Poté, co jsem si promluvil s tou adoptovanou holčičkou, jsem pochopil, že nic na světě není úplně jasné.
Vedle mě na lavičce seděla pětiletá dívenka. Pohupovala nožkama a vyprávěla mi o svém životě:
Tatínka jsem nikdy neviděla, protože odešel od nás, když jsem byla ještě maličká. Maminka mi umřela před rokem. Dospělí mi tehdy řekli, že zemřela.
Děvčátko se na mě podívalo a pokračovalo:
Po pohřbu k nám přišla bydlet teta Irena, to byla maminky sestra. Říkali mi, že je moc vznešené, že mě nedala do dětského domova. Vysvětlili mi, že teď je moje poručnice a už budu u ní bydlet.
Holčička na chvíli zmlkla, nakoukla pod lavičku a pak zase spustila:
Když jsem se k tetě Ireně přestěhovala, začala si dělat pořádek doma. Věci po mamince naházela do kouta a chtěla je vyhodit. Rozplakala jsem se a prosila ji, ať to nedělá. Pak mi dovolila si je nechat. Teď v tom koutě spím. Večer si lehám na máminy šaty a tam mi je nejtepleji skoro jako by u mě byla maminka.
Každé ráno mi teta něco dá k snídani. Vařit neumí moc dobře, maminka uměla mnohem líp. Ale teta mi říká, ať sním všechno do posledního drobku. Nechci ji zklamat, tak poslušně jím, co uvaří. Vím, že se snažila. Už chápu, že za to nemůže, že to není jako od maminky. Pak mě pošle ven a dovolí mi přijít až s večerním soumrakem. Teta Irena je vážně, vážně hodná!
Má ráda, když může vyprávět ostatním tetám, které k nám chodí, jaká jsem šikovná holka. Ty tety vůbec neznám, ale chodí často na návštěvu. Sedí spolu u čaje, teta jim vypráví vtipné historky, říká mi hezká slova a všechny nás rozmazluje koláčem a bonbony.
Po těch slovech si holčička povzdechla a pokračovala:
V poslední době jím skoro jen sladkosti. Teta mě nikdy nezačala kárat, je moc milá. Dokonce mi jednou darovala panenku, ale panenka byla tak trochu nemocná kulhala a měla nakřivo jedno oko. Maminka mi nikdy nedala nemocnou panenku.
Dívenka seskočila z lavičky a začala skákat po jedné noze:
Musím už běžet, teta říkala, že dneska přijdou tety, a já se musím do té doby pěkně obléct. Slíbila mi, že když budu hodná, dostanu výborný koláč! Tak ahoj!
Skočila z lavičky a rozběhla se splnit, co jí bylo řečeno. Seděl jsem tam ještě dlouho, myšlenky mi vířily v hlavě jako pražský vítr ve Zlaté uličce, a všechny se točily okolo té hodné tety Ireny. Proč tolik záleželo, aby vypadala vznešeně? Proč chtěla, aby všichni věřili, že je vlastně šlechetná? Dá se pohledem obejít dítě, které spí na zemi a zahřívá se věcmi své mrtvé matky?
