Poté, co můj otec odešel k Bohu, bratr rozhodl, že vše převezmu já a nemám se ptát. Po pohřbu položil bratr klíče od bytu na stůl přede mě. Máma seděla tiše na gauči. Držel jsem složku s dokumenty a nerozuměl jsem tomu, kdy jsem se stal tím, kdo musí rozhodovat.
Otec odešel náhle. Nebyl čas na rozhovory, domluvy, ani na rozdělení odpovědnosti. Bratr sice bydlí v Praze stejně jako já, ale vždy tvrdil, že má náročnou práci. Pracuji v účetní firmě a mám termíny, ale zdálo se, že na tom nezáleží. Už třetí den bratr prohlásil, že jsem pořádnější a klidnější, že mi jde vyřizování papírů.
Začal jsem chodit po úřadech. Nosil jsem kopie, originály, potvrzení. Stál jsem ve frontě s číslem v ruce. Bratr mi volal jen, aby se zeptal, jestli všechno běží jak má. Bratr se mnou chodil málokdy.
Máma brečela večer, když jsem uklízel tátovu skříň. Skládal jsem košile jednu po druhé a dával je do krabic. Bratr řekl, že do otcova pokoje nemůže vstoupit, že je to na něj moc těžké. I já jsem po večerech seděl v tmě, ale další den jsem vstal a pokračoval.
Přišel čas rozhodnout, co bude s otcovým bytem. Bratr navrhl, že nejlepší bude ho prodat, ať nikomu neleží na srdci. Zeptal jsem se, kde bude bydlet máma. Bratr odvětil, že máma může přejít ke mně, protože mám větší byt. Máma mlčela a dívala se do země.
V tu chvíli mi došlo, že bratr mě už ani neptá, rozhodl sám. Když jsme se sešli k prodiskutování podrobností, bratr mluvil o cenách, realitních makléřích, termínech. Já mluvil o tom, jak se máma v noci probouzí a hledá tátu. Bratr povzdechl: Musíme být praktičtí.
To slovo mi zůstalo v hlavě. Jsem praktickýplatím účty včas, plánuji rozpočet, ale nemůžu se smířit s tím, že máma je pro bratra jen položka na seznamu.
Po pár dnech bratr přinesl smlouvu s realitkou, položil ji na kuchyňský stůl a podal mi propisku. Zeptal jsem se, jestli o tom mluvil s mámou. Bratr řekl, že máma nemá sílu na tyhle věci.
Podíval jsem se na mámu, která pevně svírala okraj ubrusu. Posunul jsem smlouvu zpět k bratrovi a řekl, že nepodepíšu nic, dokud máma neřekne, co chce ona. Bratr se rozčílil, vyčetl mi, že pořád vše komplikuji.
Nezvyšoval jsem hlas. Jen jsem zopakoval, že je to doma táty a mámy. Od té chvíle mi bratr přestal každý den volat, začal psát jen krátké zprávy ohledně účtů a termínů.
Máma zůstala u mě zatím dočasně. Ráno jí vařím kávu a nechávám ji na stole vedle ní. Máma sedí dlouho u okna a dívá se ven.
Otcův byt ještě není prodán. Stále platím elektřinu a vodu, aby ho nevypnuli. Někdy přemýšlím, jestli mě bratr vidí jako sourozence, nebo jen jako člověka, který převezme tíhu místo něj.
Nechci se s bratrem hádat. Ale nechci zradit ani mámu. Mezi nimi stojím já, se složkou dokumentů a pocitem, že když budu mlčet, vše se rozhodne beze mě.
Dělám správně, když bráním prodeji, i když to přináší napětí mezi mnou a bratrem?
