Prokletý starý dům
Jsme tady! Vystupte! řidič zastavil náklaďák před starým dřevěným plotem a vypnul motor.
Jana jemně zatahala za dceru, která jí spala na rameni.
Beruško, jsme na místě. Probuď se.
Rozespalá Eliška si promnula oči a rozhlédla se po okolí.
Mami, vážně tady budeme bydlet?
Ano, zlato. Pojď, musíme vyložit věci a prohlédnout dům.
Jana seskočila z vysoké náklaďákové plošiny na štěrkovou cestu a vzala dceru do náruče. Za autem se objevil Lukáš, který přijel ve svém autě.
Všechno v pořádku?
Ano. A kde jsou klíče?
Tady, bývalý manžel jí podal svazek klíčů. Papíry k domu jsou na stole. Najdeš je. V sobotu si přijdu pro Elišku, jak jsme si řekli.
Dobře.
Pomůžu s věcmi a pak už musím jet, mám toho moc.
Jana přikývla. Uvnitř se stále cítila pod psa, ale věděla, že nezbývá nic jiného, než jít dál. Žádné slzy, žádné stěžování musí zvládnout.
S Lukášem žila pět let. Před měsícem zjistila, že má jinou. A nejen obyčejnou milenku, ale už plánovali rodinu… Nejprve Jana jako by zmizela do jiné reality. Všechno jakoby potemnělo. Co dělat dál? Jak žít? Netušila. Včera měla ještě stabilní zázemí, manžela, se kterým bylo klidno a dobře, a dnes? Všechno pryč. Dokonce i důvěra v lidi se rozplynula. Když ji dokázal zradit člověk, který byl nejblíž, proč by měl být jiný někdo cizí? Vždyť žili v klidu, skoro se nehádali, rozuměli si… Proto nic nepoznala.
Ta zpráva pro ni byla nejen šokem, ale úplně ji zdrtila.
Jana pokračovala ve všedních činnostech jako stroj, postarala se o dceru, vařila, uklízela i pracovala, ale nebyla schopná myslet ani trochu do budoucnosti.
Byt, kde s Lukášem žili, patřil jeho rodičům.
Jana měla už jen starou tetičku žijící v sousedním městě jediného příbuzného. Často ji nemohla navštěvovat, tak najala sousedku, která tetě Hance nosila nákupy, léky a pomáhala jí. Svůj byt, který zdědila po rodičích, Jana dlouhodobě pronajímala a příjem z nájmu se dělil mezi její a tetiččin účet. Mnohokrát navrhovala tetě, aby si pořídila menší byt blíž k Janě, ale teta to odmítala.
Když Lukáš přiznal nevěru, věděl, že scény a křik nebude. Takhle prostě Jana není. Předpokládal, že se uzavře do sebe. Proto když už to nešlo dál utajovat (lidé ve městě si stejně všechno řekli), přijel domů, a když dcera usnula, pozval Janu do kuchyně.
Vím, že už víš. Nebudu se vymlouvat. Tak to je. Máme dítě, musíme přemýšlet, aby to Elišku nezasáhlo. Ty máš nějaký plán?
Nevím… Jana svírala hrnek dlaněmi a dívala se do stolu.
Uvnitř se v ní bouřily emoce. Otázky proč? a za co? skákaly jako splašené zajíce, ale navenek nebylo nic znát. Nechtěla, aby Lukáš viděl, co prožívá. Bolí to, až nemůže dýchat. Ale v něčem měl pravdu musí myslet na dceru.
Přemýšlel jsem o tom, že bys mohla rozvázat smlouvu s nájemníky.
Netřeba. Cítím se provinile před tebou i Eliškou. Mluvil jsem s rodiči a… Jak bys vnímala, kdybyste se přestěhovaly?
Kam? zvedla oči na stále ještě manžela.
Vždyť víš, že máma má od prarodičů v Chrudimi starý dům. Není nový, potřebuje péči, ale je pevný a teplý. A tvoje teta Hanka přece bydlí o ulici dál. Máma by vám ten dům přepsala na tebe a Elišku. Nechceš to zvážit?
Odpustky? ušklíbla se Jana, ale zamyslela se.
Byla to nejrozumnější možnost. Potkat Lukáše s jeho novou přítelkyní jí nepřišlo snesitelné. Všechno jí tu připomínalo, jak jim bylo společně dobře, teď už ji to jen bolelo.
A co ztratí? Chrudim je malé město, ale škole dobrá, lékaři po ruce, i teta Hanka. Eliška je ještě malá, a sama to nezvládne, dost možná Lukáš už o ně nebude tak moc pečovat. Musí si najít práci…
Jana pevně řekla:
Souhlasím.
Fajn! Lukáš vstal. Zítra to dořešíte s mámou, až půjdete k notáři. Zavolá ti. Já teď pojedu.
Při odchodu se na prahu na chvilku zastavil, aniž by se podíval na ženu, tiše prohodil:
Promiň. Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle.
Jana mlčky přikývla, zavřela za ním dveře, svezla se podél stěny a, rukáv v puse, se rozplakala.
To nebyl obyčejný pláč spíš vytí, přesně jako ve starém dokumentu o vlcích, na který kdysi koukala. Připadala si úplně jako raněná vlčice.
Brečela dlouho. Pak měla pocit, že s těmi slzami odplavila všechnu zlost a uvnitř už zbyla jen vypálená prázdnota. Zbývala jen jediná myšlenka, která se jí v hlavě třepotala jako motýl s přepálenými křídly musí najít něco dobrého a tím tu díru zaplnit, jinak už nevyleze z té bezedné jámy zoufalství.
Další týdny byly tak těžké, že Jana radši nemyslela na nic jiného než stěhování a všechno okolo.
A teď stojí před překoceným plotem svého nového domu uprostřed velké zarostlé zahrady, odkud dům ani nejde pořádně vidět. Mezi stromy ční jen kousek střechy a část verandy.
Eliška jí zatahala za ruku:
Mami, co stojíš?! Pojď už!
Prošly úzkou cestičkou, obešly starou jabloň, a poprvé uviděly celý dům.
Ne dům DOMOV, napadlo Janu. Sice trochu oprýskaný, ale pevný, s malým patrem a krásnou verandou se skleněnými výplněmi. V záplavě podzimních stromů měl opravdu kouzlo. Jana opatrně vytáhla foťák, udělala pár fotek a najednou si uvědomila, že se jí to zde moc líbí a že práce, kterou tu bude muset vynaložit na opravy, je právě to, co teď potřebuje. Eliška stála s otevřenou pusou, prst v puse. Jana ji lehce zatahala za bambulku na čepici:
Nech ten prst, šmudlo! Je to krásný dům, že?
Mami, je nádherný!
Tak pojď zjistit, jak vypadá uvnitř. A kde bude tvoje postel.
Jupí! Už běžím!
Vzaly schody nahoru a vešly přes verandu do domu. Prostorná chodba, z níž vedly dveře do kuchyně a pokojů. Jana je obešla a přemýšlela, kam dát nábytek.
Dům byl menší. Dole kuchyň, dva pokojíčky, v patře menší ložnička a velký obývací pokoj s kulatým stolem, nad nímž visel starý lustr, přikrytý háčkovaným šátkem. Bylo tu vlhko zřejmě se netopilo. Ale Janě se tu i přesto zdálo příjemné teplo a útulno.
Jani! Máš všechno vyložené, už jsem zaplatil stěhovákům. Lukáš se nakoukl do velkého pokoje. Ukážu ti ještě, jak spustit topení a ohřev vody.
Po krátké instruktáži se rozloučil a odjel.
Jana zamířila do kuchyně.
Postavila konvici, vytáhla z batohu krabičky s jídlem a ohřála hrnec guláše, aby Elišku nakrmila. Mezitím přinesla bednu s čisticími prostředky a chtěla otřít stůl.
Kuchyň byla malá, ale útulná. Dvě velká okna ven do zahrady. U jednoho stál stůl, který Jana čistila. Eliška seděla na židli, houpala nohama a okukovala skříňky a barevný lustr nad stolem.
Najednou něco silně kleplo do okna. Eliška vykřikla, Jana se lekla a vzhlédla. Na parapetu seděl obrovský rezavý kocour.
Prosím tě, musel jsi nás tak vyděsit? oddechla si Jana. Eliško, podívej, to je fešák!
Kocour nehnul brvou a zabodl pohled do Jany.
Co tak koukáš? No tak pojď, když už jsi tady. Něco ti určitě najdu.
Kocour skočil z parapetu a zmizel.
To jste nás potěšil, pane kočičí. usmála se Jana. Eliško, umýt ruce! Jdeme obědvat.
Otočila se ke dveřím a on tam seděl.
Jak ses sem dostal? Vždyť jsem zamkla!
Kocour nereagoval. Vůbec nevypadal, že by se bál, zkoumal nové obyvatele žlutýma očima a mhouřil je, až se Jana musela usmát.
Odkrojila kousek vařeného kuřete, položila na talířek:
Tady máš, posluž si!
Kocour pomalu a pyšně přišel, pustil se do jídla.
Jana zkontrolovala dveře. Vše zamčeno, jak nechala. Na hlavních dveřích však byl malý otvor kdysi zjevně vyrobený právě pro kočky.
Tak takhle to je! Pan domácí věděl, jak se dostat dovnitř.
Když se Jana vrátila do kuchyně, Eliška seděla u kocoura na zemi a něco mu vykládala. On ji vážně poslouchal. Poprvé po dlouhé době se Jana zasmála:
Skvělá dvojka!
Dítě i kocour otočili hlavy stejným pohybem Jana měla pocit, že i kocour pokrčil rameny přesně jako malá. Vyhlíželo to komicky.
Někdo zaklepal na dveře. Jana pohrozila Elišce prstem:
Zůstaň tady! a šla otevřít.
Dobrý den! Já jsem vaše sousedka, Pavla Hrubá. Můžete mi říkat teta Pavla. Na, nesu vám litr mléka od mé kozy! Na zdraví!
Dobrý den! Jana byla zaskočená, ale rychle se vzpamatovala. Já jsem Jana. Moc mě těší! Ještě teplé! Děkuji moc! vzala láhev a zvala hosta dál. Pojďte na chvíli dál!
Teta Pavla neotálela.
Jana dala mléko na stolek k plotně a Eliška se obrátila:
Dobrý den! Já jsem Eliška.
Já zase teta Pavla.
Mějte se, ráda vás poznávám! Můžu se zeptat, čí je tenhle kocour?
Jak že nevím? Patří mi! Říkáme mu Mates. Když moc jí, vyžeňte ho u mě doma má dost. Ať si nezvykne a nezačne línat, pak nebude chytat myši!
A opravdu tu máme myši? ptala se Eliška s vykulenýma očima.
Samozřejmě, vždyť v domech jsou myši vždycky. Hlavně na podzim! Takže…
Mami, nutně potřebujeme Matese! Tedy… vlastního kocoura!
Jana se usmála:
Eliško, počkej, uvidíme. Teto Pavlo, neznáte tu někoho, kdo by chtěl přivydělat si s úklidem zahrady a opravami? Sama to nezvládnu, chtělo by to chlapa.
No jasně že znám! Jdi za starým Josefem, všichni mu říkají Pepa. Bydlí tři domy od vás, má zelenou branku. Je to machr, levný a šikovný.
Děkuju! Omluvte mě, nepohostím vás čajem? Máme jen základ, ale nějaké sušenky a bonbóny určitě najdu.
Dám si ráda, pousmála se teta Pavla.
Pily spolu čaj, teta Pavla vyprávěla o městečku a rodině, pak se najednou zeptala:
Jani, jak jste tu vlastně skončili?
Podědila jsem to, Jana se snažila skrývat emoce, ale v duchu se úšklíbla. Nebylo chuť rozebírat vlastní život.
Víš, že tenhle barák byl dvacet let zabedněný? Děcka už ani neví, ale my starší si pamatujem, že je to divný dům.
Povídáte mě! Proč? Něco se tu stalo?
Ale zas tak hrozné ne. Jen tu nikdo nikdy nevydržel déle než pár let. Některý onemocněli, někoho postihly smůly, jiným se rozbily vztahy. Tak se povídá, že je dům prokletý. Postavil ho kdysi místní sedlák pro nevěstu, ta však po svatbě brzy zemřela na horečku. Dům prodal a odešel a tak to šlo dál. Barák je starý, skoro sto let. Pravda, opravoval se párkrát, ale stejně se tu nikdy nikomu nedařilo.
Jana si zamyšleně pohrála s lžičkou.
Zajímavé No, máme, co jsme dostali! Uvidíme, jak to půjde! rozhodně zakroutila hlavou. My s Eliškou se jen tak něčeho nelekáme, že, Eliško? Snad nás jen tak něco nevyděsí!
Uběhlo několik měsíců.
Jana si na nové místo zvykla. Eliška chodila do školky, Jana pracovala v místním fotoateliéru a docela dobře si vydělávala focením oslav. Fotografie byla její záliba, ale při mateřské zjistila, že se jí chce věnovat naplno. Udělala si kurz, zkoušela focení dětí i ve studiu. Teď se jí to hodilo.
Pomalu dala do pořádku zahradu i dům. Pomohl jí skutečně nejlepší soused.
Silný, vysoký muž, kterého přivedla teta Pavla, se stručně představil:
Říkej mi Pepa, já na to zvyklý.
Vyslechl Janina přání a pustil se do práce.
Vyklidil s ní zahradu, kde bylo spousta ovocných stromků. Jana zjistila, že když se jim bude trochu věnovat, bude Eliška mít ovoce i bez obchodů nebo trhu. Spolu opravili střechu, verandu i zápraží. Trvalo jim to dost dlouho, ale stálo to za to.
Dům ožil a rozjasnil se. Když Jana každé ráno vyšla s čajem na zápraží a hladila nové zábradlí, měla pocit, že tady je doma. Tady je klid…
Převzala péči o tetu Hanku a s Eliškou za ní každý večer po školce aspoň na chviličku zašly. Jana věděla, že rozhodla správně. Srovnala se, i na Lukáše už necítila zášť.
Ten často přijížděl a dceru navštěvoval, což Janu poněkud smířilo se situací. Neztratil o dítě zájem, pomáhal jim… Věci mohou dopadnout hůř. Jana se rozhodla necpat se do minulosti. Ani ona nebyla dokonalá; někdy měla pocit, že v dítěti ztrácí muže. Nechtěla už rozebírat, kde se stala chyba. Elišce se rozhodla ukázat, že má zázemí rodiče, kteří ji mají rádi, byť nežijí spolu.
Teta jí řekla:
Správně, Janička! Nech ho být. Každá starost, když ji nosíš moc dlouho, se zvětší. Zapomeň na zlé! Mysli na to pěkné, co jsi zažila. Máš krásnou holčičku, to je nejvíc! Ostatní vypusť z hlavy. Nezlob se, nemá to cenu, jedině tě to bude užírat. Eliška tě potřebuje veselou a silnou pamatuj si to! Sleduje tě, víc, než si myslíš. Děti všechno vnímají. A co si asi Eliška bude jednou pamatovat? Jaká jsi byla?
Jana kývla.
Seznámila se postupně se všemi sousedy. Postupně si zvykla někdo přišel na návštěvu se svými dětmi, jiný popovídat. Eliška si našla kamarádky, a starší už taky neobcházeli dům obloukem.
Tak se Jana seznámila s tetou Marií, která žila o pár domů dál. Naučila ji péct domácí chleba a Eliška byla nadšená. Přestala dělat scény u mléka stačilo jí dát krajíc čerstvého chleba, a hned byl pohár prázdný a Jana se smála, když dceři utírala mléčný knírek.
Pak se spřátelila s dalším sousedem dědou Vaškem. Přišel se seznámit s miskou obřích jahod:
Anglická odrůda. Až si zvyknete, ukážu vám, jak se sází a pečuje.
Když Pepa dodělal verandu, Jana tam umístila velký stůl, vyčistila barevná sklíčka a vydrhla dřevěnou podlahu. V rohu sedělo houpací křeslo, které Eliška milovala. Téměř každý večer se tam choulila s drzým rezavým Matešem, který od prvního dne rozhodl, že bude bydlet napůl zde a napůl u tety Pavly. Teď si Jana dávala pozor, když ráno vycházela, protože jednou šlápla na myši, které Mates dokazatelně nachytal tak si vydobýval právo chodit, kdy se mu zlíbí. I když, Jana by ho pustila v každém případě, Eliška kočku zbožňovala.
Jediná, kdo Janě moc nesedla, byla Zdena. Byla o něco starší, ale byla příliš vlezlá a hlavně strašná drbna. Nejdřív to Jana nepoznala, ale brzy udělala všechno pro to, aby rychle ukončila každou pomlouvačnou debatu.
Teto Pavlo, co s ní mám dělat? stěžovala si. To je proud slov!
Nejradši nic, Jani. Když ji přestaneš pouštět do domu, rozšíří pomluvy, až běda i když tě tu už všichni znají. Taková je… Já jsem se jí zbavila.
Jak?
Jednoduše! Mám kočky, ona alergii.
Takže si taky pořídím kočku? Nebo psa…
Jana se zamyslela.
Zdena už věděla, že Jana dobře naslouchá a že ji nepošle pryč neměla to v povaze. Proto jí na domovní zápraží nezapomínala.
Jana jí vařila čaj, nutila se do úsměvů a v duchu broukala písničky, aby Zdeninu proud vědomě nevnímala. Pomlouvala každého a všude, odpovědi ani nepožadovala.
Časem si Jana všimla zvláštní věci. Když Zdena přišla, vždy ji něco potkalo.
Jednou si roztrhla novou sukni o hřebík, který tam prostě předtím nebyl Pepa nedávno dokončil práci a dva dny brousil zábradlí i rám. Zdena ten den mlčela.
Jindy, když už konečně nebyla nálada, Zdena spadla ze židle ač seděla opřená mezi stolem a stěnou, kde se ani nedalo spadnout.
To zřejmě pomohlo a Zdena chodila čím dál méně.
Jednoho rána Jana zrovna stříhala keře u branky, když zaslechla, jak Zdena říká tetě Pavle:
Pavlo, nechápu tě. Ona je sama s dítětem a chlap nikde? Nevěřím! Dům je upravený, zahrada taky určitě někoho má. Potají za ní určitě jezdí.
Zdeno, prosím tě! Vždyť jí pomáhal Pepa a platila mu, co to zas meleš?
Ale barák! Ten přece každej v Chrudimi zná je prokletý! Měla by dávno zmizet, ale ona tu v klidu. A lidi ji berou! Mě ne, ji jo! Proč?
Protože člověk dělá místo, ne místo člověka! Jana je dobrá, proto ji lidé vyhledávají. Jdi si po svém, Zdeno mám na plotně mléko! Už běž!
Jana se tiše stáhla od branky a usmála se. Lidi jsou opravdu různí!
Mamí! Kde jsi? Eliška stála na verandě.
Tady jsem! Už ses vzbudila? Umylas se?
Ještě ne! Podívej!
Jana se otočila směrem, kam Eliška ukazovala. Po pěšince z hloubi zahrady šel Mates a v tlamě nesl malého zrzavého kotěte. Položil jej Janě k nohám, zadíval se na ni.
Jana se sehnula, vzala klubíčko do dlaní a dostala huňatý dárek, co hlasitě nespokojeně vrněl.
Děkuji, Matesi! Myslíš, že ho tu potřebujeme?
Kocour zamručel, obrátil se a šel domů k tetě Pavle. Misi zjevně považoval za splněnou.
Tak co, Eliško? Jak jí budeme říkat?
Mateška!
Jana opatrně zvedla kotě do výšky očí:
Vítej, Mateši Matejoviči! Tak děti, honem dovnitř, snídaně volá.
Eliška se rozesmála, strčila dveře do verandy a z domu na ně dýchlo teplo.
