Proč bys chtěla jít žít na venkov? Zvláště v době, kdy každý míří za lepším do města. Vy jste tehdy vlastně šli proti proudu. Co tam tak dobrého může být? Tomu jsem nerozuměla. V létě je to možná fajn, ale v zimě tam člověk neví, co dělat.
Pamatuji se, jak moje kamarádka Miluše nás všechny odrazovala a přesvědčovala, ať to neděláme. Byla tím až vtíravá a nás to s manželem poněkud dotklo. Neustále nám do toho měla co mluvit.
Po roce usilovného hledání jsme nakonec našli dům, co nám vyhovoval, a přestěhovali jsme se. Miluše mi volala téměř denně, s ironickým úsměvem v hlase se ptala, jestli jsem si už našla práci, přestože moc dobře věděla, že pracuji na dálku a že neplánuji nic měnit. Znovu a znovu se také vyptávala: A internet tam máte nějaký mizerný, viď?
Jednou přijela Miluše s manželem na návštěvu, bylo to začátkem října. Byl to už více než rok, co jsme žili na vesnici. Neochotně se prošla po dvoře, raději zůstala doma, popíjela pivo se svým mužem a za celý pobyt, co u nás byli, vlastně zůstali uvnitř.
I když jsme měli návštěvu, nepřestali jsme s manželem skládat do sklepa brambory a zavírat kompoty. Třetí den začali balit, že pojedou večer autobusem pryč. Žádný dárek jsme jim nepřipravili. A potom mě sama Miluše požádala o pytel brambor a jablek.
Nabídla jsem, že jim ze sklepa přinesu, co chtějí, ale v jejich stavu po večerním popíjení na to neměli náladu. Pod jabloní jsem jim dala pytel a vědra. Trochu si postěžovali, jak ovoce vypadá, a šli si ho sami nasbírat. Přemýšlela jsem, jak to ponesou v autobusu, ale pak mi došlo, že chtějí, aby je manžel autem odvezl.
Do Prahy to byla cesta tři hodiny tam i zpět. Manžel rychle odhadl situaci a řekl, že už si dal pivo, a jet tedy nemůže. Museli tedy jít pěšky na autobus s nákladem. Pak se na dlouhá léta z našeho života takřka vytratili. Občas jsme si zavolali, ale už nikdy k nám nezavítali. Možná jsem zlá, ale myslím, že jim v naší vesnici tak moc nechybíme.
Ale na sklonku listopadu jednoho roku se u nás zčistajasna objevili, bez varování. Tvrdili, že chtějí překvapit. Byla sobota, ale já měla zrovna plné ruce práce: před Vánoci hromada objednávek, tři hovězí kusy ještě visely na vyčištění. Co už, překvapení…
Hodila jsem narychlo něco na stůl. Miluše s manželem seděli, pili a jedli, zatímco my se odbíhali k práci. Nabízeli jsme, že jim ukážeme, jak škubat drůbež, když se nabídli s pomocí. Jsme tu přece všichni z venkova.
Všechny slepice i husy už byly zamluvené na objednávku. Pár jsme nechali jen pro rodiče na Vánoce. Necítila jsem se ale dobře. Navrhla jsem jim husu, ale jasně jsem řekla, že si ji musí očistit sami. Souhlasili, že se toho ráno ujmou.
Ale ráno bylo ticho. Nepřišli, jen mlčeli. Tentokrát přijeli autem a dokonce ho měli až před barákem. Nakonec si tu husu koupili. Před odjezdem jsem jim nabídla zeleninu a nakládané okurky: ať si vezmou, co chtějí. Kufr měli narvaný až po strop. Nevadí mi to, ať si užijí pro nás máme dost na celé roky.
Ale co mě překvapilo Miluše pak pronesla: A nemáš ještě nějaké hovězí navíc?
Řekla jsem ne. Fakt jsem žádné extra hovězí neměla. Všechno jde nejdřív na objednávky, až potom zabíjíme býčky. Práce máme dost, ale musíme taky z něčeho žít. A i kdyby zbylo, je tu spousta rodiny rodiče, sourozenci…
Asi se na nás zlobili. Miluše už se neozvala ani jednou. Dávala to ostatním za vinu nám, že jsme lakomci. Že prý přijeli na vesnici a odjeli s prázdnou, jak prý rozhlásila jedné společné známé. Co už.
