Představovaná kamarádka
U Terezky se už třetí den scházela spousta žáků. Po celé škole se o ní šířily pověsti prý je věštkyně a opravdová psycholožka. Každý toužil po kousku její moudrosti. Zastavovali ji na chodbě u záchodů, přisedali si k ní v jídelně, nosili jí sušenky, úkoly v sešitech a další dárky, které však Terezka pokaždé s milým úsměvem odmítla.
Líbí se mi Jirka z 5.B. Myslíš, že spolu někdy budeme mít rodinu? zasnila se spolužačka Lenka.
Nedoporučuji ti to. Jirka je sice naoko hodnej kluk, ale doma si neustále dloubá v nose a pak si to sní. Hladem bys s ním určitě netrpěla, ale v životě by se už asi ničemu nedozrál, odpověděla Terezka, zatímco upíjela svůj čaj a okusovala rohlík.
Fuj, to je nechutné! A co Vojta? Ten chodí na kytaru a má samé jedničky! Lenka se zase rozesmála.
Vojta je na kočky zlý, často jim přivazuje plechovky na ocas a pak je nahání po sídlišti. Bude z něj tvrdý chlap a navíc to vypadá, že začne brzy pít.
Jak to víš?
Viděla jsi snad někdy střízlivého kytaristu? A vůbec, máš na takové věci ještě čas. Radši se věnuj matematice a přestaň si kousat nehty, nebo chytíš roupy.
Pavel ze 4.C odstrčil Lence loktem a ona sklouzla na lavici až na druhý konec stolu. Já nemám kamarády. Všichni říkají, že jsem tlustý a nechtějí se mnou být.
Ve středu začíná zápis do zápasnického kroužku. Můžeš se přihlásit u tělocvikáře. Sice moc nezhubneš, ale už se ti nikdo nebude posmívat. A příště už svoje budoucí manželky netlač, to se nedělá.
Terezka vstala, sebrala tác a šla ho odnést k okénku.
Terezo, myslíš, že mám letos jít na autoškolu, nebo až příští rok? zeptala se u dřezu jako mimoděk paní učitelka zeměpisu.
Paní Dvořáková, abyste mohla na autoškolu, potřebujete také auto, a vy máte tu starou škodovku po tátovi, že? Vidíte v tom rozdíl?
A-asi ano…
Terezka protočila oči a po umytí rukou doplnila: Prodejte tu starou škodovku, za ty peníze si radši kupte pěkné kolo a kraťasy, za dva měsíce vás bude do práce stejně vozit někdo jiný. A jestli chcete dobře bydlet, vezměte si hypotéku úroky jsou teď nízké a bydlet s rodiči po třicítce není žádná výhra. Mluvím z vlastní zkušenosti!
Za pohledem překvapené učitelky zamířila Terezka do své třídy na pracovní činnosti.
Za těch čtyřicet minut, co její spolužačky teprve studovaly krejčovský metr a učily se navlékat nit do jehly, stačila Terezka zašít kalhoty, zúžit sukni a uháčkovat ponožky, které hned předala paní učitelce s tím, že těhotné ženy musí mít nohy v teple. Paní učitelka se hned omluvila z hodiny a vyrazila do lékárny pro test. Druhý den donesla do třídy pro všechny čokoládový dort na Terezčinu počest.
I doma se Terezka chovala nějak jinak. Vyčetla mámě, že koupila balený mletý mas, a sama udělala domácí knedlíky a svíčkovou. Večer místo sledování YouTube sáhla po knížce Tři mušketýři a sem tam se tiše s někým špitala. Táta na ni koukal přes monitor, a Terezka zase zavrčela, že se moc hrbí, a že by radši měl vyprášit koberec než brouzdat po pochybných stránkách.
Po škole začaly létat nejrůznější fámy, učitelé byli na poplach, ředitel svolal poradu s psychology.
Terezko, řekni nám, neubližuje ti někdo ve škole? ptal se vážně školní psycholog s moderním vousem a brýlemi.
Ubližuje mi hlavně fakt, že na školu šly miliony korun, a do tělocvičny nám koupili jen starý kozu a dva metry lana.
Všichni se otočili na ředitele, který náhle rychle vyrazil otevřeným oknem na poradu.
Nemáš kamarády?
Přátelství je abstraktní pojem, začala Terezka lhostejně, motajíc si copánky. Dneska si spolu hrajete o přestávce na honěnou, zítra ti tvá nejlepší kamarádka myje doma nádobí, zatímco si vyřizuješ daňové odpočty.
Jaké odpočty, jaké nádobí? Kdo ti tohle říkal?
Moje kamarádka.
Tady je ten problém! Pozveš ji sem?
Ale ona tady je, pronesla Terezka klidně, což vyvolalo mezi učiteli lehké zděšení.
My ji ale nevidíme. Jak se jmenuje?
Růžena Pavlů.
A kolik jí je?
Sedmdesát.
A co ti říká?
Že si mám od dásní správně čistit zuby, že ten pes na našem dvoře není zlý, ale jen vystrašený a hladový, že se rodina má udržovat pohromadě. A taky že vám posledních pět let špatně vypočítali daň z nemovitosti měli byste zajít na úřad a nechat to přepočítat podle tržní hodnoty, ne podle katastru.
Psycholog pečlivě zapisoval, tu poslední poznámku si podtrhl dvakrát.
Nakonec zatelefonovali rodičům, kteří byli zrovna v práci.
Moment! ozvalo se nadšeně do sluchátka. Růžena Pavlů tak se jmenovala moje máma! Zemřela už před deseti lety!
V kabinetu to zahučelo údivem i tichými modlitbami.
No právě, deset let uplynulo a nikdo z vás se tam nebyl ani podívat. Všechno zarůstá trávou, plot je nakřivo, řekla Terezka s mírným smutkem.
Já jsem chtěl, ale pořád nebyl čas, mumlal do telefonu táta.
Sezení skončilo.
Druhý den se celá rodina vydala na hřbitov. Terezka babičku nikdy nepoznala, slyšela o ní jen z krátkých tátových vyprávění. Hrob dlouho hledali, protože se z něj původní borový les dávno změnil v mramorové pole. Terezka přinesla kytici žlutých tulipánů a dala je do naříznuté PET lahve. Táta narovnal plot a máma vytrhala trávu.
Tati, babička říká, že jsi hodný člověk, ale moc zabraný do práce a internetu, nemáš čas na nic ani na mě, poznamenala Terezka tiše.
Táta zrudl, kývl hlavou a pohladil ji po vlasech, stejně jako zvětralou fotografii na pomníku.
Slib, že to napravíme, pohladil dceru a pak i fotku na náhrobku.
Teď už má babička klid a nebude za mnou chodit, i když mi po ní bude smutno. Byla hodná, veselá a strašně chytrá, zamumlala Terezka.
To je pravda. Byla skvělá a lidi odhadla na první pohled. Řekla ti ještě něco?
Ano. Říkala, že tvoje okurková dieta je úplná blbost chceš-li zhubnout, běž do fitka. A taky cizoměnový účet byla nesmyslná investice, měl sis to propočítat. Jo, a ten levný beton, co jsi bral na základy pod altánTáta se rozesmál, až se mu v očích zaleskly slzy. Pořád je stejná I když tam nahoře, povzdychl. Chvíli stáli mlčky u zarovnaného hrobu a každý vzpomínal, jak uměl.
Když odcházeli, povídá Terezka, tentokrát už s klukovsky obyčejným úsměvem: Mám pocit, že teď bude všechno o kousek lepší. A jestli ne, zeptám se někoho staršího doma, nebo jinde. Kamarádi jsou tu přece pořád, i když někdy vypadají neviditelně.
Máma jí stiskla ruku a Terezka se ještě jednou ohlédla ke květinám mezi bílými kameny. V hlavě jí zas na chvilku zazněl známý hlas: Život je lepší, když si ho umíš představit s úsměvem.
A tak Terezka dál radila spolužákům, občas rozesmála učitele, někdy i dospělé přiměla vzpomenout na to, na co si dávno nevzpomněli. Ale když potřebovala sama poradit, věděla, kam se podívat třeba do očí někoho, kdo ji má opravdu rád.
A tak, i když už se Růžena Pavlů neozývala tak často, Terezka dobře věděla, že dobrá přátelství člověka nikdy neopustí jen se občas schovají za vrstvu prachu a trávy, nebo za nevyslovené slovo. Stačí jen naslouchat a uvidět je, třeba i tam, kde by je nikdo nečekal.
