Když Magdalena oslavila sedmnácté narozeniny, její maminka jí v kuchyni mezi hrníčky se zbytkem čaje prozradila: Magdi, čekám další dítě. Nejdřív se Magda tvářila, jako by ji polil studený rosický déšť. Já mám být ta, co bude mít dítě! Ty máš vnoučata, o která by ses měla starat! Kdybych chtěla rodit, už bych to dávno udělala! Děláš mi tím ostudu před všemi na gymnáziu! Ty stará bláznivá ženská! vykřikla Magda, přičemž mamince do očí naskočily slzy, které stékaly mezi nakřivo pověšenými utěrkami.
Celé jaro a léto Magda nenáviděla měsíc, nenáviděla matčino těhotenství, a každou chvíli se rozbrečela nad šedými tramvajovými kolejemi nebo nad zamženým zrcadlem v koupelně. Ani její otec neměl sílu to snášet a pokusil se zasáhnout, ale Magda nakonec utekla z bytu v Nuslích a toulala se v noci pražskými ulicemi mezi lampami zvuk jejích kroků se sléval s ozvěnou holubích křídel.
Na lavičce v Riegrových sadech přemýšlela o své zbytečnosti, přesvědčená, že po narození miminka na ni všichni zapomenou. Nakonec však otec matku a novorozence přivedl domů dřív, než se Magda stihla stát stínem na chodníku.
Když matka otevřela dveře a v náručí držela ten uzlíček, Magdě se všude kolem rozvlnily barvy jako v kaleidoskopu. Slzy jí tekly po tváři, když jí maminka ukázala maličkou sestřičku. V tu chvíli ucítila nečekaně silnou lásku a vděčnost, až se jí zdálo, že vnitřní ticho je hudba.
Dnes je Magdaleně třicet sedm, bydlí s manželem Petrem a šestnáctiletým synem Kryštofem v panelovém bytě se třemi pokoji na Jižním Městě. Její srdce je plné zvláštní úzkosti, když čeká, až se Kryštof vrátí ze školy, protože mu chce říct tu zprávu: čekají dítě. Hlavou jí běží děsivé scénáře, připadá si jako dívka v pasti vlastních třaslavých snů, bojí se, že její syn zareaguje stejně vzpurně jako kdysi ona.
Strach se však rozplyne jako mlha nad Vltavou.
Budu mít bratříčka nebo sestřičku? To je bomba! Pomůžu ti, mamko! vykřikuje Kryštof mezi šustěním učebnic a běží k matce, objímá ji. Magda propuká v pláč z úlevy po dlouhé nejistotě, z radosti, že má tak rozumného syna, i z výčitek za staré chyby.
V kuchyni usedá Magda s hlavou v dlaních, šeptá mezi kapkami čaje na ubruse: Mami, odpusť mi Mami, prosím odpusť mi V tu chvíli spatří v Kryštofově tváři matoucí výraz. Vyděšeně se ptá: Děje se něco?
S úsměvem jí syn odpoví: Nic se neděje, mami. Pojď, najezme se a pak zajdeme za babičkou a tetou, řekneme jim tu radostnou novinuJen bych chtěl, abys věděla, že tě mám rád. Jakkoli se svět zamotá, já tu budu. Všichni jsme někdy naštvaní a ztracení, všichni někdy utečeme do tmy, ale ty jsi mě vždycky našla, řekne a pohladí ji po vlasech.
Magda se rozesměje a rozpláče zároveň. V tom okamžiku cítí, jak se kruh uzavírá že chybami, bolestí i láskou vytrvale splétáme neviditelnou nit, která nás drží pohromadě. Za oknem tiše zapadá slunce, horký vzduch se opírá o zdi paneláku a mezi dvěma generacemi, kdysi zraněnými, dnes smířenými, projde nenápadný zázrak obyčejného odpuštění.
Magda pohladí Kryštofa po tváři, zhluboka se nadechne a v její duši se konečně rozhostí letní klid. Věří, že všechna vína i staré křivdy rozmělnil čas, a že jejich rodina, zabalená do teplého světla, bude znovu silnější, než si kdy dokázala představit.
