Pracovala jsem v jedné firmě v Praze celých sedm let.
Začínala jsem jako asistentka a postupně se vypracovala na koordinátorku administrativního oddělení.
Moje nejlepší kamarádka, Jana, nastoupila o dva roky později a to jen díky tomu, že jsem ji doporučila šéfovi.
Naučila jsem ji, jak všechno funguje, vysvětlila jí záludnosti systému, předala klíčové kontakty a v začátcích jsem jí dokonce kryla záda, když něco zkazila, jen aby ji nevyhodili.
Každý den jsme spolu chodily na oběd do kantýny smažák nebo vepřo knedlo, jasná volba a v pátek jsme pravidelně vyrážely na vínko.
Důvěřovala jsem jí víc než komukoliv jinému.
Před půl rokem firma vyhlásila výběrové řízení na pozici manažerky.
Šéf mi řekl, že mám velkou šanci.
Tak jsem začala chodit do práce s kuropěním, odcházela jako poslední, dělala jsem i to, co po mně vlastně nikdo nechtěl.
Jana mi pořád opakovala: To místo je tvoje, fakt si to zasloužíš. Sdílela jsem s ní svoje nápady, dokonce i strategii na interní pohovor.
Na den D dorazila taky.
Nedala mi předtím ani slovo prostě jsem ji jen viděla, jak sedí na židli před kanceláří ředitele.
Pohlédla na mě a řekla: Řekla jsem si, že to zkusím. Snažila jsem se nemyslet na horší varianty.
O týden později vyšly výsledky: nová šéfka?
Jana.
Seděla jsem v kanceláři, zírala tupě do monitoru a nemohla to pobrat.
A pak to začalo jít z kopce.
Najednou mě Jana jako novopečená vedoucí odstřihla od úkolů, které jsem kdysi sama zavedla, začala mě nutit psát nesmyslné výkazy.
Kolega mi pošeptal, že o mně tvrdí, že absolutně nemám vůdčí kvality.
Spousta nápadů, které teď hrdě prezentovala jako svoje, přitom byly původně ode mě z našich bývalých tajných porad na obědě.
Jednoho dne jsem ji při kávě v kuchyňce napřímo konfrontovala: Proč jsi o mně řekla to, co jsi řekla? Odpověděla mi: Tohle je práce, ne hra na kamarádky.
Musela jsem si to místo pojistit. Připomněla jsem jí všechno, co jsem pro ni udělala.
Jen pokrčila rameny: To byla tvoje volba.
Já tě nenutila.
Od té doby se naše oddělení změnilo v minové pole.
Jana na mě mluví studeněji než ledová sprcha, opravuje mě veřejně před kolegy, hází na mě nesmyslné úkoly jako na běžícím pásu.
Domů se vracím s očima plnýma slz, žaludek na vodě a hlava přetékající myšlenkami, že bych nejraději hodila výpověď na stůl.
Ale zároveň mě žere, že bych odešla bez jediného slova na rozloučenou.
Tak teď stojím na rozcestí: mám držet pusu a krok, abych neskončila bez práce, nebo to skoncovat, prásknout dveřmi a začít zase od začátku?
Co byste udělali vy?
Zůstali byste, nebo byste se rozloučili a šli dál i za cenu několika měsíců na rohlících a pažitce?
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
