Postavila jsem manžela před opravdu těžké rozhodnutí.
Mami, proč vlastně jedeme k babičce Daně? Mně se tam nechce, je to tam nuda.
Podívala jsem se na Magdalénu do zpětného zrcátka. Seděla na zadním sedadle, zabořená do růžového tabletu, ani očko nezvedla. Šest let a už umí mluvit takovým tónem, že mám chuť jí poděkovat, že s námi vůbec jede.
Protože dneska má svátek Petr, tvůj bratranec. Pamatuješ si na něj?
Pamatuju. Je protivnej.
Magdi! otočila jsem se, ale Roman mi položil ruku na rameno.
Nezačínej, prosím. Aspoň dneska.
Podívala jsem se na něj. Řídil napjatě, jako by vezl náklad svérázné tchyně na rozřezání, ne na dětskou oslavu své rodiny. Na sobě měl tmavomodrý oblek a bílou košili, kterou jsem mu ráno žehlila půl hodiny jen proto, že vím, že jeho maminka Dana okamžitě pozná každičký záhyb a pomačkání a tváří se, že nic nevidí, ale pohledem mi dá najevo, že jsem mizerná hospodyňka.
Já nezačínám, Romane. Jen vysvětluju dítěti, proč jedeme.
Vysvětluješ tím tónem, že už i Magda chápe, že tam jedeme z donucení.
No a nejsme vítáni s otevřenou náručí, viď?
Roman neřekl nic. Semafor přepnul na oranžovou, Roman zpomalil, auto se zastavilo, zatímco tiše v pozadí zněly cinkající herní korunky z tabletu.
Hele, pojďme se domluvit, začal, aniž by odtrhl oči od silnice. Přijedeme, popřejeme Petrovi, posedíme tak dvě-tři hodinky a pojedeme domů. Bez vytahování starých věcí, bez výčitek a žádných rodinných rozporů. Prostě klasická rodinná selanka. Zvládneme to?
Chtěla jsem říct, že nevím, jestli to zvládneme. Že si to slibujeme pokaždé a vždy to dopadne tak, že sedím v kuchyni u Dany a poslouchám přednášku o tom, jak mám vychovávat děti, že moc pracuju a zanedbávám rodinu. Že moje maminka (budiž jí země lehká) mě nenaučila dělat svíčkovou jako Dana. Ale mlčela jsem. Mávla jsem hlavou a upřela oči z okna. Za sklem plynuly květnové brněnské ulice, slunce pálilo, ženy v šatech, muži v krátkých rukávech, děti s nanuky typická sobota, kdy by člověk raději trávil den v parku než v paneláku někoho, kdo ho nemusí.
Mami, a Petr dostane hodně dárků? Magda konečně zvedla hlavu od tabletu.
Asi dostane, má svátek, odpověděla jsem.
A já dostanu nějaký?
Podívala jsem se na ni. Oči hnědé jak bábovka, v nich záblesk typického očekávání. Učila jsem ji, že bez bonbónu odejít z návštěvy prostě nejde. Každé Vánoce, každý karneval v školce, každá návštěva u známých, všude Magda něco vyfasovala.
Magdi, dneska má svátek Petr, dnes se dávají dárky jemu.
Ale já chci taky!
Až budeš mít svátek ty, taky dostaneš. Dneska jdeme Petrův svátek oslavit, a nezapomeň, včera jsme pro něj kupovali stavebnici.
No jo, ale já bych ráda taky stavebnici!
Máš pokoj plný hraček, nevydržel Roman. Nemůžeš vydržet jeden den?
Magda nadula tvář a vrátila se k tabletu. Koukla jsem na Romana, jeho prsty bělely na volantu přesně jsem věděla, co mu běží hlavou: jestli Magda předvede scénu, Dana to pozná, všechny to okomentují a mě budou pomlouvat nejmíň měsíc.
Zbytek cesty jsme mlčeli, ozýval se jen Magdin tablet a hustý provoz. Z okna jsem sledovala domy, stromy, mraky a uvědomovala si, že jsem si před třemi lety sama slíbila, že už do toho bytu nikdy nevkročím. Po oné hádce mi Dana řekla do očí, že jsem špatná matka i manželka.
Tehdy jsem odešla s bouchnutím dveří. Roman mě naháněl na chodníku, prosil, ať se vrátím, já nevrátila. Jeli jsme domů taxíkem, celou dobu ticho. Říkala jsem si, že možná je tohle konec. Možná bych měla sbalit kufr a odjet k sestře do Tábora.
Ale neodjela jsem. Milovala jsem ho. Byla tu Magda. Nebyla jsem naučená vzdávat se.
Po té hádce jsme se skoro rok s jeho rodinou neviděli. Roman brečel, ať aspoň přijedeme na Vánoce. Řekla jsem ne. Na Velikonoce? Zas ne. Kývla jsem až když Dana skončila v nemocnici se srdcem. S Magdou jsme donesly tři kila jablek a květiny. Ležela tam bledá, zestárlá a ve mně to poprvé zašimralo lítostí.
Poděkovala za ovoce, pohladila Magdu, řekla, že jí vnučka moc chyběla. Omluvy? Ani slovo. Jako by žádný konflikt nikdy nebyl.
Tehdy mě napadlo: možná prostě budeme dělat, že se nic nestalo. Možná to je ten dospělý přístup. Dusit to v sobě a tvářit se.
Ale když mi večer Roman oznámil, že zítra jdeme Petrovi na svátek, pochopila jsem, že ta stará bolest je stále živá.
Jsme tady, vytrhl mě Roman z úvah.
Stáli jsme před známým panelákem na sídlišti v Brně. Dům, kde Roman vyrostl, kde Dana bydlí přes čtyřicet let a kde jsem se nikdy necítila jako doma.
Magdi, tablet do batohu. Jdeme, snažila jsem se vypadat, že jdu s chutí.
Vystoupili jsme, Roman vytáhl z kufru velký barevný sáček se stavebnicí pro osmiletého kluka. Včera jsme ji vybírali skoro hodinu chtěla jsem něco střídmého, Roman trval na větší. Ať to nevypadá, že jsme lakomí. Je to přece dítě, ne veřejná dražba bohatství. Ale znala jsem tu rodinu, všechno vždy podrobně analyzují: cena dárku, značka kabelky, kde člověk nakupuje. Každé gesto se hodnotí v korunách.
Výtah samozřejmě mimo provoz, šlapali jsme na čtvrté patro pěšky. Magda fňukala, že neudýchá schody. Zlomila jsem její odpor a skoro ji táhla za ruku, Roman šel napjatě vpředu.
Na mezipatře se zarazil.
Jsi připravená?
Chceš odpověď? Ne, nejsem. Radši bych couvla na chodník. Nechci zase hrát divadlo, že je všechno v pohodě. Ale nakonec po klasiku: kývla a nasadila úsměv.
Zazvonil. Ozval se smích, zněla hudba. Už slaví, samozřejmě jsme opět přišli za pět minut dvanáct což Roman přesně kalkuloval, abychom nebyli první.
Dveře otevřela Petra, Romanova sestra. O dva roky mladší než on, ale působila starší: na ježka ostříhané tmavočervené vlasy, ostré rysy, úsměv jak z reklamy hlavně nenápadně protivná.
Čau, vy jste konečně tady! No pojďte, už jsme začali bez vás.
Ahoj Petro, Roman ji políbil na tvář. Promiň, zácpy.
Jo, jasně. Zácpy, zvedla obočí a mrkla na mě. Ahoj, Lucie.
Ahoj.
Formální polibky na tvář, chlad pokožky nebo jsem chladná já.
Kdo je tahle velká slečna? Magda? Ty jsi vyrostla! Ani bych tě nepoznala!
Magda visela na mém sukni, na tetu si už nevzpomínala, minule jí byly tři roky.
Pověz, Magdi, pozdravíš tetičku? postrčila jsem ji dopředu.
Dobrý den, zašeptala Magda a opět schovaná za mnou.
Ta je stydlivá, pronesla Petra a postavila se. Nevadí, pojďte dál. Mamka je v kuchyni, Petr je s dětmi v obýváku. Za chvíli bude dort.
V bytě mi do nosu praštil známý odér levandule smíchaný s jablky z koláče. Dana vždy měla v šatníku bylinkové pytlíky a každou sobotu pekla. Podle vůně hádám další štrůdl.
V předsíni fronta bot: dětské tenisky, dámské lodičky, pánské polobotky hosté už se shromáždili. Sundala jsem si lakované sandály, které jsem pořídila jen kvůli této příležitosti, a vklouzla do balerín. Magda chvíli trucovala, než jsem ji ze sandálků svlékla, a snažila jsem se ignorovat, jak se na nás Petra dívá.
Romane, jdi za Petrem, ten už čeká na strejdu, zavelela Petra. Vy holky pojďte za mamkou do kuchyně.
Holky. Uchechtla jsem se. Je mi dvaačtyřicet, manželka devatenáct let, dítě, hlavní účetní ve stavební firmě, hypotéka, daně, a ona mi říká holka.
Roman mě propaloval pohledem prosím, přežij to. Kývla jsem. Vzal dárek a šel do obýváku, já vzala Magdu za ruku a zamířila do kuchyně.
Kuchyň prosluněná, okno do dvora, na parapetu pelargonie, na zdi vyšívané utěrky, na stole krajkový ubrus. Všechno jak za starých časů, když jsem tu byla poprvé.
Dana seděla u stolu s nějakou paní, obě se smály. Když jsme vešly, Dana zvedla hlavu a její úsměv se trochu napjal.
Lucie! Jsem ráda, že jste přijely! Zvedla se, byla viditelně postarší. Vlasy šedé, už je nebarví, vrásky hlubší, záda pokrčená.
Ale pohled stejný ostrý, hodnotící, co mě propálí až na kost.
Dobrý den, paní Dano, šla jsem k ní, objaly jsme se tak, aby etiketa zůstala neporušená.
Vítej, holka. A tohle je moje vnučka? sedla si Magdě naproti. No ne! Vypadáš úplně jako babička!
Magda znovu zalehla za mě, pohladila jsem ji po vlasech.
Magdi, pozdrav babičku.
Nechci.
Ticho, že bys slyšel komára. Dana se narovnala, cosi proběhlo jejím pohledem; něco jako zklamání či nesouhlas.
Děti jsou dnes takové, řekla nakonec. Stydí se, to se stává.
Ale podle tónu přesně to není normální. Dítě má být zdravě vychované a zdravit. Což bych měla naučit.
Je unavená z cesty, odvětila jsem, i když vím, že to zní jako trapná výmluva.
Samozřejmě, samozřejmě. Sedněte si, dám vám čaj. Nebo kafíčko? Mám z Itálie.
Čaj, děkuji.
Posadila jsem Magdu vedle sebe. Paní, kterou jsem neznala, se ke mně mile usmála.
Jsem Marie, kamarádka Dany, těší mě.
Lucie, taky mě těší.
Dana kmitala u sporáku, vytahovala šálky, nalévala čaj. Sledovala jsem její záda a přemýšlela, jestli si nás před příchodem probíraly. Děti? Počasí? Nebo mě?
Jak se daří, Lucinko? zeptala se Dana, aniž by se otočila. Pořád též hlavní účetní?
Pořád.
A práce dost?
Dost.
A Magdu ze školky vyzvedává kdo, když makáš dlouho?
A je to tady. Zhluboka nádech.
Jsem na flexibilní pracovní době, vyzvedávám já.
Aha, to je dobře. Já jen, jestli už máte chůvu. Teď to má spousta lidí.
Ne, zvládáme sami.
Dana přistavila šálek a sedla si. Zahleděla se na mě.
Ty jsi zhubla.
Nejsem jiná.
Ne, zhubla jsi. Máš hubený obličej. Musíš víc jíst, Lucinko. Chlapi mají rádi, když je co obejmout.
Sklopila jsem oči. Komentáře k postavě, oblečení, výchově vždycky s úsměvem a laskavostí, ale s jedovatým ocáskem.
Jsem v pohodě, díky.
No, já se jen bojím o zdraví. Však víš, že tě mám ráda jak vlastní. Romča mi včera volal, říkal, že přijdete. Tak jsem se těšila, už jsem myslela, že jste cestu k nám zapomněli.
Máme práci, odpověděla jsem klidně. Magda školka, kroužky, a my jsme v tahu.
Všichni jsou zaneprázdnění, ale rodinu nesmíme zapomínat, Lucinko. Rodina je základ.
Nic jsem neřekla. Pila jsem horký čaj, Magdu to na židli nebavilo.
Mami, můžu se jít podívat, co je v jiném pokoji? zašeptala mi.
Běž, ale buď potichu.
Odběhla, Dana ji sledovala pohledem.
Šikovná holka. Po Romčovi, ten taky nevydržel v klidu.
Jo, je živá.
A jak ve školce? Poslouchá paní učitelky?
Víceméně.
Víceméně? To jako někdy neposlouchá?
Položila jsem šálek.
Je to dítě.
No jo, děti jsou různé. Petr je prý velmi hodný. Petra ho skvěle vychovala. Skvělý kluk.
Marie horlivě přikývla.
Je to zlatíčko, všechno děkuje, obdarované vždy pozdraví.
Cítila jsem, jak ve mně vře. Jasná narážka: Petr je úžasný, Magda ne a moje vina.
Z obýváku se ozýval dítěcí smích a Romanův hlas. Evidentně dělá strýčka srandu. V duchu jsem si představila, jak se snaží tvářit, že jsme ideální rodina.
Paní Dano, půjdu popřát Petrovi, vstala jsem.
Jistě, běžte, bude se radovat. Za chvíli budeme krájet dort.
Vyšla jsem na chodbu, cítící na sobě jejich pohledy. Přilepila jsem se na stěnu a přemýšlela, jak tu v tichu přežiju ještě celé dvě-tři hodiny.
V kapse vibroval mobil. Roman: Jak to jde?
Odepsala jsem: Fajn, a připadala si jako největší lhářka století.
Najednou vyšel neznámý pán, slušné oblečení, asi padesát, kývl a odkráčel směrem k toaletě. Stála jsem tam a počítala minuty do odjezdu.
Teto Lucie?
Chlapec v bílé košili a kalhotách. Petr oslavencův den. Viděla jsem fotky přes WhatsApp, ale takto naposledy před třemi roky.
Ahoj Petře. Všechno nejlepší!
Děkuju, usmál se. Táta říkal, že jste mi přinesli dárek.
Ano, mám ho v obýváku.
Je to stavebnice?
Nech se překvapit.
Zmizel zpět za dětmi. Vychovaný kluk. Dokonalý dle měřítek Dany. Povzdechla jsem si a vstoupila zpět mezi hosty. Čekalo mě okázalé vítání.
V obýváku se mlelo asi dvanáct lidí. Dospělí posedávali, děti běhaly kolem stolu s nakrájenou buchtou, chlebíčky, zeleninou. Dárky v rohu, jasně zabalené krabice. Některé tváře povědomé, většinu Romanovy sestřenice a příbuzné.
Roman seděl opodál, bavil se s někým. Když mě uviděl, postavil se.
Tak to je Lucie, moje žena. Seznamte se!
Podání ruky, formální fráze Konečně vás poznáváme!, a Roman pořád o vás vypráví! (Ne, nevypráví, nikdy.) Vlastně nikdy, pokud šlo o rodinu.
Magda v rohu, zase s tabletem. Přistoupila jsem.
Magdi, schovej tablet. V hostech se nehrají hry.
Ale mě to tu nebaví.
Magdo.
No mami!
Pár lidí se otočilo. Měla jsem pocit, že rudnu.
Schovej ho, říkám.
Naštvaně ho složila do batohu, zašklebila se a zase zalezla do rohu. Sedla jsem si k ní, nevšímala si pohledů. Odsuzujících.
Petra vtrhla do pokoje s tácem: skleničky s vínem a džusem.
Tak naši milí hosté, připijeme si na oslavence! Petře, pojď sem!
Petr přiběhl k matce, fotili je mobily.
Ať je zdravý, chytrý a šťastný, zahlásil někdo. Ať má samé jedničky!
Ať je radostí svým milovaným rodičům!
Lok vína, kyselého, jak akce market. Roman stál u mě, napjatý.
A teď dárky! ohlásila Petra. Petře, posaď se, budeme tě obdarovávat!
Jeden po druhém přinášel krabice. Prvně souprava pro malého malíře, Petr poděkoval, ukázal všem. Potom robot na ovládání, děti zajásaly, Petr zavýsknul.
Páni! Díky strejdo Vláďo! To jsem si přál!
Ještě knihy, společenské hry, oblečení Hromada krabic nakynula po strop. Petr děkoval, objímal, každého zvlášť.
Magda měla pohled vlčí hlad. Viděla jsem v očích závist.
Magdi, nedívej se tak, šeptla jsem.
Proč má tolik dárků?
Protože dneska slaví.
A kdy já budu slavit?
Za čtyři měsíce, v říjnu. Vydržíš.
To je za dlouho!
Teď ne.
Roman donesl taky dárek. Velká barevná krabice, mašle, Petr to rozbalil a radostí zajásal:
Jejda! Ten Technic, co jsem chtěl! Mami, podívej!
Petra se usmála:
No jasně, strejda a teta dobře věděli! Díky moc!
Petr Romana objal a nejistě i mě.
Děkuju, teto Lucie.
Rádo se stalo, Petře. Ať tě to baví.
Ve vteřině se kolem rozjelo hodnotící pano: No, to není levná záležitost! To je chytrá investice do rozvoje! Dana měřila dárky okem zkušeného inspektora burzy.
Dobře jste nešetřili na synovce.
Zaťala jsem pěsti. Nešetřili jako by peněženka byla jediná měna lásky.
Magda mě zatahala za rukáv.
Mami, dostanu taky dárek?
Naklonila jsem se:
Ne, Magdi. Dneska nejsou dárky pro tebe.
Proč? Já chci taky!
Magdi, mlč už.
Ale nenechala.
Vyšla doprostřed místnosti, přímo k Petrovi.
Petře, můžu jeden dárek?
Všichni zmlkli. Petr na ni překvapeně koukal.
Cože?
No, máš jich tolik. Můžu si jeden vzít?
Vyletěla jsem k Magdě a chytila ji pevně za ruku.
Magdo, pojď hned.
Ale já chci! Já chci dárek! Já chci stavebnici! Já chci robota! Chci!!!
Petře zůstal otevřený klukovský obličej. Petra zbledla, Daně zajiskřily oči: Vidíte, říkala jsem, nevychovaná!
Roman se snažil Magdu zklidnit.
Magdi, pojď, vysvětlím ti to.
Nic nevysvětluj! Já chci dárek!
Zhroutila se na koberec a začala mlátit patami. Opravdový výbuch vzteku.
Stála jsem nad ní pod všemi pohledy. Znechucenými.
A něco ve mně prasklo.
Magdo, vstávej. Okamžitě. Jdeme domů.
Chytila jsem ji a táhla ke dveřím, kde nám cestu zastavila Dana:
Lucie, to bylo zbytečně ostře. Nechte ji trochu uklidnit.
Nic jsem neplánovala, ale vyšlo to:
Víte co, paní Dano? Kdybyste svým dětem od mala nevtloukala, že dárky jsou měřítkem lásky a moci v rodině, moje dcera by tu teď neječela.
Dana zbledla.
Co to povídáš?
Přesně to, co si myslím celý život se tu hodnotí, kdo přinesl dražší dárek, kdo jak vypadá. Váš přístup zkazil nejen vás ale i ostatní. A teď odsuzujete Magdu, že taky chce trochu pozornosti!
Lucie, už dost! Roman mě uchopil za rameno, střásla jsem to.
Ne, nedost! Tři roky držím jazyk za zuby, tři roky snáším vaše poznámky na práci, na výchovu, na vaření. Já už mám dost!
Petra přistoupila:
Slyšíš se? Jsi u nás hostem a chováš se nevhodně!
Říkám jen pravdu.
Pravdu? Jakože můžeš vinit naši rodinu za svoje slabosti ve výchově?
Moje dcera jen touží po tom, co jste tu vždycky dávali Petrovi vaši pozornost a přednost!
Dana si založila ruce na prsou:
Ale my máme Magdu rádi!
Jo? Za poslední tři roky jste ji viděli třikrát! Ani na její svátek jste loni nepřišli!
Protože jsi nás nechtěla.
Protože pokaždé od vás přijde něco, co mě rozhodí na další týden.
V místnosti ticho. Hosté se vytratili do kuchyně, někdo zíral do podlahy. Magda přestala plakat, seděla tiše u mých nohou, škytala.
Roman stál bezmocně mezi námi.
Lucie, už to stačí. Prosím.
Podívala jsem se na něj. V očích měl prosbu, abych couvla, polkla to. Ale nešlo to.
Romane, už nemůžu dál dělat, že je všechno v pořádku. Mám pocit, že jsem vždycky cizí.
Nikdo se na tebe nedívá jako na cizí.
Vždycky jste mě tak brali. Vaše máma hned napoprvé řekla: Snad budeš důstojná pro mého syna. Jako bych měla projít pohovorem.
Dana se otřásla:
Takhle jsem to nemyslela.
Přesně tak jste to myslela. Celých devatenáct let. A víte co? Už vám nic dokazovat nechci.
Petra se posměšně zašklebila.
A kdo ty vůbec jsi, že si tady dovoluješ takhle mluvit s naší mámou?
Jsem žena jejího syna. Matka její vnučky. A zasloužím si respekt.
Respekt si zaslouží, kdo se umí chovat, ucedila Petra.
Co bych ještě musela dokázat?
Vést se slušně! Dana zvýšila hlas. Nedělat scénu na dětské oslavě! Neházet na nás vinu, že neumíš vychovávat!
Vy jste tu atmosféru jedovatých srovnávání vytvořili! A kvůli tomu je Roman rozpolcený mezi vámi a námi a Magda se tu cítí jako vetřelec.
Roman si zakryl obličej rukama.
Prosím, Luci
Chceš, abych přestala? Tak jo. Odcházíme. Magda, jdeme.
Vzala jsem ji za ruku a zamířila do předsíně. Roman mi zatarasil cestu.
Kam jdeš?
Domů.
Prosím, pojď to rozebrat v klidu.
Nemám co vysvětlovat. Řekla jsem, jak se cítím. Nevrátím se.
Nemůžeš jen tak odejít!
Ale můžu.
Obula jsem nás obě, Magda se ke mně přitiskla. Dana přispěchala:
Lucie, pokud teď odejdeš, už tě nepozvu.
Otočila jsem se:
Tak ne. Žijte si podle svého, bez nás.
Lucie! Roman mě chytil za zápěstí. Uvědomuješ si, co žádáš?
Ano. Žádám, abys byl konečně na naší straně. Tolik let mlčíš, když mě máma ponižuje, když Petra štípe do mých zad. Prosil jsi mě trpět místo toho, abys mě chránil.
Mlčel. Hlavu sklopenou.
Takže to je vše, řekla jsem. Magdi, jdeme.
Vyšly jsme na chodbu, zabouchla jsem dveře, šly jsme po schodech dolů. Magda řvala, já taky brečela, ale neotáčela jsem se.
Před domem jsem objednala taxík přes aplikaci panečku, už ani do tramvaje nemám sílu.
V řidičově zpětném zrcátku: Všechno v pořádku?
Jasně. Děkuji.
Jeli jsme přes město. Magda usnula na mých kolenou, já jí hladila vlasy, dívala se z okna na šedivý jihomoravský svět, který plynul pryč.
Prozváněl mi telefon. Roman. Zamítla jsem hovor. Volal znovu. Znovu jsem hovor zamítla. Po třetím pokusu jsem raději mobil vypnula.
Doma jsem Magdu položila na gauč a přikryla dekou. Seděla jsem vedle ní, sledovala její spící tvář poznamenanou slzami.
Moje holka. Neposlušná, rozmazlená, ale moje.
Věděla jsem, že ji rozmazluju až moc. Že dárky nejsou nejlepší lék na nepozornou babičku. Ale chtěla jsem jí dát to, co já neměla pocit, že je milovaná a uznávaná.
Jenže kde přesně je hranice mezi zdravou láskou a rozmazlováním?
Nevěděla jsem.
Po dvou hodinách klaply vchodové dveře. Roman. Vstala jsem, šla do předsíně. Seděl, zouval boty, skloněný.
Ahoj, pozdravila jsem.
Ahoj.
Šli jsme do kuchyně. Zapnula jsem varnou konvici. Roman usedl ke stolu, ruce složené.
Spí?
Jo.
Dlouhé ticho.
Mamka je strašně rozčarovaná, utrousil nakonec.
Vím.
Petra říká, že ses chovala jako blázen.
Možná.
Lucie, víš, cos řekla?
Nalila jsem čaj do hrnečků.
Vím. Řekla jsem pravdu.
Jakou pravdu? Obvinila jsi moji matku, že nemá ráda Magdu!
Protože nemá. Tedy ne viditelně.
Ale má ji ráda!
Viděla ji třikrát za tři roky. Tomu říkáš láska?
Promnul si tvář.
Je starší, ne vždy jí je dobře. Nemůže jezdit ke všem.
Ale za Petrou jezdí každý týden.
Petra bydlí o kilometr vedle!
My jsme o čtyřicet minut tramvají. Žádná expedice do hor.
Další ticho. Posadila jsem se.
Nechci se už hádat. Nechci být věčně za outsidera, který má pořád co dokazovat.
Trochu to dramatizuješ.
Ne. Ty jsi to jen neviděl, nebo nechtěl vidět.
Podíval se na mě.
A co máš na mysli? Co chceš, abych udělal?
Aby ses postavil za mě. Ne někde napůl, ale opravdu. Když bude tvá matka rýpat, prostě řekni dost.
Vždyť tě bráním!
Nebráníš, Romane. Snažíš se jen nikoho nenaštvat. Ale tvoje máma si žádá, abych byla taková, jaká ona chce.
Je prostě ze staré školy.
Právě proto s ní musíme nastavovat nové hranice.
Zhluboka si povzdechl.
Takže chceš, abych si vybral vy, nebo oni?
Chci, abys vybral mne a Magdu. Jsme tvoje rodina. Ne tvoje maminka.
Je taky má rodina!
Ale já jsem tvá žena.
Seděli jsme proti sobě. Čaj chladl, venku se stmívalo.
Nevím, co mám dělat, řekl tiše.
Já taky ne.
Opravdu chceš přestat s nimi stýkat?
Popravdě nevím. Vlastně chci klid. Chci respekt. Chci, aby Magda neměla pocit, že je méněcenná vnučka.
Chci, abychom mohli být u nich jen tehdy, když tam nejsme za souzené. Aby tvoje matka a sestra pochopily, kde jsou naše hranice. A Magda měla stejné právo jako Petr.
Když to nepochopí?
Pak už k nim nechodíme.
Zavrtěl hlavou.
Dáváš jim ultimátum.
Ne. Stavím mantinely.
Roman se postavil a díval se do tmy na dvoře.
Víš, vždycky jsem chtěl být ten správný syn. Poslouchat mamku, držet rodinu pohromadě. Ale někde jsem cestou přestal být dobrým manželem.
Přišla jsem, objala ho zezadu.
Romane, nechci, abys přerušil vztahy s matkou. Jen chci, aby respektovala nás a naše pravidla.
A co když ji to nikdy nenapadne?
Pak je to její problém, ne náš.
Otočil se a objal mě jeho srdce bilo divoce.
Mám tě rád, zašeptal.
Já tebe taky.
Nevím, jak to napravit.
Najdeme způsob.
Šla jsem se podívat na Magdu spala roztažená na posteli jako motýl. Přikryla jsem ji, políbila na čelo.
Kvůli Magdě to všechno vlastně bylo. Nebo kvůli mně? Protože jsem vždycky dopustila, že Dana nás mohla přehlížet?
Vrátila jsem se do kuchyně, Roman zíral mobil do dlaně.
Mamka mi píše. Chce, ať přijdeme zítra promluvit si.
Ty tam chceš jít?
Pokýval rameny.
Chceš se mnou?
Přemýšlela jsem. Zvládnu znovu to všechno? Znovu pohledy, znovu poznámky?
Půjdu, ale jedině pokud budeš stát za mnou.
Přikývl.
Slibuju.
V tom případě jdu.
Seděli jsme spolu v tichu. Přemýšlela jsem nad tím, co řeknu, co řekne ona, jestli je vůbec možné najít společnou řeč s tchyní přesvědčenou o své pravdě.
Romanovi znovu bzučel mobil.
Petra mi píše. Petr je prý hrozně zklamaný. Že jsem mu zkazila den.
Píchlo mě u srdce. Dětská oslava, místo radosti, je pro něj chvíle plná rozpaků. Všechno kvůli mně.
Napiš jí, že se Petrovi omluvím. Zítra mu zavolám.
Roman udělal, co jsem řekla.
A mamce se omluvíš?
Nevím. Omluvím se za to, jak jsem vybuchla, ale ne za to, co jsem řekla.
Za styl, ano. Za obsah ne.
Přikývl.
To je asi fér.
Zírala jsem na jeho obličej šedivý, unavený, člověk, se kterým mám za sebou devatenáct let.
Romane, přemýšlel jsi někdy o rozvodu?
Cukl sebou.
Cože?! O rozvodu?
Pokud tuhle situaci nevyřešíme. Pokud tvá máma mě nikdy nevezme mezi své.
Šel ke mně, chytil mě za ruce.
Nechci rozvod. To ne. Vím, že jsem selhal, když tě před mámou nevždy chránil. Ale mám tě rád a budu hledat cestu.
Ale jak?
Najdeme ji.
Ráda bych mu věřila. Ale zůstával ve mně strach: že Dana nikdy nezměkne, že Roman bude věčně mezi dvěma ohni, že Magda vyroste s pocitem, že je navždy ta druhá.
Pojď spát, navrhl Roman. Zítra se uvidí.
Kývla jsem. Přendali jsme Magdu do jejího pokojíku, svlékla jsem ji do pyžama a pohladila. Ani se neprobudila.
Ležela jsem v posteli, Roman mě objal.
Bude to dobré, zašeptal.
Odkud to víš?
Nevím. Prostě doufám.
Dlouho jsem usínala, hlavou mi vířil celý den Magdina slzička, tvář Dany.
Ráno mě vzbudila Magda, přitulila se.
Mami, půjdeme ještě k babičce?
Pohladila jsem ji po hlavě.
Nevím, zlato. Možná ano, možná ne.
Já tam nechci. Byla jsem tam smutná.
Proč smutná?
Křičela jsi tam. A všichni na mě koukali.
Zamrazilo mě.
Omlouvám se, Magdi. Mrzí mě to.
Proč jsi na babičku křičela?
Jak vysvětlit šestileté holce, že i dospělí se někdy nedohodnou? Že se zranění vrství dlouhá léta a pak prasknou?
Protože mě už unavovaly poznámky, které mi babička dělala.
Co ti říkala?
Dospělé věci. To nepochopíš.
Magda chvíli mlčela.
Mami, byla jsem vážně zlobivá?
Zhluboka jsem vydechla.
Trochu ano. Nesmíš chtít dárky na svátek druhých dětí.
Ale já byla tak natěšená!
Já vím. Ale někdy musíš počkat. Tvůj svátek bude na podzim. Dostaneš dárky.
Hodně?
Tolik, kolik ti budou chtít dát lidi, kteří tě mají rádi.
Zamyslela se.
Má mě babička ráda?
Vážně? Nevím. Asi po svém. Ale pro Magdu: Má, jen to neumí dávat najevo.
Magda pokývla a stočila se mi do náručí.
Do kuchyně přišel Roman s podnosem.
Snídaně do postele pro moje dvě holky! zvolal slavnostně.
Na tácu lívance, marmeláda, tvaroh, čaj. Magdě se zvedla nálada, mázla mi marmeládu i na tričko.
Po snídani Roman oznámil:
Volal jsem mámě. Čeká nás v dvě odpoledne.
Kývla jsem.
Jsem připravená nebo aspoň přijdu.
Magdu jsme nechali doma se sestrou, já si vzala stejné šaty, Roman košili. V autě ticho. Krajina byla tentokrát zamračená, žádné slunce.
Přišli jsme, čtvrté patro. Zazvonil Roman.
Dana otevřela. Bledá, unavená.
Pojďte dál.
V kuchyni jsme usedli ke stejnému stolu. Dana si sedla naproti.
Dáte si čaj?
Ne, děkuji.
Dlouhé ticho.
Tak, povídejte, prolomila.
Zalapala jsem po dechu.
Paní Dano, chci se omluvit za to, jak jsem se včera chovala. Neměla jsem na vás křičet. To bylo špatně.
Přikývla.
Dobrá.
Ale za to, co jsem říkala, se neomlouvám. Protože je to pravda. Opravdu mě a Magdu berete jinak než ostatní.
Tvář ztuhla.
Nesouhlasím.
Možná to nevidíte. Ale pořád zadáváte poznámky, kritizujete moji práci nebo výchovu.
Jen říkám svůj názor.
Ale váš názor zní jako výčitka.
Ticho.
Možná jsem někdy moc ostrá. Ale záleží mi na Romčovi a Magdě.
To nestačí, musíte to umět i projevit. Slovně i chováním.
Snažím se, špitla.
Chtěla bych začít s čistým stolem, navrhla jsem. Zkusit to jinak. Jako dvě dospělé ženy, co mají stejný cíl.
Dana se dívala dlouho, pak kývla.
Dobře, zkusíme to. Ale nezměním se přes noc.
To po vás nechci. Ani já nejsem dokonalá.
Poprvé za tu dobu jsem v jejích očích zahlédla něco nového. Možná i soucit.
Roman nás chytil obě za ruku.
Díky vám oběma.
Ještě jsme se chvíli bavili, opatrně, o Magdě a sluníčku v létě. Pomalu, opatrně ale bylo to nové.
Dana mě u odchodu objala. Opravdu.
Přijeďte s Magdou příští sobotu. Upeču koláč.
Rádi přijedeme.
V autě se mě Roman zeptal:
Tak co?
Nevím. Uvidíme. Možná to půjde. Možná ne.
Věříš tomu?
Upřímně jsem chtěla věřit.
Chci věřit.
Jeli jsme domů. Doma Magda vítězně ukazovala obrázek, kde byla celá rodina my tři, babička, děda.
To je krása, objala jsem ji.
A na okamžik jsem věřila, že to půjde. Ne hned, ne snadno, ale jednou určitě.
Večer, když Magda usnula, seděli jsme s Romanem v kuchyni.
Co myslíš, co nás čeká dál? zeptala jsem se.
Roman pokrčil rameny.
Nevím. Ale aspoň už nestojím s jednou nohou na chodníku a druhou doma.
Objali jsme se. Venku se stmívalo, město utichalo.
A já si řekla: Hlavně, abychom měli sílu. Všechno ostatní už nějak zvládnu.
