Proč má máma dvě místnosti? Je už 65 let, hosty sotva přijme, a s tátou a sestrami si může jen v kuchyni dát čaj. Upřímně řečeno, jedna jednolůžková bytová jednotka stačí i na oči i na uši.
Paní Lída Novotná už věděla, proč ji přišli navštívit syn a dcera. Téma se jí mihlo v hlavě ještě před týdnem, když se celá rodina shromáždila oslavit narozeniny Bárky mladší vnučky paní Lídky.
Mikuláš a Bára právě vstoupili a ještě nestihli zahájit rozhovor, když zazvonily dveře. Přistoupila sousedka.
Ach, Lido, jsem tak pozdě. Máte hosty? trapně se vyjádřila starší žena.
To jsou naši, Nino, odpověděla paní Lída. Co se stalo?
Moje šicí stroj zase zamrzl, špulka se zasekla a já ji nedokážu vyjmout. Později se určitě podívám, promiňte, odmluvila se.
Nic, podívám se za okamžik, nebude to dlouho, řekla Lída.
Vrátila se do obýváku a obrátila se na Mikuláše a Barčinu:
Jdu k sousedce jen na pět minut, zatím můžete jít do kuchyně čaj už mám připravený. Miláčku, udělej si domů.
Lída rychle vyřešila svůj problém a spěšně se vydala domů. Ale když dorazila do předsíně, zastavila se, protože uslyšela něco, co jí zasáhlo.
Barto, už jsem všechno spočítala, říkal Mikuláš, ten byt by se dal prodat za minimálně tři miliony korun, a ta menší dvojpokojová jednotka, kam se máma chystá nastěhovat, stojí okolo milionu.
A chceš, aby nám máma rozdělila ten rozdíl? Po milionu na každého? zeptala se jeho sestra.
Samozřejmě, že ano. A kolik? Ne za milion, ale za milion dvacet, odpověděl Mikuláš.
Odkud si to vezme? ptala se Bára.
Říkal jsem ti, že jsem to spočítal! Proč máma potřebuje dva pokoje? Je už šedesát pět, hosty sotva přijme, a s tátou a sestrami může jen v kuchyni popíjet čaj.
Upřímně, jedna jednopokojová bytová jednotka stačí i na oči i na uši. Normální jednopokojovka s rekonstrukcí se dá pořídit za šest set tisíc korun, řekl bratr.
Hledal jsem to spíš v centru, v relativně novém domě, aby byly obchody a poliklinika poblíž, doplnil.
Nevím, možná máma nesouhlasí? zkoušela Bára namítnout.
Proč? Vlastně jsem proti tomu, aby se přestěhovala. Ale když se už rozhodla, ať nám udělá něco dobrého.
Paní Lída poslední dobou uvažovala o návratu do rodného města. Když se přestěhovala na Prahu, bylo jí čtyřicet pět. V tom věku si už žádné nové přátele nenajde. Měla jen několik známých, ale to není to samé, co přátelství od dětství.
Nechtěla tehdy odjet, rozvést se, stáhnout děti ze školy a jet do úplně neznámého města. Ale manžel dostal výhodnou pozici v jednom průmyslovém závodě, a ona souhlasila.
Tak uběhlo dvacet let: rodina, práce, občasné návštěvy rodného města. Pak před dvěma lety manžel náhle zemřel. Syn i dcera už měli vlastní rodiny, a Lída se cítila, jako by se ocitla v prázdnotě. Když odešla do důchodu, samotnost ji přepadla a sestry ji začaly volat.
Lída nečekala na odpověď dcery. Zamířila ke dveřím a otevřela je, jako by právě dorazila.
Mikuláš a Bára byli v kuchyni. Dceřinu ruce už rozlily čaj do šálků a krájela švestkový koláč, který máma upekla před jejich příchodem.
Mami, opravdu se chystáš přestěhovat? zeptala se Bára.
Ano. Když už tady není váš otec, nic mě tu neudržuje. Po dvaceti letech tohle místo není pro mě domovem.
Co tě neudržuje? A my? A vnoučata? zeptala se její dcera.
Barto, máte svůj život, své starosti. Nechci vám překážet. Vaše děti už vyrostly, už nepotřebují chůvu. Co mám dělat? Sedět na lavičce s dalšími důchodkyněmi a chodit po parku s holemi?
Někomu to může vyhovovat, ale mně ne. Co zbývá? Knihy a televize? A pak jsou tu moje sestry, spousta známých. Nedaleko města, ve vesnici, je rodičovský dům, kam přijíždí rodina na léto.
Vím, že se mi často zdá, že jsem v našem rodném městě, jdu po ulici a potkávají mě lidé, kteří jsou mi známí, řekla.
Dobře, mami, a co s bytem? přesměroval Mikuláš rozhovor na praktickou rovinu.
Co? Ten prodám, a koupím si nový, odpověděla.
Chceš, abych ti pomohl s prodejem? zeptal se syn.
Budu prodávat přes agenturu. Inzerát už je na webu. Tak se pomalu připravuji na stěhování, řekla.
Mami, nepomáhám jen tak. Kolem jsou podvodníci, snad skončím bez peněz a bytu, varoval ji syn.
Neboj se. S prodejem mi pomůže Lýdie Koláčová, manželka strýce Jana, tatínkovho zástupce, vzpomněla si Lída. Má vlastní realitní kancelář. A tam má i Natálie spolehlivého makléře nedávno pomáhali Pavlovi koupit byt.
Za kolik plánuješ byt prodat? zeptal se Mikuláš.
Lýdie říkala, že tři miliony korun je normální cena, ale můžeme začít o něco výše. Už jsem to sledovala na realitních serverech, vše tak stojí, odpověděla.
Však byty jsou levnější, poznamenala Bára.
Jo, taková dvojpokojová v našem bloku se prodává za dva miliony, souhlasil Mikuláš.
Mami, máme k tobě prosbu: mohl bys po prodeji bytu dát každému z nás alespoň milion? řekl Mikuláš.
Milion? Pak bych neměla peníze na nový byt, reagovala Lída.
Proč ne? Můžeš si pořídit menší, třeba jednolůžkový, navrhl syn.
V jednopokojovce mi bude nepohodlně, potřebuji dvě místnosti: ložnici a obývák, odpověděla Lída.
Některé tříčlenné rodiny žijí v jednopokojových, namítl syn.
Ano, ti, kteří si nemohou dovolit větší byt. Já si ale mohu dovolit lepší podmínky a nechci se z toho vzdát, chci žít v pohodlí, řekla paní Novotná.
Mami, bylo by to fér vůči nám s Bártou, protože je to rodinný byt, připomněla Bára.
Mikuláši, vůbec jsem nečekala, že se o tom budeme bavit, ale pamatujte, že podle otcovy závěti jste dostali vše, co vám náleží, řekla.
On vám nic neodložil. Jediný majetek, který jsem dostala, je ten byt. A teď chceš, abych ho rozdělila s vámi?
Mikuláši to nevyjádřil úplně přesně, intervenovala Bára. Myslel tím, že nám můžeš pomoct, pokud ti zbydou peníze.
Máme hypotéku, chtěl bych s Ilkou koupit chalupu. Nechceme milion, ale třeba pět set tisíc, to by nám stačilo, odpověděl syn.
I kdybys koupil byt za dva miliony, stále ti zbude milion. Mluvíme o tom, dodala Bára.
Ano, zůstane mi. První je na stěhování, druhý na rekonstrukci a třetí na vybavení nového místa musím nakoupit nábytek a spotřebiče, uvedla Lída.
Co zbyde, bude moje bezpečnostní polštář pro případ nemocí, už nejsem už mladá. Nechci vám a ostatním rodinám dělat problémy, řekla.
Takže nám nic nedáš? zeptal se syn.
Mikuláši, jsem překvapená, že jste tuto konverzaci zahájili. Je vám třicet sedm, Báře třicet čtyři. Máte vysokoškolské vzdělání, pracujete, říkala Lída. Budete ještě platit hypotéku několik let. Ale co kdybych se nepřestěhovala a neprodala byt? Měli jste plán, kam mě přestěhovat?
Ne. Mami, promiň, že jsme to vyvolali, řekla Bára. Jen jsme si mysleli
Mysleli jste, že máma, která vám vždy pomáhala, teď nepřijde s výjimkou, doplnila Lída.
A neodmítnu, pokud byste skutečně potřebovali. Ale myslím, že to zvládnete sami: Mikuláš splatí hypotéku, s Ilkou naspoříte na chalupu a vše bude v pořádku, řekla.
Lída Novotná udělala, co naplánovala: prodala byt, přestěhovala se do rodného města Hradec Králové. tam koupila novou bytovou jednotku blízko místa, kde dříve žila s manželem a dětmi.
Příbuzní jí pomohli s úpravami a rekonstrukcí. A teď, když se každé ráno probudí, cítí se opravdu doma.
Zda matka učinila správnou volbu? Napište své názory v komentářích, dejte like.
Přátelé, pokud vás zajímají další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajk. To nás inspiruje psát dál.
**Závěrečné poučení:** Někdy je třeba odvážně opustit staré zvyklosti a hledat nový domov, protože pravý klid a spokojenost se nachází tam, kde se cítíme bezpečně a milováni.
