Přišel jsem vrátit pár věcí, které patřily mé bývalé přítelkyni… a otevřela mi její máma, oblečená jen tak tak. Neměl jsem v plánu zůstávat. Neměl jsem v plánu říct jediného slova navíc. Byl jsem jen chlap s kartonovou krabicí a jasným plánem, jak vypadnout beze stopy. Ale život se většinou na naše plány vykašle. Jmenuji se Jakub Chalupa. Je mi 31 let. Pracuji jako stavbyvedoucí. A přesně před třemi týdny jsem se rozešel s Evou Pokornou.
Nebyl v tom žádný řev, žádné drama. Bylo to jako když pomalu uchází pneumatika. Člověk málem ani nepostřehne ten moment všeho úplného konce. Byli jsme spolu necelé čtyři měsíce, což nezní tolik, dokud ten čas nestrávíte s někým, kdo k vám prostě neladí. Nezůstala mezi námi zlá krev, jen krabice jejich věcí v koutě mého bytu, zabírající místo a každé ráno mi připomínající, že je načase s tím něco udělat.
Psával jsem Evě zprávy třikrát za poslední dva týdny ať si pro věci přijde. Pořád říkala, že přijde, ale nikdy nedorazila. Tak jsem ve čtvrtek večer po šichtě, ještě v pracovních botách a zaprášeném triku, naložil krabici do své felicie a vydal se z Prahy do Berouna. Eva se nastěhovala zpátky k mámě poté, co jí vyhořel byt kvůli neprodloužené smlouvě. Prý velký dům se zahradou v klidné čtvrti.
Představoval jsem si paní kolem padesátky v brýlích na čtení, s teplou bule do ruky a bublající polévkou. Stačilo jednou zaklepat a slyšel jsem líné kroky. Dveře se rozlétly a naprosto jsem zapomněl, proč tam jsem. Hana Pokorná stála ve dveřích jen v krátkém hedvábném županu. Vlasy do zrzava jí spadaly přes ramena, konce ještě mokré, jako kdyby právě vylezla ze sprchy.
Nebylo na ní znát ani špetka studu, ani rozpačitost. Prostě mi klidnýma světle hnědýma očima řekla: Ty jsi Jakub, že? Jen jsem přikývl, v tu chvíli jsem snad nebyl schopný ani odpovědět. Usmála se, pustila mě dál a stručně oznámila, že Eva skočila pro nákup, ale do hodiny je zpět. Nabídla mi, jestli můžu počkat uvnitř.
Zatímco jsem zbaběle přemítal, jestli tam tu krabici nechat a okamžitě se zdekovat, nohy mě zradily a já vešel dovnitř. Hana zabouchnula dveře, jako by bylo úplně běžné, že do jejího obýváku zabloudí cizí mladík, zatímco je v županu. Dům působil útulně a domácky. Na okenním parapetu se zelenaly opravdové květiny, na stolku byl rozehraný puzzle a knihovna byla tak nacpaná, že knížky museli položit i naležato.
Za pár minut už přišla Hana v džínách a lněné košili s vyhrnutými rukávy. Vlasy ještě vlhké, ale upravené dozadu. Nesla dva hrnky oslazeného čaje a jeden postavila přede mě bez otázek. Sedni si, kývla na kuchyňský stůl. Nebylo to ani hrubé, ani milé, prostě rovné. Ptal jsem se, jak dlouho Eva o našem rozchodu mluvila, ona jen: Dost, abych věděla, že to bylo vzájemné a že nejsi špatný člověk. Pak zvedla obočí: Zbytek si zjišťuju sama.
Raději jsem obrátil pozornost na puzzle v rohu. Prý mapa českých národních parků, tisíc dílků, a už tři týdny pár chybí, protože zalezly za gauč. Řekl jsem, že jsem na skládačky dobrý. Jen se uchechtla a podotkla: Ti, co jsou opravdu dobří, to neříkají tak brzy, počkají, až se jich zeptám. Musel jsem se zasmát opravdovým smíchem, co člověk neuhlídá.
Seděli jsme v kuchyni tři čtvrtě hodiny. Dozvěděl jsem se, že Haně je 53 a rozvedená je dva roky po dvaceti letech manželství, které prostě vyprchalo. O domu, který jí zůstal, o nově rozjetém byznysu zahradní architektura, o starých jazzových deskách a lásce ke špatným českým filmům ze sedmdesátek.
Vyprávěl jsem jí o stavbách, dětství na Zbraslavi a o tom, jak mě ke stavebnictví dostal náhodný letní brigáda v sedmnácti. Naslouchala doopravdy, nejen z povinnosti. Pamětovala si věci, ke kterým se o pět minut později v otázce vrátila. Eva zavolala za 47 minut, že se vráti za další hodinu a půl, protože je všude narváno.
Hana navrhla, že ohřeje k jídlu něco z ledničky, když mám hlad. Bránil jsem se, ale ona už otvírala lednici: Když už sedíš u mého stolu a piješ můj čaj, to už je dávno pozdě řešit, jestli jsi na obtíž. Tak jsem zůstal na večeři. Uvařila kuřecí s rýží, prosté a výborné. Jedli jsme u malého stolu, zatímco se venku setmělo a sídliště ztichlo.
Nějak jsem přestal myslet na Evu, její krabici i cestu zpět. Byl jsem v teplé kuchyni s ženou, se kterou jsem před hodinou neměl nic společného a bylo mi kupodivu zvláštně dobře. Když Eva dorazila, zůstala stát mezi vstupními dveřmi a kuchyní. Pohlédla od krabice k nám ke stolu, na dvě prázdné talíře v odkapávači. Vy jste spolu jedli večeři? Ano, odvětila její maminka klidně a zeptala se, jestli má hlad. Eva nechala tašky s nákupem na zemi a pomalu vstřebávala, co vidí.
Jak dlouho tady jsi? Kouknul jsem na hodinky. Řekl jsem jen: Chvilku. Eva se podívala na matku, pak na mě. Něco mezi nimi proběhlo pohledem, co nepochopíte, pokud jste spolu neprožili většinu života. Pak se beze slova odebrala do kuchyně. Rozloučil jsem se, poděkoval Haně za večeři a ona mě vyprovodila ke dveřím s rukama založenýma, opřená o futra: Nemáš zač. Vyšel jsem na verandu. Večerní vzduch byl chladný a čistý. Světlo na verandě dvakrát slabě bliklo.
Všiml jsem si u svítidla uvolněné kabelové krytky. Poznamenal jsem si to v hlavě a šel k autu, ale v tom dveře zůstaly pootevřené. Opatrně, Jakube, zavolala na mě Hana. Přikývl jsem a odjel směrem na Prahu.
Cestou domů jsem myslel pořád jen na ženu, na kterou bych neměl myslet. A co bylo nejhorší nebo nejupřímnější bylo, že jsem vůbec nechtěl přestat. Říkal jsem si, že už se nevrátím. Nedošlo k ničemu nevhodnému, jen jsme jedli kuře s rýží a rozebírali, zda je horší silniční nebo městská jízda. Ale o té kuchyni jsem přemýšlel ještě ráno. O tom, jak mi Hana bezeslova podala čaj, jak poslouchala A hlavně o její větě: Na silnici jedou všichni stejným směrem. Věta tak malá a přitom zůstala ve mně jako něco, co přesně sedlo.
V práci jsem se držel, řešil zakázku na komerční stavbě na Žižkově, volal se subdodavateli. Na Haně jsem myslel čtyřikrát, pokaždé jsem se snažil soustředit zpátky. V sobotu ráno jsem šel do OBI koupit věci na opravu terasy u kámoše Tomáše, když jsem v oddělení svítidel narazil na kabelové krytky. Okamžitě jsem si vzpomněl na světlo na Hanině verandě, které blikalo při odchodu. Možná jsem měl pocit, že je to dobrý důvod aspoň jsem si to rád namlouval. Koupil jsem materiál na terasu a i na opravu Hanina světla.
Do Berouna jsem dorazil dopoledne s taškou nářadí a dvěma kelímky kávy už jsem se nesnažil předstírat důvod. Hana otevřela v džínách, o několik čísel větší flanelce a s barvou na ruce i na čelisti. V ruce měla štětec. Podívala se na kávu i nářadí a chvíli nic neříkala. To kvůli tomu světlu na verandě, viď? Přikývl jsem. Přivedla mě do kuchyně a nechala mě vyměnit krytku, zatímco ona pokračovala v malování pokoje. Nevnucovala konverzaci, jen srkala kávu na zápraží a občas nakoukla.
Nakonec jsem se zapojil a natíral jsem s ní celý pokoj. Sáhli jsme po vymalování druhou vrstvu, v tichu, které nebylo vůbec nepříjemné spíš naopak. Mluvili jsme o práci, já o pocitu posledního roku, že jdu někam, ale zároveň nikam. Že mi rozchod s Evou neublížil tolik, jak měl a že mě to samotného překvapilo. Hana chvíli mlčela a potom jen klidně pronesla: Víš, co to je? To je, když už děláš rozumné věci s tolika rozumem, že sis dávno přestal všímat, jestli ti něco z toho ještě přináší radost. Zastavil jsem se a koukal na světlounce modrou stěnu, jakoby mi ta věta zapadla hluboko do hrudi. Zeptal jsem se, jak to ví. Protože jsem v tom žila přes deset let, pokrčila rameny. A tři další mi trvalo zjistit, že to má jméno.
Sbalili jsme nářadí a šli na svačinu rozmačkaná rajčatová polévka a chleba se sýrem, který by snad zvládl i puberťák. Povídali jsme si o jejím podnikání, o zákaznicích, o tom, jak začínala hlavně proto, aby si něco dokázala. Prý občas má pocit, že ví, co dělá jindy jen improvizuje. To máme společné. Usmála se způsobem, že působila najednou mladší i klidnější.
Na stole se rozsvítil mobil. Ztuhla, pak ho položila displejem dolů a šla si znovu sednout. Pořád mám pár věcí, které řeším. Chci, abys to věděl předtím, než se tohle stane něčím víc. Odložil jsem lžíci. Nespěchám, řekl jsem, a ona najednou vypadala, že našla v mém pohledu to, co hledala.
Odešel jsem, s barvou na košili a s pocitem, že jsem opravil mnohem víc než jedno světlo. A poprvé za dlouhou dobu mi to nebylo proti srsti. Ozvala se první ona. To mě dostalo. Byl úterní večer, parkoval jsem na Jižáku u drive-thru a čekal na burger. Zvonil telefon, na displeji Hana Pokorná. Třikrát jsem se nadechl, než jsem to vzal.
Branka u plotu je zaseklá. Ráno přijde klient, potřebuji nachystat ukázkové truhlíky. Povídala tiše, trochu váhavě. Zkusil jsem ji navést na zaklínění po dešti. Prý ji to nenapadlo. Nabídl jsem, že za chvíli přijedu s nářadím. Dojel jsem těsně po osmé. Zahrada lehce vlhká po dešti, Hana v pracovní bundě a holínkách. Opravdu se zaseklo spodní křídlo, jak nasáklo vodou.
Vyndal jsem hoblík a pustil se do toho, zatímco Hana přesunovala truhlíky kolem plotu. Pracovala pečlivě, bylo vidět, že ví, co chce. Branka povolila za dvacet minut. Testovala ji několikrát, místo poděkování prostě prohodila: To bylo rychlejší, než jsem čekala. Zmínil jsem, že největší práci udělal samotný déšť. Nabídla mi vodu, odmítl jsem, že jsem v pohodě. To říkáš často, podotkla. Mluvíš, jako bys zavíral dveře před všemi otázkami. Místo okamžité odpovědi jsem se zadíval do tmy. Pak jsem řekl pravdu: Nejsem v pohodě. Ale tady je to lepší. To je poctivé.
Naše ticho přerušil vrčící pes v ulici. Najednou přijelo auto. Hana trochu ztuhla. Brankou prošel muž v saku, asi o pět let starší, ramena široká. Když mě viděl, zarazil se. Roberta jsi měl zavolat, poznamenala klidně Hana. Nejdřív zíral na mě, pak na ni a nakonec na truhlíky. Byl jsem poblíž, chtěl jsem probrat účet, volal mi právník. Promluvil až příliš klidně. To je kamarád, spravil mi branku, prohodila Hana. Robert mi podal ruku – pevně, jako by mi něco dokazoval. Stiskl jsem stejně.
Bavili se o rozvodu a společném účtu, o kterém se prý bavil s právníkem. Pokývala hlavou, že příště má zavolat. Zkusím si to zapamatovat. Odešel za deset minut. Stáli jsme dál v zahradě, až Hana nakonec pronesla: To byl manžel. Chodí si připomínat, že ještě může. Zeptal jsem se, jestli to pořád funguje. Méně než dřív.
Neřekl jsem nic, jen jsem zůstal sedět vedle ní. Nemusel jsi zůstávat, podotkla po chvíli. Já vím, odpověděl jsem. Stačilo mi být jen chvíli v její blízkosti, v zahradě vonící mokrou půdou.
Když jsem odcházel, opřela se o zárubeň dveří. V očích tentokrát nebyla nejistota, ale jakési rozhodnutí. Ten bude komplikace. Zvládnu komplikace, odpověděl jsem. Přijď v sobotu. Uvařím večeři, navrhla. Neotáčel jsem se. Věděl jsem, že mě pořád pozoruje.
Sobota přišla. Objevil jsem se v šest přesně, s lahví moravského vína, kterou jsem dvacet minut vybíral. Hana ve tmavých šatech, prostých, ale vkusných. Krátce jsem ztratil řeč. Víno přijala s úsměvem, poznamenala, že jsem se oblékl slavnostně. Je to jen košile, bránil jsem se. Ale slušná, smála se. Kuchyně voněla pečeným kuřetem s bylinkami. Stůl prostřený, svíčka ve skle, dva opravdové ubrousky. Z gramofonu zněl tichý jazz, který jsem nepoznal, ale okamžitě mi sedl.
Vinou večeře se táhla tichá spokojenost. Vyprávěla mi, jak zakázka dopadla skvěle, klienti jí svěřili další dvě zahrady. Byla na sebe pyšná, i když to pronesla téměř šeptem. Pohladil jsem ji slovy byl jsem upřímně rád.
Zajímala se o můj projekt, jestli mám práci rád, nebo to prostě jen dělám, protože mi to jde. Odpověděl jsem po pravdě: Většinou jo. To jí stačilo. Večeřeli jsme tak, že už nebylo co předstírat. Mobil jí uprostřed jídla znovu zablikal, ale položila ho zpět na stůl a ignorovala. To je Robert. Volá v podvečer, když si myslí, že mám čas sama. Pohladil jsem ji po ruce. Mám něco lepšího na práci.
Po jídle jsme přešli na zadní verandu, kde natáhla nové osvětlení. Jednoduchý řetěz světýlek, které z obyčejného balkónu udělaly místo, kde se chce zůstat. Posadili jsme se vedle sebe na lavici. Povídali si upřímně o její minulosti, o tom, jak se naučila být menší pro někoho, kdo si to nezasloužil, a jak jednoho dne zjistila, že dávno nežije pro sebe. Svěřila se víc než kdy předtím.
Pak jen poznamenala, že je sice strašně jednoduché se mi svěřit, ale že je to trochu nebezpečné. Řekl jsem, že můžu být i těžší. Zasmála se tak, že na chvíli ožila. Pak se zadívala do zahrady na truhlíky ze středy a tiše pronesla: Dlouho jsem si nic nedovolila chtít. Bylo bezpečnější nechtít vůbec. Ale už nechci bezpečí. Otočila se ke mně. Už toho mám dost. Natáhl jsem ruku a vzal ji za její. Pomalu, s jistotou, že dělám správnou věc. Neucukla. Naklonil jsem se a políbil ji. V tom polibku bylo víc jistoty než otázek. Bylo to přesně ono. Zůstala hlavou u mého ramene a klidně se nadechla.
Eva na to bude mít názor, podotkla. To asi ano. A můj bývalý taky. Ať si má, odvětil jsem. Nenecháš se odradit ani jedním? Zkoumavě se na mě zadívala. Ani trochu, ujistil jsem ji. Propletla si prsty s mými a seděli jsme tak dlouho ve tmě, zatímco jazz z kuchyně proklouzával otevřeným oknem.
Další měsíce už branka nikdy nezasekla vyměnil jsem celý rám jednou v neděli, zatímco Hana popíjela kávu a dohlížela, jestli to dělám správně. Eva opravdu měla dlouhý názor, ale nakonec uznala, že její mamka nebyla už dlouho tak v klidu. Robert ještě dvakrát volal a Hana poprvé v životě oba hovory nechala být.
Jedno čtvrteční odpoledne jsem seděl u Hanina stolu, ona připálila topinku, protože se se mnou smála tak, že zapomněla na pánev, a já se chopil vařečky, abych to zachránil. Opatrně se o mě opřela a šeptla: Nakonec nejsi tak neschopný, jak jsem si myslela. Jsem rád, že jsi mě nechala to dokázat, odpověděl jsem.
Venku svítilo naše opravené světlo beze stopy blikání. Dělal přesně to, co měl. Některé věci, když je jednou spravíte pořádně, už se nerozbijí. Z toho plyne prostá věc že když člověk v pravou chvíli otevře dveře, vždy se najde někdo, kdo vstoupí přesně tak, jak je třeba.
