Drahý deníčku,
dnes se mi do mysli vryla scéna, která už dlouho poletuje v mé hlavě. MaminkaMarie když se rozeběhá ke dveřím a má po sobě sténající pláč, zní to až do ranních hodin. Ležím v posteli, probouzím se, zase usínám a po probuzení slyším jen její vzdychání. Ptám se: Marie, proč pláčeš? Kvůli mně? A ona jen namrkne a řekne, že ji mrzne nos, že má jen rýmu. Vím, že taková rýma nevede k slzám, které se v hlase ozývají jako kapky deště.
Dnes jsem seděl se svou dcerouLibuškouve starém kavárně na Malé Straně. V ruce jsem mírně míchal už vychladlé espresso v drobné bílém šálku. Libuška se jen dívá na zmrzlinu před sebou: barevné kuličky ukryté pod zeleným lístkem a třešní, celé to zalité čokoládou. Každé šestileté děvče by se z toho radostně zahryzlo, ale ne moje dívka. Už v minulý pátek si vyžádala vážný rozhovor se mnou.
Po dlouhém mlčení jsem se nakonec ozval:
Co tedy budeme dělat, miláčku? Už se nebudeme vídat? Jak budu dál žít?
Libuška si zamručela nos, který připomíná maminku malý a lehce bramborový, a po chvilce odpověděla:
Ne, tati. Nedokážu bez tebe. Pojďme to vyřešit takhle: zavolej Marii a řekni jí, že mě budeš každý pátek po školce vyzvedávat. Potom můžeme spolu chodit ven, a když si budeš chtít dát kávu nebo zmrzlinu (ukazuje na svou misku), můžeme zůstat v kavárně. Budu ti vyprávět, jak to s Marií jde.
Po další minutě dodala: A pokud budeš chtít vidět Marii, pošlu ti každý týden fotku, jak ji držím v ruce. Co říkáš?
Usmál jsem se, přikývl a tiše řekl: Dobře, tak to bude naše nová pravidla.
Libuška s úlevou vydechla a pustila se do své zmrzliny. Přestože rozhovor ještě neskončil, chtěla říct něco důležitého. Když jí po mrkvovitém červeném košíčku pod nosem začaly vyrůstat barevné vousy, olízla je jazykem a znovu se stala vážnou, téměř dospělou. Už se chystala starat se i o svého muže, ačkoliv ten už starší: minulý týden mu oslavil narozeniny. Libuška mu nakreslila v mateřské škole obrovskou číslovku 28 a s úsměvem řekla:
Myslím, že bys měl vzít ženu.
Pak přidala: Alespoň ne tak starého.
Já jsem na to jen zamumlal: Řekneš i ty ne tak starý.
Libuška se rozesmála: Ne tak starý, ne tak starý! Podívej, strýc Jarek, který už dvakrát přišel k Marii, už je skoro holý. Přitom si poškrábal čelo, hladila své kudrnaté vlásky a pak se tvářila, jako by pochopila, že jsem se na ni podíval tak ostře, že jsem ji nechtěně odhalil Mariinu tajnou návštěvu. Obě ruce přitiskla k ústům a rozšířila oči jako by chtěla říct: To je hrozné, jsem zmatená!
Strýc Jarek? Kýžený strýc Jarek, který nám často přichází na návštěvu? To je přece Mariin šéf? zvolal jsem téměř nahlas po celé kavárně.
Libuška se zarazila: Nevím Možná šéf. Přináší mi bonbóny, dort pro nás všechny A také váhala, jestli má otci svěřit takové tajemství, a nakonec doplnila: květiny pro maminku.
Sedl jsem si, sevřel ruce na stole a dlouho na ně koukal. V tu chvíli jsem si uvědomil, že právě teď, v tomto okamžiku, musím učinit jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v životě. Libuška, ač ještě malá, už začíná chápat, že muži jsou často nerozhodní a že je třeba je k rozhodnutí tlačit. A kdo jiný, než žena, která patří k nejdražším lidem v jeho životě, by to měl udělat?
Po dlouhém mlčení jsem nakonec vydechl, rozepnul prsty, zvedl hlavu a promluvil:
Kdyby Libuška byla o něco starší, možná by pochopila, jaký tón jsem použil podobný tomu, jaký Otello kladl otázku Desdemóně. Ale zatím nezná Otella ani Desdemonu, neví nic o velkých milostných tragédiích. Jen sbírá životní zkušenosti, pozoruje lidi, jak se radují i trápí kvůli maličkostem.
Poďme, dcerko. Je pozdě, vezmu tě domů a mezitím si promluvím s Marií.
Co budu s Marií probírat, jsem nechtěl Libušce říkat, ale věděla, že je to důležité. Rychle dojedla zmrzlinu, pak si s odhodláním odložila lžičku, vylézla ze židle, otřela špinavé rty dlaní, protřela nos a přímým pohledem na mě řekla:
Jsem připravená. Jdeme.
Výprava domů nebyla pomalá. Běžel jsem, ale držel jsem Libušku za ruku, jako by to byl praporek, který drží princ na bitevním poli. Když jsme vletěli do výtahu, dveře se pomalu zavřely a zvedly nás výš. Mrknul jsem na Libušku s mírnou nejistotou. Ta se na mě podívala zespodu nahoru, rozhodně a zeptala se:
Tak co? Čekáme? Kdo nás čeká? Jsme už na sedmém patře.
Zvedl jsem ji na ramena a šli jsme po schodech vzhůru. Když naše matka konečně otevřela dveře, první slova, která jsem řekl, byla:
Nemůžeš takhle jednat! Kdo je ten Jarek? Přestože tě miluji, máme tu i Libušku
Objal jsem ji pevně, pak i Marii, a Libuška nás oběma přitiskla k sobě, zavřela oči a usmála se dospělí se konečně políbili.
Z celého toho večera jsem si odnesl jednu zásadní pravdu:často se snažíme najít řešení v okamžicích, kdy je potřeba nejvíc naslouchat těm nejmenším hlasům. V nich se skrývá síla, která nás vede kupředu.
Petr.
