Představ si, že jsem jednoho dne přišel do útulku v Praze a požádal jsem paní u recepce, aby mi ukázala nejstaršího kocoura, kterého tam mají. Když to slyšela, její reakce mě docela pobavila jako by vůbec nechápala, proč by někdo dobrovolně chtěl právě takového dědečka.
Zvedla na mě oči, takovým tím zkoumavým pohledem, jako by se snažila poznat, jestli si z ní dělám legraci, nebo to fakt myslím vážně.
Nechtěl byste raději nějakého klidného, dospělého, co by ještě mohl být s vámi dlouho? zeptala se opatrně. Máme tady moc hodné, jsou zvyklí na lidi.
Ale já jen zavrtěl hlavou a říkám: Ne, ukážete mi toho, kdo tady čeká nejdéle, koho si skoro nikdo nechce vzít.
V takovém útulku je zvláštní ticho. Ne to úplně hluché ticho pořád někde cinkne miska, někde zapraskají dvířka, občas se krátce ozve mňouknutí, ale stejně mezi tím vším visí vzduch plný čekání. Ticho těch, které si nikdo nevzal domů.
Víš, celé to začalo ještě před pár lety. Bylo mi dvaasedmdesát a poprvé v životě jsem si obul červené boty. Hodně lidí na mě v tramvaji koukalo, jako by se něco stalo, ale moje dcera jen suše poznamenala něco ve stylu: No, ty už snad blázníš a pochopil jsem, že mě chce mít zpátky takového, jako jsem byl dřív. Ale to už nešlo.
Po smrti mé ženy jsem doma zažíval úplně jiné ticho to těžké, vystydlé, které zůstane, když odejde někdo, kdo ti byl nejblíž. Stál jsem v kuchyni, kde její hrnek pořád čekal, šála visela na věšáku, krabička od prášků na poličce, ale nejdůležitější věc chyběla. Jako by se ze všech těch míst vypařil vzduch.
Byla to dlouhá, hořká cesta vyšetření, nemocnice, chemoterapie, únava, na kterou by ani nejlaskavější věty nestačily. Nespal jsem pořádně týdny, protože jsem měl strach, abych nezaspal, kdyby potřebovala pomoc. Nosil jsem jí do nemocnice polívky, co jsem se za tu dobu naučil vařit naslepo, podle jejího stylu, i když poslední týdny zvládla sotva pár lžic. Snažil jsem se vtipkovat nebo být aspoň potichu, podle toho, co bylo zrovna potřeba.
Celou dobu jsem si opakoval jediné budu tu s tebou. I když bude nejhůř, neopustím tě.
A pak přišel ten den, co mě pořád bolí. Dlouho už skoro nemluvila, stěží dýchala. Seděl jsem vedle její postele přes den i v noci, spal na židli, ráno se na sebe díval v nemocničním záchodě do zrcadla zarostlý, červené oči, zmuchlaná košile A sestra mi jednou vážně řekla: Jeďte domů, dejte se trochu dohromady. Jen na chvilku, než se zhroutíte
Nechtělo se mi vůbec jít, měl jsem z toho divný pocit, ale žena mi jen potichu řekla: Jdi, až se vrátíš, aspoň si spolu ještě chvíli posedíme jako lidi S úsměvem, na jaký nezapomenu.
Jel jsem tedy domů, rychle se opláchl, převlékl a když jsem si právě zapínal knoflíky u čisté košile a koukal na stejné nerozestlané lůžko jako ten poslední normální den, rozklepaly se mi ruce úplně bez varování. Telefon zazvonil. Nějak jsem to věděl dřív, než jsem ho zvedl.
V nemocnici jsem běžel na oddělení a když jsem vešel do pokoje, ležela tam tak klidně, až mě zabolelo u srdce. Vzal jsem ji za ruku a už byla jiná. Studená. Už ne moje. Už jen ruka člověka, kterého jsem miloval skoro celý svůj život. A hlavou mi šlo jediné: Nezvládl jsi být u ní do poslední chvíle, slib jsi nesplnil.
Lidé mi říkali, že za to nemůžu, že to nikdo neodhadne, že mě dokonce sama poslala pryč. Ale pocit viny na takové řeči nikdy neslyší. Je ve vás jako stín, který vám chodí za zády, sedne si večer do vedlejšího křesla, následně za vámi vleze i do kuchyně.
Můj syn za mnou moc nejezdil ne proto, že by byl špatný, měl své vlastní starosti, rodinu, tempo. Občas zatelefonoval, pozeptal se, jak se mám, jednou přijel s nákupem, rychle jsme si vyměnili pár slov na chodbě, bokem mě pohladil a zmizel. Nezazlíval jsem mu to, ale domu to klidu nepřidalo.
A víš, po pár měsících mě napadlo, že člověk se může na prázdno opravdu zvyknout až mu to začne připadat normální. Snídaně bez chuti, dny bez povinností, večery bez pocitu, že aspoň někomu ještě za něco stojíš.
A tak jsem najednou stál v tom útulku.
Paní za stolem mluvila stále trochu opatrně.
Víte, že starý kocour znamená léky, vyšetření, náklady? Možná už moc času nemá, často je to s nimi těžké.
Kývl jsem.
Vím.
Proč starého?
Nechtělo se mi vysvětlovat vše cizímu člověku, ale už jsem to v sobě dusil dlouho.
Nadechl jsem se a tiše povídám: Protože jsem u své ženy poslední chvíli nestihl. Tomu kocourovi chci aspoň dát to, co jí jsem dát nemohl. Možná nejsem jeho první pán, ale můžu být poslední. Aby už nikdy nebyl sám.
Paní pokývala hlavou, podívala se ještě jednou do papírů a pak potichu řekla: Počkejte tu chvíli.
Zmizela v dlouhé chodbě. A já vůbec netušil, jaký chlupatý osud mě za těmi dveřmi čeká.
Za nimi stála malá klec hned vedle topení. Na dečce tam ležel pruhovaný, očividně unavený kocour, vypadal tak zuboženě, že jsem se nejdřív lekl, jestli ještě vůbec dýchá. Ale když jsme přišli blíž, zvedl hlavu.
Ty jeho oči nebyly zvířecí, ale skoro až lidské ne nějak zvlášť chytré, spíš unavené. Po takových očích poznáš, že ten, koho čekáš, už dávno přestal věřit, že přijde.
To je Bohouš, řekla pracovnice. Přesný věk nevíme. V papírech píší asi třináct, možná čtrnáct. Po smrti paní ho rodina nechtěla. Zezačátku se ještě držel, ale časem začal chřadnout. Špatně jí, má chronické problémy s trávením. Nepotřebuje sice operaci, ale musíme kupovat speciální granule, léky a hlavně klid.
Povídala to úplně v klidu, bez nucení, s takovým tím úředním smířením.
Přiklekl jsem k němu ke kleci. Bohouš se díval podezřívavě, ale neschovával se, nesyčel. Jen koukal. Pak se pomaličku přisunul blíž k mřížce a dotkl se mých prstů čumákem.
Ruku jsem mu nabídnul až po chvíli. S věkem a se ztrátami se člověk naučí nespěchat na ty, kdo už moc nevěří.
A přesně v tom momentě jsem věděl, že to je on. Ne proto, že by přelétl jakýsi zázrak. Ale protože v Bohoušovi bylo to samé, co jsem já zažil ta tichá rezignace, tiché prosím, už po mně nic nechtěj.
Vezmu si ho, řekl jsem.
Paní mi naposledy věnovala dlouhý pohled.
Můžete si to ještě rozmyslet. Takové rozhodnutí by mělo dozrát.
Ale já odpověděl: Já už právě čekal dost dlouho. Jen jsem nevěděl, koho hledám.
Mezitím dvě mladé holky v chodbě napůl šeptaly: Fakt si bere Bohouše? Kdo by bral starého? Asi ho politoval
Nedotklo se mě to. Lidé jsou zvyklí, že láska má cenu jen když trvá dlouho. Já tehdy poprvé dělal věci ne kvůli na věčnost, ale prostě proto, abych nebyl sám.
Pracovnice mi donesla přepravku. Bohouš v ní ležel potichu, zkroucený, jakoby chtěl zabrat co nejméně místa.
Může si dlouho zvykat. Může se skrývat, odmítat jíst, bude to těžké.
Já jí poděkoval. S tím už nějakou zkušenost mám.
Cestou domů jsem na něj šeptal, tak jako člověk mluví na děti nebo nemocné ne protože by to nerozuměl, spíš aby se nebál.
Hele, nevím, co jsi zažil předtím, a ty nevíš, co jsem zažil já. Neplánuju ti nové dobrodružství. Jen ti nabízím klidný domov.
Doma hned neutíkal objevovat, nevrtal se v rozích, neotíral se mi o nohy. Přepravku jsem otevřel, dal ji do kouta a pozoroval. Po chvíli opatrně vylezl, posadil se k topení a lehl si, jako že tohle teplo by už chtěl mít jednou provždy.
Donesl jsem mu vodu a speciální granule od veterináře z útulku. U vody se na chvilku zastavil, napil se a znovu si šel lehnout.
První noc jsem moc nenaspal. Každou chvilku jsem vstával, šel zkontrolovat, jestli dýchá, nejí něco, co neměl, a jestli nepotřebuje vodu. Připadal jsem si směšně, starý chlap, co dělá noční obchůzky kvůli kocourovi. Ale nebylo to vtipné, spíš trochu děsivé. Když už jsi jednou někoho ztratil, bojíš se i tam, kde to možná není potřeba.
Druhý den jsme se vydali k veterináři mladý kluk, klidný, všechno mi vysvětlil, napsal doporučení, vysvětlil postup, stravu, léky, proč je při starých mazlíčcích důležité nedělat žádné zásadní změny.
Všechno jsem si poctivě zapisoval do notesu. Tak, jak jsem kdysi zapisoval pokyny pro léčbu své ženy. Děsně to bolelo že na takových slovech zase někomu záleží. Ale vlastně mě ta péče zachraňovala. Když jsem se staral, aspoň na chvíli jsem nezapomněl na tu díru v sobě.
První týdny byly těžké. Bohouš mi nevěřil. Jedl málo, skoro pořád jen ležel u topení a koukal bez hnutí do okna, občas na dveře. Měl jsem pocit, že pořád čeká na někoho jiného, tu dřívější paní, kterou už nikdo nenahradí.
Já se o to ani nepokoušel. Nepotřeboval jsem, aby mě za týden miloval jako svého. Stačilo mi být nablízku. Denně vyměnit vodu, namíchat léky, někdy na zemi číst noviny nahlas možná aby si zvykl na můj hlas, možná abych já taky tolik neslyšel tu prázdnotu.
Jednoho večera jsem si zašel pro večeři, automaticky odkládal na stůl druhý talíř, jako dřív, když žena ještě žila. Ruce pamatují déle, než by člověk připustil. Zarazil jsem se. Když jsem se otočil, Bohouš stál ve dveřích kuchyně, pozoroval mě.
Vidíš, řekl jsem mu, ještě stále se učím žít. Někdy dělám chyby.
Nešel za mnou, naopak. Ale druhý den snědl víc než obvykle.
A tak začalo naše společné soužití. Něžnosti žádné, žádné filmové happy-endy, spíš mírná dohoda, že nebudeme rušit bolest toho druhého.
Časem jsem poznal jeho zvyky ráno miloval místo u topení, chtěl jen čerstvou vodu, hluku se bál, ale mírný zvuk televize ho uklidnil. Spal ve svém koutě na gauči, aby měl možnost se rychle schovat. A miloval starou hadrovou myšku, kterou jsem kdysi našel ve skříni bez ocasu, obitá, směšná. Když jsem ji položil na zem, dlouho ji ignoroval, pak ji poprvé jemně tuknul packou.
No vida, domluveno, usmál jsem se.
Hned druhý den mi neskočil do klína, takové věci nejsou samozřejmostí. Nemoci nezmizí ani stáří se nerozpustí v lásce. Občas znovu špatně jedl, trápilo mě to, byly kontroly u doktora, schovával jsem léky do paštiky. Ale mezi tím vším se v bytě objevilo něco živého.
Po pár týdnech sám vyskákal na gauč a lehl si vedle mě nedotýkal se mě, nechal mezi námi místo na rozevřenou dlaň. Seděl jsem nehnutě a bál se pohnout, abych to nevystrašil.
A když usnul, poprvé za dlouhé měsíce mě místo bolesti a výčitek zalil klid. Krátký, opatrný, ale opravdový.
Jednoho dne přijel syn zavolal, že je poblíž, nesl tašku ovoce a podle výrazu bylo jasné, že mu bylo trochu trapně, jak dlouho jsme se neviděli.
Došel ke dveřím, rozhlédl se a zeptal: Kdo to je?
To je Bohouš, povídám s úsměvem.
Syn chvílí mlčel, sedl si ke stolu: Tati, máš strach? Že se zase na někoho navážeš?
Postavil jsem vodu na čaj, rozhlédl se.
Mám, ale ještě víc se bojím, že jednou budu už jen sám. A nechci, aby někdo byl sám, když já mám možnost být s ním.
Syn chvíli přemýšlel, štrachal se prsty po hrníčku.
Pořád myslíš na mámu? Na ten poslední den?
Neodpověděl jsem hned. Bohouš zvednul hlavu, ve vzduchu byl večerní klid.
Myslím, řekl jsem nakonec tiše. Každý den. Hlavně na to, že jsem ten okamžik nestihl. Ať to byla jen hodina, ať mě poslala pořád si to vyčítám.
Syn zůstal zticha.
Věděl jsem, že tohle taky řeším. A víš co? Máma by tě stejně seřvala, že se tím pořád trápíš. Tak to nech být.
Trochu jsem se pousmál. V tom kratším rozhovoru jako by popadla celá ta tíha a změnila se v něco snesitelnějšího.
Syn mě pak navštěvoval častěji. Ne každý den, žádná velká gesta, ale vozil přídavky pro Bohouše, někdy nás odvezl na veterinu, když bylo venku náledí, jindy přišel s novou dekou jen tak, kolem šel. V naší rodině pocity často stojí ve frontě.
Bohouš se taky měnil pořád to byl starý, trošku mrzutý kocour, ale v očích mu přibývala zvědavost. Častěji si procházel byt, sem tam vlezl do chodby a dělal si obchůzky. Jedl s chutí, občas si umyl kožich tak, že mu lítaly chlupy. Několikrát kopnul myšku až pod skříň a já ji musel vytahovat pravítkem.
Jednou večer jsem seděl v křesle, Bohouš ležel u mých nohou, za oknem kapala pražská mlha, televize žvatlá něco o politice. A já si uvědomil, že už několik dní neslyším v hlavě tu větu: nebyls tam. Ne proto, že bych zapomněl to se zapomenout nedá. Ale proto, že mám teď někoho, kdo mě potřebuje dnes, tady a teď, ne včera, ne za pět minut dvanáct.
A právě to je asi to nejdůležitější.
Jednoho rána, ještě za šera, mě probudil jemný dotek. Bohouš seděl u postele a packou se mi snažil dotknout ruky. Nechtěl jíst, necoural, prostě čekal, dokud jsem neotevřel oči.
Pohladil jsem ho po zádech a úplně tiše do toho polotmy jsem řekl: Nezvládl jsem být na konci, ale teď jsem tady. To už umím.
A poprvé mě ty slova nerozpůlily.
Od té chvíle se mi začalo pomalu ulevovat. Pomalu, bez velkých dramat, bez slz. Přestal jsem žít tak, jako bych za těch pár minut u ženy měl být potrestán do konce života. Manželku by mi to nevrátilo. Ale tomu, kdo čekal u topení a kopal packou starou myšku, to mohlo vrátit domov, teplo a trošku radosti.
Máme s Bohoušem svoje nové rituály. Po ránu čeká, až postavím vodu na čaj, pak jde ke své misce. Po obědě si lehne do proužku slunce na podlaze. Večer přijde k televizi, i když pořád nevím, co ho vlastně láká možná prostě to, že nejsme sami.
Občas koukám na Bohouše a myslím na to, jak je zvláštní, že jsem ho nebyl první majitel, a nebudu ani poslední, kdo mu zůstane v paměti. Měl svůj život, své zvyky, své ztráty ještě předtím. Ale mně připadlo právo doprovodit ho stáří ne s lítostí, ale s respektem.
Možná jsem po nemocnici nehledal útěchu nebo zapomnění, spíš možnost už nikoho nenechat, když pro něj mám být.
A taky často myslím na tu paní z útulku, jak se na mě koukala, když jsem řekl, proč chci právě nejstaršího kocoura. Možná jí to přišlo zvláštní, ale pro mě v tom nebyla žádná oběť, žádné hrdinství, prostě jen obyčejná lidská touha jestli jsem jednu poslední chvíli ve svém životě nestihl, neznamená to, že všechny další promarním.
Můj byt už není prázdný. Někdo tu chodí po kuchyni, někdo u topení, někdo dýchá v předsíni, někdo kopne myšku a zase se tiše uloží ke spánku. A spolu s tím přišlo domů něco, co jsem si dlouho nedovolil tichý, opožděný, opravdový klid sám se sebou.
A někdy mám pocit, že jsme se s Bohoušem navzájem nespasili. To by bylo moc hezké na realitu. Prostě jsme oba zmeškali cizí lásku a potkali jsme se v tu správnou chvíli.
