Poslední výjezd
Od časného rána mě neopouštěl podivný pocit, že se dnes musí něco stát.
Něco zlého…
Hned jsem zavolala mamince, ale paní Ludmila Svobodová mě ujistila, že jí nic není:
Tlak mám jako sportovec, hlava mě nebolí. Proč se ptáš?
Jen tak, pro jistotu… odpověděla jsem. Tak já už musím do práce, kdyby něco, zavolej mi.
Neboj, zavolám.
Po tom hovoru bych se měla uklidnit, ale v hrudníku mě to pořád svíralo a ten divný pocit mě neopustil.
Nevěděla jsem, proč mám takový neklid, vždyť jsem neměla žádný pádný důvod. Ale s touhle prací se může stát cokoli. Ještě když je pondělí; pondělí bývají vždycky nejhorší.
Dopila jsem kávu, mrkla na hodiny půl sedmé rychle se oblékla a sbalila si svačinu na cestu.
*****
Na dvoře záchranky jsem potkala řidiče, dneska budu službu trávit s Františkem Dvořákem. Zamával mi na pozdrav, já mu jen unaveně kývla hlavou.
Aleno, proč ten kyselý obličej? usmál se Franta, zapálil si cigaretu. Něco se stalo?
Ne, Franto, zatím ne. Ale cítím v kostech, že se dneska něco stane, zamyšleně jsem mu odpověděla.
Ale nepovídej, co ty máš s takovýma myšlenkama z rána? To máš ze špatného spaní?
Neodpověděla jsem. Jen jsem vzhlédla k nebi celé zatažené, za chvíli se rozprší.
A já déšť od dětství nemám ráda…
Snad je to tím počasím? Asi mám prostě špatnou náladu kvůli dešti, blesklo mi hlavou a na chvíli jsem se oddechla, že jsem přišla na důvod svého neklidu.
Jenže další chvíli už se mračný pocit vrátil.
Hodně štěstí, kolegové! zavolala kolem běžící mladá záchranářka.
František se rozkašlal, když to zaslechl, zamával na ni pěstí, a ona se polekaně omluvila:
Jejda, promiňte, nějak mi to vypadlo…
Holka nastoupila teprve před týdnem, a ještě se nenaučila, že přát štěstí nastupující směně je v sanitce špatné znamení.
Tak teď už se snad něco musí stát… zašeptala jsem potichu a v zádech mě zamrazilo.
Zbabělcův jazyk… zamručel František, odhodil nedopalek do plechového koše.
*****
Nervózně jsem si kousala ret pokaždé, když dispečerka posílala další adresu na tablet a hlasitě sdělovala důvod výjezdu:
Muž, 35 let, silné bolesti hlavy. Má problém s mluvením, možná cévní mozková příhoda.
To mi tak chybělo, pomyslela jsem si. Ano, člověk u záchranky musí být připravený na vše, ale…
Každý případ mě bral za srdce, obzvlášť ty, které končí smrtí. Mozková příhoda bývá mnohdy osudová.
Ale tentokrát byl muž jen pořádně přes noc na narozeninové oslavě kamaráda, jazyk mu motala kocovina. Dostala jsem mu prášek a poradila, ať se jde vyspat.
Kdybych si dal malé pivo, pomůže to? zeptal se s nadějí, držel se za hlavu.
Ani náhodou! Bylo by vám jen hůř. Jestli chcete být zdravý, raději alkohol úplně omezte.
Když jsem vyšla z jeho bytu, oddechla jsem si. Nic zlého se nestalo.
Možná měl František pravdu ten špatný pocit byl jenom únavou a přetížením. Už jsem skoro byla klidná, když vtom přišla další výzva. Tentokrát na hřbitov…
Kamže? divil se Franta.
Na hřbitov, zamumlala jsem a křečovitě sevřela tablet.
Na městském hřbitově dnes pohřbívali nějakého slavného herce, rodáka z našeho města (divné, že jsem o něm nikdy neslyšela).
Byl tam dav lidí staří, mladí, pláč a vzpomínky. Čekala jsem, že se něco stane, František nervózně kouřil.
Ale nic, naštěstí nebylo třeba lékařské pomoci.
Pak další výjezdy. Většina rutinních, skoro každodenních.
A tak mi proletělo skoro dvanáct hodin, a směna se chýlila ke konci.
Už jen deset minut a budu se moct vrátit na základnu.
Těšila jsem se domů sprcha, postel, nový den. Snad už bude zítra lépe.
Nestačilo mi, zavolala jsem mamince znovu, pro jistotu.
Všechno je v pořádku, odpověděla Ludmila Svobodová. Večeřím a půjdu koukat na televizi.
A co máma? zeptal se Franta, když jsem schovala mobil.
V pohodě.
Vidíš, říkal jsem ti, že dnes nic zlého nebude! Pořád jen špatná předtucha…
Ale já ji pořád cítím, Franto, nevím proč, ale něco mě znepokojuje.
Měla by sis pořídit nějaké zvíře. To je nejlepší na nervy!
To těžko, zasmála jsem se. S mýma službama? Když jsem přes noc pryč, kdo by se o něj staral? Ty máš ženu i děti. Já jsem sama.
Chtěla jsem ještě něco dodat, když se tablet zase rozsvítil a ozval se hlas dispečerky:
Aleno, promiň, směna ti ještě nekončí, máš poslední výjezd. Ulice Nerudova 23, byt… moment…
Není to číslo 48? zachvěla jsem se.
Ano, máš pravdu. Jak to víš? podivila se dispečerka.
Tam bydlí pan Otakar Vávra. K němu už jezdím jako na návštěvu. Zase si stěžuje na srdce?
Ozvalo se těžké ticho.
Umřel, Aleno… Už ráno. Policie je tam, musíte být přítomní, víš proč…
Vím, odpověděla jsem zvláštním hlasem.
Chvějící se rukou jsem odložila tablet na klín a zadívala se na Františka. Ten jen mlčel, všechno slyšel.
A pak tiše promluvil:
Je mi pana Vávry líto. Podle toho, co jsi mi o něm vyprávěla, byl to dobrý člověk. Ale Aleno, ty za nic nemůžeš. Sám nechtěl do nemocnice, ani nechodil k lékaři. Není to tvoje vina, slyšíš?
Přikývla jsem.
Opřela jsem se o sedačku, zavřela oči a na chvíli zmizela do svých myšlenek.
*****
S panem Otakarem jsem se poznala před měsícem a půl. Volal záchranku kvůli silné bolesti na hrudi.
Muž říká, že má odemčeno, můžete vejít, oznámila mi tehdy dispečerka.
Překročila jsem práh, a v předsíni mě vítal maličký psík. Skoro do dlaně. Nejdřív na mě brechal, pak štěkal, a když ho páníček zavolal, radostně běžel za ním do pokoje.
Našel jsem ho venku, vzal ho k sobě, teď mě chrání, usmál se pan Vávra, zvedal se z postele.
Zůstaňte ležet, zastavila jsem ho. Ten pejsek je úžasný. Hned bych si taky takového pořídila, kdybych mohla.
Proč bys nemohla?
To má své důvody. Ale pojďme radši mluvit o vás. Jak dlouho vás to trápí?
Řekl mi, že srdce ho začalo bolet před rokem, po smrti manželky. K lékaři chodil, ale léčba nezabrala.
Chápete, horší mi bývá v čekárně. Bolest přijde a zas odezní. Když si vezmu Valocardin nebo Valdoxan…
To není žádná léčba, usmála jsem se. Uděláme EKG.
Na křivce opravdu byly změny, chtěla jsem ho odvézt do nemocnice, ale odmítl.
A pejska bych komu nechal? Dejte mi nějaký prášek nebo injekci.
To vám pomůže jen na chvíli. Doporučuji do nemocnice.
Všichni vaši kolegové dělali to stejné a podívejte, žiju. Do nemocnice nejdu. Když je to nutné, podepíšu revers.
Nepřemluvila jsem ho ani napoprvé, ani potom.
A tak jsem začala jezdit na jeho výzvy jen já. Volal často, tak jednou týdně jistě.
Víte, dřív by mě to chytlo a pustilo. Teď už ne.
Protože se vám to bez léčby horší. Nechcete jet do nemocnice?
Promiňte, ale nemůžu, muž vzal štěně do náruče a dlouho ho hladil. Komu bych ho nechal? Je ještě maličký.
Ale když by se vám něco stalo, na koho pak zůstane?
Nestane! A kdyby… věřím, že se najde dobrý člověk, kdo ho vezme domů. Dokonce jsem sousedce ukázal, kde mám peníze.
Peníze?
No přece, aby mohl mít na krmení. Ne každý si může psa dovolit.
Byl to dobrý člověk.
A teď jsem jela k Otakarovi naposledy. Už si s ním nepopovídám, už nezměním nic. Mrzí mě to…
Ten poslední výjezd byl opravdu poslední.
Nevěřím Františkovi, že nemám vinu. Měla jsem ho přemluvit jet do nemocnice. Měla jsem…
Aleno, jsme tu.
Co? ani jsem si neuvědomila, že mi dával Franta ruku na rameno.
Jsme na místě.
S těžkými kroky jsem vystoupala do třetího patra a vešla do bytu, kde už byl policista a sousedka, paní Věra Roubíčková, se kterou jsem se také setkala během dřívějších výjezdů.
Tenkrát panu Otakarovi přišlo zle venku; pejska nesl v náručí a požádal sousedku, ať zavolá záchranku. Tak jsme se s paní Věrou poprvé poznaly.
Dobrý den, Alenko.
Dobrý den, paní Věro. Vy jste volala policii?
Já, kdo jiný. Ráno psík pořád štěkal. Říkala jsem si, proč už Otakar s ním není venku jako vždycky. Ale víte, někdy není nálada… Pak jsem jela na chalupu, večer přijela a pořád štěká. Tak jsem zavolala policii. Policista přišel se zámečníkem, otevřeli a…. rukou ukázala na ložnici.
Rozumím, děkuji.
Vešla jsem do ložnice, dlouho hleděla na pana Vávru a jen těžko se bránila slzám. Vyplnila jsem lékařskou zprávu ale pak…
Něco mi blesklo hlavou, začala jsem prohledávat byt, kuchyň, koupelnu, lodžii.
Promiňte, něco hledáte? ptal se policista, pozoroval mě.
Měl by tu být pejsek, ale není tu. Neviděl jste ho?
Ten malý, tmavý? Ano, poskakoval tu kolem, štěkal na nás. Pak si ho asi vzala sousedka.
Díky Bohu! vydechla jsem úlevou.
Bála jsem se, že ho někdo vypustil ven. Pan Otakar ho měl strašně rád; zlomeno by ho to.
Rozloučila jsem se s policistou a zašla ještě na chvíli za paní Věrou, která spěchala domů.
Alenko? Co si přeješ?
Chtěla jsem vám poděkovat, že jste si pejska vzala. Jak to zvládá?
Kdo?
No přece Ben, přece jste si ho vzala?
Aha, ten pes? Vzala jsem ho, ale pak jsem ho pustila na dvůr, pořád štěkal a lezl mi pod nohy, s policiam taky… Tak jsem ho nechala venku, tam mu bude líp. Člověk je v práci, pes jeho obtěžuje a mě bolela hlava z toho štěkání.
Počkejte… vy jste ho vyhodila?
Ne vyhodila, jen pustila. Nemá smysl, aby zůstal v bytě. Pán už nežije.
Ale pan Otakar říkal, že jste se domluvili a že vám ukázal, kde má peníze, abyste mu mohla koupit žrádlo.
Věra okamžitě zbledla, chvíli se bála, pak nahodila kamennou tvář:
Tomu nerozumím. S Otakarem jsem se na ničem nedomluvila. O žádných penězích nic nevím.
Ale říkal…
Promiň, nemám čas. Ten pes… Chce žít, přežije. Svět je plný dobrých lidí, třeba si ho někdo vezme.
*****
Rychle jsem seběhla po schodech a vyběhla ven. Venku už hustě pršelo.
Aleno, co tam stojíš v dešti? zavolal Franta. Pojď do auta, nebo promokneš.
Přišla jsem k sanitce, odložila lékárnu… a zavřela dveře.
Aleno? nechápavě vystoupil Franta.
Františku, já… já musím ještě něco udělat.
Co?
Najít toho pejska.
Jakého? Můžeš mi to vysvětlit?
Ve zkratce jsem mu vše pověděla. Zapálil si a mlčky mě sledoval.
Ben nemohl utéct daleko, bude někde poblíž. Františku, jeď už, najdu ho sama.
Odhodil nedopalek, rozšlápl ho a zalomil hlavou:
Ne, nenechám tě tu samotnou. Za chvíli se setmí. Půjdeme hledat spolu.
Ale nesmíš nechat sanitku…
Nikomu to neřeknem, neboj.
Chodili jsme po dvoře deset minut, pejska nikde. Pak přišel i policista, nabídl pomoc mile mě to překvapilo.
Mám ho! křikl Franta, hnala jsem se za ním.
Policista se rychle přidal.
Koukej na něj, najdu ho, a on na mě vrčí místo vděku! stál u lavičky přes silnici naproti domu pana Vávry.
Pod lavičkou opravdu Ben. Vrčel na Frantu.
Beníku, můj hodný! štěstím jsem se málem rozplakala, snad už jsem ale plakala, jen mi déšť smýval slzy z tváří. Poznáváš mě, Beníku?
Poznal mě, vždycky jsem ho u pana Vávry pohladila nebo dala něco k snědku.
Vylezl zpod lavičky, upíral na mě smutné oči a tiše zakňučel.
Já vím, chlapečku, vím… Pan Otakar už je pryč. Není s námi.
František se odvrátil, aby ho nebylo vidět, jak si otírá oči. Ani policista se na nás nedíval, muži přece nepláčou.
Nemůžu ti nahradit pána, ale… chci to zkusit. Půjdeš ke mně?
Ben šel. Cítil, že jsem mu neublížila. A také neměl rád déšť…
*****
Zpočátku jsem se bála, že to nezvládnu, ale přišla mi na pomoc maminka.
Když jsem měla noční, Ludmila Svobodová za mnou chodila, krmila a venčila Bena.
A když byl volný den, šly jsme všechny do parku já, mamka, Ben.
Nikdy jsem nelitovala, že jsem si toho nešťastného nalezence vzala.
Dala jsem mu domov, ale získala jsem víc smysl života, radost. Začala jsem chápat Otakara, i když jako lékařka bych jeho odmítání léčby neschvalovala.
A zanedlouho se k nám připojil ještě jeden člověk.
Ten samý policista, kterého jsem potkala v bytě pana Vávry, a který pomáhal hledat Beníka. Hned jsem se mu zalíbila, i když okolnosti setkání tomu moc nepřály.
Jednoho dne přišel Vojtěch na návštěvu s kyticí. Ve dveřích ho nejdřív pozdravil Ben.
Dobře si ho očichal, pak na něj kývnul a štěknul, jako by říkal: prošel jsi.
Tak věděl, že jeho milovanou paničku už může chránit někdo další.
Snad kromě štěstí, na které čekala tak dlouhoOd té doby už žádné pondělí nebylo těžké. A pokaždé, když jsme se s Benem vraceli z procházky, na chvíli jsem se pozastavila u starého domu v Nerudově ulici.
Vždycky jsem tam zahlédla stín pana Vávry za oknem ať bylo ráno, či večer a v očích se mi zaleskla slza. Ale už to nebyla slabost nebo výčitka.
Byla to vděčnost za to, že každý konec může být také začátkem. Že ani po posledním výjezdu náš příběh nekončí jen přechází v nový, tišší pokojný rytmus kroků, dech spícího psa po boku, úsměv maminky a hřejivou ruku vedle mojí.
Za okny pršelo.
Ale v mém světě už bylo jasno.
