Placené přátelství
Jen si představ, jaké máme štěstí, říkala v telefonu Alena, tím svým hlasem, který mi vždycky něčím sevřel hrudník. Chata, sauna, čerstvý vzduch. Jsme tak unavení, Lumíro. Tak utahaní, to si ani neumíš představit.
Uměl jsem si to představit. V tom jsem byl vždycky dobrý: vcítit se do únavy druhých, do jejich potřeb a přání. Ty vlastní se pak tak nějak samy odsunuly do pozadí, až se nakonec docela odmlčely, jako by už neměly naději na slovo.
Samozřejmě přijeďte, budu rád, odpověděl jsem.
A byla to v tu chvíli čistá pravda. Doopravdy jsem se těšil, že se podělím. Tolik jsem do té chaty vrazil sil, tolik jsem tam prožil samoty, že se mi ten dům nezdál už jen kusem pozemku a staveb, ale skoro bytostí živým, dýchajícím, mým. Tak jsem tu živost chtěl ukázat, na chvíli darovat, sdílet.
Lidé, kteří prošli něčím těžkým a nezlomili se, to tak často mají. Chce se jim dávat, věnují lásku, na kterou u sebe přišli, i druhým. Ne že by byli naivní, je to spíš tenká nit víry, že ostatní jsou podobní.
Lumír Krejčí, padesát šest, bývalý učitel češtiny, už dva a půl roku rozvedený po třiadvaceti letech manželství, vlastník dvoupokojového bytu v Kolíně a chaty třicet kilometrů za městem, v osadě Studánka. To jsem já, to je má vizitka. Ale tyto vizitky nerozprostírají vůni prken, co jsem vloni sám natíral. Nevypoví, jak jsem stál na střeše kůlny v září, překládal eternit a poprvé za dlouhé roky se nebál. Neřeknou, jak mám teď mozoly na dlaních, jak už umím rozdělat v kamnech oheň na první sirku.
Chatu jsem získal při rozvodu tak trochu náhodou. Můj bývalý, Milan, se o to nechtěl starat, tvrdil, že je to barabizna na vlhkém pozemku, že je lepší to strhnout. Vzal jsem ji. Ne z trucu, prostě jsem cítil něco, co jsem tehdy ještě neuměl pojmenovat.
Později už jsem věděl. Bylo to moje. Poprvé za život.
Dva a půl roku jsem investoval do chaty to, co jsem dřív dával do rodiny: peníze, čas, péči i fantazii. Položil jsem nové podlahy. Vyměnil okna. Postavil kachlová kamna s modrými kvítky. Vysázel zahrádku. Tři jabloně, rybíz, angrešt. Opravil saunu na konci pozemku, připevnil nové lavice, zavěsil svazečky máty a tymiánu. Z původní komory jsem zřídil čtecí kout s dřevěnou policí až ke stropu a starým křeslem u okna. Udělal vodu, naučil se starat o drenáž.
Třetí léto už chata nebyla ruina. Byla místem, kde jsem si doopravdy odpočinul. Ráno jsem pil čaj na verandě, naslouchal ptákům v maliníku. Večer rozsvěcel svíce ve sklenicích a četl do tmy. Spal jsem tam bez prášků.
Moc jsem se tím nechlubil. Fotky jsem na internet nevěšel. Ale když Alena zavolala a začla mluvit o únavě a čerstvém vzduchu, představoval jsem si, jak otevřu branku, jak ukážu jabloně, jak spolu budeme sedět u kamen, a zdálo se mi to správné.
Alena Šebková, padesát čtyři, byli jsme kamarádi od pedagogické fakulty přes třicet let. Učila zeměpis na stejné škole jako já češtinu, později se vdala, opustila školu, stala se doma. Její manžel Petr dělal něco v obchodu, do podrobností jsem nikdy nepronikl. Bydleli v rodinném domě v Poděbradech, chovali psa, jednou za rok letěli někam do Španělska nebo Chorvatska. Alena často říkala, jak je unavená. Často mě o něco žádala. A já často pomáhal. Tak jsme se kamarádili, i když jsem to nikdy přesně takto nepojmenoval.
Kromě Aleny s Petrem přijeli ještě dva, které Alena navrhla přizvat, že prý bude větší legrace. Byli to bývalí kolegové ze školy: Dana Světlíková s manželem Pavlem. Dana, padesát osm, učila fyziku, tichá, vždy uhlazená. Pavel pracoval v servisu. Danu jsem znal jen letmo, nikdy jsme se nesblížili, ale Alena tvrdila, že patří mezi své a že si ve čtyřech a s hostitelem užijeme.
Ve čtyřech plus hostitel. Ta věta mi tehdy sklouzla hlavou bez povšimnutí.
Připravoval jsem se několik dní. Nakoupil jídlo pro pět osob. Vymýšlel menu na tři dny. Koupil kvalitní čaj a dva druhy kávy, smetánky, co mám rád. Našel čisté ubrusy, vypral je a vyžehlil. Přestrojil obě hostinské místnosti novým povlečením, na postele dal přikrývky. Do sauny nanosil březové dříví, svázal březový metličky na výpar, nechal je přes noc změknout ve studené vodě. Natrhal kytici na stůl.
V pátek ráno jsem upletl štrůdl se zelím. Uvařil studenou řepnou polévku do lednice. Osmahl karbanátky s cibulí. Přichystal salát z mladých okurek a ředkviček. Na verandu vyložil vše připravené pod utěrky. Otevřel okna. Dům voněl dřevem, čerstvým těstem a mátou.
Přijeli ve čtyři odpoledne, skoro hodinu později, než slíbili. Alena s Petrem jejich autem, Dana s Pavlem svým. Obě auta zacouvala ke vjezdu přesně současně, jako by to měly nacvičené. Otevřel jsem branku, usmál se, chtěl něco přivítacího říct, ale Petr hned začal hodnotit dvorek: No vida, tady to není zlé, čekal jsem to horší.
Alena mě políbila na obě tváře, voněla drahou voňavkou. Dana kývla a hned chtěla vědět, kde si může umýt ruce. Pavel jen prošel na pozemek, rozhlédl se kolem s pohledem realitního makléře.
Vykládali tašky. S nadějí jsem sledoval, jestli něco přivezli ke stolu. Všiml jsem si jen velkého kufru u Dany, brašny s oblečením u Aleny, batohu u Petra. Pavel nesl cosi zabaleného v novinách, na moment mě napadlo, jestli to není ryba či uzené. Byla to sada nářadí. Nač ji bral, se nevysvětlilo, nikdo nářadí během pobytu nepoužil.
Alena vytáhla z tašky láhev. Laciné šumivé s pomačkanou etiketou, akční nabídka ze supermarketu, tři za cenu dvou. Podala mi ji s výrazem člověka, který předává vzácný dar.
Na slavnostní stůl.
Poděkoval jsem. Postavil jsem láhev na roh stolu, stranou od květin.
Ubytování proběhlo rychle a samozřejmě. Alena s Petrem obešli dům, vybrali si pokoj s výhledem na zahradu a širší postelí. Dana s Pavlem si zabrali druhý. Můj pokoj, malý, s tou starou postelí, zůstal pro mě. Nikdo se nezeptal, zda mi to vyhovuje. Nikdo nenavrhl změnu.
Tohle byl první bod, kdy mě něco píchlo. Ne bolestně, jen tak, jako když vám do střevíce vklouzne kamínek, a vy jdete dál.
Večeře byla hlučná. Petr pořád mluvil. Alena se smála, zakláněla se až ke stěně. Dana jedla tiše, důkladně, ale přidalasi dvakrát. Pavel vzal všechny karbanátky z talíře a pak teprve se zeptal, jestli je ještě. Polévku chválili. Štrůdl zmizel do poslední drobky. Alena otevřela své šumivé, rozlila do obyčejných sklenic, protože skleničky byly jinde, a pronesla přípitek na dovolenou.
Pak Petr, neptaje se, otevřel kredenc hledat něco ostřejšího. Našel láhev švestkového likéru, co jsem sám loni na podzim dělal, uchovával si ji a nikomu nedával. Alena zahlédla: Jé, to se hodí k večeru. Než jsem stačil něco říct, bylo rozlito.
Likér zmizel za večer celý.
Nádobí po večeři nikdo neodnesl. Alena zívla, že je z cesty utahaná. Dana souhlasila. Muži odešli na dvůr, slyšel jsem jejich tlumený hovor. Uklidil jsem stůl, umyl nádobí, vynesl koš. Zhasl jsem kuchyň. Vrátil se na verandu. Hosté byli už ve svých pokojích.
Zůstal ve mně těžký pocit. Jako mokrý klubko vlny pod hrudní kostí. Myslel jsem, že je to jen únava, první den bývá hektický. Zítra si sedneme, zvykneme, bude líp.
Ráno jsem vstal v půl sedmé, jak jsem zvyklý. Šel jsem na dvůr. Tráva byla mokrá rosou. Jabloně stály v ranním mlžnu, důstojně. Natekl jsem vodu, zalil okurky. Zatopil kamna, dal vařit vodu, nakrájel chleba a sýr, přistavil borůvkový a meruňkový džem. Uvařil ovesnou kaši na mléce s jablky, jak mám rád.
Hosté začali vylézat kolem deváté. První Petr, v teplácích a nátělníku, šel hned ke konvici. Sedl, rozhlédl se, zeptal se na vejce. Měl jsem, uvařil jsem. Pak přišla Alena a poté Dana s Pavlem. Po snídani všichni nechali talíře tak, jak byly. Alena prohlásila, že by chtěla k řece, co viděla po cestě. Petr jen že si chce posedět. Dana s Pavlem se přidali k němu.
Zeptal jsem se, jestli mi někdo pomůže s úklidem. Pak určitě, teď si jen na chvilku odpočineme, odvětila Alena.
Chvilka se protáhla do oběda. Hosté seděli na verandě, muži hráli karty, Alena něco listovala v mobilu, Dana se smála. Já připravil oběd polévku z nových brambor s koprem a zakysanou smetanou, smažené houby, které jsem nasušil na podzim, okurkový salát a kompot z rybízu. Zavolal jsem je ke stolu. Najedli se s chutí, pochválili.
Ty vaříš výborně, řekla Dana poprvé pozorněji. To už se málo vidí.
Umí to, umí, přikývla Alena tónem, jakým se mluví o nějaké neškodné, zvláštní vášni.
Po obědě jsem šel se svou knížkou do zahrady, chtěl jsem posedět v lehátku pod jabloní. Ale v lehátku ležel Petr, přikryl si obličej novinami a spal. Vzal jsem skládací židličku a posadil se u plotu. Přečetl půl stránky. Pak přišla Alena, chtěla pomoci najít něco ve spíži. Dana chtěla donést repelent. Pavel oznámil, že hadice na zalévání teče v spoji, řekl to tónem servisáka, co dává vědět údržbě.
Opravil jsem hadici. Našel ve spíži repelent. Pomohl Aleně najít staré časopisy, Bůh ví proč. Vrátil se ke knize, ležela na zemi, roh na první stránce natržený.
Večer jsem zatopil saunu. Březovou polena jsem chystal už v dubnu. Sekal jsem je sám, muži byli pryč opět šli k sousedovi Tůmovi, co chová slepice, a vrátili se, až byla sauna připravená.
Všichni se umyli. Petr seděl v parní kabině dlouho, sám poléval, použil skoro celý můj aromatický koncentrát, co si vozím z Prahy. Alena pořád chtěla jiný ručník, jiný šampon, měnit metličky, protože jeden byl moc hrubý. Dana několikrát žádala něco k pití, nosil jsem jí pohrdlým tónem kvas.
Já šel do sauny poslední, voda už vlažná, dřevo dohořelo. Seděl jsem v šeru na lavici, koukal na uhlíky. Uvnitř klid, ani dobře ani špatně, spíš taková tichost, když už nejsou síly.
Umyju nádobí v kuchyni a najdu na stole krabici zbytečného chleba, nakrájeného ledabyle, drobky všude. Drahá káva, co jsem si vozil z města, byla otevřená, rozsypaná po desce, někdo nabrál bez odměrky.
Uklidil jsem, smetl drobky, vymyl hrnky, schoval kávu.
Ten klubko v břiše zhoustlo. Ale znovu jsem si řekl, že o nic nejde. Lidé si prostě užívají, tak má vypadat jejich dovolená, přece nebudu vyžadovat sterilní pořádek od hostů. Opakoval jsem si to s úporností, s jakou jsem kdysi omlouval Milana: Je jen unavený, nemyslí to zle, je potřeba ho pochopit.
Syndrom hodného člověka. Někde jsem to četl. Myslel si, že je to o někom jiném. Dnes v noci, s mokrou houbou v ruce, jsem pochopil, že možná ne.
V neděli ráno jsem vstával dřív než obvykle. V půl šesté. Ne že bych chtěl, prostě jsem nemohl spát. Ležel jsem a poslouchal, jak Petr chrápe vedle, jak vrže podlaha, když někdo jde do koupelny. Dům, který jsem vždy vnímal jako klidný, byl nasáklý cizí přítomností a ta už nebyla radostná, spíš tíživá.
Vyšel jsem na dvůr za šera. Obloha na východě jen šedla, rosa už mizela. Sedl jsem si na lavičku u své nejmilejší jabloně průsvitné letní a jen tak seděl, jak se světlo zpevňovalo. Naslouchal ptákům. V tuhle chvíli se většinou dostaví naplnění, klid, který nevysvětlíš.
Dnes ne.
Nachystal jsem snídani, chtěl jsem ji udělat výjimečnou. Lívance. Tvaroh se smetanou. Malinová marmeláda. Míchaná vajíčka s rajčaty. Toužil, aby byl stůl bohatý.
Když jsem smažil lívance, přišel Pavel, zívl, podíval se na pánev: Lívance nejím, dal bych si míchaná s klobásou. Klobásu jsem neměl. Tak aspoň míchaná s něčím, co máš.
Udělal jsem míchaná vejce.
Přišla Dana, žádala silnější kávu. Uvařil jsem ji z nejdražší směsi. Dana vypila, beze slova poděkování si odešla s mobilem na verandu.
Alena přišla až před jedenáctou, radovala se z lívanců, volala Petra. Jedli spolu dlouho a živě rozmlouvali, co ještě všechno by mohli před odjezdem stihnout.
Lume, dalo by se dneska ještě do sauny? Včera byla skvělá, mezi řečí požádala Alena, natírajíc lívanec džemem.
Dříví je skoro pryč, odvětil jsem klidně.
Jen trošku. Na prohřátí…
Dříví nebylo pryč. Ale už jsem saunu netopil.
Po snídani jsem šel na záhon, bylo potřeba vyplet mrkev. Ruce pracovaly samy, země byla teplá, červenec voněl. Pleju a nemyslím na nic, jen sleduju myšlenky jak mraky.
Den se táhl. Vařil jsem oběd, uklízel, nosil tam i zpět. Hosté uměli odpočívat, šlo jim to přirozeně, beze snahy. Petr dřímaly, Pavel znovu vykládal pasiáns, Dana četla na mobilu, Alena mě opakovaně zvala posedět, ale povídání končilo u ní, jejích okolností, pro mě místo zbylo jen pokývat nebo usmát se.
Osobní hranice v přátelství. Nač to znamená, jsem v praxi moc netušil. Odejít uprostřed hovoru? Říct nahlas ne? Zdálo se mi, že každé ne bude hrubost, křivda, rozchod. Že když odmítnu, vše se zboří.
Nic by se nezbořilo. Ale to jsem pochopil až zítra.
Po večeři seděli hosté na houpačce v zahradě. Tuhle houpačku jsem před létem s Tůmou postavil, usadili jsme laťky, připevnili lavičku se stříškou. Sedával jsem na ní večer a koukal do západu.
Dnes seděla na houpačce Alena s Danou. Muži byli znovu u Tůmy, on jim ukazoval cosi v dílně. Já uklidil po večeři, umyl stůl, zametl. Odnesl koš. Prošel zahradu, zkontroloval skleník. Šel na verandu, vzal deku a chtěl si jít sednout na schody.
Houpačka byla dál, u rybízu, patnáct metrů ode dveří. Noc bezvětří, slova byla slyšet jasně.
To jsme si to pěkně zařídily, říkala Dana, ten její suchý tón s pokleslým koncem věty.
Vždyť jsem říkala, odpověděla Alena, spokojeně, měkce. Tak, když jde vše podle plánu.
Nebude jí vadit, že jsme nedovezli skoro nic?
Pauza, houpačka skřípla.
Ale kdepak. Je ráda. Je teď sám, víš? Ti takoví potřebují, aby je někdo potřeboval. Jinak by k němu vůbec nikdo nejel.
Dana něco zašeptala, Alena se ušklíbla.
Je ráda, že se může snažit. Sám nás pozval, sám vše nachystal. Jet na penzion, zaplatíme za tři osoby s jídlem, spočítej si to! Takhle je vše v ceně, a zadarmo. Už v zimě jsem myslela, že sem zajedeme, když tu chatu dal do kupy.
Pauza. Dana tiše, ale výrazně dodala:
Je mi ho trochu líto.
Je, přikývla Alena. Trochu směšný. Ale co už.
Stál jsem pod schody s dekou v ruce a nehýbal se. Něco ve mně krystalizovalo. Ne pláč. Ne žár zloby. Studené, pevné, průhledné.
Potichu jsem se vrátil do domu, zavřel dveře, pověsil deku. V kuchyni rozsvítil malou lampu, vytáhl notes a tužku.
Vyléčení po rozvodu. Myslel jsem, že mám za sebou, že už lidi vidím bez růžových brýlí. Ale ono ještě ne.
To se spraví.
Otevřel jsem notes a začal psát. Pomalu, jak kantor opravuje diktát.
Jídlo: vzpomínal jsem, co vše jsem v pátek nakoupil maso na karbanátky, brambory, sušené houby (znám cenu na trhu), mléko, smetana, tvaroh, vejce, zelenina, pečivo, máslo, sýr, tři domácí marmelády, ovšem část ovoce koupená. Čaj, káva, mouka, droždí, kvas, kompoty. Sepsal jsem vše, co jsem bral v marketu, včetně malých radostí navíc.
Nápoje: švestkový likér, co Petr našel v kredenci. Tu jsem počítal jinak: čas, práce, péče sbírané švestky, měsíce louhování, cezení, stáčení.
Dřevo do sauny. Vzal jsem průměr podle spotřeby, mám představu o kubíku zelinářských dřev.
Našel jsem si na mobilu ceník penzionu Chata Lípa, pět kilometrů od Studánky: dvoulůžkový pokoj na tři noci, plná penze, sauna.
Vše jsem zapsal pod sebe, sečetl. Vyšla konkrétní, docela znatelná částka.
Podtržení: služby úklidu a zajištění. Nevyčíslil jsem. Jen pro pořádek dopsal.
Bylo téměř půlnoci. Hosté už v pokojích, znělo cizí dýchání v domě. Zavřel jsem notes, zhasl světlo. Usnul jsem nejlépe za poslední dny.
V pondělí ráno bylo zataženo, obloha bez světlé skvrny. Ptačí zpěv krátký. Tráva byla suchá. Vstal jsem v šest, obešel zahradu, zkontroloval skleník, zvedl tyčku u okurek. Všechno bylo na svém místě.
K snídani jsem uvařil obyčejnou ovesnou kaši na vodě s trochou soli. Nakrájel chléb. Máslo, sýr, ale jen přesně, kolik stačí. Postavil čajník.
Alena přišla v devět. Podívala se na stůl, pozdvihla obočí.
Kaše?
Kaše, přikývl jsem.
A nic víc?
Kaše s chlebem a sýrem.
Alena mlčela. Nalila si čaj, snědla kaši mlčky. Ostatní také. Dana se ptala, zda není marmeláda, odpověděl jsem, že ne. Pokrčila rameny.
Po snídani se hosté začali balit. Pomalu a liknavě. Petr chodil kolem po zahradě, jako by mu bylo líto odjet. Alena hledala krém, našel se, věci zabalili.
Stáli u auta, když jsem vyšel z domu s listem papíru. Přepsal jsem vše na čistý list hezkým písmem, finální částku podtrhl.
Aleno, počkej chvíli, zavolal jsem klidně.
Přišel jsem k ní a podal papír.
Alena si ho vzala váhavě, s mírným údivem, který rychle vystřídal opatrný pohled.
Co to je?
Účet za pobyt a jídlo. Všechno jsem spočítal.
Chvíli bylo ticho, pak si četla. Zvýšila hlas:
To myslíš vážně?
Naprosto.
Lumíre…
Nepočítám úklid, saunu, odvoz odpadků, štípání dřeva. Čistě náklady na jídlo a spotřební věci.
Petr se přitočil. Vyčetl v listě to, co jsem znal z rodičovských schůzek, když byl někdo konfrontován.
To je nějaký vtip? zeptal se.
Není.
Lumíre, jsme přátelé Alena přidala ve výšce, tón se změnil, jak uměla při hádkách ve sborovně. To se mezi přáteli nedělá.
Mezi přáteli se taky nehodí mluvit o někom za zády, že je směšný, řekl jsem klidně. Ani brát jeho dům jako bezplatný penzion.
Alena v obličeji rychle a sotva postřehnutelně zbledla.
Slyšel jsi…
Šel jsem na schody. Byl tichý večer.
Dana ustoupila stranou, Pavel koukal do země.
To je směšné, řekla Alena, její hlas byl tvrdý, jak si ho pamatuji z dávných let. Pozval jsi nás dobrovolně. My se netlačili.
To je pravda. Byl jsem rád. Do chvíle, než jsem slyšel, co o mně ti, které jsem považoval za blízké, říkají.
To špatně chápeš.
Chápu přesně.
Ticho. Alena složila papír, rozložila ho zpět, zas složila.
Jestli účet nezaplatíte, pokračoval jsem klidně jako úroveň hladiny na letním rybníku, obrátím se na ochranku osady kvůli neoprávněnému užívání soukromého majetku. Všechny doklady k chatě mám v pořádku.
Ty ses zbláznil, vydechla Alena už jen s úžasem.
Nejsem. Účet pro převod je na druhé straně.
Otočil jsem se a šel domů. Za mnou probíhal tiše napjatý dialog, slova jsem nevnímal, nechtěl slyšet. Uvařil jsem si čaj, postavil se k oknu. Venku bylo šedé nebe, sad, jabloně s nafialovělými plody.
Telefon píp. Připsala část peněz, asi třetinu. Odpověděl jsem jedním slovem: Doplatek. Za chvíli dorazily i zbytek. Součet odpovídal.
Schoval jsem telefon. Nalil si čaj.
Z venku bylo slyšet odjíždět auta. Jedno, pak druhé. Práskl kufr. Branka zůstala otevřená. Odešli, aniž ji zavřeli.
Vyšel jsem na schody. Auta už se stáčela za roh. Poslední, co jsem zahlédl, byla Alenina ruka z okna, žádné loučení, jen bez tvaru. Pak odjela za roh a zmizela.
Zavřel jsem branku.
Vrátil se domů.
Sledoval jsem pokoje, v nichž spali hosté. Alenin a Petrův s pomačkanou peřinou, na zemi kelímek od džusu, na parapetu pohárek s kalným dna. Pokoj Dany a Pavla čistší, ale stejně ledabylý, jak v hotelu, kde úklid patří do ceny.
Systematicky vše uklidím. Sejmu povlečení, vhodím do koše na prádlo. Otřu parapet, vyhodím kelímek. Otevřu okna v obou pokojích.
Na verandě najdu prázdnou láhev od laciného šumivého. Vezmu ji za hrdlo a zanesu do koše.
Pak vejdu do svého pokoje malého, s postelí, knihovnou, výhledem na rybíz za oknem. Vše na svém místě. Mé věci nikdo nebral. Něco mi ale chybí, chvíli nevím co. Pak mi dojde. Otevřu telefon, najdu Alena blokovat. Najdu Dana Světlíková blokovat.
Zavřu telefon, pomalu vydechnu.
Úleva. Ne ta už bude dobře, ale ta, když cosi těžké konečně položíte.
Vyjdu do zahrady. Nebe pořád šedé, ale už světlejší. Oblaka ustupují, z jedné strany prosvítá zlato; slunce to zkouší.
Vezmu motyčku. Jdu k okurkám. Pleju. Pracuju klidně, rytmicky. Zem je teplá, červenec vánek.
Pracuju snad půl hodiny. Vzpružím se v zádech, otřu čelo. Zaslechnu kroky po cestičce vůkol plotu. Známé, rozvážné.
Pane Krejčí, dobrý den, promluví hlas přes plot.
Je to Tůma. Petr Tůma, soused zprava. Šedesát dva, býval inženýr, pět let ovdovělý, klidný, rád se vrtá v zahradě, opravuje vše možné, většinou bez řečí. Známe se od doby, kdy jsem začal pravidelně jezdit. Zdravíme se, někdy poklábosíme o počasí, výsadbě, knížkách. Loni na jaře mi pomohl vztyčit padlý plot, já mu donesl sklenici medu od včelaře.
Dobrý den, pane Tůmo.
Přijdu k plotu. Stojí tam, v kostkované košili, bez čepice. V ruce drží talíř pod utěrkou.
Tady to máte, podává talíř přes plot. Jablečné šátečky jsem upek, mám jich moc. Vemte si dokud jsou teplé.
Přijmu talíř, ucítím teplo přes utěrku.
Díky, pane Tůma.
Koukal jsem, že vám odjeli hosté, řekne jen konstatuje.
Odjeli.
Dřív než plánovali.
Ano, dřív.
Chvíli mlčí. Pak, jak umí jen vesničané, se zeptá nesměle:
Mám čaj hotový, kdybyste chtěl posedět. Ta lavička u plotu je opravená, je tam fajn.
Podívám se mu do tváře žádná zvědavost, žádná lítost, jen nabídka.
Chtěl, hned jsem tu, přikývnu.
Nesu talíř domů. Umyju ruce, natáhnu svetr. Přes branku přejdu k Tůmovi.
Má dobrou lavičku pod hruškou. Dvě hrnky, silný čaj, na stoličce cukr.
Sedíme.
Mlčíme. Je to klidné ticho, ne trapné. Hrušeň nad hlavou, slepice kdáká kdesi u Tůmových.
Hele, chtěl jsem se zeptat, začne konečně, jak tu sám zvládáte, je to přece velký barák, zahrada…
Zvládám, už jsem si zvykl.
Vidět, že se daří. Chata je teď pěkná. Když jste tu začínal…
Byla to divočina, přikývnu.
Teď je to radost pohledět.
Vezmu hrnek. Čaj je silný a černý, jak má být.
Pane Tůmo, slyšel jste dnes ráno něco u brány?
Chvíli mlčí, ne dlouho.
Něco málo.
A co myslíte?
Jak kdy. Někdo si myslí, že zná druhého ten druhý je jen pohodlný. To je rozdíl.
Podívám se na něj.
Dlouho jsem neviděl rozdíl.
Hodně lidí ne. Není to hloupost, jen se naučili myslet na druhé a na sebe zapomněli.
Ukousne šáteček.
Tohle se mi asi povedlo.
To ano, výborné.
Slunce na zahradě přece jen problesklo, bokem, ne naplno. Hrušeň se leskla vlhkými listy, i když nepršelo.
Myslíte, že ti, co využívají druhé, si uvědomují co dělají?
Zvážněl, opravdu.
Někteří ano a nevidí na tom nic zlého druhý souhlasí, tak je to v pořádku. Jiní nad tím nepřemýšlí. Prostě tak žijí.
A ti, co se podvolí?
Ti se většinou bojí. Že je opustí, nezavolají, nepřijdou. Bojí se být sami. Tak to vydrží do času.
Přikývl jsem. Věděl jsem, že má pravdu.
Moje žena byla taková, zavzpomínal. Hodná duše. Všechno dávala druhým, sousedů, příbuzným, známým. Všichni brali, všichni odešli. Ona pak potichu brečela u dřezu a říkala, že je vše v pořádku.
Podíval jsem se na něj.
Naučila se říkat ne?
Ne, odpověděl jednoduše. Nepřišla na to včas.
Dlouho bylo ticho. Seděli jsme spolu, beze slov.
Udělal jste správně, s tím účtem. Není to obvyklé ale je to správné.
Oni si to nemyslí.
Takoví lidé nikdy nevěří, že něco dělají špatně. To je jejich povaha.
Pousmál jsem se. V prvé za ty tři dny doopravdy.
Seděli jsme dlouho. Až se začalo stmívat. Mluvili jsme o rajčatech, o čerpadle, co by před zimou potřebovalo spravit, o knize, co Tůma čte od jara. O ptácích, co přestali lítat k jeho krmítku. Pak jsme znovu mlčeli.
Když se setmělo, rozloučil jsem se.
Děkuji, pane Tůmo. Za šátečky i za čaj.
I vám díky za společnost.
Vrátil jsem se k sobě. Zapnul světlo v kuchyni, schoval zbytek šátečků pod utěrku, dal hrnek do dřezu. Prošel dům, zkontroloval okna. Vešel do svého pokoje.
Všechno bylo na svém místě. Postel, knihovna, rybíz za oknem, teď už jen jako stín.
Sedl jsem na postel, vzal rozečtenou knížku a přečetl stránku. Odložil ji.
V domě byl klid. Ticho, moje vlastní, na které jsem si dva a půl roku zvykal. Nejprve mě děsilo, teď je mi útulné.
Rovnováha ve vztazích tu frázi jsem slyšel někde dávno, myslel, že je o něčem velkém, oficiálním. Ale ona znamená jen: zda si člověk něco přinese kromě chuti a očekávání. Zda po setkání zbude aspoň tolik, co bylo.
Po těchto hostech zbylo méně. Méně likéru, méně dřeva, méně kávy, méně klidu. Ale něco přibylo. Zatím jsem nevěděl, jak to nazvat. Jasnost, schopnost hájit hranice netřeba křiku ani slz, stačí papírek a klidný hlas.
Lehl jsem si, přikryl se a poslouchal, jak za oknem šelestí ptáci. Žáby u rybníka dnes mlčí, asi nebyl ten večer.
Než jsem usnul, pomyslel jsem na okurkovou tyčku, kterou musím ráno spravit, a na to, že se porozhlédnu po rybízu. A maliny je potřeba zalít.
Práce spousta, ale moje vlastní, dobrá práce.
Zavřel jsem oči.
Venku nad osadou Studánka padla tma. Auto projelo daleko a rozplynulo se v tichu. Jabloně v zahradě byly tmavší než obloha. Noc byla klidná, teplá.
Lumír Krejčí, padesát šest let, důchodce, někdejší učitel, majitel tohoto domu, sadu, ticha, spal.
Ráno vstal v obvyklou dobu, v půl sedmé. Obloha byla jasná, bez jediného mráčku. Rosa pokrývala trávu skoro do běla, slunce ji začínalo sušit od kraje záhonu. Obul jsem si holínky, prošel po cestičce a naslouchal, jak skřípe mokrý štěrk.
Okurkovou tyčku jsem opravil hned. Maliny zalil z konve. Rybíz čekal, už měl tmavé bobule, za den nebo dva se dá sbírat. Pohladil jsem pár kuliček mezi prsty. Pevné, těžké.
Pak jsem šel do kuchyně. Postavil čajník, nakrájel chleba. Vyndal máslo, sýr a domácí borůvkový džem. Nachystal si snídani. To, co mám rád já, ne hosté.
Posadil jsem se ke stolu.
Za oknem v jabloni cosi čiperně poskakovalo. Podíval jsem se sýkorka. Malá, ve žluté vestě, důležitá, jak už sýkorky bývají. Přeskakovala větví, hledala svoje.
Sledoval jsem ji a jedl chleba s džemem. Pomalu, v klidu.
Když jsem pil čaj, ozvalo se z druhé strany plotu:
Pane Krejčí, dobré ráno! Jak jste spal?
Vstal jsem, přišel k oknu a pootevřel ho. Tůma stál za plotem, v kostkované košili také časný ptáče.
Dobré ráno, pane Tůmo. Dneska dobře.
No to rád slyším, chvíli mlčel. Uvařil jsem višňový džem, první sklenice, chtěl jsem vám přinést na ochutnání, kdybyste měl chuť.
Podíval jsem se na něj, na jeho klidnou tvář, na to, jak jen stojí beze gest.
Přineste, čaj je ještě horký.
Tak hned přijdu.
Odešel. Zavřel jsem okno. Vyndal druhý hrnek. Položil ho na stůl vedle svého.
Sýkorka ještě chvíli poskakovala na jabloni, pak odletěla směrem k zahradě. Větev se pohla a byl klid.
Vrátila se tichá rána v mém domě.
