Překvapení od bývalého
Ondřeji, počkej! volala Kristýna z okna, které vedlo do podivně zakřiveného dvora.
Ondřej ji však neslyšel, jeho pohyby byly jakoby rozpité v mlze nasedal zrovna do své Škody a klíč v zapalování zněl jako vzdálený kostelní zvon u Staromáku. Kristýna popadla telefon, jakoby to bylo magické vejce, a rozběhla se ke dveřím paneláku.
Když vbíhala dolů z pátého patra (vždyť Praha je samý kopec!), několikrát vytáčela jeho číslo. Jeho mobil zněl jak tajemné zvonky někde v dálce, ale odpověď žádná. Hlava jí hučela: Ať to stihnu! Jen ať to stihnu!
Byli tam andělé na střechách možná slyšeli její prosbu. Když se Kristýna přiřítila na ulici, Ondřej ještě nechal zahřívat motor a okénko stahoval jako opona v Národním. Udiveně stáhl sklo: Co se děje? Jsi celá bledá jak sněženka!
Ty Ty máš dávila v sobě dechy Kristýna a místo slov sklouzla na kolena do rozbředlého špinavého sněhu. Bezmyšlenkovitě se skrčila pod vozem, kde bílá světla byla zkreslená jako v šikmém zrcadle.
Vůbec jí nevadila mokrá kolena ani šedé fleky na džínách svět byl stejně rozteklý a bez forem.
Pak se vynořila zpod auta s hubeným, zuboženým kocourem v náručí. Ondřej už stál mimo vůz jak rozpačitý stín a mračil se:
Kristýno, co tu blázníš? Co to má znamenat? Já jedu do práce, mám zpoždění!
Pod tvým autem seděl kocour, vydechla Kristýna. Viděla jsem ho z okna, bála jsem se, že
Kocour?! Kvůli pouličnímu kocourovi spustíš takovou scénu? uchechtl se Ondřej. No to snad ne
Myslíš, že zvířata nechtějí žít? podívala se na něj Kristýna rozhořčeně.
Podívej, kdyby chtěl žít, neschovával by se pod auto. Jakmile slyší motor, uteče. Zbytečně ses namáhala
Neutekl by. Podívej se na něj. Nemá sílu ani mňouknout, Kristýna kocoura pozvedla do podivného špinavého světla. Říkala jsem ti to.
Dobře, dobře zachránila jsi kocoura, skvělé. Doma si pak vezmi bonbon z mísy a napiš o tom status na sociální sítě. Já musím do práce. Uvidíme se večer.
Kristýna stála na mokrém chodníku, kocoura pevně v náručí, a dívala se za mizejícím autem, které v mlze vypadalo spíš jako loď v dálce na Vltavě.
Nechápala, kdy z Ondřeje vyvanula veškerá lidskost. Dřív si toho nevšimla, nebo se jí to jen zdálo?
Kocour měl v očích lesk smutku, ale i tiché poděkování. Ano, ten pohled byl plný vděčnosti.
Kristýna se vracela s kocourem domů, navlékla svetr a kabát s knoflíky velikými jako miniaturní koláčky, vzala peníze koruny poskládané v peněžence, a objednala taxi.
Kam pojedeme? řekl taxikář s pražským přízvukem, když usedla dozadu, kocour v náruči se jí otíral o loket jako měsíční paprsek.
Říkala jsem už po telefonu, do veterinární kliniky. Co nejdřív, prosím.
Aha, ano, už si vzpomínám. Něco s tím kocourem? mrkl do zpětného zrcátka, kde se jeho tvář rozpíjela v odraze.
Potřebuje pomoc.
V pořádku. Žádné otázky. Znám jednu dobrou kliniku. Tam zachraňují skoro i světlušky, věřte mi.
Za čtvrthodiny už seděla v čekárně plné lidí, každý se svým zvířetem. Vzduch byl prosycený čímsi nadpozemským.
Co se stalo tomu vašemu? ptala se babička s jezevčíkem na ruce.
Nevím přesně. Našla jsem ho pod autem. Byl tam zřejmě celou noc, v zimě…
Proboha, v mrazu? Pojďte, pustím vás před sebe. My jsme s Alfíkem jen na preventivní prohlídku.
Opravdu? nevěřila Kristýna.
To víte, pomáhejme si.
Konečně, v ordinaci doktor dlouze prohlížel kocoura. Kristýně připadalo, že sedí na pletivu z bublinkové folie tak byla nervózní. Po vyšetření ještě dlouho čekala na výsledky. Čas se natahoval jako žvýkačka.
Ondřej několikrát volal, ale Kristýna jeho volání ignorovala, aby se soustředila jen na kocoura a tichý šum aquarijních filtrů v koutě.
Slečno, řekl veterinář zamyšleně, předpokládám, že jste kocoura našla na ulici?
Ano, pod autem. Nevím, jak dlouho asi celou noc.
Má známky omrzlin. Ale to není hlavní problém… Hlavně je nemocný, léčba bude dlouhá a náročná. Chci se zeptat, jste připravená převzít za něj odpovědnost? Jinak by bylo lepší najít mu jiného majitele.
Kristýna čekala, že léčba bude něco stát, ale že to bude trvat dlouho a bude to stát několik tisíc korun na to připravená nebyla.
Podívala se kocourovi do očí. On nic nežádal, jen v nich bylo cosi tichého klidného, jako kdyby říkal: Když se rozhodneš odejít, pochopím.
Jsem připravená. Postarám se o něj, jak jen to bude potřebné. Klidně navždy.
Skvělé, pousmál se lékař. Kocour zůstane dva týdny v nemocnici. Pak přijďte, vysvětlím vám, jak pokračovat v léčbě.
Děkuju vám Kristýně se chvěl hlas, slzy čekaly za očními víčky.
Já děkuji vám. Tak vzácní lidé jako vy už jsou skoro jako legendy.
S kocourem se něžně rozloučila a slíbil mu, že pro něj přijde. Kocour tomu uvěřil a na rozloučenou poposkočil slabým mňouknutím, které znělo jako prasknutí bubliny.
Domů se ve tmě mala městská světla klikatila v proudnici nového snu. Kristýna byla vyčerpaná, chtěla jen omdlít na pohovku. Ale doma na ni čekal Ondřej žlutošedá aura zlosti kolem něj sálala.
Kristýno! To ses ztratila ve vlastním domě? Volal jsem ti pětkrát!
Promiň, den byl těžký, sundala kabát, narovnala jeho boty, které zůstaly ležet v předsíni jak bludné kameny.
Dnes máš volno a taková únava? Cos dělala, celý den?
Byla jsem s kocourem na veterině. Celý den.
Který kocour proboha? Ondřej krčil nos i obočí najednou.
Ten, co byl ráno pod tvým autem. Potřeboval pomoc.
Já tady málem umírám hlady a tebe nikde! Ani večeře tu na mě nečeká!
Ondřeji, nejsi přece dítě v mrazáku jsou knedlíky, můžeš si je ohřát. Chápu, nejsi zvyklý, ale kdyby ti šlo o život…
Knedlíky?! Já nejsem žádný bezdomovec!
Unavená Kristýna šla stejně Ondřejovi uvařit přes všechny barvy stínu v jeho hlase. Třeba si tak ušetří zbytečné hádky. On ani nepoděkoval
Po dvou týdnech Kristýna vyzvedla kocoura z kliniky. Na jméno už dávno čekal Mirko. Nakoupila vše potřebné, Ondřejovi nic neřekla. Tajila to v tichu. Byt byl její, Ondřej nebyl manžel. O zásnubách nikdy nepromluvil.
Ondřej ovšem vybuchl, když Mirka uviděl:
Cos to přivedla domů?! Zbláznila ses? Nebo se ti v hlavě udělal uzel, když jsi lezla pod auto?
Uklidni se. Zachránila jsem ho, nesu za něj odpovědnost.
Kolik jsi utratila? Kolik ještě utratíš?!
Jsou to mé peníze. Ty mi své výdaje nevysvětluješ, jídlo skoro nekupuješ, ale rád se najíš.
Proč to převádíš na mě? Řeč je o tom tvém… No jak se to jmenuje?
Mirko.
Ty už mu dala jméno? Měla by ses nechat vyšetřit!
Tu noc spali v oddělených pokojích. Celá noc byla kupodivu dlouhá a plná změtí a chmurných obrazů. Kristýna přemýšlela o nich, o Ondřejovi. V poslední době byl zlý, nepříjemný, vztah byl temný jak zamrzlá Vltava. Chtěla mu dát ještě šanci lidé si ji přece zaslouží.
Ondřej ale dál nadával a rozčiloval se kvůli kocourovi. Nakonec, jednou večer, Kristýna nabrala dech a řekla:
Ondřeji, nemiluji tě. A ani ty mě nemiluješ. Nedělejme si to dál.
Tím chceš říct co?
Zítra si sbal věci a odejdi z mého bytu. Už mám dost tvých scén. Chci prostě klid.
Takže kocoura jsi si přivedla bez optání, a já jsem špatný? Ty jsi blázen!
Jestli nedokážeš přijmout Mirka, nemá cenu, abychom spolu žili. Najdi si někoho, kdo má byt bez kocoura. Nebo si pořiď svůj a vládni si jak chceš.
Zítra měla Kristýna volno ideální čas na nové začátky. Ondřej zkusil klasickou taktiku: chvíli přemlouvat, chvíli vyhrožovat. Ale když se zmínila o kocourovi, chytla ho neovladatelná zlost. Kristýna věděla, že její rozhodnutí je správné.
Ondřej sbalil věci před obědem, s odporem házel do tašky oblečení i svůj notebook a nářadí z balkónu. Kristýna popíjela čaj a čekala, kdy odejde. Zavolala jí šéfová:
Kristýnko, vím, že máš volno, ale nutně tě potřebujeme.
Paní Záhlavová, teď je to trochu nevhodné… pohlédla na Ondřeje, který vyrážel věci do kufru.
Prosím, potřebujeme tě jen na hoďku!
Kristýna vzdychla, dopila čaj, řekla Ondřejovi, ať vhodí klíče do schránky a odešla. Ondřej jen mlčky přikývl a pohled měl chladný jako zamrzlý rybník.
V práci to trvalo jen čtyřicet minut. Domů chtěla jet hned. Zavolala taxi.
Jak se daří vašemu kocourkovi? taxikář se na ni usmál v zrcátku. Poznala ho.
Děkuji, už je lépe. Prosím co nejrychleji domů.
Samozřejmě.
Když vešla do domu, sešla ke schránkám. Klíče tam nebyly. Auto nikde. Zvláštní ticho v paneláku. Vystoupala na páté patro…
Dveře byly zamčené. Odemkla, všude prázdno: žádné tašky, žádný počítač. I nářadí z balkónu zmizelo. Musím vyměnit zámky.
Vešla do ložnice a ztuhla.
Mirek na posteli nebyl. Ani přepravka v koutě. Volala jméno, běhala po bytě. Bylo jasné: Ondřej ho odnesl. Ale proč?
Ondřeji! Ty jsi se úplně zbláznil! Proč jsi odnesl Mirka?! vykřikla, když se dovolala.
Překvapení, Kristýnko! Přilez ke mně na kolenou, možná ti ho vrátím!
Ty nevíš, že potřebuje speciální krmivo a péči?!
Křičela, ale on už zavěsil. Kam ho mohl vzít? plakala tiše, kolena přitisknutá ke studené stěně. O městečku, kde Ondřej vyrůstal, nikdy nemluvila.
Ráno jela do Ondřejovy práce. Šéf jí řekl, že je na dovolené. Jakmile přijde, domluvím mu. Kristýna ještě zkusila volat, telefon vypnutý.
Najednou: Přejete si odvézt? ozval se zase známý hlas taxikáře, skrze mlhu, na ulici před zastávkou.
Můžete mě odvést domů? polkla slzy. Nebyla schopná rozhodovat, co dál.
Samozřejmě, nastupte.
Po chvíli v autě zazvonil její mobil z neznámého čísla.
Haló?
Jste Kristýna? ženský hlas.
Ano. Kdo volá?
Včera k nám přišel Ondřej, prý se zná s mým mužem z práce a potřebuje přespat. Ale byl s ním kocour ten kocour je pořád zavřený v přepravce, pořád mňouká, celý je nešťastný. Ondřej vypadal, že něco slaví, a říkal, že vás tím kocourem přinutí přijít zpátky. Nemám ráda takové lidi, není mi to příjemné a ublížit zvířeti je mi hrozně proti srsti. Můžete si pro kocoura přijít?
Hned přijedu, napište mi adresu!
Kristýna rychle vysvětlila situaci taxikáři. Ten jen tiše přikývl a vjel do pražských ulic jako gondoliér do Vltavské mlhy. Ta jízda byla jako jízda na kolotoči zrychlená, ale řidič neuvěřitelně jistý.
Když vystoupila u správného domu, další kroky šly jako ve snu. Vyletěla po schodech na třetí patro, zazvonila, rychle poděkovala paní a vzala přepravku s Mirkem. Venku se taxikář na ni usmál.
Jakmile se devítipatrový dům vzdálil, Kristýna si poprvé mohla oddychnout. Cestou domů plakala dojetím z lidské dobroty: té paní, taxikáře, babičky ve veterinární ordinaci. Srdce jí zvonilo v dlaních.
Mám zůstat s vámi, kdyby váš bývalý otravoval? zeptal se řidič.
Ano, prosím.
Zavolala zámečníka. Mezitím seděl taxikář Viktor na gauči a Mirek mu spokojeně přadl v klíně.
Kristýna byla nekonečně vděčná. Tak končí tento podivný pražský sen.
Lidskost je víc než výhra nad zlem. Z přátelství Kristýny a Viktora nakonec byla láska, jemná jako polibky ranních mlh na Karlově mostě.
A Ondřej? Jeho v ten samý den kamarád vyhodil z bytu když zjistil, jak se chová. Jeho šéf mu oznamoval v kanceláři: Podepiš výpověď, není co řešit. Ondřej se moralizoval, ale musel odejít zpět do svého městečka kamsi za Olomouc.
Co naděláš svět je pokřivený sen, kde to zlé obrací svůj vlastní osud. Zvířata je třeba chránit. A když nemilovat, pak aspoň nechávat žít.
Přihlaste se odběru, ať nezmeškáte další podivně krásné sny.
