Drahý deníčku,
Opět jsem se ocitla uprostřed rodinné bouřky, kterou jako vždy rozhodl nejstarší z dcer Běla Svobodová. Svou neústupnou povahou a vysokými nároky na ženicha se nikdy nedala provdat a do třiceti let se proměnila v hořkou mužskou nepřítelkyni. Byla to taková výlevná vřeténka, noční můra v podobě člověka.
Ta přistěhovalkyně, zvolala jsem, jak jsem jen mohla, a mladší dcera, Vendula, na to jen chichotavě přikývla. Matka, která už jen těžce dýchala, nemluvila, ale na tváři jí bylo jasné, že nepřijala ani vnučku. Co by se jí mohlo líbit? Jediný syn, Tomáš opora rodiny odešel do armády a přivezl si z níčím, co se jmenovalo manželka. Ta nová žena neměla ani otce, ani matku, ani peníze. Není ani jasné, jestli vyrostla v dětském domově, nebo se schovává ve vzdálených relativech. Tomáš jen zakrývá pravdu a říká: Nebuď smutná, mami, vyděláme si své bohatství. A tak jsem se musela s ním potýkat, s tím flákaným chlapíkem, který přinesl do domu možná podvodnici, možná zlodějku. Kdo ví, kolik podobných lidí se sem už vloudilo!
Od chvíle, kdy se přistěhovalkyně (kterou jsem pojmenovala Varvara Novotná) objevila, nespala ani jednu noc celou noc. V polospánku doufala, že se něco zvláštního stane, až začne rozhlížet skříně. Dcery ji také pobízely, aby schovávala cennosti kožešiny, zlaté šperky aby se jednou ráno neprobudily a nezjistily, že všechno zmizelo.
Moje zlomené srdce trpělo: co jsi přinesl domů, Tomáši? Kde jsou tvé oči? Co se stalo s tvým přirozeným šarmem?
Neměla jsem na výběr, musela jsem se snažit žít dál. Dom jsme proměnili v bohatý dvorek s třicetími sotými metrů zahrady, třemi prasaty v ohradě a spoustou drůbeže vůbec nevyčerpali nás práce. Varvara však nestěžovala. Starala se o domácnost, vařila, uklízela, chovala prasátka a snažila se udělat radost svému tchovi. Ale když srdce matky nesedí, ani zlatý koberec nezmění realitu všechno zůstává špatné. V první den, když jsem se setkala s nechtěnou snachou, řekla mi ostře:
Ozvi se mi jménem a otcovským jménem. Tak to bude lepší. Mám už vlastní dcery, a ty, i kdyby ses snažila, se nikdy nestaneš jako moje.
Od té chvíle jsem ji oslovovala Varvarou Novotnou a ona mě už nikdy nevolala maminko. Prý jsem něco musela udělat, tak jsem přemýšlela, co říct. Však nebudeme mlčet. Naše sestřenice a další příbuzní už nechtěli nic na nás ulevit, řadili do řádků každé lišení. Občas jsem musela držet své dcery v uzdě, ne kvůli lítosti nad Varvarou, ale aby v domě panoval řád a ne skandály. Byla totiž pracovitá, ne líná, a já jsem si postupně uvědomovala, že se v ní rodí něco víc než jen hořkost.
Možná by se život usadil, kdyby Tomáš neztrácel čas. Jaký muž může vydržet, když ho po celý den dva hlasy křičí: Na koho jsi se oženil! A přesto se Běla (to je naše starší dcera) nějakým způsobem seznámila s kamarádkou Tomáše a všechno se roztočilo. Sněženice se radovaly: teď už se ta nepříjemná Varvara musí uklidit. Matka (já) zůstala zmlklá, Varvara předstírala, že se nic nestalo, a jen její oči zůstaly prázdné a smutné.
Pak přišly dvě šokující zprávy: Varvara čeká dítě a Tomáš s ní chce rozvést. To se nesmí stát, řekla jsem Tomášovi. Já ti ji nikdy nesvazovala. Ale když už se oženil, měl by žít. Brzy budeš otcem, řekla jsem a přidala: Když rozbiješ rodinu, vyhodím tě ven a nepřál bych si tě víc vidět. A Šárka tady zůstane.
Poprvé jsem Varvaru oslovila jménem. Sestry ztichly, Tomáš se rozčílil: Jsem muž, mě to řeší. Zvedla jsem ruce, zasmála se a řekla: Jaký jsi muž? Jsi zatím jen kalhoty na nohou. Když porodíš dítě, vychováš ho, dáš mu rozum, až pak budeš pravým mužem!
Nikdy jsem se nevyhýbala slovům, ale Tomáš byl ztracený. Vzal si bagru a odešel. Šárka zůstala. Po správném čase porodila dívku a pojmenovala ji Věra. Když jsem to zjistila, nic jsem neřekla, ale radost mi jasno svítila v očích.
V domě se nic nezměnilo, jen Tomáš ztratil cestu domů a byl naštvaný. Já také trpěla, ale neukazovala to. Zbožňovala jsem Věru, kupovala jí dárky, sladkosti. Šárka však nikdy neodpustila, že přišla o syna kvůli ní, ale nikdy to nevyjádřila.
Přes deset let se dcery provdaly, zůstaly jsme jen ve třech: já, Šárka a Věra. Tomáš se přidal k armádě a odjel na sever s novou ženou. Šárku k ní přisedl starší důstojník, důchodce, který měl rozvod a zanechal jí byt. Dostával penzi, byl seriózní, a Šárka ho také zaujala, ale kam ho měla přivést? K tchyni!
Vysvětlila mu vše, prosila o odpuštění a odešla. On nevěděl, že by byl blázen, a šel za mou matkou. Varvaro Novotná, miluji Šárku, nemohu bez ní žít. A já nic neřekla, jen řekla: Máš rád, tak žijte spolu. Pak dodala: Nesdílet Věru po bytě, zůstaňte u mě. A tak jsme všichni žili pod jednou střechou. Sousedé si šklebovali hlavy, jak jedna bláznivá Novotná vyhnala syna z domu a přijala přistěhovalku s podivným úsměvem. Nikdo se však neodvážil Varvaru napadnout. Ona však ignorovala drbání under a držela se hrdě, neotřesitelně.
Šárka porodila Katku. Já jsem se nemohla radovat ze svých vnoučat, protože Katka? Ani ne, nebyla to moje vnučka.
Pak přišla smrtelná nemoc. Šárka onemocněla. Manžel se rozpadl, znečistil se alkoholem. Já v tichosti vybrala všechny peníze ze spořicí knihy a odvezla Šárku do Prahy. Nakoupila léky, navštívila lékaře, nic nepomohlo. Ráno se jí trochu ulevilo a požádala o kuřecí vývar. Šťastná matka rychle zabodla kuře, opečela ho a uvařila vývar. Když jsem ho přinesla, Šárka nerozuměla a poprvé v životě plakala. A já, kterou nikdo nikdy neviděl plakat, plakala s ní:
Co se ti stalo, miláčku, odešla jsi, když jsem tě miloval? Pak jsem se uklidnila, otřela si slzy a řekla: Neboj se o děti, nebudou ztraceny. Do konce neplakala už, jen seděla vedle ní, držela ji za ruku a jemně hladila, jako by prosila o odpuštění za všechno, co mezi námi bylo.
Dalších deset let uplynulo. Věru provdala a porodila syna. Přijeli Běla a Vendula, zestárlé a rozesmutnělé. Ani jedna z nich už neměla děti. Shromáždila se rodina, Tomáš přicestoval už se s manželkou rozvedl a pil tvrdý likér. Když uviděl Věru, radost mu rozkvetla: Nikdy jsem nečekal tak úžasnou dceru. Když se dozvěděl, že ji Věra nazývá tátou jiného muže, zčerněl a hádal se se mnou: Proč jsi dovnitř pustila cizího muže, ať si uklízí! Není tady jeho místo, jsem já otec!
Zareagovala jsem: Ne, synu. Nejsi otec. Jako když jsi byl mladý v šortkách, tak se nezměníš v muže. Řekla jsem to tak, jak jsem chtěla. Tomáš to už nesl, sbalil si věci a vyrazil po svět. Věru se provdala, pojmenovala syna Alexandrem na počest otcové, který byl jen příbuzný. Včera jsme pochovali Šárku u Věry.
A tak ležíme vedle sebe: snacha a tchyně, a mezi nimi tuto jaro vyrostl bříza. Nikdo nevěděl, odkud se vzala, nebyla nikam vysazena. Možná to byl poslední rozloučený pozdrav Šárky nebo poslední odpuštění mé.
Zůstávám v úvaze, co všechno se stalo, a doufám, že další generace najde klid a pochopení, které jsme my hledali celý život.
S úctou,
Alžběta Svobodová.
