Přijel jsem vrátit pár věcí, co zbyly po mojí bývalé přítelkyni… A otevřela mi její máma, jen tak halabala zabalená do županu. Neměl jsem v plánu zůstávat. Neměl jsem vůbec mluvit. Byl jsem jen chlap s krabicí od bot a jasným plánem v hlavě předat, otočit se na patě a zmizet. Jenže životu jsou tvoje plány úplně ukradené. Jmenuju se Michal Hrubeš. Je mi třicet jedna a řídím stavební projekty v Praze. Před třemi týdny jsme se rozešli s Andreou Janákovou.
Nebyla v tom žádná velká hádka. Žádné scény. Prostě to bylo jako když pomalu uchází duše jednoho dne zjistíš, že je prázdná, ale nevíš přesně, kdy se to stalo. Byli jsme spolu čtyři měsíce, což nemusí znít dlouho, dokud v tom nejsi den za dnem, když ti to prostě vůbec neklape. Nezůstala mezi námi zášť, jen krabice s jejími věcmi v rohu mého bytu, která mi každé ráno připomínala, že to musím konečně vyřešit.
Psala jsem Andree třikrát během dvou týdnů, ať si pro krabici přijde. Pořád říkala, že dorazí. Nikdy nepřišla. Tak jsem si jedno čtvrteční odpoledne po práci, ještě s prachem na botách a v omšelém tričku, naložil krabici do auta a vyrazil směrem na jih, do Benešova, k její mámě domů. Andrea se tam vrátila, když jí nevyšlo prodloužení podnájmu. Zmiňovala, že máma má velkej dům, klid, hezká zahrada.
Představoval jsem si paní kolem padesátky s brýlemi na nose, jak míchá v kastrolu bramboračku. Zaklepal jsem. Zevnitř šly kroky, pomalé a klidné. Dveře se rozlétly a já na chvíli zapomněl, proč tam vlastně stojím. Ivana Janáková stála na prahu v krátkém hedvábném županu. Opravdu jen župan vlasy volně na ramena, na konečcích ještě vlhké, jakože ze sprchy právě vylezla.
Nezdála se zaskočená ani rozpačitá. Jen se na mě podívala klidnýma světle hnědýma očima a s ledovým klidem pronesla: Ty budeš Michal. Ano, vykoktal jsem, teda alespoň doufám. Úplně jsem si nebyl jist, jestli mi ústa vůbec fungovala. Usmála se, pootevřela dveře víc a řekla, že Andrea skočila pro nákup a vrátí se asi za hodinu. Prý jestli nechci počkat uvnitř.
Podíval jsem se na krabici v náručí. Pohledem jsem jí vrátil. Každý normální člověk by položil krabici na práh, slušně se rozloučil a odjel domů. Já vstoupil dovnitř. Zabouchla za mnou a šla chodbou dozadu, jakoby bylo zcela běžné pozvat si cizího chlapa v županu ve čtvrtek večer. Stál jsem v předsíni a rozhlížel se kolem. Byl tam příjemný, útulný teplo nejen fyzicky, to místo bylo očividně domovem.
Na parapetu kytky, opravdové, ne žádné plastové tržiště. Na stolku vedle gauče rozestavěné puzzle. Knihovna, až po strop, knihy namačkané, některé na ně položené vodorovně, protože už nikam nevešly. Ivana se vrátila převlečená do volných džínů a čisté bílé lněné košile s rukávy do půli předloktí. Vlasy měla pořád trochu mokré, ale už dozadu sčesané.
Z ní šla jistota a pohoda dům se tím hned zmenšil v příjemném slova smyslu. Přinesla dvě sklenice ledového čaje, jednu podala mě bez ptaní a ukázala na stůl v kuchyni. Sedni si, řekla klidně, bez ostychu. Poslechl jsem. Začala se ptát, jak dlouho jsem s Andreou byl. Řekl jsem, že čtyři měsíce. Mírně pokývala hlavou, jako by tímto číslem potvrdila, co dávno věděla.
Zeptal jsem se, co jí o mně Andrea řekla. Ivana se podívala na svou sklenici: Dost na to, abych věděla, že rozchod byl oboustranný a že nejsi špatný člověk. Pak se mi podívala do očí. Ostatní si prý udělá představu sama. Nevím, co dělat s odpovědí bez obalu, tak jsem změnil téma na puzzle na stolku. Vysvětlila, že je to tisícidílná mapa českých národních parků a že to dává už tři týdny, protože kusy pořád mizí za polštáři.
Řekl jsem, že jsem na puzzle obecně docela dobrý. Pobaveně zvedla obočí a řekla To je mi jasné. Zeptal jsem se proč. Prý chlapi, co umí skládat puzzle, to nezmiňují tak rychle počkají, až se jich někdo zeptá. Zasmál jsem se nahlas, upřímně. Usmála se skromně do své sklenice. V kuchyni jsme seděli čtyřicet pět minut. Dozvěděl jsem se, že Ivaně je třiapadesát. Řekla to stejně suše a věcně jako svoje kafe v kavárně.
Byla rozvedená dva roky po dvaceti letech manželství. O rozvodu mluvila jako o kapitole v knize důležité, ale už zavřené. Dům si nechala. Založila menší zahradnickou firmu minulý rok. Miluje starý jazz, zbožňuje hrozné české komedie a nebojí se živé debaty o jedině správném receptu na bramborák.
Vyprávěl jsem jí o svojí práci, o dětství v Táboře, o tom, jak jsem se dostal ke stavebnictví spíš náhodou přes letní brigádu v sedmnácti. Opravdu mě poslouchala ne jen tak, jako že čeká, až na ni přijde řada, ale skutečně poslouchala. Ptala se na další věci, pamatovala si, co jsem řekl před chvílí, a navazovala. Po sedmačtyřiceti minutách volala Andrea, že přijde později, protože je v obchodě šílený nával.
Ivana klidně řekla: Můžu ohřát polívku, jestli máš hlad. Bránil jsem se, že nechci být na obtíž. Otevřela lednici a mávla s úsměvem: Sedíš mi v kuchyni, piješ můj ledový čaj. To už nevyřešíš. Zůstal jsem tedy na večeři. Uvařila jednoduché kuře s rýží a jedli jsme u malého stolu, zatímco venku na okně pomalu tmavlo a čtvrť se uklidňovala.
V jednu chvíli jsem přestal myslet na Andreu, na krabici i na cestu domů. Jen jsem byl v Ivanině kuchyni, s ženou, kterou jsem znal hodinu, a bylo to nečekaně přirozené. Když nakonec Andrea dorazila, zastavila se ve dveřích, když viděla krabici v předsíni a mě s její mámou u stolu. Chvíli přelétávala pohledem mezi mnou, mámou a dvěma talíři ve dřezu. Vy jste spolu večeřeli? zeptala se s podivem. Ivana klidně odpověděla, že ano, a zda má také hlad.
Andrea položila tašky pomalu, zjevně nabírajíc čas, aby to všechno pobrala. Michale, jak dlouho tu jsi? ukázal jsem na hodinky. Chvíli, řekl jsem místo přesných dvou hodin a jedenácti minut. Chvíli mě propalovala pohledem, pak přehodila něco pohledem s mámou, co by odhalili jen ti, co se znají celý život. Něco se jí v obličeji změnilo nebyla to žárlivost, nebyl to hněv, spíš cosi tichého. Zmizela s taškami do kuchyně. Postavil jsem se, poděkoval Ivaně za večeři.
Šla mě vyprovodit ke dveřím, opřená o zárubeň, ruce volně překřížené nemáš zač, mávla. Na prahu bylo chladno, světlo nad dveřmi dvakrát zablikalo. Všiml jsem si, že se nahoře u lucerny pár drátků odhalilo. Nic jsem neříkal a vyrazil domů. Otočil jsem se ještě jednou. Pořád stála ve dveřích, neokázale mě tiše sledovala. Šťastnou cestu, Michale, řekla. Jen jsem přikývl a šel k autu.
Cestou domů jsem nedokázal přestat myslet na ženu, na kterou bych myslet neměl. A nejhorší nebo spíš nejpravdivější bylo, že jsem vlastně ani nechtěl. Připomínal jsem si, že tam už se nevrátím. Ne proto, že by se tam stalo něco špatného jedli jsme obyčejné kuře, bavili se o tom, jestli je horší jezdit po dálnici, nebo po centru Prahy, a pak jsem odjel. Jenže v té kuchyni, ve způsobu, jak Ivana rozdávala sklenice a jak opravdu poslouchala, bylo něco, co mi v hlavě leželo ještě ráno.
Ležel jsem a přehrával si v hlavě její věty. Třeba tu o dálnici že na dálnici aspoň všichni letí stejným směrem. Malá pravda, která najednou zasáhne přesně. Šel jsem do práce, soustředil se. Procházel jsem plán nové zakázky v Říčanech, řešil dva hovory s poddodavateli, obědval u počítače. O Ivaně jsem, no nemyslel příliš často. Možná čtyřikrát a pokaždé jsem se přinutil myslet na něco jiného, jako by to šlo rozumně ukočírovat.
V sobotu dopoledne jdu do Baumaxu nakoupit věci na opravu terasy pro kamaráda Tomáše. Jdu kolem regálu se součástkami na venkovní světla a vybaví se mi ten blikající lustr u Ivany před domem. Ta uvolněná izolace, co bude problém až při prvním dešti. Opravdu, bezpečnostní riziko, říkal jsem sám sobě, dokonce nahlas mezi hnojiva a květináče. Žena se ohlédla a uhnula s vozíkem. Nakoupil jsem co bylo třeba na terasu a přibil i vše na opravu světla.
Nevolal jsem dopředu. To je ta část, co už není úplně náhoda. Dojel jsem k jejich domu kolem jedenácté dopoledne, s malou brašnou a sáčkem kávy z kavárny v Korunní. Koupil jsem dva kelímky. To už jsem si nelhal. Ivana mi otevřela v džínách a vázané kárované košili, co na ní byla moc široká, flek od světle modré barvy na ruce a malá tečka na bradě, o které neměla tušení. Vlasy volné a rozcuchané, v ruce štětec.
Pohledem sjela moje nářadí a kávu. To je kvůli tomu blikajícímu světlu, pronesla suše. Všiml jsem si toho cestou ven ve čtvrtek. Bude to dělat problém až zaprší. Zadívala se na mě svýma klidnýma očima, proměřila mě. A ta káva, to bys mi asi tak snadno nevysvětlil, co? Ustoupila a pustila mě dovnitř. Malovala pokoj pro hosty na konci chodby, vytáhla všechno ven, igelity po zemi, pečlivě obcházela lišty menším štětcem.
Z podlahy zářila jemná světle modrá, dvě vrstvy, hladké a čisté. Proč zrovna tenhle víkend? zeptal jsem se. Přes rameno hodila, že někdy člověk prostě překročí hranici toho, co mu pije krev, a je to. Opravil jsem světlo za dvacet minut. Vynesla mi kafe na schody, seděla tiše, nesnažila se zaplácat ticho řečmi. Prostě jen v klidu pila a byla tam. Pracoval jsem pomaleji než bylo potřeba.
Když jsem šel do kuchyně umýt si ruce, už zase malovala. Opřel jsem se do zdi na chodbě: Nechceš pomoc? Není třeba, ani se neotočila. Věděl jsem, usmál jsem se. Ale ta druhá stěna, ta teda potřebuje ještě druhý nátěr, kdyby ses tu chtěl dál poflakovat. Vzal jsem přebytečný váleček z igelitu a dal se do práce. Pracovali jsme stejně přirozeně tiše jako při večeři. Pohybovali jsme se po místnosti tak, že jsme si nepřekáželi. Jako bychom na tohle porozumění nemuseli čekat dlouhé měsíce, stačilo pár hodin.
Najednou se mě zeptala, jak to doopravdy jde. Ne jak se máš to sotva člověk odpoví popravdě. Ale jak to opravdu jde, což je otázka, která jde do masa. Držel jsem váleček u zdi a váhal mezi lehkou a opravdickou odpovědí. Nakonec jsem to riskl. Řekl jsem, že už skoro rok mám pocit, že se hýbu, ale nikam nejdu. Práce vypadá v pořádku, život taky, ale něco uvnitř je potichu, a nevím, co s tím. A že mě vlastně víc trápilo to, že mě rozchod nebolel, než samotný rozchod. Protože mi to přišlo jako důkaz, že jsem možná nebyl ani napůl v tom vztahu.
Chvíli mlčela. Potom bez pohledu na mě pronesla: Víš, co to je? Zeptal jsem se, co myslí. To je, když jedeš pořád ve věcech, co dávají smysl, tak dlouho, až zapomeneš zkontrolovat, jestli ti z nich ještě vůbec něco je. Přestal jsem malovat a dlouho zíral na tu světle modrou zeď, nechal tu větu do sebe nasekat, tak přesně, že to až zabolelo. Jak to víš? zeptal jsem se.
Poprvé se na mě podívala. Bez předstírání, bez snahy působit chytře. Jen pravda. Prý byla jsem v tom dvanáct let. Tři mi trvalo přijít na to, jak se to jmenuje. Skončili jsme před obědem. Ivana myla štětce, já skládal fólie a vracel nábytek zpátky. Nakonec stála ve dveřích a opravdu zhodnotila výsledek. Je to lepší, spíš pro sebe než pro mě. Postavil jsem se vedle ní: O dost lepší. Z kuchyně zavoněla polévka, prý jestli chci zůstat nebo radši jít. Neformální i zatraceně přesná nabídka. Nezaváhal jsem.
Oběd byla rajská z plechovky a chleba s rozpečeným čedarem. Seděli jsme naproti sobě a povídali si o jejím podnikání v zahradničení, o náročném klientovi, o tom, jak začala jen proto, aby si dokázala, že něco zvládne podle sebe. Řekl jsem, že vypadá, že to docela funguje. Prý někdy jo, někdy tápání. Řekl jsem, že jsme na tom stejně. Usmála se, opravdově, trochu překvapeně, že ji někdo zrovna v tomhle pochopil. Mobil jí na lince zasvítil, nebrala ho. Pak ho otočila displejem dolů. Všiml jsem si, ale neptal se.
Pak tiše, bez očního kontaktu promluvila: Jsou věci, co si v sobě musím ještě srovnat. Chci, abys to věděl, než se tenhletřebapříběh posune dál. Položil jsem lžíci, podíval se na ni. Byla pořád skloněná nad talířem, čelist zatnutá, jako by čekala ránu. Řekl jsem: Já nespěchám. Konečně zvedla oči. Asi našla, co hledala, protože jen kývla a pustila se zas do polévky. Domů jsem jel s modrou barvou na rukávu, v hlavě s pocitem, že jsem vstoupil do něčeho většího, než jakákoliv oprava světla.
Ona zavolala první. To bych fakt nečekal. Úterý večer, něco po sedmé, a já právě seděl v autě, čekající na burger na benzínce, protože jsem vůbec neměl náladu vařit. Telefon zabzučel. Očekával jsem Tomáše nebo stavbyvedoucího. Ivana Janáková. Dvě vteřiny jsem zíral než jsem to zvedl.
Chvíli bylo ticho. Pak řekla: Vrátka na zahradě nejdou otevřít. Zítra tu mám klienta na obhlídku a dnes se potřebuju dostat na dvůr k přípravě. Další pauza. Zkoušela jsem západku třema způsobama. Nic. Zeptal jsem se, jestli zkusila zvedat vrátek při otevírání. Zkoušela. Jestli se dřevo kvůli dešti nenaduřelo. Bylo ticho. To mě nenapadlo, uznala. Řekl jsem, že se přijdu mrknout. Prý nechce obtěžovat. Odvětil jsem, že zaseknutý vrátka je dvacetiminutová záležitost; stejně už sedím šest minut na místě v koloně před benzínou. Trochu se zasmála: Tak dobře.
Dorazil jsem krátce před osmou. Obloha už byla modrá, ale ještě ne černá. Ivana v bundě a pracovních botách stála u řady truhlíků podél plotu. Vrátka byla zjevně nabobtnalá po těch dvou sychravých deštích. Klekl jsem k nim, ona stála opodál a nevnucovala se. Vysvětlil jsem jí, že dřevo se roztáhlo a teď se v rámu vzpříčilo. Mám v autě hoblík; stačí ho trochu stáhnout. Prý že neví, že ještě někdo používá hoblíky. Řekl jsem, že fungují líp, než si lidi myslí.
Za dvacet minut bylo hotovo. Ivana vyzkoušela branku. Otevřela, zavřela, zavrčela nad spokojeností. Mnohem rychleji, než jsem čekala, odtušila. Déšť udělal většinu, já se o zbytek pohádal s dřevem. Usmála se a vrátila k truhlíkům.
Pomáhal jsem jí přemístit velkej květináč. Přestavila mi ho ještě o deset centimetrů, asi si ráda vše dělala po svém. Prý blízko do správně nepočítá. Tam jsme spolu stáli v zahradě, oba hledící na tu etudovitě nainstalovanou řadu květin. Vypadá to moc pěkně, je to promyšlený, řekl jsem. Poděkovala prostě, zjevně to nebrala jako samozřejmost, a byla ráda, že si toho někdo všiml.
Všechno bylo hotové, měl jsem vlastně odejít, už bylo pozdě. Ale nabídla mi, jestli nechci sednout na verandu a nebylo nic, čeho bych chtěl v tu chvíli víc, než tam zůstat. Sedli jsme do dvou nízkých dřevěných židlí, koukali na zahradu. Ona měla vodu, já nic. Ptala se, jestli si dám něco k pití. Řekl jsem, že dobrý. Usmála se: To říkáš často. Co říkám? Dobrý. Jako bys tím pokaždé zavřel dveře. Delší chvíli jsem mlčel a zíral před sebe.
A co bys chtěla, abych tak asi řekl? Otočila se, teď naplno: To, co je pravda. Přemýšlel jsem dlouho. Cvrčci křičeli, někde štěkal pes, dvakrát a konec, dvakrát a dost, jako by se rozmyslel. Řekl jsem: Nejsem v pohodě, už dlouho. Ale když jsem tady, je to mnohem lepší. To byla pravda.
Ivana byla chvíli ticho. Pak potichu: Mě taky. Jen dvě slova, ale těžší, než půl knihy, a oba jsme chápali, že by se neměla přebít další větou. Pak znenadání do dvora vjely světla auta. Ivana se napjala, stejně jako v sobotu, když blikl mobil. Do zahrady vešel muž padesátník, ramena široká, v košili, jako by přišel z nějaké schůzky. Zarazil se, když mě spatřil. Očima přelétl mě, Ivanu, dekoraci za plotem.
Zůstal u přezíravého úsměvu: To je milé, když někdo opraví vrata. Představil jsem se. Podali jsme si ruce, pevně, ale bez siláckých gest. Ivana zůstala stranou. Pak na ni upřel: Chtěl bych mluvit o domě. O tom společném účtu, co řeší právníci. Klidný, vyhlazený hlas, ale spíš naučený než opravdový klid. Ivana připomenula, že příště má volat. Odvětil, že to zkusí. Z jeho podání to znělo ironicky. Odešel za deset minut.
Klesla zpět do židle, nic neříkala. Pak pomalu vydechla a suše pronesla: To byl můj bývalý manžel. Dovtípil jsem se, odpověděl jsem. Tekla sklenicí vody mezi prsty: Dělává tohle. Aby nezapomněl dát najevo, že může. Odmlčela se. Dřív to fungovalo. A teď? Už o dost méně. Přikývl jsem. Dál jsem neřešil. Nepsal své domněnky. Jen jsem tam zůstal, vedle ní, v zahradě, co voněla po vlhké hlíně a dešti. Po chvíli mi řekla: Nemusel jsi zůstávat. Vím. Přikývla a zůstali jsme tam. Noc klesala dolů, jako něco, co na to celé čekalo.
Když jsem nakonec vstával k odchodu, šla mě vyprovodit ke dveřím. Opět zády o rám, ruce volně. Tentokrát se jí pohled změnil už to nebylo opatrné otevřením, spíš rozhodnutí. On bude komplikace, řekla. S tím si poradím, odvětil jsem. Dlouho si mě měřila. Pak: Přijď v sobotu na večeři. Uvařím pořádně. Rád, usmál jsem se. Odcházel jsem, bez otáčení, protože jsem věděl, že pořád stojí ve dveřích. Některé věci člověk prostě ví.
V sobotu v šest jsem byl přesně na čas, v ruce lahev vína, kterou jsem v Albertu vybíral snad čtvrt hodiny, v čisté košili. Dveře mi otevřela v jednoduše tmavě zelených šatech. Patnáct vteřin jsem jen stál. Hezky ses oblékl, poznamenala a kývla na láhev. Tohle je jen košile, bránil jsem se. A sluší ti. Ustoupila, nechala mě projít. Po bytě vonělo něco pečeného s bylinkami, česnekem a teplem domova.
Stůl pečlivě prostřený, látkové ubrousky, uprostřed svíčka. Hrála gramodeska starý jazz, který jsem nepoznával, ale seděl tomu místu. Podala mi víno, prý ještě dvacet minut potrvá; vydržím? Po tolika měsících rozhodně. Jen se usmála pohledem přes sklenici pochopila.
Bavili jsme se v kuchyni, zatímco obracela něco v troubě, sebejistá na svém území. Opřel jsem se zády o linku, probírali jsme klientskou obhlídku (ano, kvůli těm vratům), která dopadla tak dobře, že jí nabídli další dvě zahrady. Neskrývaná spokojenost, sdílená jen se mnou. Pochválil jsem ji. Už trochu umím být pyšná, uznala.
Ptal jsem se na bývalého. Otočila se s rukou na troubě, na vteřinu ztuhla, pak pokračovala. Právník kontaktoval právničku; účet se řeší. Robert přijel z vlastní vůle, prostě rád dělá věci po svém i když už by neměl. Bylo to tak celých dvacet let? položil jsem otázku bez příkras. Položila chňapku, upřela na mě pohled: Jo. A nechávala jsem si to líbit. To je ještě kus práce přede mnou. Neříkal jsem jí, že je to za ní. Jen jsem nechal její větu doznít.
Večeře pečené kuře se zeleninou a krajícem chleba z pekárny ve vedlejší ulici. U stolu dvě sklenice, dvě srdce, svíčka. Bavili jsme se jako lidé, kteří už nechtějí předstírat ležérnost. Ptala se na práci, projekt v Říčanech, na to, jestli svou práci jen umím, nebo ji mám i rád odpověděl jsem, že jak kdy. To je pro mě dostatečně upřímné, řekla.
Půlka vína v nás, když opět zablikal její mobil. Přes strnulou čelist lehce koukla, otočila se ke mně: Ten může počkat. Kdo? Robert. Volá vždycky večer, když si myslí, že nemám zrovna nic lepšího na práci. Ale teď mám. A já najednou cítil zvláštní teplo.
Po večeři jsme šli s vínem na verandu. Nově tam natáhla světelný řetěz a bylo to místo, kde se chce zůstat dlouho. Pochválil jsem ji. Udělala ho sama prý proto, že po obhlídce chtěla něco udělat čistě pro sebe.
Seděli jsme vedle sebe na lavici, ne těsně, ale blíž, než je nutné. Vyprávěla poprvé svůj příběh ne v obrysech, ale v detailech: Jak se roky nevědomky zmenšovala, jak radši mlčela, protože reakce by byla horší, jak si jednou tři roky před rozvodem za zrcadlem uvědomila, že si nepamatuje, kdy naposled udělala něco jen proto, že chtěla.
Když skončila, vypila zbytek vína. Jsi neuvěřitelně snadný na povídání. Skoro až nepraktický, konstatovala. Zkusím být komplikovanější, usmál jsem se. Zasmála se, opravdově a nahlas. Pak se odmlčela. Dívala se do zahrady na ty truhlíky.
A řekla, aniž by se otočila: Hodně dlouho jsem se nedovolila něco chtít. Tak bezpečnější. A teď? Zeptal jsem se. Otočila se: Teď už mám bezpečí dost. Chytil jsem ji za ruku, vůbec ne rychle, ale záměrně, jak když s něčím čekáš tak dlouho, že to prostě musí být správně.
Podívala se na naše sevřené ruce a pak i mně do očí. Nepustila ji. Políbil jsem ji. Byl to tichý, klidný polibek podle toho, kam ten příběh mířil od začátku. Když jsme se oddálili, nechala mi rameno na rameni, tiše vydechla.
Andrea na tohle svůj názor mít určitě bude, podotkla suše. To asi ano. Robert ještě větší. Nech ho. Chvíli mlčela. Nepolekalo tě to všechno? Zadíval jsem se na ženu, která mi před týdnem otevřela v županu a nabídla čaj a dovolila mi opravovat světlo, která malovala sama hostinský pokoj, založila byznys, prošla zmenšováním pro někoho, kdo to nikdy neocenil. Ani v nejmenším, řekl jsem.
Proplétla mi prsty mezi svými a opřela si hlavu o mé rameno. Zůstali jsme tak dlouho na verandě. Gramofon hrál jazz tlumeně z pootevřeného okna, kolem chlad a ticho.
Další měsíce se branka už nezasekla vyměnil jsem celý rám jedno odpoledne, zatímco Ivana dirigovala z křesílka s kávou a zdravým, někdy až komickým sebevědomím. Andrea skutečně měla svůj názor; vyříkala to s mámou dlouho po telefonu, ale uznala, že ji nikdy neviděla tak klidnou. Robert později volal dvakrát obě hovory nechala Ivana být, účet zařídila právnička, zbytek života ona sama.
Ve čtvrtek, pár měsíců po příjezdu s krabicí a županem a sklenicí ledového čaje, sedím zase u Ivanina stolu, zatímco ona zapomněla hlídat topinku a připálila spodní stranu. Zaklela, otevřela okno, já se zvedl, chopil se obracečky a dokončil práci. Stála mi po boku a pozorovala, jak obracím tousty. Nejsi tak zbytečný, jak jsem čekala, usmála se. A jsem ráda, žes dostal šanci to ukázat.
Šťouchla mě lehce ramenem. Za oknem už svítilo světlo, které jsme opravovali společně pořád klidně, bez blikání, bez uvolněných drátů, prostě tak, jak má být. Protože některé věci, když je vezmeš pořádně do ruky, pak fungují spolehlivě a dlouho.
