Můj syn je devět letý. Byl vždy veselý a klidný chlapec. Nedávno měla moje sestra svatbu. Do pozvánek napsala, že obřad bude bez dětí. Nelíbilo se mi to, ale chtěla jsem respektovat její přání domluvila jsem se s kamarádkou, že se o syna postará během svatby.
Jenže v noci před svatbou mi kamarádka zavolala a oznámila, že je nemocná. Omlouvala se, ale nemohla za to. Uklidnila jsem ji a pak jsem dlouho seděla v kuchyni a přemýšlela, co mám dělat. Syn už spal a svatba byla hned ráno. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu s sebou na hostinu. Skutečně by sestra vyhodila vlastního synovce?
Švagr byl zámožný člověk, takže svatba měla být velkolepá. Sestra byla před obřadem nervózní, proto jsem ji o synovi předem neřekla. Když mě se synem uviděla, okamžitě změnila výraz a doslova se rozčílila a začala křičet:
Proč jsi vzala syna na svatbu? Děti jsme nezvali! Zkazila jsi celý den!
Bylo mi trapně. Syn tam jen stál a vůbec nechápal, co se děje. A proč tolik povyku? Ukázalo se však, že to byl teprve začátek.
Nech ji být se svým dítětem. Přeci je to její věc, kam ho vezme, řekl švagr.
Zůstala jsem stát překvapeně. Sestra odmítala zjistit, proč jsem syna vzala s sebou. Snažila jsem se vysvětlit, ale marně.
Rozčílila jsem se, vzala syna za ruku a odešla jsem domů. Máma s tátou na svatbě zůstali, i když slavnostní nálada je přešla. Atmosféra byla úplně bez radosti.
Sestra se na mě naštvala a čekala omluvu. Nemyslím si, že jsem viníkem. Takové chování ji nevystihuje dobře. Navíc ani netrvá dlouho a sama bude matkou. Měla bych jí odpustit a omluvit se? Co byste udělali vy na mém místě?
