Moji přátelé, Tomáš a Ludmila, žijí u rybníka v Jižních Čechách. Minulé léto se pár vydal na křtiny, kde měl Tomáš být kmotrem. Po obřadu v kostele, jak bývá zvykem, následovala slavnost. Na oslavě se setkali i s prarodiči dítěte, kterému byl Tomáš kmotrem. Celý večer se nemohli nadchnout, že jejich vnuk má právě takového kmotra. Byli štěstím bez sebe, že se mohou spojovat právě s tak dobrým člověkem, jakým Tomáš v jejich očích byl.
Nejvíce se jim líbilo, že Ludmila s manželem žije u vody.
Co to máme za úžasného kmotra! rozplývala se babička. A navíc bydlejí u rybníka to je nádhera! Parádní! Teď budeme mít koho navštěvovat u vody. Už nebude nutné nic pronajímat, vždyť rodina je tak ohleduplná. Je to skvělé, Tomáši, jaké máme štěstí, že jsme spříznění!
No, kdo by čekal, že babička svou radost skutečně promění v čin. O pár týdnů později opravdu přijela. Ještě předtím volal otec dítěte, Jiří, Tomášovi, zda by se nemohli jeho rodiče na tři nebo čtyři dny ubytovat. Po domácí poradě se Ludmila s Tomášem rozhodli je přijmout. Nechtěli je přece odmítnout. Jenže byla plná sezóna Tomáš s Ludmilou chodili do práce, a hostit návštěvu nebylo zrovna pohodlné. Ludmila si musela dokonce vzít volno z práce, aby se hostům řádně věnovala.
Přijeli, několik dní si užívali u vody, odpočívali na břehu, a nakonec s vděčným úsměvem sbalili věci a zase odjeli.
Vzhledem k tomu, že Tomáš s Ludmilou mají malý dvoupokojový byt, Ludmila usoudila, že příště už raději odmítne, pokud by se jejich štěstí opět rozhodlo přijet na návštěvu. Bylo to prostě moc. Když přijeli mladí přátelé nebo dítě s rodinou, byla to jiná radost, ale rodiče kamarádů to už je až příliš. Obzvlášť když je sezóna v plném běhu a je potřeba šetřit, aby bylo dost peněz na další zimu.
Když jsem o tom slyšel, překvapila mě jedna věc. Rodiče jejich známých jsou už ve věku oba mají přes šedesát. Už mají odchované děti i vnoučata. Proč to vlastně udělali? Rozhodli se využít své rodinné vztahy, aby získali bezplatný pobyt u vody?
Myslím, že ano a navíc slíbili, že se zase vrátíA tak jsem se rozhodl zeptat se Tomáše, jak se vlastně cítil, když štěstí na pár dní ovládlo jejich klidný domov. Tomáš, s lehkým úsměvem, pokrčil rameny: Víš, není to úplně jednoduché. Člověk na jednu stranu nechce být zlý, na druhou stranu si uvědomí, že rodina není jen radost, ale i závazek. Ale víš co? Možná je to právě tahle potíž, co z nás dělá rodinu. Možná se na to jednou podíváme, až budeme sami jednou prarodiči, a pochopíme, jak moc chtěli být u vody tam, kde bylo dobře.
Ludmila ho pohladila po ruce a dodala: Možná je někdy lepší mít plný dům smíchu než dokonale uklizený byt. Stejně si všichni pamatujeme hlavně chvíle, kdy bylo trochu těsno, ale všude voněla káva a smáli jsme se, jak moc je ten rybník malý na velké štěstí.
Když jsem odcházel, ještě naposledy jsem se zadíval na hladinu rybníka, kde se večerní slunce třpytilo jako úsměvy těch, kteří tu byli a už zase nejsou. Možná právě v tom je kouzlo rodiny: ve chvílích, kdy jsme si navzájem trochu na obtíž, a přesto jediné, co zůstane, je teplo v srdci a příběh, který budeme ještě dlouho vyprávět.
