Poté, co tatínek odešel, můj bratr rozhodl, že vše musím zařídit já a ptát се není třeba. Po pohřbu položil klíče od bytu na stůl přede mě. Maminka seděla na gauči a mlčela, jen pohledem těkala do prázdna. Držela jsem složku s dokumenty a absolutně nechápala, kdy jsem se stala tou, která nese rozhodnutí.
Tatínek odešel náhle, bez varování, bez posledních slov, bez rozdělení povinností. Bratr žije taky v Praze, ale vždy tvrdí, že jeho práce je příliš náročná. I já pracuji v účetní firmě, mám termíny, ale to jako by nehrálo roli. Už třetí den po pohřbu prohlásil, že jsem prý pořádkumilovná, klidná a že mně lépe jde vyřizovat papíry.
Začala jsem obcházet úřady. Nosila jsem kopie, originály, potvrzení. Stála jsem ve frontách s lístkem v ruce, čekala na svou řadu. Bratr volal jen aby se zeptal, jestli je vše hotové. Jen zřídka šel se mnou.
Maminka plakala večer, když jsem rovnávala šatník tatínka. Skládala jsem košile jednu po druhé, ukládala do krabic. Bratr řekl, že nemůže do tatínkovy pokoje vstoupit, těžko to snáší. I já večer seděla v tichu, ve tmě, ale ráno jsem vždy vstala a pokračovala.
Přišlo na to, co bude s tatínkovým bytem. Bratr navrhl prodat, aby nám to všem neztěžovalo život. Zeptala jsem se, kde bude bydlet maminka. Bratr odpověděl, že maminka může bydlet u mě, mám větší byt. Maminka jen mlčky pozorovala podlahu.
V ten okamžik jsem si uvědomila, že bratr už rozhodl, aniž by se zeptal.
Když jsme se sešli nad podrobnostmi, mluvil bratr jen o cenách, realitních makléřích, termínech. Já říkala, jak maminka v noci hledá tatínka. Bratr povzdechl: Musíme být praktičtí.
Ta slova mi hučela v hlavě.
Já jsem praktická. Platím účty včas. Plánuji si rozpočet. Ale nemohla jsem přijmout, že maminka je jen další položka ve výpočtech.
Za pár dní přinesl bratr smlouvu od makléře. Položil ji na kuchyňský stůl a podal mi propisku. Zeptala jsem se, zda mluvil s maminkou. Bratr řekl, že maminka na takové věci nemá sílu.
Podívala jsem se na maminku. Držela okraj ubrusu, ztěžka dýchala.
Vrátila jsem smlouvu bratru zpět.
Řekla jsem, že nepodepíšu, dokud maminka neřekne, co chce ona. Bratr se naštval. Prohlásil, že všechno jen komplikuji.
Nezvyšovala jsem hlas. Jen jsem tiše opakovala, že ten byt patřil tatínkovi a mamince.
Od té chvíle bratr přestal volat každý den. Odepisoval jen krátce o účtech a termínech.
Maminka zůstala u mě, zatím. Ráno jí dělám kávu a nechávám hrnek na stole. Sedí dlouho u okna a pozoruje ven.
Tatínkův byt stále není prodán. Pořád platím elektřinu, vodu, aby ho nevypnuli.
Občas přemýšlím, zda mě bratr vidí jako sestru, nebo jen někoho, kdo místo něj nese tíhu.
Nechci se s bratrem hádat. Nechci ale ani zradit maminku.
Stojím mezi dvěma světy s papíry v ruce a pocitem, že když mlčím, všechno se rozhodne beze mě.
Je správné, že zadržím prodej bytu, i když tím mezi mnou a bratrem roste napětí?
