Proč by se měl takový hezký a úspěšný kluk jako já ženit? přemýšlel Marek, zatímco jeho rodiče v duchu opakovali Kdy už konečně budeme mít vnoučata?
Marek odvezl svou kamarádku domů a vrátil se do svého bytu v Brně.
Udělal si omeletu se šunkou. Posadil se ke stolu, zapnul mobil, který měl přes noc vypnutý, a začal projíždět zmeškané hovory.
Zase volala máma zamumlal. Zase mi bude vyčítat, jaký jsem neschopák
Neschopák však rozhodně nebyl. Výborná práce, dvoupokojový byt v centru a vůz škoda to hovořilo za vše. Bylo mu pětadvacet, ale svobodný byl pořád.
Proč bych se měl vázat, když můžu všechno? pomyslel si.
Kdy nám Marek konečně přivede nevěstu? i dnes lamentovali rodiče v rodinném domě v Kroměříži.
Zahloubán v myšlenkách vytočil Marek číslo na matku.
Ahoj, mami. Jak se máš? zeptal se.
No, dá se. A co táta? zeptal se rychle, aby změnil téma.
Ten taky, ale přijel by ses někdy podívat. Za půl hodiny jsi tu autem, ale měsíce tě nevidíme. Tatínek chce zorat zahradu, bude se sázet brambory.
Mami, dnes to nestíhám. O víkendu dojedu, slibuju.
Kolikrát jsi nám už sliboval, že přijedeš s dívkou
Mami, přísahám! Přijedu příští víkend s přítelkyní! vyhrkl najednou.
Opravdu se konečně ukážete?
Zatím je to jen kamarádka.
Ale já mám radost! Přijeďte v sobotu, upeču všechno, co máš rád!
Když položil telefon, dlouho přemýšlel:
Kdo mě nutil? Koho jim mám ukázat? Terezu? Jo, třeba Ale tak na venkov se jí asi chtít nebude. Přesto, pozvat ji na návštěvu můžu No nic, jdu si lehnout.
Nechal pánev se zbytkem omelety na stole a odkulhal do ložnice.
Když se vyspal, vzpomněl na svůj slib a zavolal Tereze.
Ahoj, krásko! ozval se do sluchátka.
Čau, Marku, odpověděla chladně.
Terezo, dneska jsi snad nespala? Stavím se.
Marku, neměli bychom se už vídat. Mé plány se změnily.
Jaké plány? začalo ho to vytáčet.
Budu se vdávat.
Ať tě ani nenapadne, jedu k tobě Tobě i tomu tvému
Hovor byl přerušen.
Marek vztekle odhodil telefon na gauč. Většinou to byl on, kdo se loučil, tentokrát byl odmítnut.
Odešel do koupelny, potom do kuchyně. Udělal si kávu a přemítal:
Kde já teď rodičům vezmu nevěstu? Mám si vzpomenout na některou z těch bývalých? Ještě aby si myslely, že jde o něco vážného.
Kávu ani nedopil spustil se alarm jeho škodovky. Vyběhl k oknu. Bydlel v klidné části, za domem měl auto vždy pod dohledem. Na parkovišti pod okny stál cizí muž, kolem padesátky, a upřeně hleděl vzhůru.
Co to má znamenat? broukl Marek.
Nazul tenisky a vyběhl ven.
Pane, co tu děláte?
Hele, chlapče, osopil se muž. Jestli tě ještě někdy uvidím s Terezou, nedopadne to dobře!
Vlez mi na záda!
Zpoza rohu se vynořil zavalitý mlaďas.
Marek nestačil nic říct setmělo se mu před očima
Marku, Marku!
Skláněla se nad ním nenápadná dívka. Kdepak jsem ji jen viděl? problesklo mu hlavou.
Slyšíš mě? Zavolat záchranku?
Ne, mám v autě lékárničku, pousmál se. Zvládneš to?
Jsem zdravotní sestra, usmála se.
Konečně mu došlo, že je to sousedka z vedlejšího vchodu. Tolikrát ho zdravila a on si myslel, že je ještě na střední. Jak se vlastně jmenuje?
Ona rozpoznala jeho pohled:
Jmenuji se Libuše. Bydlím ve vedlejším vchodu.
Pojď, Libuško, otevřel zadní dveře auta. Tady je lékárnička.
Posadil se dopředu a čekal, až vše ošetří.
Nic vážného, oznámila nakonec.
Díky!
Pohlédl do zpětného zrcátka a zachytil její zamyšlený pohled:
Nechceš na kávu? Nestihl jsem posnídat.
Takhle? podívala se na svou mikinu a tepláky.
Vždyť já jsem taky neupravený.
Asi radši ne
Tak se převléknem a půjdeme, co ty na to?
Za půl hodiny sešli dolů. Ona v letních šatech, na rtech levná rtěnka, rozpačitost v očích. Marek dostal chuť jít jen tak pěšky žádnou cestu autem, jen spolu.
Libuško, nepůjdeme se projít?
Jasně, proč ne, vzala ho za rámě.
Po cestě ho zásobovala historkami. Vešli do rodinné kavárny, posadili se. Podal jí jídelní lístek:
Objednej si, co chceš!
Víc než názvy jídel studovala ceny. Uvědomil si, že tu asi není často. Mávl na číšníka.
Přineste, prosím, slečně něco moc dobrého a kávu.
Vám?
Jen kávu.
Máme výborný jablečný závin.
Tak ten!
Potom Marek Libuši doprovodil domů. Rozloučili se u jejího vchodu
Utekl pracovní týden. Páteční večer, Marek přišel z práce.
Slíbil jsem přeci mámě, že přijedu s dívkou. Co teď?
Uvařil si čaj, mazal chléb a horečnatě promýšlel plán.
Pojedu sám. Mamka bude zklamaná. Něco bych měl vymyslet
A v tom ho to napadlo!
Co kdybych přijel s Libuší? Ale nezašel jsem za ní celý týden Vysvětlím, že jsem byl v práci.
Během chvilky se osprchoval, oholil, hezky oblékl a vyrazil před sousední vchod.
Bylo tam patnáct bytů. Věděl jen její jméno. Stál tam, rozhlížel se, a najednou vyběhla ven.
Podle stejné mikiny a tepláků ho musela zahlédnout z okna. Stála rozpačitě u vchodu.
Ahoj, Libuško!
Ahoj Marku! v očích jí svítila radost.
Pozvu tě na procházku.
Nejsem namalovaná
Počkám půl hodiny, usmál se Marek.
Dobře, a upalovala dovnitř.
Libušo, co se děje? zajímala se zaražená matka.
Mami, jdu ven.
Proč tak najednou?
Odpovědi se nedočkala. Libuše vbíhala z pokoje do pokoje. Matka se podívala z okna a pak rychle za ní.
Tak ty půjdeš ven s Markem?
Ano.
Proč tě zajímá ten hezounek?
Je mi už dvacet, pousmála se rozpačitě.
Vždyť jsi viděla, kolik se kolem něj točí slečen?
Mami, nenadávej
No fakt, to jsi vymyslela!
Ale Libuše už běžela zase pryč. Věděla, že už celý barák bude za chvíli řešit, co že to ona, tichá myška, má s tím pohledným Markem. Ale bylo jí to teď jedno.
Vyšla z domu, pevným krokem, jistá, že se matka dívá z okna. Statečně se zavěsila Markovi do rámě:
Kam půjdeme?
Do parku, do kavárny, pod měsíc
Šli parkem, seděli v kavárně, dlouho se objímali na lavičce v lesku lamp. Potom jí volala maminka.
Libuško, je jedna ráno!
Už jdu, sklopila oči. Musím domů, Marku.
Doprovodím tě
Objímali se před vchodem a v tu chvíli pronesl rozhodným hlasem, který nepřipouští odpor:
Zítra pojedeš se mnou k mým rodičům.
Františku! volala manželka, když zahlédla synovo auto. Marek přijel!
Že by si na nás vzpomněl?
A s dívkou! vykřikla, hnala se na dvorek.
Alena vběhla k synovi, pozdravila a s neodtržitelným pohledem sledovala hosta.
Přistoupila k Libuši:
Jakpak se jmenuješ, holka?
Libuše, sklopila oči.
Já jsem teta Alena, pojďte dál!
Děkuji.
Z domu vyšel otec. Přišel rovnou k Libuši, zářil.
Tak konečně má náš kluk pořádnou dívku. Jak se jmenuješ, krásko?
Libuše.
Já jsem František, klidně mi říkej strejdo.
Takovou vřelost nečekala. Čekala odmítnutí, když se v domě objeví ne tak krásná dívka po boku syna, který měl vždy kolem sebe jen samé krasavice. Ale tváře rodičů zářily upřímností.
Vešli do domu a Libuše oněměla překvapením.
Stůl byl bohatě prostřený, jak pro čestné hosty.
Začala klasická rodinná zpověď.
Libuše byla z obyčejné rodiny, myslela si, že Markovi rodiče budou slavnostní a domýšliví. Ve skutečnosti byli stejně normální jako ti její.
Naopak, na tvářích jim svítila radost, že je jedna z nás.
Po obědě šli Marek s tátou na pole. Libuše přišla za paní domu:
Teto Aleno, uklidím stůl a opláchnu nádobí.
Uděláme to spolu! žena se šťastně usmála.
Když chlapi zorali pole, všichni společně sázeli brambory.
Když bylo hotovo, Libuše tiše řekla:
Musím domů, mamka bude mít starost.
Libuško, přistoupila k ní Alena. Proč? Po večeři tu přespíš, ráno pojedete.
Nevím bylo očividné, že by zůstala ráda.
Zavolej!
Vyťukala číslo matky.
Mami, mohla bych tu přespat?
Víš, co říkáš, Libi? Slíbila jsi, že dnes stejně přijdeš domů
Alena bez váhání popadla telefon:
Dobrý den, pani Drahomíro, tady Alena, Markova máma.
Zdravím.
Nech Libušku přespat, budu na ni dávat pozor, máme dost místa, spí odděleně.
Ani nevím, co říct
Máte skvělou dceru, paní.
Ještě dobrou půlhodinu si povídaly.
Domů se začali balit až druhý den večer. Alena dala spoustu domácích dobrot. Hlavně Libuši:
To je pro Marka, ale ty dva balíky jsou pro vás.
Teti, proč tolik?
Ve městě jíte bůhvíco, proto jsi tak hubená.
Pak si Alena odchytila syna stranou:
Už jste podali žádost na matriku?
Mami, jakou žádost? To jsme ještě neřešili.
Tak to vyřešte!
Počkej mami
Jednu věc ti říkám: lepší holku už nenajdeš!
Jakmile Marek nastartoval, vzala Alena telefon:
Drahomíro, už jedou. Všechno v pořádku. Posílám ti s nimi hromadu domácích dobrot.
Aleno, proč děláš takový povyk?
Všechno v pořádku! Snad budeme brzo příbuzní.
No to ještě uvidíme ale v hlase bylo jasné nadšení.
Mému je pětadvacet, má byt, má auto Copak není ženich? Ale nevím, co má tvoje Libi v hlavě.
Ta už z toho Marka snad nevidí přes lásku.
Tak jestli jim má ještě někdo pomoct rozum do hlavy, tak my!
Ten tvůj Marek je vážně kousek
A tvá Libuše je šikovná a pracovitá!
To ano. Doma už vaří i uklízí
Marek řídil a v očích mu tančil zvláštní úsměv. Libuše to nevydržela:
Marku, proč se tak usmíváš?
Zamlouvala ses mým rodičům.
Ale prosím tě
Máma řekla, ať tě nenechám ujít.
A ty?
Nenechám!
Podívali se do očí a oba v nich měli stejný jas naděje a láskyLibuše k němu překvapeně otočila hlavu. Marek, ještě před pár týdny mistrovský v nezávazných rozchodech, teď držel její ruku až příliš jistě.
Dojížděli k domovu, mezi domy tiše tančil večer. Auto zastavili před známým vchodem oba chvíli seděli. Marek váhal, nakonec z kapsy vytáhl klíče, které svíral v dlani už celý víkend.
Chceš se u mě zastavit na čaj? Máme ještě jablečný závin od mamky, zamrkal, jako by ho napadlo něco úplně obyčejného.
Libuše se nesměle usmála, ale v očích jí zářila důvěra. Mlčky přikývla.
Když stoupali k Markovu bytu, svět se na okamžik zázračně ztišil, stejně jako občas ztichne příliš známá ulice, když v ní poprvé ucítíte, že jste tu správně.
Za dveřmi se na moment zastavili, oba v rozpacích a pak se Libuše otočila, utekla před váháním, prudce Marka objala a on ji opatrně, pevně, přivinul k sobě. Tentokrát nebyl ten, kdo odchází, ani ten, který utíká. Jen někdo, kdo pochopil, že po všech těch rozhovorech o svobodě a úspěchu mu dává smysl něco docela prostého být s ní.
Otevřel dveře, pustil ji dovnitř a ještě, než světla v bytě rozsvítil, usrkl ze životní nejistoty a v tichu kuchyně poprvé jasně zahlédl svoji budoucnost.
Vůně jablečného závinu naplnila byt. Venku pomalu svítila okna okolních domů a Marek si s překvapením uvědomil, jak nesmírně rád by v tom světle, té vůni, a s dívkou po boku zůstal navždy.
