Před několika měsíci jsem začala tvořit obsah na sociálních sítích – ne proto, že bych chtěla být slavná, ne proto, že hledám pozornost, ale protože mě to baví: ráda natáčím recepty, sdílím momentky z každodenního života s dcerou a drobnosti z našeho bytu, všechno obyčejná videa z kuchyně nebo obýváku bez režie či profesionality – jenže už od začátku se můj manžel cítil nesvůj, nejdřív jen narážky, pak přímé obvinění, že se chci předvádět cizím mužům, a i když mám 99 sledujících, z čehož polovina jsou příbuzní a kamarádi, spory narůstají pokaždé, když vezmu telefon do ruky, a z mého koníčku je dnes zdroj napětí: co mám dělat, když každé další video znamená nové hádky?

Před několika měsíci jsem začala tvořit obsah pro sociální sítě. Ne že bych toužila po slávě, ne že bych hledala pozornost. Prostě mě to baví; ráda natáčím recepty, ukazuju střípky obyčejného dne s dcerou, drobné okamžiky z našeho bytu. Nic nehraju, nic profesionálního jsou to obyčejná videa z kuchyně, z obýváku mezi vařením a úklidem.

Můj muž, Tomáš, se od začátku cítil nesvůj. Nejdřív poznámky proč to vůbec dělám? Kdo se na mě prý bude dívat? K čemu jsou mi ta videa? Říkala jsem mu, že nic nehledám, že mě to jen rozptyluje od každodennosti. Nepomohlo. Jako bych mluvila do prázdna.

Jednou večer, když byl na stole smažený sýr a voněl celý pokoj, řekl přímo, že to asi dělám, protože chci zaujmout cizí chlapy. Aby mě měli rádi. Aby na mě koukali. Mlčela jsem nechápala jsem, kde se v něm tohle bere. Ve videích krájím zeleninu, balím Aničce svačinu do krabičky, ukazuju, že kynuté buchty mi konečně nepopraskaly. Nenosím plavky, netančím, neukazuju tělo. Jsou to jen obyčejné chvíle.

Nejsměšnější na tom je, že mám devadesát devět sledujících. Devět devadesát devět. Z toho většina rodina sestřenice, tety, dávní známí ze školy. Řekla jsem mu to, ukázala jsem mu profil, komentáře, všechno. Ale on opakoval, že počet není důležitý, že jde o úmysl. Že prý po něčem toužím.

Pak přišly hádky. Kdykoliv jsem vzala mobil, že něco natočím, probodával mě pohledem. Když jsem nahrála video, ptal se, kdo ho viděl. Když někdo zanechal smajlík, vykládal si to jako flirt. Jednou chtěl vidět moje soukromé zprávy i když tam žádné nebyly. Prý ho nerespektuju jako manžela.

Nakonec jsem začala vše zvažovat dvakrát. Každý příspěvek pro mě znamenal další záminku k hádce. Hobby se změnilo v další zdroj stresu. On říkal, že se měním, že jsem jiná, že se chci ukazovat. Já jsem ale jen měla pocit, že už nemůžu udělat nic, aniž by to nebylo překroucené.

Až dodnes dávám na internet míň. Ne že bych nechtěla, ale každý nový příspěvek vypadá jako klíček k nové bouři.
Co mám dělat?
Ve snech se teď někdy ocitám v kuchyni plné omáček, kde mobily plavou v zeleninové polévce a slova padají na parkety jako drobky z rohlíku a místo řádu, jen tíživé ticho, skrze které se prodírám jako mezi lžícemi na karlovarské knedlíky.