Pravá žena
Marto, kde jsi?! Pones okurky! Máš s tím ještě dlouho?!
Manžel už zjevně přišel o trpělivost, když zvýšil hlas, ale Marta byla právě zaneprázdněná. Pečlivě si líčila levé oko novou, šíleně drahou řasenkou, občas se s potěšením zadívala na výsledek. Pravé oko Marty, díky stínům a té nové oční lince, co jí doporučila kamarádka Dáša slovy: Tímhle se malují jen na bál!, bylo teď nejméně dvakrát větší než obvykle a na pohled trochu děsilo. Jenže Marta rozhodně hodlala pokračovat.
Okurky, namočené ve vaně, jí byly momentálně ukradené.
Mohlo za to všechno to, že sotva před týdnem její manžel, ten samý Petr, který teď čaroval v kuchyni nad zavařováním okurek na zimu, jí z čista jasna vyložil:
Chci, abys byla skutečnou ženou!
A vrazil jí do ruky svou kartu s uspořenými penězi za celý rok.
Což o to, Marta zírala. To bylo slabé slovo.
V první chvíli jí napadlo udělat doma scénu. Jak jinak! Pokud Petr dokázal tajně schovávat peníze, pak určitě i něco jiného nenápadně ubral z domácího rozpočtu a kdo ví, v čem ještě lže! Hned se člověku začne hlavou honit stovka myšlenek. K čemu to je dobré?
Jenže hned druhá myšlenka Martu uklidnila. Než stačila cokoliv říct, sedla si na stoličku v kuchyni, a úplně zapomněla, že na plotně klokotá polosyrový guláš.
Co znamená, že mám být skutečnou ženou?!
To byla… bomba! Nechtělo se jí řvát a rozbíjet ten novotou vonící, vzácně darovaný porcelán od tchyně, o kterém snila jako o nedosažitelné relikvii. Když jej přijala a se slzami v očích vybalovala talíře, tchyně Helena se zasmála:
Ale Martičko! Ty jsi moje zlatíčko, já pro tebe udělám cokoliv! Hlavně abyste byli šťastní!
Své důvody jí nesdělila. Pohladila Martu, syna i vnoučata a odjela domů nikdy se nezdržovala dlouho, bránila se vždy povinnostmi na statku.
Marta ji nikdy nepřemlouvala. O víkendech vozila děti k babičce, dávala pozor, aby se chovaly slušně, a před každou návštěvou přemýšlela, čím babičce udělat radost. Těch, kteří by jí mohli něco vyčítat, bylo dost, dokonce i příbuzní v tom byli vztahovační, tak jak by asi mohla čekat vřelé přijetí od cizí ženy, kterou před svatbou viděla jen jednou? Tenkrát ji Petr představil mamince. Marta se bála vystoupit z auta, pořád něco špitala:
Fakt musím? Co jí mám říct? Vyhodí nás. Víš, z domova mě teta vyhodila, když jsem porodila malého Mirka. Prý jsem je zahanbila!
Přestaň s domněnkami! Máma tě může mile překvapit.
Opravdu. Olga, Petrova maminka, Martu překvapila. Pozorovala budoucí snachu, ale pak natáhla ruce:
Dáš mi malého? Uložím si ho do ložnice. Musel být na cestě unavený…
A Marta beze slova, nevěděla proč, jí Mirka svěřila. On jen zamručel a opět se schoulil do náruče babičky. Slovo babička pak vyřkl hned, jak ho naučil, a srdce Marty bylo navždy polapené.
Syna porodila brzy, sotva jí bylo osmnáct. O tom, kdo je otcem, tehdy věděla celá vesnice a šeptala, jestli si ji Honza Pantůček vůbec vezme, nebo ji jen využije, jako spoustu dalších. Honza měl dost špatnou pověst, Marta se mu raději vyhýbala.
Ale Honza byl vychytralý, uměl zapůsobit, a kde to nešlo po dobrém, tam si vynutil i to, na co měl právo jen on. Marta ale mlčet nedokázala.
Jednoho večera se vracela od tety z města, autobus dál už nejel, musela tedy pěšky poli do vesnice. Honzův trabant ji dohonil kousek za vsí.
Marťo, copak tu tak sama, večer, pojď, svezu tě!
Ne, Honzo, díky! Dojdu sama! vykročila oklikou, ale už bylo pozdě…
Vrátila se domů s roztrhnutými šaty a v slzách. Nešla ani domů, maminka byla nemocná, šla do koupelny a snažila se dlouho, marně, ze sebe smýt jeho ruce a polibky. Plakala, proklínala smůlu, rozmýšlela, jak utajit vše před matkou, protože doktorka Martě řekla jasně:
Stačí maličko stresu a vaše maminka to nemusí přežít. Rozumíte mi?
Jak by ne. Kromě matky nikoho jiného neměla, teta se nepočítala a tehdy to ani Marta nevěděla. Vozila jí do města vajíčka a mléko, pomáhala, protože si myslela, že rodina tu je od toho, aby si pomáhala.
Matka nikdy nezjistila, co se stalo; odešla klidně, když byla Marta v pátém měsíci. Zůstala sama.
Teta, když přijela pomáhat, se jí zřekla:
Sama sis to nadrobila, sama si to vyřeš. Počítat se mnou nejezdi! Proč jsi nešla na policii hned? Měla bys po ostudě, byla bys už vdaná a dítě zakryté. Ale ty… Ne, Marto, já se do toho plést nebudu!
Marta omámená slzami pochopila až později, že pomoc nečeká. Sebrala odvahu a šla k obecnímu policistovi.
Martičko, proč jsi nic neřekla dřív? No, tomu hultáku ukážu! Bude litovat!
Honza skončil v base.
Když Marta promluvila, ukázalo se, že má po vsi sedm dětí. Matky napřed mlčely, ale nakonec si postěžovaly a Honza dostal to, co si zasloužil. Jeho matka pak Martu na vsi zostudila, vyplivla jí pod nohy a přála, aby dítě nikdy nepoznalo zdraví, nebo se vůbec nenarodilo.
Ale vesnice Martu podržela. Ještě tu noc hadrem natřeli Pantůčkovým bránu dehtem, a co nevidět je přinutili odstěhovat se. Marta porodila zdravého hlučného chlapečka, ve kterém nikdo z okolí neviděl po Honzovi ani stopu. Všichni říkali: “Celý tatínek Marty, kterého skoro nepoznala,” a oči i kudrny měl po babičce.
Sousedé hodně pomohli s domácností i oblečením, někdo přinesl i postýlku. Marta své máminy úspory utrácela opatrně, věděla, že porodit dítě je jen začátek, a uživit ho sama bude těžké, tím spíš ve vsi, kde ji brali na milost hlavně z lítosti.
Jen co se Marta trochu otřepala, přiřítila se do vsi tetička a rovnou s Martičinými strýci, bratry její zesnulé matky, které do té doby ani neznala. S vlastní sestrou se nebavili, nežila-li.
Tak, Marto Budeš se muset odstěhovat. Dům je náš. Dělili bychom se o něj poctivě. Dokud tu byla maminka, byl klid, to byl ujednaný slib.
A teď?
Teď je vše jinak. Potřebujeme peníze, dům prodáme.
A co já?
Dostaneš podíl po matce. Nejsme žádní netvoři, ale dál se o sebe postarej sama.
Marta byla v rozpacích ve vsi za ty peníze dům nekoupí, ani chajdu ne. Znamenalo to: do města. A tam, bez pomoci? Teta na Mirka sotva pohlédla. Řekla si, že Marta neměla rodit, ale… To Marta neřešila. O syna se bila jako lvice. Taková nebyla na světě, aby dala dítě.
Když příbuzní odjeli, Marta brečela. Jak by ne, loučení s domovem bolí. Mezitím sousedi hned šířili noviny: někdo pomlouval Martu, někdo zase příbuzné.
Druhý den přišel za Martou obecní policista:
Marto, v sousední vsi prodává paní Poláková půlku domu. Je fajn, znám ji, sama zde bydlí těžce. Dům je veliký, navíc můžeš se domluvit na společném bydlení. Vezmu tě tam o víkendu, prohlédneš si to, popovídáš s ní, uvidíte, zda by vám to sedlo.
Děkuju, děkuju moc! Marta měla slzy na krajíčku.
Tak je to správně. A jak se daří Mirku?
Roste, lumpík! vybafla Marta, něžně pohladila fotku maminky.
Nepřijdem na mizinu, mami, to slibuju! My dvě všechno zvládneme.
S paní Polákovou, s Terezou, si Marta sedla hned.
Neboj se mě, Marto. Jsem stará, v klidu si najdi práci, pohlídám ti kluka, ale večer si reliéf! Jen když bude doma pořádek a klid. Pokud půjdeš do práce, pomůžu. Jinak si svůj čas už hlídej.
A v obci je práce?
Je, jakpak ne! Kámoška má malý obchod, hledá prodavačku. Mám zamluvit místo?
To by bylo skvělé!
Dnešek je na med!
Právě v tom obchodě poznala Marta svého Petra. Přijel pomáhat matce, ta ho poslala nakoupit. Marta mu balila nákup a na sebe nechtěně prozradila vše: o Mirku, Tereze, o sobě… Nikdy nebyla upovídaná, ale tady jako by samovolně povolila stavidla.
Petr ji poslouchal, nezastavoval ji, a už věděl, že klid mít nebude; ta její tichá řeč mu zůstala v hlavě.
Jenže Petr se dlouho k ničemu odhodlat nemohl. Jak vyprávět Martě, že jeho bývalá žena z domu utekla, opustila dva malé syny, že je musel vychovávat s nemocným otcem, že kluci plakali po nocích a matku neznali?
Nevěděl, jak Martě říct všechno to složité, proto denně chodil kolem obchodu, ale dovnitř se neodvážil.
Ale Marta čekala. Proto se zeptala na Petra Terezy. Když se pak jednou objevil v krámku, už o něm vše věděla.
Kolik je staršímu synovi? vpadla na něj hned.
Bude mu tři roky.
A mladšímu?
Právě oslavil rok.
Jako můj Mirek.
Marto…
Seznam mě s dětmi, pak se uvidí.
A tak se dali dohromady.
Svatbu měli malou, pro rodinu. Po svatbě jeli s dětmi k moři, Marta měla radost snad větší než děti, nikdy dřív nikde nebyla.
Do štěstí ale stály v cestě překážky. Nejprve onemocněl starší syn a Marta s ním strávila skoro dva měsíce v nemocnici, zatímco tchyně hlídala ostatní. Pak se objevila Petrův bývalá žena, aby požádala o děti tady Marta ukázala, co v ní je. Nedala je, jela do své rodné vsi a s pomocí policie zařídila, aby se stala jejich matkou i dle papírů.
Matka chlapců brzy zase zmizela, aniž počkala na rozsudek soudu, a Marta si oddechla, když tchyně po soudním jednání objala ji i děti a řekla:
Teď mám jistotu, že o vnuky je postaráno!
Roky plynuly, děti rostly Marta zůstávala pořád taková: klidná, tichá, usměvavá, ale kdo ji znal, věděl své. Tvářila se jako kočka na slunci, v klidu, nikoho nerušila, v srdci však dřímala lvice. Komu by sáhl na rodinu, toho by rozcupovala.
Až přišlo to: ona prý není žena?!
Celou noc po tom, co jí Petr svěřil kartu, nemohla spát. Převalovala se, chodila k zrcadlu, dívala se ze všech stran, nic jí nebylo jasné. Muže se ptát nechtěla, měla pocit křivdy. Ráno poslala děti do školky a školy a šla za galantní kamarádkou Dášou:
Dášo, co mám dělat?!
Dáša byla stejná krevní skupina trochu mimo realitu. Rozhodla, že nejlepší bude přečíst chytré rady z ženských časopisů, vždyť ti odborníci to nepíší jen tak! Po půlhodině už obě věděly: pravá žena má správně jíst, oblékat se, líčit se i žít… Jinak je člověk jako módní doplněk, pokud má štěstí, že nějaký vůbec má.
Marta si sice mašli nekoupila, ale zajely s Dášou do Hradce. Marta si pořídila dobrou kosmetiku, novou noční košilku a krásné lodičky, které doma radši hned schovala, aby je kluci nezničili.
Petr ovšem Martinu snahu moc neocenil.
Zrovna domalovala poslední linku na oči, když tu Petr vpadl do koupelny a ona si jedním pohybem vrazila štětec do oka! Hned věděla, že tou pravou ženou být nechce.
Marťo, jsi v pořádku?! vyděšeně se ptal Petr, když ji viděl poskakovat po jedné noze, tiskla si oči a z nich jí tekly proudy slz.
To je tvoje vina! zasyčela Marta, když už si správně umývala obličej, místo mazání stínů po celé koupelně. Tak ty chceš ženu? Koho mám být jiného než ženskou?!
Petr ji pevně objal, čímž zabránil jejím pokusům o úniky:
Počkej, dej mi tě umýt…
A když jemně smýval její tvář, říkal jí:
Jsem sice občas natvrdlý, ale i ty jsi dovedla pohádku. Znáš mě, neumím se dobře vyjadřovat. A místo abys mě vyslechla, urazíš se!
Proč jsi mi tedy dal peníze?! Já že nejsem žena?
Protože jsi za ty roky sobě nikdy nic nekoupila! Vždycky vše pro děti nebo pro mě, nebo upravuješ mámu víc než sebe! To je správné? Chtěl jsem, abys zkusila utratit něco sama za sebe, jako to dělají jiné ženy prostě si přeji, aby se občas rozmazlovala.
Teď už se Marta smála až do slz. Kluci se přiběhli podívat, co se děje, protože nepoznali, jestli máma pláče nebo se směje, a způsobili takový povyk, že uklidnění trvalo snad celou věčnost.
Večer, když děti spaly, vyšla Marta na zápraží, zvedla čistě umytou tvář k nebi a tiše se usmála nad tím chaosem, co si toho dne způsobila.
Ještě poslední jsou zalezlí! přišel za ní Petr a sedl si vedle na schody.
Dobře jsi je přikryl?
Neboj, okurky budou špičkové!
Doufám, brzy je určitě využiju! zašeptala Marta a položila Petrovu ruku na břicho.
Neříkej! Ty mi něco tajíš?! Petr Martu objal.
A jak bych ti to řekla? Ty máš pořád práci nebo nějaký požadavek. Na mě, chuděru, ani čas nezbývá!
Chtěla ještě něco dopovědět, ale Petr ji umlčel polibkem.
A políbí ji tak, aby nezapomněla, že být ženou není o kosmetice, ale o lásce a místě v srdci tam, kde duše dýchá.
A tak Marta pochopila, že pravá žena není o vnější dokonalosti, o ceně řasenky nebo poslední módě, ale o odvaze, srdci a laskavosti, díky kterým je rodina šťastná a sama žena skutečně svá.
