Proč bych měl být opatrovníkem pro dědečka? Co mi dáš? Byt? Auto? ozvala se mi čtyřicetčtyři letá dívka, když jsem ji navrhl svatbu. Karel, 43
Proč bych měl být opatrovníkem pro dědečka? Co mi dáš? Byt? Auto? řekla beze slova uklidnění, hledíce na mě, jako na prošlé zboží na regálu v obchodě, které zapomněli včas vyrazit. Ten okamžik mi poprvé po dlouhé době připravil myšlenku: nevymkla se mi svět vzhůru nohama, když ve čtyřiceti třech letech už mě zařazují mezi dědečky, a ještě k tomu rovnou uvádějí cenu vztahu přímo do tváře, bez náznaku, bez flirtu, bez hry.
Je mi čtyřicet tři. Nikdy jsem se nevdával, ano, byly vztahy, dvě soužití po dva roky každé, normální, živá, bez tragédií, prostě se nevydařila, rozejdeme se jako dospělí, a vždy jsem to považoval za výhodu: žádné výživné, žádní bývalí, žádné zavazadla, žádná věčná srovnání a hádky. V současném světě se však tato výhoda jeví spíše jako podezřelá anomálie, jako by někdo, kdo nebyl ženatý, musel mít nějaký skrytý defekt, necertifikovaný sňatek.
Rozhodl jsem se upřímně: nastal čas. Toužím po rodině, po ženě po boku, krásné, upravené, mladé nebudu lhát, chtěl jsem ženu do dvaceti osmi, aby byla i vizuálně potěšením a aby přátelé, nepřetížená závistí, ptali: kde jsi takovou našel? V tom nic hanlivého nevidím, jsem muž, vydělávám, mám byt v Praze, auto Škoda Octavia, stabilní příjem, nepiju, nekouřím, vypadám slušně, dbám na sebe, a podle mého názoru jsem na svém trhu celkem solidní nabídka.
Jenže trh, jak se ukázalo, už dlouho hraje podle jiných pravidel, a já v nich nejsem kupujícím, ale zbožím a to ne tím nejžádanějším.
První rande. Šestadvacetiletá Petra, potkali jsme se přes seznamku, týden jsme si psali, smála se mým vtipům, psala jsi tak zajímavý, s tebou je lehce, a už jsem začínal věřit, že to může být obyčejné seznamování, bez zkřivení, bez požadavků, jen lidský kontakt. Když jsme se setkali, rozhovor rychle přešel do jiné roviny.
Podívala se na mě posuzujícím pohledem a po patnácti minutách už zeptala:
Jaké máš auto?
Odpověděl jsem.
A máš vlastní byt?
Odpověděl jsem.
Kolik vyděláváš?
A v tu chvíli jsem pochopil, že nejde o rande, ale o výběrové řízení, a to ne jako kandidát, ale jako aktivum, které kontrolují na likviditu. Co je nejzajímavější, žádná trapnost v ní nevyžadovala; ptala se tak klidně, jako by se ptala: čaj nebo káva?
Když jsem se zeptal:
Co hledáš ve vztahu?
Usmála se a řekla:
Pohodlí. Aby muž dokázal naplnit mé potřeby.
A to vše. Bez ostýchavosti, bez náznaků, přímo jako ceník.
Druhé rande bylo ještě podnětnější. Dvacetčtyřletá Zuzana, krásná, upravená, ta obrázková postava, pro kterou, jak jsem si myslel, stojí za to se snažit, se setkala v restauraci v Brně, zaplatil jsem večeři, vše podle tradice, a v jednom okamžiku se rozhovor stočil k budoucnosti.
Řekl jsem:
Chci rodinu, děti, normální vztah.
Zuzana se na mě podívala a klidně odpověděla:
A co můžeš dát?
Nechápu, co se ptá, zamyslel jsem se.
Co tím myslíš?
Chceš mladou ženu, že? Pak musíš pochopit, že má výběr. Proč by si mě měla vybrat ty?
A tak začala ta konverzace, která mi roztočila hlavu naplno.
Jsi starší musíš to kompenzovat zdroji. Byt, auto, peníze, úroveň života. Jinak jaký smysl? pokračovala.
Snažil jsem se namítnout, že nejde jen o peníze, že jsou city, souznění, úcta, ale jenom pokrčila rameny:
To všechno je sekundární. Nejprve základ.
A tehdy jsem poprvé zaslechl:
Proč bych měl být opatrovníkem pro dědečka?
Řekla to klidně, bez hněvu, jako fakt, a dodala:
Jestli chceš mladou, buď na úrovni.
Z toho rande jsem odešel s pocitem, že mě právě rozebraly na součástky a ocenily na trhu.
Nejhorší však není jednorázová zkušenost, ale celý systém.
Třetí příběh mě úplně rozbil. Mluvili jsme s dvacet sedmiletou Marií, ona první napřála zprávu, aktivně se zajímala, ptala se, flirtovala, a já už začínal věřit, že možná není vše tak špatné. Pak mi pošle hlasovou:
Poslyš, buďme upřímní. Potřebuji muže, který mě bude uživit. Nechci makat do úmoru. Když nejsi připraven neplýtvej ani svým, ani mým časem.
Zeptal jsem se:
A co dáváš na oplátku?
Zasmála se.
Já? Samej sebe.
V tu chvíli něco uvnitř prasklo. Samej sebe. Jako zboží. Jako službu. Jako balíček vše zahrnuto, jen s platbou dopředu. A nejabsurdnější oni skutečně nechápou, proč je to špatné.
Nezdráhají se, nic nepřikrývají, nehrávají hned vystavují podmínky, a když jim nevyhovíš, prostě tě odškrtnou, bez emocí, bez lítosti, jako nevhodnou variantu.
A víte, co je nejironickější?
Upřímně jsem si myslel, že problém jsou ženy.
Že se zkazily, že mají přehnané nároky, že jsou materialistické, že potřebují jen peníze.
Čím víc jsem na těch randech byl, čím víc jsem poslouchal, sledoval, analyzoval, tím jasněji se ukazovalo: nejde jen o ně.
Jde o to, že jsem sám vstoupil na tento trh s očekáváním vybrat, a skončil v roli, kde mě vybírají oni.
Chtěl jsem mladou, krásnou, pohodlnou.
A ony chtějí zajištěného, stabilního, výhodného.
Já hledal vzhled. Ony zdroj. Já chtěl aby potěšila oči. Ony chtějí, aby uspokojil potřeby. V té logice je vše čestné. Jen nepříjemné.
Protože najednou zjistíš, že nejsi jedinečný, neníš výjimečný, neníš super, jen jeden z mnoha, které srovnávají, hodnotí, vyřazují.
A nejbolestivější není odmítnutí.
Je to okamžik, kdy pochopíš, že tě vidí ne tak, jak sis sebe představoval. Ne jako muže. Ale jako nabídku. S podmínkami. S omezeními. S datem výroby. A možná jsem opravdu přišel pozdě.
Možná bych měl budovat rodinu dříve, když se to ještě nepojmulo jako obchod.
Možná jsem příliš dlouho žil v iluzi, že čas je na mé straně.
Teď je realita taková, jaká je.
A v ní, abys získal, co chceš, musíš buď splnit podmínky, nebo změnit své požadavky.
A já ještě nejsem připraven ani na první, ani na druhou možnost.
A to je nejvíc nepříjemné zjištění, které jsem za poslední roky poznal.
