Četla jsem příběh jedné osamělé matky tady, která psala, že neví, co má dělat a nevidí cestu ven. A cítila jsem potřebu vyprávět i ten svůj. Ne proto, abych někoho soudila, ale protože když má člověk děti a potřebuje pomoc, nemůže čekat, že peníze spadnou z nebe. Mně nikdo nic nedal zdarma. Všechno jsem si sama vybojovala.
Z domu jsem odešla už v šestnácti letech. Z umíněnosti, z naivity, protože jsem si myslela, že už jsem dospělá a že s přítelem nám bude líp. Skončili jsme v malé garsonce v Praze kuchyň byla hned vedle obýváku, pokoj oddělený jen tenkou stěnou, koupelna byla venku na dvorku. Nebylo to luxusní, ale bylo to naše. Po dvou letech, právě když mi bylo osmnáct, jsem čekala své první dítě. Ze začátku bylo všechno normální. On jezdil jako řidič taxi, nosil domů peníze na nákup, platili jsme nájem. Nezbylo nám nic navíc, ale ani jsme nehladověli.
Když bylo synovi skoro rok, začala jsem vnímat, že domů nosí čím dál méně peněz. Pořád měl nějaké výmluvy slabý provoz, konkurence, porouchané auto. Věřila jsem mu. Pak jsem otěhotněla znovu tentokrát s dcerou. Byla jsem ve čtvrtém měsíci, když prostě odešel. Bez varování. Jednou přišel, vzal si pár věcí a odešel k jiné ženě.
Nejhorší na tom bylo nejen to, že mě opustil, ale že se o tom začali bavit všichni sousedé, příbuzní, lidi ze sídliště. Že ji s ním vídali už měsíce, čekala ho na rohu, přespával u ní. Nikdo mi nic neřekl, dokud jsem byla s ním. Všechno jsem slyšela až ve chvíli, kdy jsem zůstala sama, těhotná a s malým dítětem.
On úplně zmizel. O děti se vůbec nezajímal. Nedal ani korunu na pleny. Seděla jsem na podlaze a celý den jsem plakala. Koukal jsem na téměř prázdnou lednici, mléko docházelo, druhé miminko na cestě, nájem se blíží, nebyly žádné oblečky, žádná postýlka. Plakala jsem. Druhý den jsem ale vstala a řekla si: nemůžu takhle dál.
Začala jsem v té stejné garsonce. Objednala jsem základní suroviny na dluh. Dělala jsem želé, dezerty do kelímků, bábovky. Fotila jsem je na mobil a sdílela na WhatsAppu a Instagramu. Nelhala jsem. Psala jsem pravdu: Prodávám dezerty, abych mohla koupit pleny a mléko. Lidé začali nakupovat. Někteří ze soucitu, jiní proto, že jim chutnaly. Za vybrané peníze jsem nakoupila potraviny, šetřila na nájem, kupovala to nejnutnější.
Pak jsem začala připravovat i obědy na objednávku rýži, čočku, kuře na paprice, karbanátky. Jeden pán z okolí mi je rozvážel na skútru a platila jsem mu za rozvoz. Vstávala jsem ve pět ráno, vařila s velkým břichem a malým synem kolem sebe. Byly dny, kdy jsem byla tak vyčerpaná, že jsem si sedla na židli a tiše plakala. Druhý den jsem ale zase rozsvítila plotnu.
Šetřila jsem korunu po koruně. Když se blížil porod, zavolala mi maminka a řekla, ať přijedu k nim. Ať nejsem sama. Dcera se narodila tam. Od té chvíle jsou rodiče mojí oporou. Neživí mě, ale drží mě na nohou pomáhají s dětmi, když mám objednávky.
Dnes je synovi šest let. Dcera roste jako z vody. S mamkou jsme si udělaly malou cukrárnu. Není to velká firmička, ale máme malý prostor, pečeme dorty na oslavy, sladké stoly, zakázky na různé akce. Bohaté nejsme, ale večer neusínám hladová a nemám strach, že zítra nebudu mít co dát dětem.
Vím, jaké to je, když muž opustí ženu s dětmi. Není to fér. Ale vím jedno nemůžeš čekat, že tě někdo zachrání. Mě taky nikdo nepřišel zachránit. Když máš děti, nemáš možnost to vzdát.
