Proč jsi sem přijela? Maminka stála mezi dveřmi, trochu je pootevřela. Jak se teď mám lidem podívat do očí? Už nejsi moje dcera. Drby přestaly teprve nedávno, půl roku jsme s otcem nemohli zajít do samoobsluhy. Proč jsi přijela, co tu chceš?
Kdo je to, Hanko?
Tvoje starší dcera přijela.
Lída?
Otec otevřel masivní dubové dveře, až panty zaskřípaly. Prohlížel si mě shora dolů. Udělalo se mi úzko.
Běž, kam chceš, já tě tu nechci. Podívej se na sebe! Ještě k tomu v tomhle stavu
Držela jsem se za břicho, mlčela, dívala se na rodiče spod husté hnědé ofiny s poslední nadějí v očích. Doufala jsem, že se slituje aspoň jeden z nich a pustí mě dál. Jinam odejít nemůžu. Vyhodili mě těhotnou z práce. Neměla jsem už na zaplacení pronajatého pokojíčku u paní Nedvědové. Když nejsou peníze, není bydlení. Nikdo mě nechtěl pochopit Měla jsem strach.
Sešla jsem z verandy, zastavila se u branky a zhluboka dýchala.
Neobměkčíš mě, otočila se máma zády.
Táta zavřel dveře a já zůstala venku. Celá jsem se stáhla, abych se nerozbrečela. Musela jsem to ustát. V břiše se dcera neklidně zavrtěla, cítila můj strach. Tak jsem se těšila, že doma najdu pochopení, i když navenek to nevypadalo.
Sníh pod mými botami vrzal, jako by mi chtěl dodat odvahu. Zamkla jsem branku a ještě jednou se podívala na kuchyňské okno, za nímž bylo světlo. Závěsy byly zatažené.
V malé vesnické prodejně bylo teplo. Vešla jsem a rozhlédla se všechno tu zůstalo jak dřív. Vpravo pult s potravinami a paní prodavačka, teta Zdena, vlevo dvě skleněné vitríny a stará modře natřená skříň s visacím zámkem.
Jeden chleba, prosím, počítala jsem poslední koruny.
A hele, kdo se nám vrátil!
Nedívala jsem se jí do očí, jen tiše zopakovala:
Chleba, prosím.
Tady máš. I když podle lidskosti bych ti to neměla prodávat Ale já tu mám prodávat, co bych ti mohla říkat.
Podala mi čerstvý bochník a začala si šeptat s mladým párem, který vešel hned za mnou, mrkli směrem ke mně. Dělala jsem, že je neslyším, a rychle odešla zpátky ven.
Sníh začal znovu padat a vítr se utišil. Utrhla jsem si kus od voňavé patky a zavřela oči. Aspoň jeden hlad byl menší.
Zamířila jsem za prodejnu a opřela se o stěnu, v tichosti ukusovala chleba. Voněl domovem, vzpomínkami a kouskem klidu
Lído? ozvalo se přede mnou.
Otevřela jsem oči. Přede mnou stála babička Honzy.
Proč se tu schováváš?
Pohled staré ženy v kožíšku a vlněném šátku sjel k mému břichu.
Není mi kam jít. Rodiče mě vyhodili.
Tam nahoře ti to nevyšlo?
Pokrčila jsem rameny.
Pojď se mnou. Už se dál nevyptávala.
Opírala se o hůl, pomalým krokem směřovala k lesku.
Zůstala jsem stát, vydechla, ale nakonec jsem ji dohnala. V hlavě jsem měla prázdno. Byla jsem k smrti unavená.
Domek na konci vesnice mi připomněla dětství. Kolikrát jsme kolem něj s Honzou běželi na louku ke svému tajnému místu. Jedenkrát Honza zavolal přes branku:
Babi, zítra přijdu!
Dobrý den, kývla jsem nesměle.
Babička mě poznala. Po tom, co se stalo, kdo by zapomněl. V té chvíli bych dala všechno za to, abych mohla vrátit čas, smýt ze sebe všechnu hanbu a znovu cítit Honzovy rty na svých. Vrátit se do mládí bez starostí.
Proč si mě všiml Jirka ve čtvrté třídě, nikdy nepochopím. Ani hezká, ani průbojná, a ani nejlepší známky jsem neměla.
Ale dvoření přijala. Když se někomu líbíte, je to prostě milé. Jirka mi nosil tašku a vodil mě až k domu. Přátelství pomalounku přerostlo v lásku, aspoň jsme si to mysleli. Už jsme plánovali svatbu.
Rodiče naši lásku přijali.
Až se Jirka vrátí z vojny, promluvíme si.
Ale už dělali zásoby.
S Honzou jsem se poznala náhodou. A mohla za to bouřka zčistajasna.
Kvůli přijímacím zkouškám do města jsem jela sama, Jirka zůstal doma pomáhat na poli. Cesta z autobusové zastávky vedla rovnou loukou.
Rozpálená silnice pod mými nohami, těžký vzduch.
Nad hlavou se přehnal černý mrak. Náhle hrom lekla jsem se, sklonila hlavu a ohlédla se.
Mrak už zabíral půl nebe, blížila se dešťová stěna. Nikde žádný úkryt. Utrhla jsem sáček, schovala do něj sandály a natáhla si ho na hlavu.
Na silnici už šplouchaly první velké kapky. Přidala jsem do kroku, když tu někdo zezadu chytil mě za ruku.
Otočila jsem se. Na kraji silnice stálo auto a mladý kluk mě tahal dovnitř.
Troubil jsem na tebe, ale vůbec jsi nezareagovala! smál se přes hluk deště. Děsně leje, bála ses?
Stáhla jsem se a zmlkla.
Sundal si tričko, hodil dozadu, ze zadního sedadla vzal svetr.
Na, oblékni si to. Neboj, já jsem taky z Koclířova, syn Kováře. Honza.
Obmotal mi svetr a posadil těsně vedle sebe. Zrudla jsem.
Zahřej se. Kde jsi nastupovala?
V autobusu
Já jel do města pro náhradní díly. Proč se třeseš? položí mi ruku na rameno tentokrát mnohem mírněji.
Jak se jmenuješ?
Lída.
Tak Lída
Proč nejdeme dál?
Bouřka teď směřuje přímo k vesnici. Za chvíli to přejde.
Souhlasila jsem. Dala jsem se s Honzou do řeči. Pracoval s otcem na statku, mámu ztratil, když byl malý. Studovat už nešel. Práce tu byla, co víc potřebuje.
Před naším domem mi zamával na rozloučenou.
Já mu úsměv vděčně oplatila.
Za tu krátkou jízdu jsme si povídali, jako bychom se znali celý život.
S Jirkou jsem takovou blízkost cítila málokdy. Nezažila jsem s ním ani tu pravou něhu.
Ten večer jsem chodila po domě s lehkým úsměvem.
Máma si toho všimla, ale nepochopila, co mě tolik změnilo.
Teď jsem s každým autem, co projelo kolem, doufala, že to bude Honza. Toužila jsem ho vidět, zažívat znovu a znovu ten pocit štěstí.
Večer přišel Jirka, ale podívat jsem se na něj nedokázala. Konečně jsem v sobě našla odvahu musíme se rozejít
Proč jako? nechápal.
Ty jdeš na vojnu, já na vysokou. Rozloučíme se jako přátelé. Pokud osud a čas dovolí, něco bude
Ne! Tak to nechci. A kdo na mě počká?
To už není na mně
Jirka dál naléhal, ale já se s ním už bavit nechtěla. Jeho oči mě děsily.
Druhý den přijeli jeho rodiče. Hádka byla hlasitá, výčitky a křik. Utekla jsem na dvůr a pak do lesa.
Brouzdala jsem políčky, kde jsem nikdy nebyla, až jsem narazila na Honzu.
Lído! volal na mě.
Zastavila jsem se na vteřinu. Pak jsem pochopila, že už nemůžu nic dál předstírat. Pomalu jsem k němu šla, pak se rozběhla. Zastavila jsem se u něj a dívali jsme si do očí.
Viděl jsem tě, chtěl jsem tě svézt.
Doma je hádka, utekla jsem.
Kvůli Jirkovi?
Rozešla jsem se s ním. Pořád jen myslím na tebe.
Cítím to stejné. Od toho dne. Nechodil jsem, protože jsem slyšel, že bude svatba.
Ale nebude.
Honza mi pohladil tvář a políbil mě.
Objal mě něžně.
Stála jsem u něj, jistá, že je to ten pravý.
Domů jsem se vracela až pozdě v noci, když máma zhasla v kuchyni.
Co jsi nám to provedla? Tři roky jste se měli rádi, a teď klukovi takhle ublížíš. To se nedělá!
Jenže já miluju jiného, opravdu.
Cože? a otec také vstoupil. Já ti dám lásku! Až do zkoušek nebudeš nikam chodit!
Rodiče mě doma neudrželi.
S Honzou jsme se vídali tajně, v domluvenou dobu, na našem místě za vsí. Ale jednou nás někdo zahlédl, pověděl to Jirkovi.
Jirka a Honza se chytli u řeky. Dvě báby hned klepaly, ostatní přihlíželi rvačce na stráni.
Honza šel dolů sám, všichni to viděli. Uklouzl, zavrávoral, kudy byla jen voda
Honza měl štěstí, jeho otec, co zrovna přiběhl, hned skočil do řeky.
Lído! Honza spadl do vody, bijí se tam s Jirkou, všichni už zvoní na záchranku! křičela zadýchaná sousedka Eva.
Upustila jsem konvičku, běžela jsem k řece. Spoustu lidí na břehu.
Už volali sanitu
Měla jsem pocit, že mi selhávají nohy. Sedla jsem si na zem.
Dohnala jsi to! Jeden je pryč, druhého seberou do basy! křičela Jirkova máma.
Po návratu jsem padla do postele.
Cos nám to udělala, děvče?
Maminka vyběhla z domu, já jsem si sbalila tašku, vzala doklady a trochu peněz a po hodině už ujížděla autobusem do Brna.
V domku na kraji vesnice u babičky jsme zastavily, když už se stmívalo. Zrovna začal padat čerstvý sníh.
Bolest v nohách, tu vždy cítím, když se blíží nečas, posadila se stařenka na lavici. Chystala se zouvat.
Pomůžu vám, nabídla jsem se.
Ne, ne, radši ať se hýbu, abych mi úplně neochrnula. A v kolikátém jsi měsíci?
Narodí se v únoru.
Už brzy A je to Honzovo?
Ano.
Určitě?
Nezpochybňuji to.
Dobře tedy. Připravím ti postel a zítra uvidíme.
V tom malém domě, dvou místnostech, jsem ucítila známou vůni. Honza mi párkrát donesl koláčky od babičky.
Dlouho jsem nemohla usnout, pak ke mně do postele skočila kočka. Vytáhla se vedle bříška. Nechtěla odejít, tak jsem ji nechala a usnula jsem.
Probudila jsem se vůní kynutého těsta.
Chceš koláče s povidly, nebo se zelím?
S povidly, sotva jsem vstala.
Jak se vlastně jmenuješ? Pořád jenom dcera.
Lída, odvětila jsem.
Já jsem Marie, babka Marie, z kuchyně se ozval smích. A brzy už budeš rodit.
Jestli mě to čeká dřív, jak myslíte?
Mám pocit, že dcerku už to v břiše nebaví.
A že to bude dcera?
Takhle to cítím.
Za týden mě opravdu chytly porodní bolesti. Ráno jsme vyrazily do špitálu, kolem poledne se narodila holčička.
Děkuji ti, Lído, usmála se babka Marie, když držela v náručí vnučku.
Za co děkujete?
Za pravdu. Je jako Honza. Držela jsem ho v náručí, když se narodil, poznala bych jeho palec mezi milionem. I Honza bude mít radost.
Je je Honza živý?
Ano. Nevěděla jsi to? Živý, jen slabý, ale drží se, drahoušku objala mě.
Musím za ním, babi Marie. Nemůžu spát, dokud vím, že je blízko. Je doma?
Jasně, ve vsi. Ale zatím odpočívej tvoje dcera tě teď potřebuje víc.
Nedávno jsem se vrátila s malou zpět do vesnice. Babi Marie šla pro Honzova tatínka.
To je ona. Katka Honzová. Líbí?
Otec se na mě nechtěl podívat, ale když viděl vnučku, usmál se.
Je na Honzu napsaná?
Jasně. Podívej se na paleček, babička ukázala drobnou nožičku.
Děkuju, Lído. Ještě mu to neřekl. Pojedeme?
Jsem připravená.
Tvoje rodiče už vědí, že máš dceru a žiješ tady, ptali se, kdy mohou přijít, řekla babička.
Teď ještě ne. Až časem.
Před domem jsem se párkrát zastavila, než jsem vešla.
Honzův táta mě předešel, převzal vnučku a jen kývnul ke dveřím pokoje.
Šla jsem pomalu, nohy mě sotva nesly. Honza ležel u okna a něco dělal na mobilu.
Honzo, protáhla jsem ruce k němu.
A on ke mně. Usmál se, nečekal mě. Přitiskla jsem se k němu a rozplakala jsem se.
No co, tati, přijmi svou dceru.
Jakou dceru?!
Svoji. Katka, líbí se ti jméno? Katka Honzová?
Marie s otcem a malou šly do kuchyně. Sedla jsem si k Honzovi a poprvé po dlouhé době vydechla v klidu.
Netušila jsem, že žiješ Nikdo mi nic neřekl. Ale teď už nikam nejdu.
Nechoď, jsem šťastný. Mám u sebe tebe i dceru.
Tak začíná můj život znovu. Možná jednou odpustí i moji rodiče. Ale dnes jsem konečně doma.
