Celý byt voněl po čerstvě uklizeném. Zametla jsem každý kout, vydrhla podlahu tak, že by se dala jíst z ní. V tom přišla tchyně, svraštila obočí, a než jsem stihla položit kýbl, roztrhla sáček slunečnicových semínek a s klidem rozhodila šlupky na právě umytou podlahu. Zůstala jsem stát v šoku; v očích jí svítila zlomyslnost.
Mámo, proč jste to udělala? Viděla jsem, že to bylo schválně! vydechla jsem roztřeseně.
Tchyně se na mě podívala s opovržením, slova jí padala krutě:
No tak to umyješ znovu! Nic se ti nestane, všechno zvládneš.
S uspokojením se vrátila do svého pokoje a spokojeně se uvelebila v posteli, zatímco já zas tahala smeták a lopatku, sbírala semínka a slzy dusila v sobě. Ona si otevřela Lidové noviny, které už stejně četla nejméně pětkrát.
Proč mě nenávidíte tak moc? Co jsem vám udělala, že se mi neustále posmíváte? Vařím, peru, uklízím A moje dcera Markéta vám vždycky pomáhá! Proč tolik zloby? ptala jsem se tiše, hlas lámavý.
Tchyně ani nezdvihla oči od novin. Ani slovem se neobtěžovala mi odpovědět. Přestala jsem čekat omluvu. Nečekala jsem už vůbec nic.
Rozplakala jsem se. Uklidila jsem podlahu, odešla do koupelny prát prádlo a pak, bezútěšná, jsem zamířila do zeleniny na náměstí nakoupit. Kolik věcí jsem musela každý den zvládnout domácnost byla jako nikdy nekončící maraton. Práce byla aspoň útěcha, když jsem se do ní ponořila, zapomněla jsem chvíli na tíhu času.
Manžel mi zemřel už hodně dávno. Stalo se to, když byla Markéta teprve osmiletá holčička.
Hned po pohřbu mi tchyně řekla:
Zůstaň tady! Nedovolím žádné pomluvy ve vesnici že bych tě vyhnala. To ne.
Samozřejmě jsem zůstala. Kam bych taky šla? U rodičů bylo plno, sestra s dvěma dětmi tam sdílela už každý centimetr. Pro mě a Markétu prostě nezbylo místo.
Doufala jsem, že se s tchyní nějak sžijeme, že najdeme společnou řeč. Ale naděje se ukázala jako planá. Ve společnosti se ke mně chovala normálně, ale doma mě neustále ponižovala, určovala mi, co mám dělat.
Jsi tak hloupá! Kdo by tě chtěl! Nikdo na tebe ani nepohlédne, máš dítě! Zůstaneš Ty, Markéta a já! A jestli neuděláš, co chci, dům dám jinému nedostaneš pak nic! vyhrožovala posměšně.
Měla jsem z toho strach, tak jsem prostě všechno snášela, hlavně pro Markétu, aby ona měla aspoň šanci na lepší život.
Tchyně o smrti rozhodně nemluvila. Už dávno oslavila devadesátku, ale nikdy si nestěžovala, že by jí něco bolelo. Svoji penzi projídala sama, chtěla jen to nejlepší pražskou šunku, pěkný chléb, kvalitní máslo. Já jí pořizovala vše, co si poručila.
Už dávno mi došlo, že jsem udělala velkou chybu, když jsem tehdy zůstala. A teď jsem musela snášet tolik ponížení v domě, který mi nikdy nepatřil.
Moje Markéta právě dokončuje univerzitu v Brně. Má přítele, Ondřeje, milého a slušného kluka. Plánují svatbu, budou žít u něj. Doufám, že ona si svůj osud vybojuje sama.
Je mi tak líto sebe i svého rozbitého života…
