Na lavičce vedle mě seděla malá pětiletá holčička. Kývala nohama a vyprávěla mi o svém životě:
Svého tatínka jsem nikdy neviděla, protože mě a maminku opustil, když jsem byla ještě hodně malá. Maminka mi zemřela před rokem. Dospělí mi tehdy řekli, že už není mezi námi.
Dívka se na mě podívala a pokračovala ve vyprávění:
Po pohřbu ke mně domů přišla teta Irena, která byla sestrou mé maminky, a začala s námi bydlet. Řekli mi, že udělala správnou věc, že mě nedala do dětského domova. Vysvětlili mi, že teď je teta Irena mým opatrovníkem a že zůstanu s ní.
Dívka na okamžik zmlkla, podívala se pod lavičku a opatrně pokračovala:
Když jsem se k ní nastěhovala, teta Irena začala v bytě dělat pořádek všechny věci, které patřily mamince, dala na jednu hromadu a chtěla je vyhodit. Plakala jsem a prosila ji, aby to nedělala, nakonec mi dovolila, abych si věci nechala. Každý večer spím u těch věcí, mám tam teplo, jako by byla maminka pořád se mnou.
Každé ráno mi teta dá něco k snědku. Moc dobře vařit neumí, maminka byla lepší kuchařka, ale teta mě žádá, abych všechno snědla. Nechci ji zarmoutit, tak vždycky sním vše, co mi dá. Vím, že se snažila a dala si s tím práci. Nemůže za to, že to není jako od maminky. Potom mě posílá ven a domů smím, až když se začne stmívat. Teta Irena je moc hodná!
Ráda před ostatními tetami vypráví, jaká jsem šikovná. Ty tety neznám, ale často k nám chodí na návštěvu. Teta Irena s nimi pije čaj, povídá veselé příběhy, chválí mě a všechny nás občas rozmazlí nějakou sladkostí.
Dívka si povzdechla a pokračovala:
Nemůžu jíst jenom samé sladkosti. Teta mě nikdy za nic neseřvala. Má se mnou trpělivost. Jednou mi dokonce dala panenku. Ale ta panenka byla trochu nemocná měla zlomenou nohu a jedno oko pořád trochu šilhalo. Maminka mi nikdy nedávala takové nemocné panenky.
Holčička seskočila z lavičky a začala hopkat po jedné noze:
Musím běžet! Teta říkala, že dnes přijdou tety na návštěvu, a předtím se musím pěkně obléknout. Slíbila mi, že dostanu výborný koláč až po návštěvě. Na shledanou!
Dívka odcupitala, aby splnila tety pokyny. Zůstal jsem sedět a dlouho přemýšlel. Moje myšlenky se stále vracely k hodné tetě Ireně. Přemýšlel jsem, proč si tolik zakládá na tom, že je tak vznešená. Jak je možné, že se dívat na dítě, které spí na zemi a zahaluje se věcmi své zesnulé maminky, a přitom si připadat ušlechtilý…?
Nakonec jsem si uvědomil, jak důležité je vidět svět očima těch nejmenších a že skutečná dobrota není o tom, co o nás říkají ostatní, ale jak dokážeme být lidem skutečně blízko.
