Polovinu mého dětství jsem strávil se svou dvojčetem sestrou v dětských domovech a později, když dosáhla osmnácti let, nás teta sestra mé maminky vzala k sobě. Nejprve ona a později její manžel se pro nás stali opravdovými rodiči. Mám je oba moc rád a vděčím jim za všechno, co pro nás udělali.
Když nám bylo osmnáct, přivezli nás do třípokojového bytu v centru Brna. Patřil kdysi našim rodičům, ale naši noví rodiče ho po celou dobu pronajímali. Nyní nám navrhli, abychom ho prodali a peníze si rozdělili, abychom si obě mohli koupit vlastní bydlení. Myšlenka se nám zalíbila. Byt byl v dobrém stavu, takže jsme za něj dostali pěknou sumu. Měl jsem tolik peněz, že jsem si mohl dovolit pěkný dvoupokojový byt, samozřejmě s hypotékou, kterou jsem za rok splatil. Pak jsem začal s rekonstrukcí a postupně jsem nakupoval nábytek.
Rodiče byli spokojení, že mám stabilní život, ale o mou sestru se báli. Neustále se jí snažili vysvětlit, jak by měla žít. Ona se do koupě bytu nehrnula, utrácela za drahou elektroniku, restaurace a cesty do ciziny.
Nakonec to teta nevydržela a pohrozila jí, že ji vyhodí, pokud si byt nekoupí dřív, než peníze rychle rozfofruje. Nakonec už neměla na to, aby si něco koupila, a začala si nějaký byt pronajímat.
V té době už měla přítele a začali spolu bydlet, šetřili peníze a já měl radost, že se sestře konečně rozsvítilo. Já mezitím dostal povýšení, pomáhal rodičům, odjel na dovolenou a seznámil se s moc fajn holkou, se kterou jsme si plánovali společné bydlení.
Krátce po začátku vztahu jsme se sešli všichni u mě doma a sestra vyrukovala s dobrou zprávou byla těhotná. Pak následoval dlouhý monolog o tom, jak bude těžké platit nájem, zvlášť teď, když činže v Brně stojí víc, než většina lidí vydělá. Nechápal jsem, proč to všechno vykládá, dokud se ke mně neotočila.
Dej mi svůj byt, vždyť brzy porodím a ty tam stejně bydlíš sám, tak co by ti vadilo pár měsíců bydlet u tety, když má volný pokoj? řekla moje sestra.
Řekl jsem sestře jasné ne. Rozplakala se, vzala přítele a odešli.
Později mi několikrát volala, jestli jsem si to nerozmyslel, ale já byl rozhodnutý si za svým stát. Ten byt jsem dal dohromady vlastním úsilím, na všechno jsem si vydělal a mám to teď jen tak předat?
To je její vlastní chyba, že nikdy nepřemýšlela o budoucnosti… Dneska vím, že i když je rodina důležitá, je potřeba mít i vlastní hranice.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
