Jelikož jsem jedináček, když jsem se provdala, s manželem jsme se nastěhovali k mým rodičům. Ze začátku byla naše společná domácnost pohodová. Nikdo se nehádal, každý přispěl s tím, co stíhal. Domluvili jsme se, že kdo má zrovna čas, ten udělá, co je potřeba jednou někdo uklidí, podruhé někdo uvaří. Mezi mnou a mamkou nikdy nebyly spory kvůli maličkostem. Když jsem vařila večeři já, nádobí umyla maminka. Když jsem uklízela já, ona se starala o děti. Odpovědnost jsme si dělily podle toho, jak kdo mohl. Všechno se ale otočilo ve chvíli, kdy rodiče odešli do důchodu.
Jejich penze znamenala úplnou změnu. Oba odešli z práce natrvalo. Tatínek teď denně hraje šachy se známými za domem na zahradě, maminka zas má plné ruce práce kolem květin a záhonů.
Doma ale mamka nehne ani prstem, nedělá ani ty nejnutnější věci, třeba neumyje nádobí, které přes den použije. Po dlouhém dni v práci přijdu domů a vítá mě hromada neumytých talířů, žádná večeře, prázdná lednice a v bytě nepořádek. Jsem z toho na dně a nemám ani tušení, kde začít. Nedokáže si alespoň umýt to nádobí? Taky chodím do práce a jsem unavená. Kdyby se takhle chovaly švagrové, necítila bych tolik hanby. Připadám si, jako kdyby mě považovali za cizí, ani je nenapadne, že i já můžu být vyčerpaná. Zkusila jsem si s mamkou promluvit, ale její odpověď byla pohrdavá. Prohlásila, že si své odpracovala a naznačila, že kdo něco chce, ať si to zařídí. Tím pro ni diskuse skončila.
Snažím se je pochopit, ale čím dál víc mě to mrzí a zklamává. Jsem taky jen člověk a mám právo být unavená. Nedokážu pochopit, jak někdo vydrží sedět celý den doma a nedělat nic. Nevím, co mám dělat. Mám si s mamkou promluvit ještě jednou, nebo mám spíš uvažovat o vlastním bydlení? Možná by bylo nejlepší, kdybychom se odstěhovali oni by si mohli žít po svém a já s mužem bychom si domov zařídili podle sebe.
