousedního pokoje občas zazněly tlumené hlasy. Dívka zpozorněla: bratr Adam telefonoval a něco v jeho hlase ji bodlo do srdce.
Naslouchala: jméno Tomáš. Srdce se jí sevřelo. Adam povídal o setkání v kavárně, o jejím úsměvu Bylo to jasné Tomáš má novou slečnu.
Dřív než si to mohla rozmyslet, Barborka vyskočila, přikradla se ke dveřím bratrova pokoje a přitiskla ucho na dřevo, které studilo jak led. Každé slovo jí padalo do duše jako kapky deště. “To třeba není to, co si myslím?” volalo jí hlavou, ale byla to marná naděje.
Pak Adam dohovoril a vyšel do chodby. Barborka se narovnala, jako by byla přistižená při tajném činu. Už bylo pozdě, bratr ji viděl.
Tomáš má novou dívku? vyhrkla, snažíc se znít uvolněně, avšak hlas jí zradil.
Adam ji chvíli měřil, pak si opřený o zárubeň povzdechl. V jeho očích nebyl hněv, jen unavené porozumění. Už dlouho si všímal, jak se ségra při vyslovení Tomášova jména celá rozzáří, jak si tajně prohlíží jeho fotky na internetu.
Zase ta tvoje láska? Barborko, je ti šestnáct. Už to přerost. Je to jen dětská pohádka.
Barborka vzdorně pohodila hlavou, zvlněné vlasy se jí rozkmitaly jako zlaté včely.
Nikdy! zamračila se. Ty tomu nerozumíš! On si mě zamiluje, ještě uvidíš! Tohle není žádná dětská pohádka. Je to opravdové!
Mluvila pevně, vzdorovitě, ale sama si nebyla jistá vlastní vírou. V hlavě ji vířily Tomášovy záblesky pohledů, kratičké doteky, úsměvy dosud schované mezi vzpomínkami, jako drahé kamínky do tajné kapsy.
Adam se na ni chvíli díval a nenacházel slova. Viděl, jak jí v očích tančí slzy a vzdor teď by byl každý rozumný argument marný. Pro Barborku z dětské lásky vyrostl celý vnitřní svět…
****
Slunce proudilo mezi záclonami, zalévalo pokoj podivnou září, která vypadala jako rozpouštějící se zlato. Barborka vplula do obýváku, jakoby ji do místnosti vynesl vzdušný vír. Její tváře i oči zářily a ústa od ucha k uchu vypnutá v úsměvu, až to vypadalo, že je celá ústa.
Ještě udýchaná přiskočila ke svému bratrovi, který klidně upíjel kávu a klikal na tabletu české zprávy.
On mě pozval na rande! vyhrkla Barborka, rozechvěle a spiklenecky. Předal mi k narozeninám krásnou šperkovnici s rytinou a když jsem teď dospělá, prý se už nemusí stydět mi říct, že mě má rád! Tomáš mě miluje!
Z němě radosti málem poskakovala, stále si hladila vlasy a kontrolovala, jestli je opravdu pravda, že právě teď ona je tou šťastnou hrdinkou příběhu. Radost kolem tak jiskřila, že vzduch v celé místnosti tančil.
Adam odložil tablet a šálek. Zazubil se na sestru a pohladil ji po ramenou. To čekal už dlouho nejen pro Barborku, ale i pro svého nejlepšího kamaráda. Tomáš se poslední měsíce stále ptal, jak se Barborka má, jaké květiny má ráda, a vymýšlel plány na společné výlety.
Ta je tak krásná, říkával Tomáš zamyšleně. A chytrá, a hodná Hlavně aby už jí bylo osmnáct. Tobě to nevadí?
Adam se vždycky jen smál: Pokud bude šťastná, tak já taky. Důvěřoval Tomášovi, znal jeho povahu i věrnost. Teď, když viděl sestru rozzářenou jako slunce, získal pocit, že všechno zapadá tak, jak má.
Tak já vám blahopřeju, zasmál se a objal Barborku. Jsem za vás oba šťastný. Opravdu.
Na okně se v tu chvíli rozvaloval kocour Matěj a spokojeně vrněl, jako by i on přikyvoval, že teď je svět v pořádku…
****
Seděla v úzké nemocniční čekárně, na tvrdé židli, okolí bylo vymalované nažloutlou béžovou a z okna na ni hleděl ospalý svět. Připadala si vzdálená, tělo cizí, ruce neživé, vlasy někde rozcuchané, bez řádu. Jako figurína, bez výrazu a života. Ve vzpomínkách se jí stále znovu vracel včerejší večer: byl tu Tomáš, oba rozložili plány výzdoby svatební síně, přeli se, která stuha se hodí k bílému tylu. Smáli se a bylo to tak lehké A dnes už není nic.
Stačila vteřina. Někdo ve městě mezi Ostravou a Frýdkem-Místkem, na rozbité cestě, vrazil do auta Tomáše a život se v oslnivém okamžiku rozsypal na střepy. Nikdo nepřežil. Všechno, co mohlo být, zmizelo.
Kroky v chodbě prolomily ticho. Adam přišel, tvář bledá, oči zarudlé, i když už dávno nevěděl, jak slzy zadržovat. Sedl vedle a nesměle ji objal, ruce se mu třásly, ale snažil se být silný aspoň kvůli sestře.
Barb, mluv se mnou. Prosím, jeho hlas byl téměř šepotem, jako by se bál rozbít skleněný klid kolem ní.
Barborka otočila hlavu, suchýma očima, pohledem, jaký Adam nikdy dřív neviděl jakoby hleděla skrz něj do jiné, nadosobní dálky.
O čem? slova se jí na rtech drolila na prach.
Adam polknul, hledal cokoliv, co by ji vytrhlo.
O čem chceš… Hlavně mluv, plač, cokoliv! Nedrž to v sobě.
Barborka zavrtěla hlavou jako anděl z chrámu, v obličeji žádná slza.
Nejde to Už jsem prázdná. Ani brečet nechci. A žít se mi taky nechce.
Ticho bylo těžké jako kámen. Adam zavřel oči, dusil vlastní bezmoc. Musel být silný, když zem odklouzla pryč.
Od té chvíle Barborka sklouzla do ticha. Přestala reagovat, nezvykle nehybná. Lékařky i rodina u ní seděly, mluvily, ale ona zůstávala mimo, strnulá, se zraky v neznámu. Nakonec jí dali jemné uklidnění, zjitřený pach nemocničního světla se rozplynul v zvláštním polospánku.
Probudila se najednou doma. Povlečení vonělo po peří, na poličce seděla stará plyšová sovička z dětství, kolem známý pokoj, jen ona sama najednou cizinka. V koutě tiše seděl Adam a s mamkou si tiše špitali: ona dorazila rychle z Brna pod očima kruhy, v hlase tvrdohlavá úzkost.
Bojím se o ni, šeptal Adam, vždyť ona žila jen Tomášem, už od školky, pro nikoho jiného tu nebylo místo. Co teď s ní?
Čas vše zahojí, odpověděla máma, hlas spíš pro sebe, než pro něj. Ale nejistota zněla v každém slově. Postaráme se o ni.
Barborka je slyšela, ale stěží sama tušila, jestli je bdělá nebo spí. Uvnitř byla dutina, všechno zevnitř vysálo cosi nepojmenovatelného. Překulila se na bok a zavřela oči, tvář schovanou za polštář.
Adam zůstal chvíli vedle, potom co nejtišeji odešel. Maminka hladila její ruku, předávala jí beze slov poslední kapky síly.
V místnosti znělo jen tiché tikání hodin…
****
Devět dní čtyřicet dní Čas byl jako hustý med, táhl se den za dnem, Barborka nehybná, shrbená na širokém parapetu a zírající do dvora, kde teď mrzlo. Zahleděla se na starou lavičku pod javorem, právě tam tehdy v září, večer chladný i vlahý Tomáš, koktaje a s třesoucími prsty, požádal: Vezmeš si mě? Odpověděla smíchem a hned Ano!, ještě než stačil domluvit.
Teď lavička vypadala úplně cize. Stromy holé, dvůr prázdný, a ona, jako zakletá v maškarádě zimy.
Barb, pojď se najíst, zkusila mamka opatrně.
Žena se dotkla jejího ramene, prsty studené, i ona už byla prokřehlá strachem, jestli dceru ještě někdy rozehřeje. V očích měla slzy, ale pevným hlasem žádné nedovolila sklouznout.
Nechci, ozvalo se monotónně, bez nálad, jako by se to netýkalo jí.
Musíš něco jíst, jinak zněl mamin hlas rozklepaně, ale snaživě.
Komu musím? zamumlala Barborka. Pohled zůstal mrtvý. Já už nemusím nikomu nic.
Maminka mlčela. Otočila se, pohlédla na ni s poslední prosbou, ale rezignovaně vyšla ven. Na chodbě stál Adam, věděl, slyšel, rozuměl.
Volala jsem paní doktorce Smutné, šeptala mamka, prsty zaťaté ve starý zástěru. My sami to nezvládneme.
Adam přikývl. Vidět sestru v bezčasí, ztuhlé, zesinalé a zamrzlé ve své bolesti, už nevydržel. Vytáhl z kapsy telefon: Smutná říkala, že kdyby to bylo horší, pomůže.
Mamka jen kývla, oči zaryté ke dveřím, za kterými byla Barborka holka, která byla najednou součástí okna, a okno součástí nekonečně klidného času.
Teprve když venku svítil měsíc na dlažbu, polykal Barborka bolest s odvahou. Zvedla se z parapetu, nohy slabé, chůze nesnášející. Pomalu se svlékla, zalezla pod peřinu a zavřela oči důvěřivě, jako by zhasla vše okolo.
A pak přišel sen, jiný než ostatní.
Byl tam Tomáš. Ve stejném šedém svetru, s teplým úsměvem, ale dnes přísnější než kdy dřív.
Barborko, podívej se na sebe. Copak to děláš?
Chtěla mu odpovědět, ale hlas jí uvázl. Tomáš se však přiblížil.
Viděla ses v zrcadle? Vždy jsi byla odvážná. Musíš žít dál.
Blíž, ještě blíž, a ona téměř cítila jeho dlaň.
Tvoje dny teprve přijdou. I ty unavené, i ty nádherné. Ale nesmíš zastavit. Jsem tu, dívám se na tebe z hvězd. Najdu tě, kdykoli mě zavoláš. Vždycky pomůžu.
Barborka vzlykla, snažila se ho obejmout, ale mizel, rozplýval se v mlze.
Neodcházej! křičela zoufale. Prosím!
On už zmizel. Zbylo jen tiché zašeptání v hlavě:
Žij, Barborko Slib mi to.
Úlekem se vyděsila a otevřela oči. Pokoj zahalený stříbrem měsíce, polštář promáčený slzami, v hrudi vichřice.
A ona vykřikla. V jediném zoufalém výkřiku se rozčísl dům.
Ve dveřích stála mamka i Adam, zmatení, vyděšení.
Barborko, co je ti? mamka ji tiskla za ruce, hledala na těle bolest.
Kde to bolí? Adam couval a hledal pomůcku.
Ale Barborka nereagovala. Seděla zkroucená na posteli, tvář ve stínech, a jen tichounce vzlykala. Ještě jí v uších zněla Tomášova slova.
Slib mi to, ozývalo se.
A ona, broukajíc skrz slzy:
Slibuju…
Mamka si ji přivinula k sobě, houpala ji jak malou, Adam položil ruku na rameno. Neměli slov, jen drželi.
A Barborka, zabořená v mamin polštář, poprvé ucítila, že někde uvnitř se cosi zvedá. Že pokud on ji prosí, musí to zkusit.
Kvůli němu.
****
Jedna podmračená odpoledne byli v obýváku, máma na stole čaj, ale nikdo nesrkal. Věděli, že je nutné něco změnit.
Myslím, Barb, že bychom se měli přestěhovat, zachraptěl Adam. Tady na tebe všechno křičí, každý roh.
Barborka byla posazená v křesle, kolena u brady, dívala se do deště, jehož kapky stíraly obrazy dětství za oknem. V očích už ale nebyla ona prázdnota.
Ve Zlíně znám jednu firmu práce tam bude, navázal Adam. Pronajmeme byt, začneme od znovu.
Mamka přikývla: Do školy tě taky vezmou Uděláme, co je třeba. Jen ať ti je líp.
Barborka chvíli zvažovala. Hlavou jí běžely obrazy: Tomáš na lavičce, Tomáš u kostela, Tomáš se smíchem na schodech školy. Všechno tady patřilo k němu.
Dobře, řekla nakonec. Změníme to.
To jednoduché dobře bylo polámané, ale opravdové. Bylo to její první vlastní rozhodnutí po dlouhé době.
Další týdny byly ve znamení balení. Barborka toho moc nenapovídala, jen hleděla, jak Adam a mamka skládají kufry, zametají starý prach a balí její vzpomínky do krabic. Někdy vzala do ruky drobnosti starý klíčenku, fotku, kinolístek dívala se dlouho, pak pečlivě schovala.
V den odjezdu stála naposledy na balkoně, rozhlédla se po dvoře, kde všechno začalo. Oči jí pálily, ale teď si bolest nepřipouštěla ke dnu. Zvládnu to, musím, opakovala si v duchu.
Nový domov je přivítal šedou oblohou a ruchy velkoměsta. Byt měl velká okna. Barborka dlouho pozorovala nový svět z parapetu domy, lidi, vše bylo cizí, a přece to bylo dobře: tady nebyly žádné vzpomínky.
První dny byly těžké. Ráno se probouzela, věřila, že se ztratila ve snu. Stýskalo se jí po starých místech, někdy se v noci Tomáš vrátil do jejích snů, mluvil k ní, a Barborka se budila s očima plnými slz.
Ale objevila pár novinek. V parku pod okny rozkvetly tulipány, v nedaleké kavárně už věděli, že chce bílý čaj s citronem. Byly to malé krůčky k životu.
Barborka na Tomáše nikdy nezapomněla, ale chápala žít dál neznamená zapomenout. Znamená to splnit jeho poslední přání.
Chodila na kurzy, pomáhala doma, občas zašla s Adamem na procházku. Každý den byl zkouškou. Každý den donášel něco jiného, ne na místo toho, co ztratila, ale jako těžce získaný přírůstek k její bolesti.
A kdesi v nitru tušila: on se dívá.
On je na ni pyšný.
Protože drží…
Protože žije…a navzdory všemu žije.
Jednou večer se vracela z knihovny, v ruce složky a čerstvě vypůjčený román. Déšť šeptal okenicím, tramvaje skučely v záhybu ulice. Pod lampou zahlédla ženu, která se snažila odemknout bicykl, ale s náručí nákupu nešikovně manévrovala. Barborka neváhala. Přiběhla, zvedla síťovku, přidržela řídítka.
Díky! Moc mi to ujelo z rukou věnovala jí žena unavený, vděčný úsměv.
Barborka se usmála zpátky. Něco v tom pohledu jí připomnělo samu sebe před časem i ona se snažila něco unést a neztratit. Věděla teď, že každý den pomáhá nést něčí tíhu a že už zůstává v pohybu, byť pomalu.
A tak to šlo dál. Den za dnem, malá vítězství skládala Barborku znovu dohromady. Tu a tam sledovala na nebi první hvězdy a někdy mezi nimi, na zlomek vteřiny, zahlédla Tomášovy hnědé oči a laškovný úsměv, jak na ni mrká. Přistihla se, že se také usmála. Už ne steskem, ale vděčností.
Jednou v parku, u šustícího jezírka ve stínu rozpuklé sakury, přikročila ke starému stromu a z kapsy vytáhla dřevěnou lištičku ze svatební šperkovnice. Stiskla ji v dlani a zašeptala: Děkuju. Jsi tu, a já to cítím.
Vítr nesl její hlas dál, mezi větve a kolem hnízd vlaštovek, kamsi do měkkého světla zapadajícího slunce. A Barborka, hrdá a křehká, vykročila domů.
Možná už to nebyla ta dívka s rozpustilými culíky. Snad jí zůstala jizva, o které věděli jen blízcí. Ale v pohybu jejích ramen a v očích, které se už nebály slz, byla nová síla. Už dávno slíbila, že bude žít. A to slovo žít se konečně stalo pravdivým.
On zůstal hvězdou. Ona světlem na zemi.
A svět šel dál, s Barborkou v jeho středu statečnou, bolavou a nádherně živou.
