— Své děti dáš na lehátka. Jsou mladý, kosti mají pružný. Ale Roman potřebuje normální postel, záda ho bolí, — prohlásila Dagmar u vjezdu do areálu místo „dobrý den“.
— A nedělej takový obličej, Petře. Máma říkala, že chata je velká.
Pomalu jsem spustil ruce z volantu a podíval se přes přední sklo.
S manželkou a dětmi jsme přijeli na chatu u lesního rybníka. Tiché místo, dřevěný domek pro čtyři, zaplacený mnou už před dvěma měsíci. Vytoužený odpočinek, vyvzdorovaný z pracovních kalendářů.
A teď u vstupní brány, blokujíc cestu, stála malá přesídlenecká výprava.
Dagmar, sestra mé Terezy, se vítězoslavně opírala o obří kufr. Vedle přešlapoval z nohy na nohu její muž Roman, vyzbrojený pytlem uhlí a balíkem levných párků ze slevy.
O kus dál, jako generál přijímající přehlídku, se tyčila moje tchyně, Božena.
Korunu té skladbě dávaly dvě Dagmařiny děti, které už do sebe mlátily jedovatě žlutou dvoulitrovou lahví limonády, schopné rozpustit rez.
Jak říkával klasik české detektivky: když máš pocit, že tě chtějí ošidit, už tě ošidili.
Vystoupili jsme z auta. Zatímco jsme s Terezou vyndávali tašky z kufru, Dagmar už stačila přistoupit k mým dětem a oznámit:
— Vy přece nejste malí, na lehátkách v pohodě, ale strejda Roman si záda utrhat nebude.
— Jaké milé překvapení, — řekl jsem klidným hlasem. — Vlastně jsme nikoho nečekali.
— Ale Petříčku, vždyť jsme rodina! — hned se vložila Božena, udělala krok vpřed a mistrně zapnula režim „svatá prostota“. — Jak jsem se dozvěděla, že jedete na přírodu, hned jsem Dagmar zavolala. Co bychom seděli v dusném městě, když vy tady dýcháte kyslík? Společně je veseleji!
— Chata je pro čtyři, Boženo, — opáčil jsem klidně, cítíc, jak se uvnitř stahuje studená, vypočítavá pružina. Žádné scény. Jen pozorování.
— Už jsem to všechno zařídila, — prohlásila Dagmar nekompromisně s výrazem, jako by moje zaplacená chata nebyla rezervace, ale návrh jejích plánů.
Upravujíc plážový klobouk velikosti satelitní antény, dodala:
— Máma si lehne do ložnice, potřebuje klid. My s Romanem na sedačku v obýváku. No a vy s Terezou a dětmi se nějak ubytujete.
Chování příbuzenstva připomínalo invazi sarančat: neprosí o povolení, prostě přiletí a začne ti žrát úrodu.
Z prosklených dveří administrativy vyšla milá slečna s tabletem.
— Dobrý den! Jste pan Petr? — usmála se na mě. — Rezervace na vaše jméno. A to je, jak chápu, vaše překvapení?
Slečna převedla pohled na Dagmar.
— Ano, ano, to jsme my! — radostně přikývla švagrová. — Petře, trošku jsem to zařídila, abys měl míň starostí. Objednala jsem saunu na dva večery, ať nejsme jako cizí. A upravila jsem menu. Tvoje grilování je fajn, ale přidala jsem pstruha na grilu a drahý salám.
— Dagmar volala ráno a zadala požadavek na saunu a menu, — zdvořile vysvětlila recepční a podívala se na mě. — Ale rezervace je na vás, takže bez vašeho potvrzení nic nerealizujeme.
Štědrost na cizí účet — nejrychlejší cesta, jak proslout jako mecenáš.
— Skvělá iniciativa, Dagmar, — usmál jsem se tak něžně, že se Tereza vedle napjala. Znala ten úsměv. Obvykle po něm někdo přišel o iluze.
— Pokud potvrdíte, tak s připlacením za tři další hosty, lehátka, saunu a zvláštní objednávku kuchyně, máte doplatek dvacet osm tisíc čtyři sta korun, — oznámila profesionálně recepční.
Dagmar elegantně pokrčila ramenem a výmluvně se na mě podívala.
Božena složila ruce na prsou a čekala, až poslušně vytáhnu peněženku.
Paradox příbuzenských vztahů: čím pevnější objetí při setkání, tím hlouběji sahají do tvé kapsy.
— Slečno, — otočil jsem se k recepční a můj hlas zchladl a ztvrdl. — Potvrzuji jen svou rezervaci. Je plně zaplacená. Jsme čtyři.
Udělal jsem pauzu a podíval se do zmatených očí švagrové.
— A tihle skvělí lidé jsou samostatná skupina. Vystavte jim prosím ubytování, pstruha, saunu i drahý salám na vlastní účet. Na jméno Dagmar.
Všichni ztichli. Tak hluboce, že bylo slyšet datla v lese.
— Petře, co to děláš? — hlas Dagmar se žalostně zlomil. Klobouk sjel na stranu. — My máme peníze jen na benzín a zmrzlinu! Vždyť jsme přijeli na návštěvu!
— Takže vy nemáte dovolenou, Dagmar. Máte procházku k bráně, — odsekl jsem. — Na návštěvu se chodí s pozváním. A s dortem. Vy jste přijeli na cizí oslavu s balíkem papírových párků a chutí na třicet tisíc.
— Petře! Jak ti není hanba! — zaječela Božena, zrudlá. — Vždyť jsme rodina! Příbuzenstvo! Terezo, proč mlčíš?! Tvoji matku a sestru vyhazují na ulici!
Tereza udělala krok dopředu. Nekřičela, ale v jejím hlase zarachotil kov.
— Rodina, mami, jsou ti, kdo respektují cizí hranice. Petr dřel půl roku, aby zorganizoval tenhle odpočinek pro nás a děti. Vy jste přijeli bez pozvání, pokusili jste se shodit moje děti na lehátka a pověsit na mého muže účet za vaše lahůdky. Tohle není rodina. Tohle je pokus o převzetí lodi.
— Já… my jsme chtěli udělat překvapení! Terezo, vždyť jste nás sami prosili, ať přijedeme! — zkoušela se vykroutit Dagmar. Omluvy z ní pršely jako peří z roztrhaného polštáře.
— Romane, — Tereza přenesla těžký pohled na švagra. — Co se týče „prosili nás, ať přijedeme“ — to je zvláštní druh turistiky. Říká se tomu „sám sebe pozval“.
Romanův obličej se protáhl. Podíval se na svůj osamělý pytel s uhlím, pak na manželku.
— Já bych třeba ani nejel, — zamumlal Roman. — Říkala jsi, že Tereza nás sama pozvala a že je všechno zaplacené.
Iluze se zhroutila definitivně. Drzost selhala přede všemi.
Roman se mlčky otočil a vykročil ke svému autu, aniž by se pokusil pomoct ženě s jejím obřím kufrem.
Dagmařiny děti přestaly mlátit lahví a poprvé za celou dobu ztichly, mlčky hleděly na matku.
A Božena, která tak energicky mluvila o „rodině“, se náhle prudce otočila k autu, dělajíc, že se s velkým zájmem dívá na borovice. Platit tenhle banket ze svého důchodu se jí zřejmě nechtělo.
— Pokud se rozmyslíte, volná chata je, — klidně řekla recepční do zad bezradné Dagmar. — Záloha stoprocentní.
Šli jsme po upravené cestičce k naší chatě.
Za zády práskaly dveře auta, trhaně burácel motor. Zhluboka jsem se nadechl čistého lesního vzduchu.
Před verandou mě Tereza objala kolem ramen a přitáhla k sobě.
— Víš, — usmála se. — Tohle je vlastně skvělá dovolená.
— Ještě že tak, — usmál jsem se a díval se, jak naše děti s radostným ječením běží k rybníku. — Pojď, ženo. Čeká nás zasloužený klid.
A za plotem, polykajíc prach cizí oslavy, odjížděl tábor, který si navždy pamatoval jednoduché pravidlo: v téhle rodině se cizí pohodlí už neplatí dětskými postýlkami a mou kartou.
