Proč by se měl takový pěkný a úspěšný kluk, jako jsem já, ženit? říkal jsem si. A kdy už se dočkáme vnoučat? přemítali moji rodiče.
Odvezl jsem svou kamarádku domů a vrátil se do svého bytu v Brně.
Udělal jsem si míchaná vajíčka se šunkou. Sedl jsem si ke stolu, zapnul mobil, který jsem měl celou noc vypnutý, a začal si prohlížet zmeškané hovory.
Máma volala, zamumlal jsem si. Zase mi bude vyčítat, jak jsem nemožný…
Samozřejmě jsem nemožný nebyl. Dobrá práce, dvoupokojový byt a auto mluvily za své. Jenže je mi už pětadvacet a pořád jsem svobodný.
Proč bych se měl ženit? znovu jsem se ujišťoval v myšlenkách.
Kdy už konečně přivede nějakou dívku a budou vnoučata? trápili se naši.
Vytočil jsem mámin mobil:
Ahoj mami! Jak se máš? Jak se cítíš?
Ale jo, zdraví ještě drží.
A táta?
Taky dobrý, ale mohli bysme tě vidět častěji. Autem jsi tu za půl hodinky, ale my tě měsíc neviděli. Táta chce zoral zahradu, brambory je čas sázet.
Dnes to bohužel nejde, mami. Ale příští víkend přijedu stoprocentně.
Ty už to slibuješ dlouho. A s dívkou přijedeš?
Mami, tentokrát opravdu přijedu i s dívkou! Slibuju! Vypadlo to ze mě nějak nečekaně.
S nevěstou?
No, zatím ne.
Synku, já mám takovou radost! Čekáme vás tedy příští sobotu. Udělám vše, co máš rád!
Po hovoru s mámou mě přepadly starosti:
Proč jsem to proboha slíbil? Koho jim tam přivedu? Kláru? I když, té by se naše venkovské poměry vůbec nelíbily. Ale ukázat jim ji můžu. No nic, jdu spát…
Nechal jsem pánev po večeři stát na stole a zapadl do ložnice.
Když jsem se vyspal, vzpomněl jsem si na to, co jsem slíbil, a zavolal jsem Kláře.
Ahoj krásko! zahlásil jsem do telefonu.
Ahoj, Petře! ozvalo se dost chladně.
Kláro, ty ses nevyspala? Za chvíli přijedu.
Petře, už se nechci scházet. Mám jiné plány do budoucna.
Co to jako znamená?
Budu se vdávat.
To si děláš srandu! Hned přijedu a promluvím si s tebou i tvým ženichem
V tu chvíli hovor skončil.
Zklamaně jsem odhodil mobil na gauč. Většinou jsem odcházel já, ne že odešla ona.
Šel jsem do koupelny, pak na kuchyň, udělal si kafe a dumal dál:
Komu já teď mámě představím? Zkusit některou z bývalých? Ještě by si myslely, že to myslím vážně…
Káva zůstala nedopitá, protože na auto mi spustil alarm. Rychle jsem vklouzl do kecek a vyletěl ven.
Za autem postával chlap, mohl mu být tak kolem pětačtyřiceti a zíral přímo na okno mého bytu.
Co to je za chlapa? zamručel jsem si pod nos.
Pánové, co tu děláte? zavolal jsem na něj.
Hele, mladej! ozval se neznámý povýšeně. Ještě tě jednou uvidím u Kláry a nebuď překvapený!
Vypadni!
V tu chvíli se objevil pořádný borec.
Chtěl jsem něco říct, ale všechno se mi rozplynulo před očima
Petře, slyšíš mě?
Skláněla se nade mnou nenápadná holka. Hlavou mi prolétlo, že už jsem ji někde viděl.
Jsi v pohodě? Volat sanitku?
Ne, mám všechno potřebné v autě, usmál jsem se. Zvládneš to?
Ano, jsem zdravotní sestra.
Podíval jsem se pořádně a uvědomil si, že bydlí naproti v našem domě, často zdraví, ale já ji vnímal jako studentku. Pokoušel jsem se vzpomenout, jak se jmenuje. Sama napověděla:
Jsem Zdeňka, bydlím naproti.
Sedni si, Zdeňko! otevřel jsem zadní dveře auta. Támhle je lékárnička.
Sám jsem si sedl dopředu. Zdeňka vše profesionálně ošetřila.
Nic vážného, konstatuje.
Díky!
Pohledem jsem ji zahlédl ve zpětném zrcátku, její oči se ptaly:
Mám už jít?
Pojďme na kafe, pořád jsem nestihl snídani.
Takhle? pohlédla na svoje tričko a tepláky.
No a co? Já jsem na tom stejně.
Radši ne…
Dobře, usmál jsem se. Tak se převlečeme.
Za půl hodiny byla venku v šatech, levný make-up, ale náhle jsem měl chuť jen tak se projít bez auta.
Zdeňko, nechceš jít pěšky?
Jasně, ráda, vzala mě pod paži.
Cestou pořád něco vyprávěla. Zaskočili jsme do útulné kavárny, sedli si. Podal jsem jí jídelní lístek:
Objednej si, co chceš!
Prohlížela spíš ceny než názvy jídel. Uvědomil jsem si, že tak často do kaváren moc nechodí. Zamával jsem číšníkovi.
Prosím vás, přineste slečně něco moc dobrého a kávu!
A vám?
Jen kávu.
Máme výborný zákusek.
Tak ten!
Po kavárně jsme se šli projít a pak každý domů ona k jejich vchodovým dveřím
…Týden utekl jak voda. V pátek po práci mi došlo:
Vždyť já mámě slíbil jet v sobotu na návštěvu s dívkou. Co teď?
Zašel jsem do kuchyně, pustil konvici, udělal si chleby s paštikou a dumal.
Zase přijedu sám, máma bude zklamaná Musím něco vymyslet.
A v tom mě to napadlo!
Co když vezmu Zdeňku?! I když, od neděle jsme se neviděli. Řeknu, že jsem měl hodně práce
Rychle jsem dojedl, oholil se, navlékl košili a vyrazil před jejich dům.
Vím, že bydlí v sousedním vchodě, jenže tam je patnáct bytů Chvíli jsem postával, když tu vyběhla ven podle trička a tepláků mě musela zahlédnout z okna.
Ztuhla.
Ahoj, Zdeňko!
Ahoj, Petře! celá rozjasněná.
Chtěl bych tě pozvat ven.
Nejsem převlečená
Počkám, usmál jsem se. Stačí půl hodiny?
Jo, a už běžela domů.
Co je Zdeničko? divila se její máma.
Mami, jdu ven.
Jaktože tak narychlo?
Zdeňka neodpovídala, pobíhala z pokoje do pokoje. Mamka vykoukla z okna, pak došla za ní.
Ty jdeš s Petrem?
Ano…
Proč chceš takového krasavce?
Je mi už dvacet, řekla potichu.
Vždyť vidíš, jaké ženy za ním chodí
Mami, nehádej se.
Ale Zdeňka už mizela ke dveřím. Tušila, že teď to budou řešit všechny sousedky, že Petr je známá firma a ona vždycky byla tichá. No, tak teď si to budou povídat…
Vyšla ven, věděla, že jí máma sleduje z okna. Chytila mě za ruku.
Kam půjdeme?
Projdeme se v parku, dáme si zase kafe, potouláme se pod měsíčkem…
Šli jsme tedy do parku, stavili se v kavárně, dlouho se toulali večerními ulicemi i objímali. Pak jí zavolala její máma.
Zdeničko, už je jedna!
Už běžím! sklopila oči. Petře, já musím domů.
Šel jsem ji vyprovodit.
Před domem jsme se zase objali. Pak jsem najednou rozhodným hlasem řekl:
Zítra pojedeš se mnou na návštěvu k rodičům…
… Karle! volala máma, když uviděla přijíždět auto. Petr jede!
Že by si na nás vzpomněl?
Jede s dívkou! zvolala a běžela na dvorek.
Mamka ke mně přišla, pozdravila a hned převažovala očima mou společnici.
Přistoupila k ní:
Jak se jmenuješ, děvče?
Zdeňka trochu rozpačitě.
Já jsem teta Marie. Pojď dál, pojď.
Děkuji!
Z domu vyšel i táta. Hned šel k Zdeňce a s radostí pravil:
No konečně má náš Petr pořádnou holku. Jak se jmenuješ, krasavice?
Zdeňka.
Já jsem Karel. Klidně mi říkej strejdo Karle.
Tak vřelé přivítání Zdeňka nečekala. Obávala se, že ji moji rodiče jako tichou a nenápadnou nebudou chtít, ale oni měli zřejmě upřímnou radost.
Vešli jsme dovnitř a Zdeňka zůstala překvapením stát v předsíni. Stůl byl prostřený jako na svatbu.
Začalo povídání.
Zdeňka byla z obyčejné rodiny a měla pocit, že moji rodiče budou vznešení a namyšlení, ale byli obyčejní, jako my všichni.
Nejen to měla pocit, jakoby je těšilo, že je jedna z nás.
Po obědě jsme s tátou šli zorat zahradu. Zdeňka přistoupila k mámě:
Teto Marie, dovolíte, abych uklidila stůl a umyla nádobí?
To uděláme spolu! zaradovala se máma.
Po orbě jsme všichni spolu sázeli brambory.
Když bylo hotovo, Zdeňka zaváhala:
Budu muset domů, maminka bude mít starost.
Ale neblázni, řekla mamka. Zůstaň. Večeříme, přespíte přes noc. Zítra pojedete.
Já nevím… pravda je, že by chtěla zůstat.
Zavolej mámě, pobídla ji máma.
Vytočila mámu:
Mami, můžu tady přespat?
Dceruško, jsi v pořádku? Slibovala jsi, že večer budeš doma!
Zdeničko, jak se tvoje maminka jmenuje? sáhla máma po telefonu.
Ludmila.
Dobrý den, paní Ludmilo, tady Marie, maminka Petra.
Dobrý den.
Nechte Zdeňku přespat, mám na ni dohled. Máme velký dům, budou spát každý v jiném pokoji.
No, nevím co na to říct…
Máte skvělou dceru
Dlouho spolu mluvily.
Domů jsme se začali chystat až další den večer. Marie nacpala do tašek spoustu domácích dobrot:
Tohle je pro Petra, a tohle pro vás oba.
Teto Marie, toho je moc!
Vždyť vy v tom Brně ani nevíte, co to je opravdové jídlo, proto si tak hubená!
Pak se obrátila na mě, když jsem si povídal s tátou:
Tak co, už jste podali žádost na matriku?
Mami, žádnou žádost! Ani jsme o tom nemluvili.
Tak si pospěšte!
Uvidíme.
Přijdeš o dobrou holku, zamávala na mě prstem. Jinou mi nevoď!
Jakmile jsem nastartoval, máma už vytáčela telefon.
Ludmilo, už jsme je poslali domů. Všechno v pořádku, dala jsem ti s nimi trochu domácího.
Ale Marie, proč tolik
To nic není! Vsadím se, že brzy budeme příbuzné!
No tak to bych chtěla vidět, ale v hlase byla radost.
Tomu našemu už je pětadvacet, byt má, auto taky. Co více chtít? Jen nevím, co má tvoje Zdeňka v hlavě.
Po hlavě? Ta je teď zamilovaná až po uši.
My je, Ludmilo, snad trochu naučíme rozumu
Tvůj Petr je pěkný kluk
Tvoje Zdeňka je pracovitá a šikovná!
To ano, doma pomáhá i vaří…
Cestou autem jsem se usmíval, bez důvodu. Zdeňka nevydržela:
Petře, proč se tak culíš?
Líbíš se mým rodičům.
Tak to mi teda řekni novinku…
Máma říkala, ať o tebe nepřijdu.
A ty
Nepřijdu!
Podívali jsme se na sebe v očích nám zářilo stejné štěstí.
Ten den mě napadla jedna jednoduchá věc: Ani všechna auta nebo byty nestojí za to, když při tobě někdo není, až přijde pravý čas. A hlavně nejhezčí věci člověk prožije tam, kde to nečeká.
