Pronajímám svůj byt
Jana Ludmilová Holubová, nyní po manželovi Nováková, byla vždy přesvědčena, že nejhorší v životě je, když hezké věci začnou potichu, skoro neznatelně, a pak stejně potichu, ale neodvratitelně, končí. Stejně jako květiny na parapetu: zaléváš je, stojí tam, a pak najednou zjistíš, že listy žloutnou a už nepomůže nic.
Ten pach si všimla už na schodišti.
Silný, nasládlý, pudrový. Diana. Ten konkrétní, který si Jana nikdy s ničím nesplete, protože přesně tak voněl byt paní Miroslavy, vždycky, když k ní chodívala jako malá s maminkou na návštěvu. Ten pach se vsákl do oblečení, do vlasů i do vzpomínek.
Jana se zastavila před svými dveřmi, v ruce klíč.
Byly čtyři odpoledne. Z práce odešla dřív; paní Olga z účtárny povídala, že Jana je bledá jak stěna, a pustila ji domů. Hlava ji bolela už od rána jako by jí někdo přetáhl obruč přes spánky. Jana toužila po aspirinu, dece a klidu.
Tohle ale slibovalo jiný scénář.
Odemkla.
V předsíni stály tři krabice od lednice, na boku nápis ETA. Jedna už přelepená páskou. Ve dvou další věci zakryté novinami.
Z kuchyně se nesl šramot, cinkání nádobí a tiché brumlání.
***
Paní Miroslavo, řekla Jana pevným hlasem a ani se nehla z místa. Co se tady děje?
Šramot ustal. V rámu dveří se objevila tchyně. Statná, pevná žena, padesátsedmiletá, v domácí zástěře přes světlý úpletový kostým. Vlasy secvaknuté sponou, v rukách gumové rukavice. Výraz rozhodný, skoro slavnostní.
Janičko! odpověděla Miroslava tónem, jakým zdravotní sestry oznamují nepříjemné, ale pro vaše dobro věci. Ty jsi doma brzy. Je ti špatně?
Co se tu děje? zopakovala Jana a zůstala v chodbě.
Nebuď nervózní, Miroslava si stáhla jednu rukavici, pak druhou, pečlivě je složila. Dělám to jen pro vás. Pro tebe i Petra. Sedni, vysvětlím.
Zůstanu stát. Takže?
Tchyně na moment přimhouřila oči. Byla zvyklá, že když ona promluví, není co řešit. Hlavní sestra v poliklinice Na Folimance. Dvaadvacet let praxe. Za tu dobu dělala rozhodnutí, ostatní jen vykonávali.
Dobrá, mávla rukou ke kuchyni. Pojď, aspoň se posaď, uvařím ti čaj.
Nepotřebuji čaj. Co v těch krabicích?
Miroslava si hlasitě povzdechla, jako by ji otravovaly cizí rozmary.
Nádobí. Hrnec, pár pánví. Křišťálové sklenky jsem dala zvlášť do bublinkové fólie, neměj strach. Talíře zůstávají, ty necháme nájemníkům.
Jana tu větu uslyšela celou. Necháme nájemníkům. Slyšela to slovo, jak jí projde skrz tělo a zarazí v žaludku.
Jakým nájemníkům? zeptala se klidně.
Našla jsem nájemníky, pronesla Miroslava s výrazem, který značil dobrou novinu. Mladý manželský pár, mají asi pětiletého syna. On pracuje ve stavebnictví, ona je na mateřské. Slušní lidé. Proklepla jsem je, povídala s nimi. Nastěhují se v pátek.
V pátek, zopakovala Jana, to je za tři dny.
Tři dny, ano. Zálohu mám už domluvenou. Dají ihned za první i poslední měsíc.
Jana pomalu položila kabelku na poličku. Rozepnula bundu, pověsila ji na věšák. Každý pohyb byl únavný hlava bolela, teď jí k tomu v dlaních přibyl i chlad, i když v bytě bylo teplo.
Paní Miroslavo, řekla konečně. Mluvila jste o tom s Petrem?
Samozřejmě že ano. Přeci jsme to probírali spolu, vzpomínáš? Před třemi měsíci, když Petr přišel o prémie. To jsem navrhla: pronajmeme byt, budete bydlet u mě, budete spořit. Logické.
Nedohodli jsme se, Jana zavrtěla hlavou. Řekla jsem, že s tím nesouhlasím.
Řekla jsi, že to promyslíš, opravila ji mírně Miroslava.
Ne. Řekla jsem, že ne. Petr poprosil, abych to neřešila, tak jsem nepokračovala. To ale není souhlas.
Miroslava zkřížila ruce na prsou. Velmi známý posunek když už má v hlavě rozhodnuto a nepotřebuje cizí podporu.
Jano, jsi chytrá holka. Jsi účetní. Umíš počítat. Spočítej si to. Hypotéka vás měsíčně stojí…?
To je naše věc.
Jano.
Ne, řekla rázně, aniž zvýšila hlas. To je záležitost naší rodiny.
V předsíni se rozhostilo ticho. Z kuchyňského okna byl slyšet vzdálený ruch horní části Vinohradské ulice. Dole projížděla tramvaj.
Na názor máš právo, uznala nakonec Miroslava a v jejím hlase kovově zadrnčelo, co se skrývalo pod obalem každodenní péče. Ale rodina nejsi jen ty. Je to i Petr. A Petr souhlasí.
Zavolám mu, pronesla Jana a sáhla po mobilu.
***
Petr to zvedl na třetí vyzvánění. V pozadí bylo slyšet tovární dunění, hlasy.
Jani, co je, proč voláš tak brzo?
Petře, tvoje máma balí náš byt. Našla nájemníky. Prý se mají stěhovat v pátek.
Pauza. Jedno, druhé bušení srdce.
Jani, chtěl jsem ti to říct sám…
Věděl jsi o tom?
Máma volala včera večer, že našla lidi. Chtěl jsem, abyste si promluvily…
Petře. Jana se opřela zády o chodbu. Ty jsi věděl a neřekl mi. Já přijdu domů a najdu sbalené krabice. Víš, co to znamená?
Jani, vím, že jsi z toho špatná…
Přijeď domů.
Mám poradu v šest…
Petře. Její hlas byl klidný, chladný jak mokrá dlažba. Přijeď. Hned.
Přijel v půl šesté. To už seděla v kuchyni s vychladlým čajem. Miroslava zůstala v obýváku přerovnávala porcelánové figurky, které kdysi přivezla z Luhačovic a postavila aby bylo útulno.
Petr byl vysoký, světlovlasý, poslední dobou s trochu provinilým pohledem. Pracoval jako projektant ve strojírnách ve Vršovicích, jezdil vlakem, často unavený. Jana to věděla a obvykle brala na únavu ohledy. Dnes ne.
Jani, začal v kuchyňských dveřích.
Sedni si.
Poslechl. Vzala hrnek, položila ho zpět na stůl.
Vysvětli mi prosím, jak je možné, že někdo balí náš byt beze mě.
Nic nebylo rozhodnuto, Petr zněl, jak kdyby chtěl chytit příležitost. Máma našla možnost. Myslel jsem, že to proberete…
Probíraly jsme. Balení hrnců znamená možnost?
Jani, nevíš, v jaké jsme situaci…
Vysvětli mi to.
Přišel jsem o prémie. Před měsícem a půl. Od té doby jsme v mínusu každý měsíc. Hypotéka, energie, jídlo. Mám úvěr na auto. Už to nefunguje.
Jana jen naslouchala. Nebyla to lež. Počítali pečlivěji. Ale katastrofa to nebyla. Měla stálé zaměstnání v podnikové účtárně, zvládli by to.
Navrhovala jsem šetřit, připomněla. Zrušení lyží na Silvestra. Dočasně škrtnout fitko. Pamatuješ?
Pamatuju.
To stačí.
Máma myslí, že nestačí.
A ty?
Petr mlčel dlouho. Výmluvně.
Petře, sedla si blíž. Víš, čí byt to je?
Jani…
Ne. Ptám se, čí to je byt?
Formálně na tebe, ale jsme rodina…
Není to formálně na mě. Dal mi ho táta. Tři měsíce před svatbou. Můj majetek. Zapsáno, podepsáno. Ani ty, ani tvoje máma ho nemůžete pronajímat bez písemného souhlasu. Chceš vědět, co by se za to stalo podle zákona?
Petr zvedl oči. Asi na to nikdy nepomyslel.
Ty bys mě nenahlásila…
Nejde o policii. Jde o to, že necháváš matku hospodařit s něčím, co není její. A mlčíš. Proč?
Za stěnou kroky. Miroslava stála v kuchyňských dveřích. Jana čekala.
Přišel jsi. Tchyně. Dobře. Vysvětli Janě, že je to rozumné. Asi ti uniká situace…
Mami, chvilku počkej, Petr.
Co čekat? Nájemníci čekají naši odpověď. Jsou solidní. Když řekneme ne, seženou jiný byt.
Paní Miroslavo, ozvala se Jana. Moje odpověď zní ne. Pronajímat nebudu. Nijak.
Tchyně pohlédla dlouze, prokalkulovala. Pak se obrátila na syna.
Petře. Slyšíš, co říká?
Mami, možná by…
Petře! Hlas ještě ztvrdl. Domlouvala jsem s nimi tři dny. Zítra mám prohlídku. Teď díky její vytrvalosti všechno končí?
Ne její vytrvalosti, špitl Petr, ale… Jani, vysvětli mámě…
Jana vstala. Odnesla hrnek do dřezu. Pak se otočila:
Zítra prohlídka nebude. V pátek se nikdo nestěhuje. Pokud sem někoho přivedete, vysvětlím jim osobně právní stav. Dobrou noc.
Odešla do ložnice. Dveře zavřela tiše. Nepráskla.
***
Noc byla špatná. Petr přišel za Janou až kolem jedenácté. Leželi každý na svém kraji postele, aniž by se dotkli. Jana poslouchala jeho dech. Klidný, skoro spící. Nebo předstíral spánek? Sama neusnula. Přemýšlela.
Táta jí vždycky říkával: Jani, chceš najít řešení, podívej se na problém z dálky. Zblízka děsí víc, než musí.
Táta zemřel, když jí bylo dvacet osm. Byt jí daroval. Ne jako majetek, ale jako ochranu. Jana to tak vždycky cítila. On věděl, že je jediná. Věděl, že máma bydlí v Pardubicích. Že dcera potřebuje kotevní lano.
To teď stálo v krabicích.
Ne. Ne stálo. Ty krabice se dají vybalit. Ale kotva nejsou hrnce. Kotva jsou smlouvy. Ležely v sekretáři, v modré plastové složce, kterou Jana vezla při stěhování a nikdy nepřestěhovala jinam. Výpis z katastru. Darovací smlouva. Vše orazítkované.
Jana věděla, že Miroslava přijde s nájemníky. Tak, jako věděla, že ráno vstane a uvaří kávu. Tchyně slova na vítr neházela. Její největší síla a slabina. Neuměla ustupovat.
Jana uměla. Ale jen když to mělo smysl.
Teď smysl nebyl.
Vedle se Petr jemně zavrtěl. Jana se neotočila. Ani on ne. Spali nebo ne spolu, s roční společnou historií, koupelnou po svém rekonstruovanou, novoročním stromkem, který zdobili sami poprvé, se dvěma klíči od jednoho bytu.
Jana myslela na to, že láska neznamená být šťastní o svátcích. Láska je rozhodnutí. Ten, co leží vedle, mlčí. Co to znamená?
Nevěděla.
To děsilo víc než balené krabice.
***
Ráno Jana vstala v sedm, jako vždy. Petr spal. Jana uvařila kávu, vypila ji u okna. Za sklem padal břečkový sníh, mokrý a těžký. Březnové Vršovice jsou šedivé, sníh už špinavý, asfalt mokrý, stromy u Náměstí Svatopluka Čecha černé.
Hlava už nebolela. To bylo dobré znamení.
Otevřela sekretář, vzala modrou složku. Položila na kuchyňský stůl. Prolistovala papíry: výpis z katastru, modré razítko. Darovací smlouva od otce, notářem stvrzená. Datum: 28. února před dvěma lety. Majitel: Holubová Jana Ludmilová. Vše v pořádku.
Zavřela složku. Vrátila ji zpět.
V půl desáté volala máma z Pardubic. Jana zvedla telefon váhavě ne, že by nechtěla, ale bála se, že pár slov a hlas ji zradí.
Janinko, jak je?
Dobře, mami.
Máš divný hlas…
Jsem v pohodě.
Chvíli ticho.
Petr včera večer volal, řekla máma. Povídal, že je nějaký neklid s tchyní.
Jana zavřela oči.
On ti volal?
Ano. Byl z toho špatný. Říkal, že neví, co má dělat.
Mami, musí se rozhodnout, na čí je straně.
Jani, není zlý. Jen s ní žil třicet let. To nezmizí ze dne na den.
Vím.
Držíš se?
Držím.
Kdyby něco, přijedu. Stačí zavolat.
Jana měla na jazyku uzel. Zakašlala.
Není třeba, mami. Zvládnu to.
Dobře, děvenko. Hlavně pamatuj: byt je tvůj. O tom se nediskutuje.
Vím.
Položila telefon. Petr vyšel z ložnice v deset. Nalil si kávu bez slova. Stála u okna s knihou, kterou nepřečetla jedinou stránku.
Jani, začal.
Ano?
Máma volala. Prý přijde s nájemníky kolem dvanácté. Na prohlídku.
Slyšela jsem tě včera.
Jani, nechceš aspoň poznat lidi osobně? Prohlédnout si je? Možná ti budou sympatičtí
Odstoupila od okna.
Petře. Teď se mě snažíš přemluvit, abych pronajala svůj byt někomu, koho jsem nikdy neviděla, za podmínek, které jste řešili beze mě?
Já jen… máma se fakt snažila.
Petře, řekla tiše. Slyšíš se? Ne ty ses snažil, ne dohodli jsme se, ale máma se snažila. Je to její byt? Je to její rozhodnutí?
Petr položil hrnek a otřel si čelo.
Nevím, jak to udělat, abych ji neurazil.
Ale mně ublížit můžeš?
Neodpověděl.
Jana se vrátila ke knize. Nečetla, ale potřebovala něco držet v rukou.
***
Přišli ve 12:30.
Jana slyšela zvonek u domovních dveří. Potom hlasitý hlas Miroslavy zespodu: energický, samozřejmý. Pak výtah.
Petr stál u balkonu, díval se ven. Jana seděla na pohovce. Modrá složka byla v sekretáři.
Zvonek.
Petr vstal, že otevře.
Nech, řekla Jana.
Zůstal stát. V jeho pohledu se mísila nejistota, úleva, a cosi mezi rozpakem a vděkem.
Zvonek znovu.
Jana šla do předsíně. Otevřela.
Na prahu Miroslava v elegantním tmavozeleném kabátě. Za ní mladý pár, ona v jasně červené bundě, on v tmavé bundě, drželi za ruku asi pětiletého klučinu v čepici s ušima. Chlapec se na Janu díval vážně, beze slova.
Janičko! Miroslava prošla první, bez čekání na pozvání. Seznamte se. To je Martin a Žaneta. Slušní lidé. Martin dělá ve stavebnictví, Žaneta je doma s Ondrou.
Dobrý den, pronesla Žaneta trochu nejistě. Omlouváme se, že jsme bez ohlášení…
To je v pořádku, Jana klidně. Pojďte dál.
Odstoupila, oni vstoupili. Malý chlapec pořád nasával atmosféru.
Petr je doma? ptala se Miroslava bez otočení.
V obýváku.
Skvěle. Tak já vám, Martine, ukážu byt. Okna na obě strany, to je výborné. Metro za rohem…
Šla jako doma. Vykládala o výšce stropů, elektrice. Jana je následovala.
V obýváku Petr stál u balkonu. Kývl hostům. Byl rozpačitý, viditelně nesvůj.
Podívejte, gestikulovala Miroslava, pokoj dvacet metrů, ložnice osmnáct, kuchyň devět, ale šikovná. Trouba nová, Jana kupovala vloni…
Martin kýval, rozhlížel se. Žaneta držela Ondru za ruku. Jana stála u sekretáře.
Co se ceny týče, začala Miroslava, navrhovala jsem patnáct tisíc…
Počkejte.
Jana měla klidný hlas. Otevřela sekretář, vzala modrou složku.
Všichni na ni pohlédli.
Martine, Žaneto, pronesla. Než se rozhodnete, chci vám něco ukázat.
Vytáhla dva dokumenty. Přistoupila blíž.
Tohle je aktuální výpis z katastru. Datum: minulý pátek. Podívejte na řádek Majitel.
Žaneta letmo přečetla, ztišila hlas.
Holubová Jana Ludmilová
To jsem já, za svobodna. Jana podala druhý papír. Darovací smlouva. Táta mi byt daroval dva roky zpět, tři měsíce před svatbou. Jsem jediný majitel. Můj muž v dokladech není. Paní Miroslava tu nemá žádné právo.
Žaneta předala papír Martinovi.
Jano, zkusila Miroslava, tohle je neuvážené…
Martine, Jana mluvila klidně dál, aniž by se otočila. K pronájmu bytu potřebujete písemný souhlas majitele a řádnou smlouvu. Já svůj souhlas nedala. Pokud podepíšete s jiným, bude to neplatné a upozorňuji na to.
Martin střídavě koukal na dokumenty a na Janu. Ondra se k mámě naklonil, něco pošeptal. Žaneta se sklonila.
To jsme… netušili, řekla Žaneta tiše. Říkali nám, že jste srozuměná…
Majitelka stojí před vámi, odvětila Jana. A nesouhlasí.
Dlouhá pauza.
No… Martin se narovnal to pak… Omlouváme se za obtěžování.
Vrátil papíry. Jana je vzala.
Počkejte! Miroslava přistoupila, hlas nabral ostrost, kterou Janu lešil jen zřídka, ale poznala v ní pravou Miroslavu. Martine, nikam nechoďte. Je to omyl. Hned vysvětlím!
Paní Miroslavo, ozval se najednou Petr.
Všichni na něj pohlédli.
Stál u balkonu, ruce v kapsách, pohled upřený na matku. Obličej nešťastný, ale rozhodnutý.
Mami, lidem je třeba říct pravdu. Odcházejí.
Miroslava zírala na syna.
Cože?
Odcházejí. Ten byt je Janin. Měl jsem říct dřív.
Napětí viselo ve vzduchu.
Žaneta chytla Ondru za ruku. Martin kývl Janě. Odešli předsíní. Tiché zaklapnutí dveří.
Zůstali tři.
***
Miroslava dlouho koukala na syna. Jana stála, složka v rukou, a čekala.
Petře. Hlas tchyně byl nečekaně tichý, až běhal mráz po zádech. Uvědomuješ si, cos právě udělal?
Vím, mami.
Postavil ses proti mně. Proti vlastní matce!
Postavil jsem se za pravdu.
Pravdu, zopakovala Miroslava a to slovo bylo odporné v jejích ústech. Takže miláčku, máma je špatně?
V téhle věci ano.
Celý život pro tebe. Sama tě vychovala. Otec tě opustil, bylo ti šest. Dřela jsem.
Vím.
Víš! Ale chceš jen jediné: abys nic nemusel řešit! Sehnala jsem ty lidi, domluvila prohlídku…
Mami, ale bez vědomí majitelky.
Majitelka, obrátila se na Janu. Tak tomu teď říkáme. Máte být rodina. To má být společné.
Paní Miroslavo, odpověděla Jana klidně. Chci řešit rodinné finance s mužem. Ale bez ultimát, postavených beze mě.
Ty děláš, jako bych škodila! Já chtěla pomoci!
Věřím. Ale nevynucená pomoc je vměšování.
Miroslava obrátila celou konverzaci k synovi: Petře, slyšíš? Pro ni se pletu do všeho. Po letech.
Mami…
Ne. Vyber si. Buď zůstaneš při mně, nebo budeš s tou, co mě nazývá rušivým elementem. Vyber si.
Jana neuhnula. Petr stál vprostřed pokoje, v pokoji s okenními závěsy, které vybírali společně, knihovnou, kterou přidělal sám ale křivě a kterou už nepředělali, se svatební fotkou v bílé paspartě.
Díval se na matku.
Zůstávám, řekl potichu.
Chvíli nechápala.
Cože?
Zůstávám. Tady. S Janou. Mami, mám tě rád, ale nemůžeš dělat tohle. Tohle nejde.
Ne?
Ne. Nemůžeš bez ohlášení přijít do našeho bytu, balit věci, domlouvat se o bydlení beze mě. Měl jsem říct dávno ne. I to je moje chyba.
Miroslava si klidně oblékla kabát, zapla knoflíky. Vzala kabelu.
Budeš toho litovat, řekla tiše. Nebyla to výhružka, ale proroctví.
Možná, řekl Petr. Ale teď dělám to, co je správné.
Odešla. Jana zůstala na místě. Zvenku klapla dveře, ten zvuk byl ostrý, prudký.
Pak ticho.
***
Stáli proti sobě v obýváku. Petr u balkonu, Jana u sekretáře. Složka stále v ruce. Jedna zapáskovaná krabice s nádobím zůstala v koutě, dvě v předsíni.
Za oknem padal břečkový sníh dál.
Jana vrátila složku do knihovny. Sedla na gauč. Petr chvilku váhal, pak se přidal. Neseděli příliš blízko.
Jani, promluvil Petr, promiň.
Počkej, kývla.
Seděli mlčky. Jana koukala na křivou knihovnu. Petr na ruce.
Měl jsem říct mámě ne hned. Když včera volala. Neumím jí to, nikdy jsem neuměl. Víš, jaká je. Umí mlčet a dívat se na mě, jako bych ji zabil. Zasekl jsem se. Bylo jednodušší kývnout.
Vím, přitakala Jana. A vím, že to není snadné. Ale nejsi dítě.
Vím. A dnes… Nevím, jestli jsem udělal správně. Nebo teda vím, že ano. Ale je to moje matka.
Vždycky bude. Teď se urazí. Asi na dlouho.
A bude to bolet.
Ano, neslibovala rychlé zaléčení Prostě bude.
Přikývl. Otřel si obličej.
Tak co teď?
Nevím, přiznala Jana. Potřebujeme si promluvit. Ne dnes. Až to utichne. O penězích. O tom, jak přežijeme. To je další rozhovor, na který jsem připravená.
A máma?
Další rozhovor. Jiný.
Pomlka. Pak se zeptal:
Zlobíš se?
Jana popravdě přemýšlela. Upřímně, chtěla si to ujasnit.
Jsem unavená, řekla pak. Zloba byla ráno. Teď už ne. Jen únava.
Jani, já…
Petře. Podívala se mu do očí. Dnes jsi udělal, co bylo třeba. To je teď důležité. Ale dnes je jen dnes. Rozumíš?
Chápal to. Jana viděla v jeho očích.
Rozumím.
Dobře.
Podívala se znova na polici. Na křivou knihovnu, na bílý rámeček, na krabici s nádobím.
Vybalíme to? navrhla.
To by šlo.
***
Vybalovali mlčky, každý svoji krabici. Jana brala hrnce z novin a stavěla je do police. Petr opatrně vybaloval křišťálové sklenky.
Byt stále voněl cizím parfémem. Diana se držela, nebyla to vůně, která se rychle vyvětrá. Jana otevřela malé okno. Vtáhl se dovnitř ostrý březnový vzduch.
Ondra v čepici s ušima už jistě poskakoval doma. Dával si svačinu, aniž by tušil, že byl přímo ve středu cizího života.
Jana přemýšlela o tom, co říkala máma. On s ní žil třicet let. To nezmizí hned. Pravda. Dnes Petr řekl ne. Poprvé.
Neznamená to, že už bude vše jednoduché.
Ale stalo se to. Bylo to tady.
Postavila poslední hrnec na místo. Složila noviny do koše.
Mám uvařit kafe? zeptal se Petr.
Uvař.
Šel do kuchyně. Jana vzala bílý rámeček ze stolu. Přes fotku; trochu rozpačitě se na ní smějí ona v šatech lehce světlějších, než původně chtěla, on v kravatě, kterou stejně ke konci hostiny sundal. Ale úsměvy opravdové.
Rok spolu.
Vrátila rámeček.
Z kuchyně voněla čerstvá káva. Příjemně, domácky.
Vstoupila, Petr nalil jí do hrnku, postavil na stůl, nalil sobě. Sedl si naproti.
Za oknem padal sníh.
Pili v tichu. Byla to těžká, ale ne prázdná chvíle. Bylo zde ještě mnohé k vyjasnění. Jana to cítila stejně jako ráno chlad v dlaních.
Teď ale nebyla potřeba slova.
Teď byl potřeba kafe. Otevřené okno. A křivá knihovna v pokoji.
A modrá složka na svém místě.
***
Chtěl bych věřit, že to nejhorší máme za sebou. To by byla hezká tečka. Ale jako účetní vím po pěti letech dobře: rozvaha se neukáže správně hned. Čísla se neshodují, je třeba v ní hledat chyby, než vše sedí.
V rodině je to podobně.
Miroslava určitě zavolá. Snad brzy, možná za týden. Je typ, co nezmizí navždy. Jen čeká, kdo za ní přijde.
Petr bude rozervaný. To je realita, kterou znám.
Finance. Ztracené prémie. Hypotéka to všechno zůstává.
Rozhovor nás čeká. Dlouhý, upřímný, jaký ještě neumíme vést až do konce. Ale třeba se dnes cosi změnilo.
Nevím.
Petr odložil šálek.
Jano, řekl.
Ano?
Jsem rád, že jsi nikam neodešla. Ani když jsem říkal hloupé věci. Zůstalas a udělala to správně.
Jana se na něho podívala.
Jinak bych to neuměla, odvětila prostě. Je to můj domov.
Přikývl.
Náš, řekl.
Odmlčela se.
Ano, konečně. Náš.
Za oknem už sněžení polevilo. Nad Vršovicemi bylo o trochu světleji ne slunečno, spíš méně šedo.
Jana si vzala hrnek. Káva chladla. Přesto ji vypila až do dna.
Dnešní den mě naučil, že hranice musí být chráněny i mezi nejbližšími. Nedělá nás menší rodinou, když si za nimi stojíme. O to víc pak dokážeme zůstat doma.
