Co na mě hulákáš?! rozčiloval se muž. Léčím a krmím tvoji ženu, a ty se na mě ještě vytahuješ?! No to snad ne!!!
Půl hodiny na sebe křičeli, dokud pták úplně nezachraptěl a muž nebyl unavený tak, že sotva stál
Bylo to kdysi dávno, když jsem se vracel domů po ranní směně v továrně. Bylo před víkendem, což mi zlepšovalo náladu už samo o sobě. Ale ten víkend byl výjimečný ještě něčím jiným: v sobotu večer jsem měl domluvenou schůzku se ženou, kterou jsem měsíc znal jen skrz psaní na internetu.
Celý měsíc jsme si vyprávěli o práci, o zájmech, sdíleli svoje sny a starosti. Všechno to, co člověk dělá, když touží někoho poznat. Schůzka byla domluvená. Stačilo už jen zatelefonovat do útulné restaurace v centru Plzně, zamluvit stůl a vybrat, co na sebe.
Zamyšlený, s hlavou plnou představ, jaké to bude, už jsem skoro stál před vchodem do paneláku, kde jsem bydlel v malém bytě ve čtvrtém patře. Do vchodu mi chybělo tak padesát metrů. Cítil jsem, že stačí už jen jeden krok a život by mohl být úplně jiný, ale
Jenže znáte to ale.
Přímo před hlavním vchodem mi z větve stromu, na který jsem nikdy moc nedbal, najednou spadla k nohám vrána. Bezradně se zmítala, pronikavě krákorala, a na větvích nade mnou poletoval rozrušený houf ptáků. Rachot, který se rozléhal mezi domy, připomínal pohromu.
No to mi tak ještě chybělo, zamumlal jsem. Vrána se snažila postavit, ale vždycky spadla zpět. Už na první pohled bylo jasné, že má zlomenou pravou nožku.
A co teď s tebou? řekl jsem polohlasně.
Nešlo kolem jen tak projít. Svlékl jsem bundu, jemně ji přes vrána přehodil, abych jí trochu zkrotil, zvedl ji a došel s ní až do vchodu. Za mnou stále zněly zoufalé skřeky hejna.
Doma jsem ji vytáhl na stůl a opatrně prohlédl zraněnou nohu. Okamžitě mě klovla do prstu.
No nazdar! zaklel jsem, a když jsem její zobák omotal kusem hadříku, přestal jsem krvácet.
Volání do veterinárních ordinací bylo k ničemu nikoho z ptáků tam neléčili. Známí si také nevěděli rady. V tu chvíli mi v hlavě bleskla myšlenka: Jsem přece mechanik, něco vymyslet musím sám.
Nejprve jsem zraněnou vrána uložil do nízké krabice, vystlal ji ručníky a umístil na široký parapet. Dostal chuť jí dát jméno. Tak jsem ji pokřtil na Boženu.
Několik hodin jsem vyráběl dlahu: s pomocí malého nože a dvou dřevěných hranolků jsem vyřezal žlábek, spojil díly a obmotal izolepou. Když jsem skončil, odstranil jsem hadřík ze zobáku.
Božena mě vzápětí znovu zkusila klovnout.
Klid, klid, mluvil jsem k ní tiše. Chci ti pomoct. Ale musím tě taky nakrmit.
Na internetu jsem rychle dohledal, že potřebuju vyrazit do rybářských potřeb a lékárny. Koupil jsem tam žížaly a červy, v lékárně pinzetu a stříkačku. Doma jsem začal vrána krmit.
Musel jsem jí otvírat zobák silou a vkládat žížaly dovnitř, vodu jí dával stříkačkou. Bojovala, krákorala, já jsem brblal, ale nepolevil jsem.
Nakonec jsme byli vyčerpaní oba. Božena se napila, nakrmila a vyčerpaná konečně usnula. Já šel taky do postele.
Ráno začalo stejně: krmení, nespokojené krákání, tvrdohlavost na obou stranách. Až jsem si všiml, že venku na parapetu sedí statný havran samec a vše pozorně sleduje.
Nevím proč, ale otevřel jsem okno.
Ty jsi asi Boženin muž, viď? Klidně pojď dovnitř. Nic jí neudělám chci jí pomoct.
Havran se naklonil, zkoumavě se podíval jedním okem na Boženu v krabici, opatrně vešel dovnitř a přišel blíž.
Božena zavrzala. Havran se obrátil ke mně, rozepjal křídla a zahřměl hlasitým krááá!
Proč na mě řveš? rozčilil jsem se. Já ti ji léčím, krmím, a ty ještě zvyšuješ hlas! Co to je za chování?!
A tak jsme na sebe oba křičeli dobrých třicet minut člověk a pták. Dokud havran nezachraptěl a já nebyl hotový.
Pak jsem mu beze slova přisunul krabičky s červy a žížalami.
Havran se na ně chvíli díval, pak zkušeně začal jíst.
Tak takhle to je, zasmál jsem se. Já tady běhám a nakupuju pro vás za svoje koruny, samozřejmě.
Po snídani přistoupil havran k Boženě a začal jí upravovat peří.
To jsem nečekal, dojalo mě to. Starost o rodinu. Neboj, Boženu dám dohromady. Ale pověz jí, ať už mě nekouše a pěkně jí.
V noci havran odletěl. Ráno zase zaklepal zobákem na sklo chtěl se ujistit, že Božena je v pořádku, pak společně posnídali.
Dobré ráno, pousmál jsem se. Vypadá to, že jsme si začali rozumět.
Havran vše sledoval, nevměšoval se.
Náhle mnou projela panika.
Pro pána! chytil jsem se za hlavu. Vždyť já jsem se ani neozval, nezamluvil stůl
Popadl jsem telefon a volal.
Omlouvám se, začal jsem, a všechno upřímně vysvětlil: proč jsem restauraci neobjednal, co se stalo s vranou.
Takže pro vás je nějaká vrána víc než schůzka se mnou?! přerušila mě rozhořčeně žena.
Ale ne, to není tak Vážně mi záleží i na vás. Prostě to tak vyšlo
Tak si žijte se svojí vranou! řekla a položila telefon.
Tak je po všem, posteskl jsem si směrem k havranovi. Rande skončilo, aniž vůbec začalo.
Tu havran ladně přistál na stole, rozepnul křídla a pyšně se prošel sem a tam, jakoby mi chtěl dodat odvahy.
Usmál jsem se na něj:
Nejspíš mi nerozumíš, ale tvoje podpora se pozná. Myslíš, že nemám klesat na duchu? Mám se držet?
V tom zazvonil domovní zvonek. Na prahu stála paní z pátého patra sousedka, která se na mě vždy milá usmívala ve výtahu.
Promiňte, že ruším, začala rozpačitě. Už pár dní krouží u vašich oken hejno vran. Je všechno v pořádku?
To se těžko vysvětluje, pojďte se podívat.
Vstoupila, a když uviděla Boženu s havranem, zůstala stát s úžasem.
To snad není možné Vy tu zachraňujete vrána?
To je Božena, upřesnil jsem.
A havran je Karel, rozesmála se sousedka.
Její smích zněl jako jemné zvonečky a já si v té chvíli uvědomil, že jsem už dlouho neslyšel nic hezčího. Díval jsem se na ni a najednou mi bylo to ztracené rande úplně jedno.
Karel znovu rozepjal křídla, prošel se po stole a sousedka se zase rozesmála.
Od té doby vše šlo líp. Karel si sousedku velmi oblíbil: jakmile přišla, začal se načančávat, hrdě se předváděl. Sousedka se smála a občas se červenala.
Božena pochopila, že jí chceme jen dobře, přestala bojovat a jedla už sama. Uzdravování šlo rychleji. Sousedce jsem dokonce svěřil druhý klíč, aby mohla přijít, když jsem nebyl doma, a postarat se o ptáky.
Žena se mi líbila čím dál víc a já nabíral odvahu ji pozvat na schůzku, když se jednoho večera stalo něco nečekaného.
Bylo už hodně pozdě, vracel jsem se po odpolední domů. Ten den byl zvláštní: o pauze v práci jsem se vypravil do obchodu a koupil sousedce malý dárek stříbrný řetízek se srdíčkem. Cestou domů jsem si představoval, jak jí ho předám.
Ale pod pouliční lampou se ze tmy vynořily dvě postavy.
Odevzdej peněženku, mobil a hodinky, zasyčel jeden a tasili nůž.
A bundu, utrousil druhý.
Nestihl jsem se ani leknout.
Z ničeho nic se ze tmy snesl roj. Výkřiky bolest, panika, vrány se vrhly na útočníky desítkami zobáků.
Běžel jsem domů a ráno
Před dveřmi stála sousedka, bledá a rozrušená.
Proboha! objala mě. Ty žiješ! Myslela jsem, že se ti něco stalo
Stalo se něco? pohladil jsem ji po vlasech.
V noci dvě vrány napadly dva muže. Skoro je doklovaly k smrti. Leží v nemocnici, stav je vážný.
Usmál jsem se a vzpomněl si:
Já mám pro tebe dárek.
To nemělo být zčervenala.
Ale když jsem jí ukázal stříbrný řetízek se srdíčkem, usmála se, políbila mě na tvář a dodala:
Je nádherný. Děkuju, natáhla ruku, aby si ho vzala, ale
Jenže zase to ale!
Jako černý blesk přelétl Karel, šikovně řetízek vytrhl a hrdě s ním přistál u téměř uzdravené Boženy, položil šperk k jejím nohám.
Sousedka se rozesmála. Já taky.
Koupím ti jiný, slíbil jsem.
Karel rozepjal křídla, vypjal hruď a vítězně zahřměl: Krááá. Božena si jemně vzala řetízek do zobáku a schovala si ho do krabice.
A já a sousedka jsme se na prahu políbili.
A na čem vlastně záleží?
Vždyť hlavní je rodinaTak jsme tam stáli, oba v předsíni, v záři ranního světla, zatímco u okna slavilo vítězné krákání jedno neobyčejné vraní spojenectví. Kdo by řekl, že ten obyčejný den, zahozené rande a jedno zraněné ptáče převrátí život naruby způsobem, jaký bych si nikdy nevysnil?
Řetízek nový, polibek první, havraní hrdost a trochu smíchu všechno se v ten okamžik spojilo dohromady, jako by i vesmír chtěl připomenout, že to nejdůležitější většinou neplánujeme, ale přistane nám samo u nohou. A jestli existuje štěstí, možná občas přiletí po křídlech vrány.
Za oknem už kroužily další vrány, jako zvědavé publikum. Odevzdal jsem se tomu kouzlu, políbil sousedku, a v tu chvíli bylo jasné, že ani druhý řetízek jí už nebude patřit dlouho. Protože u nás doma platilo jednoduché pravidlo: co život přinese a vrána neschvátí, to zůstane na památku.
A někdy i jeden obyčejný ptačí zobák může ukrást den a přinést nečekané štěstí.
