Zamilovali jsme se do sebe ještě jako studenti. Peněz bylo tehdy tak málo, že na svatební kytici bychom mohli jen zírati přes výlohu. Můj snoubenec mi tedy natrhal luční kvítí cestou na kolej. A byla opravdu nádherná. Brali jsme se, když už jsem čekala miminko. Po svatbě jsme začali bydlet u mojí maminky v Brně. Zatímco jsme doháněli školu, maminka nám ochotně pomáhala. Ze začátku jsme si se Zdeňkem žili opravdu pěkně vyráželi jsme ven, společně jsme vychovávali našeho syna. Zdeněk mi s malým neuvěřitelně pomáhal. Ráno jsme se budili s tím, že se těšíme, až ho uvidíme spolu. Zdeněk se snažil vydělat nějakou tu korunu všemi možnými způsoby.
Začal jako skladník v jednom podniku, kde vydržel celé čtyři roky (což je u něj skoro rekord). Pak dostal nápad rozjet si vlastní kšeft večerku na rohu. A světe, div se, docela jsme to rozjeli. Postavili jsme si dokonce malý dům a pořídili auto, jaké mělo v Březině sotva pár sousedů. Neupírali jsme si nic, co nám přišlo pod ruku. Zdeněk mi navrhl, že bych měla dát v práci výpověď a věnovat se domácnosti. A já, kdo by to nebral?
Náš syn, Honzík, dokončil ekonomku v Olomouci a Zdeněk ho hned zaměstnal jako účetního v té naší večerce. Radost byla velká, ale jak to tak bývá, dlouho štěstí nevydrželo. Po pár dnech v práci ke mně Honza přišel s novinou, co rozhodně nebyla z těch, které by se chtělo tisknout do svatebního oznámení Zdeněk měl milenku. Stála jsem před klasikou: buď podám žádost o rozvod, nebo to zametu pod český koberec. Rozhodla jsem se mlčet. Doufala jsem, že Zdeňka ta aféra brzy přestane bavit. Ale za dva měsíce se s pravdou vytasil sám. Dotyčná čekala jeho dítě.
Prý se mnou rozvádět nechce, máme se přece skvěle. On by prý žil s ní, já bych byla doma a o účetnictví se bát nemusím, protože Honza dostane v budoucnu ve firmě každou korunu, kterou si zaslouží. Vždyť co by si člověk mohl víc přát, že?
Cítím se teď trochu ztracená vlastně nevím, kam patřím. Pořád mám v hlavě naší první schůzku a kytici lučního kvítí, kterou mi jednou Zdeněk přinesl… Ach, ta česká romantika.
