Poslední výjezd
Již od rána Annu svíral zvláštní neklid. Měla pocit, že se něco stane.
Něco špatného…
Okamžitě zavolala mamince, ale Olga Novotná ji ujistila, že je všechno v pořádku:
Tlak mám jako kosmonaut, hlava mě nebolí. Proč se ptáš?
Jen tak, pro jistotu… odpověděla Anna. Musím se chystat do práce, kdyby něco, volej mi.
Dobře.
Po rozhovoru s maminkou by se měla cítit klidněji, ale nepříjemný pocit nezmizel.
Anna nedokázala pojmenovat přesně, čeho se bojí, vždyť žádné vážné důvody k obavám nebyly.
I když s její prací se může stát kdeco. A navíc je pondělí a pondělky jsou přece těžké.
Dopila kávu, pohlédla na hodiny bylo půl sedmé, rychle se oblékla, vzala si něco na svačinu a vyrazila do práce.
*****
Na sanitní stanici ji už čekal kolega řidič, pan Josef. Dnes s ním bude objíždět celý Hradec Králové. Když ji uviděl, přívětivě zamával, ona ale jen unaveně pokývla.
Ančo, proč jsi tak vážná? usmál se Josef a zapálil si cigaretu. Něco se stalo?
Ne, Pepo. Zatím nic. Ale cítím, že se něco stane, zamyšleně odpověděla.
Ale prosím tě Co tě to dneska ráno přepadlo? Nespala jsi dobře?
Anna neodpověděla. Podívala se na oblohu. Byla zatažená, vypadalo to na pořádnou průtrž.
Déšť nikdy neměla ráda
Tak možná je to tím. Žádné předtuchy, jen špatná nálada kvůli počasí?
Trochu ji to uklidnilo, že snad našla příčinu své úzkosti.
Ale už za chvíli ji to znepokojení zase přepadlo.
Pěknou službu přeji! zavolala mladá kolegyně, která proběhla kolem.
Josef se zakuckal kouřem, zamračil se na ni a mával pěstí. Ta se lekla a začala se omlouvat.
Jejda, promiňte… Úplně jsem zapomněla, řekla omluvně.
Nová zdravotní sestra, týden na stanici, ještě nezvládla, že přát záchranářům při nástupu pěkný den se nesluší.
Nosí to smůlu.
Tak to už je jisté, něco přijde, zašeptala Anna, a po zádech jí přeběhl mráz.
Neříkej to nahlas… brumlal Josef a típnul cigaretu do železného koše.
*****
Anna nervózně kousala ret pokaždé, když na dispečerském tabletu naskočila nová adresa a v reproduktoru zazněl další důvod výjezdu:
Pán, 35 let, bolest hlavy, mluví nesrozumitelně. Asi mrtvice.
To mi ještě scházelo… pomyslela si. Záchranář musí být připravený na vše, ale…
Každý výjezd ji hluboce zasáhl, zvlášť hrozba vážného konce. A mrtvice bývá zákeřná. Zvlášť dnes…
Naštěstí muž mrtvici neměl.
Mluvil zmateně, protože až do rána slavil narozeniny kamaráda a bolela ho hlava z kocoviny. Anna mu dala prášek a doporučila, ať si jde lehnout.
Když si dám pivo, pomůže? zeptal se s nadějí.
To vůbec ne! Uděláte si ještě hůř. Chcete-li dlouhý a šťastný život, raději vůbec nepijte.
Oddechla si, že nebylo nic akutního.
Možná, že Josef má pravdu a to mé zlé tušení je jen důsledek únavy a vypětí?
Teprve se začala uklidňovat, když dispečer poslal Annu s Josefem na hřbitov…
Kamže?! podivil se Josef.
Na hřbitov, řekla smutně Anna a sevřela tablet v ruce.
Dnes tam měli pohřeb nějakého známého herce, pocházel z Hradce. Anna to jméno nikdy neslyšela.
Byla tam spousta lidí.
Staří i mladí, ženy i muži. Někteří mlčky stáli s karafiáty, jiní plakali. Někteří o zesnulém vzpomínali v dobrém.
Anna každou chvíli čekala, že se něco stane. Josef často kouřil.
Nakonec ale nebylo potřeba zásahu sanitky.
Pak byly další výjezdy běžné, které se po městě opakují téměř denně.
Dvanáct hodin uběhlo, ani nevěděla jak, a směna končila.
Za deset minut už se mohla vrátit zpět.
Anna snila o tom, jak se vykoupe a padne do postele. Zítra bude nový den a věřila, že náladu bude mít lepší.
Pro jistotu zavolala už po několikáté mamince.
Všechno v pořádku, ozvala se Olga Novotná. Najím se a budu koukat na televizi.
A co mamka? zeptal se Josef, když schovala telefon.
Vše OK.
Vidíš! rozzářeně se usmál Josef. Říkal jsem ti, že se nic nestane. A ty pořád se svým divným pocitem…
Ale pořád tu je, Pepo… Opravdu nevím, co mě trápí.
Pořiď si nějaké zvířátko, ty prý úžasně pomáhají na stres.
Vážně?
Jistě! Já mám doma kocoura Lukáše. Přijdu, skočí mi na klín a začne příst… Hned se mi uleví, všechno špatné je pryč. Spím pak jako mimino.
Ale jaké zvíře s mojí službou? ohradila se Anna. Kdo by ho krmil, když jsem na dvanáctce? Ty máš rodinu, já jsem sama.
Chtěla ještě něco dodat, když ozval tablet a v reproduktoru zazněl dispečerčin hlas:
Anno, ještě nemáš padla. Máš poslední výjezd. Ulice Nerudova 23. Byt Počkej chvilku…
Ne číslo čtyřicet osm?
Jo, správně, čtyřicet osm. Jak to víš? udivila se dispečerka.
Tam bydlí pan Jaroslav Dvořák. U něj už jsem jako doma. Co má zase srdce?
Anna slyšela těžký povzdech dispečerky v tu chvíli ji zamrazilo.
Zemřel, Anno… Asi už ráno. Policie je tam, musíš potvrdit úmrtí…
Vím odpověděla Anna zvláštním hlasem.
Rukou položila tablet na kolena a podívala se na Josefa. Ten jen tiše kývl.
A pak řekl:
Je mi Jaroslava líto. Podle toho, co jsi o něm vyprávěla dobrý člověk. Nesmíš si nic vyčítat, Anno. On do nemocnice sám nechtěl a k lékaři taky nechodil Nemůžeš za to.
Hm
Opřela se o sedadlo a na chvíli zmizela ze světa.
*****
S panem Jaroslavem se seznámila před měsícem a půl. Zavolal si sanitku sám kvůli silným bolestem na hrudi.
Pán hlásil, že má odemčeno, můžete rovnou vejít, hlásila tehdy dispečerka.
Dobře.
Hned v předsíni ji vítal malý pejsek, sotva do dlaně.
Nejdřív na neznámou vrčel, pak začal štěkat, a až na zavolání pána se rozběhl vrtící ocáskem za ním do pokoje.
Našel jsem ho venku, vzal k sobě a teď mě chrání, usmál se muž a chtěl vstát z postele.
Zůstaňte ležet, zarazila ho Anna. Máte krásného pejska. Sama bych si pořídila, kdyby to šlo.
A proč ne?
To je na dlouhé povídání. A teď co vás trápí, kdy a jak dlouho, léčí vás nějaký lékař?
Důchodce všechno vysvětlil. Srdce ho trápí od smrti manželky, do polikliniky už nechodí, nepomáhá mu to
Víte, tam je mi ještě hůř, než když jsem doma. A ta bolest není to pořád, přijde a zase odezní.
Zkuste mi to popsat podrobněji.
Není co, bolí a pak to přejde. Když si vezmu valeriánky, nebo kapky.
To není léčba, usmála se Anna. Uděláme si EKG.
A skutečně srdeční potíže tam byly. Navrhla hospitalizaci, pan Jaroslav však odmítl.
A komu nechám Berta? pohladil pejska s láskou. Radši mi dejte injekci nebo prášek.
Pomůže to jen chvíli. Nejlepší by byla nemocnice.
Ti vaši kolegové vždycky dali prášek a bylo. Jsem pořád naživu, podívejte, do nemocnice nepůjdu. Radši vám to podepíšu.
Nepřesvědčila ho, ani napoprvé, ani napodruhé.
A tak se stalo, že u jeho případů jezdila jen Anna. A pan Jaroslav volal téměř každý týden.
Nikdy jsem takové bolesti neměl. Teď už nepřechází.
Je to tím, že léčbu odmítáte a je to čím dál horší. Pojďte už do nemocnice.
Nezlobte se, Anno, ale nemůžu, vzal Berta do náruče a s láskou ho hladil. Nemám ho komu dát, je ještě malý.
A když by se vám náhodou něco stalo? Komu byste ho nechal?
Nic se nestane! Kdyby přece, už jsem se sousedkou domluvil, že kdyby bylo nejhůř, postará se o něj. Peníze jsem jí ukázal, aby měl Bert co jíst.
Peníze?
No jistě, aby nekupovala granule ze svého. Vím, že ne každý si může psa dovolit…
Zkrátka byl to dobrý člověk.
A dnes tam jede Anna znovu, ale už ne s možností promluvit si. Je jí to líto.
Tenhle poslední výjezd byl opravdu poslední.
A upřímně s Josefem nesouhlasí, že za to nemůže. Vždycky mohla víc přesvědčit, víc se snažit…
Anno, jsme tu.
Co? ucítila jeho těžkou ruku na rameni, jakoby z dálky.
Už jsme přijeli.
S nohama jako z olova vystoupila, vyšlapala do třetího patra, vešla do známého bytu, kde už čekala policie i sousedka paní Marie.
Ta ji poznala z minulé návštěvy tehdy zkolaboval Jaroslav na ulici a Marie volala sanitku, protože držel Berta a bylo mu špatně.
Dobrý večer, Anno.
Dobrý, paní Marie. Vy jste volala policii?
Já, samozřejmě. Kdo jiný. Pejsek už od rána štěkal. Divila jsem se, že ho pan Jaroslav nevzal ven. Ale myslela jsem, že má špatnou náladu. Pak jsem jela na chalupu a přijela až večer. Bert pořád štěkal a štěkal. Tak jsem volala policii. Přišel policista se zámečníkem, otevřeli a… ukázala do ložnice.
Děkuji.
Anna šla do ložnice, dlouho se dívala na Jaroslava, snažila se neplakat. Vypsala papíry. Najednou si něco uvědomila a začala hledat po bytě. Kuchyně, koupelna, balkon nikde Bert.
Promiňte, hledáte něco? zeptal se policista.
Pejsek měl by tu být. Neviděl jste ho?
Takový tmavý? Byl tu, běhal, štěkal na mě, zasmál se policajt, pak zvážněl. Zdá se, že ho odnesla sousedka.
Díky Bohu! zaradovala se Anna.
Měla strach, že skončí na ulici. Jaroslav by to neodpustil…
Rozloučila se a rozhodla stavit u paní Marie, která už předtím odešla, že má práci.
Anno? Děje se něco?
Chci vám poděkovat, že jste si vzala Berta. Jak to zvládá, není moc smutný?
Kdo je smutný?!
Bert… přece.
Á, ten pes? Já si ho nevzala.
Ale policista říkal…
Vzala a pustila ven. Štěkal, zlobil, v bytě by to nešlo, hlavně když pán není doma. A mě z toho štěkotu bolela hlava.
Takže Bert je venku?
Nepustila jsem ho, jen jsem ho nechala projít. V bytě nemá co dělat. Pan Jaroslav umřel.
Ale on říkal, že jste domluveni, i peníze vám ukazoval, že byste kupovala granule.
Paní Marie zbledla, pak se zamračila:
Nic takového jsme nedomlouvali. O žádných penězích nevím.
Ale Jaroslav mi to…
Promiň, teď nemám čas. Pejsek si poradí, jsou lidé, co se ho někdy ujmou.
*****
Anna seběhla schody a vyběhla ven. Za tu chvíli se počasí zkazilo a začalo pršet.
Zatím drobně, ale déšť sílil.
Anno, proč tu stojíš v dešti? z okna vozu volal Josef. Pojď, promokneš.
Anna otevřela dveře sanity, položila dovnitř lékárničku, a…
…dveře zase zavřela.
Anno, co je? nechápal Josef a šel za ní.
Pepo, jeď už na stanici, já musím ještě něco udělat.
Co?
Najít pejska.
Jakého pejska? Můžeš mi to už konečně vysvětlit?
Stručně mu všechno řekla. Josef si zapálil, poslouchal.
Bert nemůže být daleko. Musím ho najít. Jeď, počkám tu.
Josef cigaretu uhasil, podíval se vážně na Annu:
Ne, nenechám tě tu samotnou. Za chvíli je tma. Budeme hledat spolu.
Ale Pepo, nesmíš nechat sanitu bez dozoru…
Nikomu to neřekneme. Však se nic nestane.
Sanitář, záchranář a brzy i policista, kteří prohledávali celý dvůr, hledali malého psa. Jako by se po něm slehla zem. Po chvíli přišel policista a přidal se k nim.
Mám ho! ozval se Josef radostně.
Anna běžela za jeho hlasem.
Pod lavičkou přímo naproti domu, kde Jaroslav žil, se schovával Bert.
A opravdu na Josefa vrčel, nechtěl k sobě nikoho pustit.
Bertíku, zlatíčko! Anna skoro plakala štěstím, nebo to byl déšť smíšený se slzami. Poznáváš mě?
Štěně ji samozřejmě poznalo, protože ji vnímalo jako někoho, kdo se s ním pravidelně vítal, dával mu dobrotu.
Vyšel spod lavičky, upřel na ni smutné oči a tiše zakňučel.
Vím, malý Jaroslav tu už není. Už nikdy nebude.
Josef se otočil, aby si utřel oči. Policista zvedl pohled k nebi, aby zakryl slzy chlapi přece nepláčou.
Nemůžu ti nahradit pána, ale… mluvila Anna k pejskovi. Mohli bychom to zkusit. Půjdeš se mnou domů?
A Bert šel.
Věděl, že Anna je dobrý člověk a nikdy by mu neublížila.
A také neměl rád déšť
*****
Zpočátku se Anna bála, jestli všechno zvládne. Pomohla jí maminka.
Když měla službu, Olga Novotná chodila krmit a venčit Berta.
A když měla volno, chodily společně do parku Anna, maminka i její milovaný pes.
Nelitovala, že si opuštěného pejska vzala.
Její život najednou dostal nový smysl, pochopila i Jaroslava, přestože jako lékařka s jeho ignorováním léčby nikdy nemohla souhlasit.
A o nějaký čas později do rodiny přibyl další člověk.
Právě ten policista, s nímž se poznali při Jaroslavově úmrtí a který jim pomáhal hledat Berta. Anna se mu líbila na první pohled, jen okolnosti nebyly právě ideální.
Když přišel na návštěvu s květinami, první ho vítal Bert.
Pejsek si ho očichal, pozorně si ho prohlédl a pak radostně zaštěkal prošel přijímacím řízením.
A to znamenalo, že jeho paničce už nehrozí nic zlého. Snad jen to štěstí, na které čekala tak dlouho…
*****
Poučení:
Každý si v těžkých chvílích nejvíce váží lidské dobroty, empatie a ochoty pomoci. I když v životě přijdeme o někoho blízkého, často najdeme novou sílu v péči o druhé a někdy nám právě opuštěný a nechtěný tvoreček nastaví zrcadlo k vlastní odvaze, lásce a naději. Stačí otevřít srdce a nebát se podat ruku nebo tlapku život tak může znovu nabrat krásný smysl.
