V roce 2018 si Radek Svoboda, tehdy čtyřiatřicetiletý rodák z Jižních Čech, vymyslel, že zbohatne na prasatech. Pronajal si jeden zapomenutý kout Šumavy, nedaleko obce Kubova Huť, aby tam vybudoval malý vepřín.
Nalil do toho veškeré úspory, na zbytek si vzal půjčku u České spořitelny, postavil chlívky, vykopal studnu a pořídil třicet selátek.
Když vezl první várku prasat do kopců, obrátil se k manželce Ludmile, tehdy jednatřicetileté a se slávou pronesl:
Počkej rok! Postavíme si vlastní barák!
Jenomže realita většinou nebývá jako příběhy v televizi, kde boháč zbohatl lusknutím prstu.
Za necelé tři měsíce přišla africká prasečí nákaza a vepříny po celém okolí padly jako domino. Někteří sousedé své chovy radši rovnou spálili, než by riskovali další šíření. Hustý dým visel nad Šumavou týdny.
Ludmila znejistěla.
Radku, radši je rychle prodejme, dokud vůbec ještě žijí, žadonila.
Ale Radek zatvrdl.
To přejde. Stačí to prostě jenom přečkat.
Z ustavičných starostí už sil moc nezbývalo nakonec skončil ve strakonické nemocnici s totálním vyčerpáním a Ludmilina maminka ho musela týden hostit, aby dal tělo dohromady.
Když se po měsíci do hor vrátil, polovina jeho chovu už byla nenávratně pryč. Krmivo stálo dvojnásobek, banka začala nemilosrdně urgovat splátky.
Každý večer, když na plechové střeše chlíva bubnoval déšť, měl Radek pocit, že se mu vysněný život proměňuje ve zříceninu.
Až jedné noci, potom co mu z banky přišla další výhružná esemeska, si sedl na podlahu a zašeptal:
Já už fakt nemůžu.
Ráno veškeré pokusy o záchranu zabalil, vrátil klíče majiteli strejdovi Tondovi a sběhl dolů do vesnice. Nedokázal už sledovat konec svého velkého snu. V hlavě mu zbylo jen jedno: všechno je ztraceno.
Pět let se tam už nikdy nevrátil.
S Ludmilou se odstěhovali do Prahy a oba skončili u pásu v továrně na okraji města. Život byl obyčejný žádná sláva, ale aspoň klid.
Když se někdo zmínil o prasatech, Radek se jen škodolibě usmál.
Nakonec jsem tím nakrmil jen šumavský les.
Letos na jaře však náhle volal strejda Tonda, hlas mu divně zadrhával.
Radku, měl bys přijet na ten svůj starý vepřín stalo se tam něco, co by tě mohlo zajímat.
Hned druhý den sedl na vlak a drkotal těch čtyřicet kilometrů serpentýnami zpátky na hory. Starou lesní cestu skoro našel jenom podle paměti kolem se rozrostly houštiny a kopce zarostly plevelem.
Čím víc stoupal, tím větší měl Radek knedlík v krku.
Bude z chlíva už jen hromádka prken?
Nebo nezůstalo už vůbec nic?
Za poslední zatáčkou náhle ztuhl.
Místo, které před pěti lety v panice opustil žilo.
Chlív byl prorostlý břečťanem a maliním, střechu plechového přístřešku pečlivě schoval mech i větve. Blátivé výběhy jakoby splynuly s lesem. Všude vzrostly stromy, stezka zarostla až po pás.
Ale to nebylo to hlavní.
Z prostoru kdysi ohraničeného ohradou se ozývalo typické chrochtání.
Chrrr chrrr
Radek zůstal stát jako opařený.
Pomalu přišel blíž k ohradníku, který už dávno spolkla tráva. Nakoukl dovnitř a o krok ucouvl.
Prasata.
Nebyla tam jedna ani dvě, ale celá pohádková výprava.
Obrovská sádlo sádlo, kolem pobíhalo několik legračních selátek.
Těch třicet selátek, co tu kdysi nechal, se během pěti let změnilo ve stádo velikosti menšího pivovaru.
To není možné ztěžka dýchal.
Došel k němu strejda Tonda.
No, právě o tom ti chci povídat. Ony se prostě neztratily.
Ale vždyť musely v lese po pár dnech pojít hlady, ne? Radek se tvářil, jako by viděl růžového draka.
Strejda Tonda si sedl na špalek.
Když jsi tehdy odešel, pár jich prolomilo plot a uteklo. Čekal jsem, že je najde někdo po nocích s knobličkem. Ale ony, panečku, ne.
Radek se rozhlédl.
Opodál zurčel potůček, kterého si nikdy předtím nevšiml. Kolem dokola rozrostlé brambory, šípky, taky pár jabloní a třešní.
Naučily se prostě žít po svém, shrnul to strejda Tonda. A holt se rozmnožily.
Radek stanul před tlupou. Některá prasata ho upřeně pozorovala, skoro jakoby si pamatovala, kdo je na tenhle svět přivedl.
Jedno prase, pořádné a rezavé, přišlo blíž na uchu mělo jizvu. To byla ta první, které tehdy koupil.
Hele, vždyť to je Mína vydechl.
Na hrudi ucítil šimrání, až skoro dojetí.
To, co považoval dávno za ztracené pořád existovalo.
A ještě k tomu povyrostlo.
Tak co s tím teď uděláš? zeptal se strejda Tonda.
Radek chvíli mlčel.
Rozhlédl se po kopci, po starém chlívu, po prasatech, která si v klidu oždibovala trávu. Okolní les šuměl jako by se nic nestalo.
A najednou po letech se usmál.
Možná možná ten můj bláznivý sen ještě neskončil.
A v tom okamžiku konečně pochopil to podstatné. I když člověk někdy všechno vzdá může přijít chvíle, kdy sen pořád čeká, jestli se k němu vrátí.
A někdy stačí jen jednou zalistovat starým kalendářem, aby na tebe v lese chrochtalo překvapení.
