Poslední tanec
Stál jsem ve dveřích pokoje a neměl odvahu vstoupit. Ramena se mi bezděčně zvedla k uším starý zvyk, kterého jsem se nikdy nezbavil za svých třicet čtyři let. V lékařské kartě stálo: Ing. Miroslav Zelenka, osmdesát jedna let, následky ischemické mrtvice, ochrnuté dolní končetiny.
Další příjmení. Další klient na invalidním vozíku. Tři roky pracuji v Domově seniorů “Borový háj” a každý pondělní den začíná stejně nový pokoj, nová karta, ruce v rukavicích, hlas neutrální. Naučil jsem se nepřipouštět si to k srdci. Moje první klientka byla Milada Drahokoupilová, dvaasedmdesát let, zlomenina krčku. Za tři měsíce zemřela na zápal plic. Pak jsem dvě noci nespal. Pochopil jsem: kdybych to prožíval pokaždé, nevydržel bych ani rok. Takže jsem přestal pamatovat si tváře.
Jenže tenhle pokoj byl jiný.
Na zdi, naproti posteli, visela fotografie v tmavém dřevěném rámu. Mladý muž ve fraku, natáhnutá ruka vpřed, trup natočený. Vedle něj žena v šatech s širokou sukní, zakloněná, jako by každou chvíli spadla ale jeho dlaň ji pevně držela. Parkety pod nimi se leskly.
Podíval jsem se na muže ve vozíku. Díval se přímo na mě. Ne na moje ruce, ne na cedulku se jménem ale zkrátka do očí.
Jste pan Martin Novák? zeptal se. Hlas měl hluboký, s nachrapělostí, každé slovo vyslovoval s pauzou, jako by stavěl slova do řady.
Ano. Jsem váš nový fyzioterapeut.
Nový, zopakoval. Trochu zvedl pravou ruku. Dlouhé prsty, s klouby zvětšenými artrózou, vykreslily ladný oblouk. Posaďte se, pane Nováku. Slyšel jsem, že jste přísný. To je dobře.
Položil jsem tašku na zem a posadil se ke stolku vedle postele. Na něm ležel předmět, který jsem znal jen z filmů. Dřevěné tělo, měděné kyvadlo, číselník.
To je metronom? zeptal jsem se.
Wittner, rok 1962, německý, odpověděl Miroslav. Daroval mi ho můj učitel, když jsem vyhrál první krajskou taneční soutěž.
Nevysvětlil, jaká soutěž. Ale fotografie to řekla za něj.
Začal jsem standardní vyšetření. Horní končetiny pohyblivost částečně zachována, rozsah menší. Dlaně jemná motorika relativně slušná. Dolní končetiny žádný pohyb. Ochrnutí po cévní příhodě před rokem mu vzalo nohy rychle a definitivně.
Budeme cvičit ruce a ramenní pletenec, povídám. Třikrát týdně. Pondělí, středa, pátek.
A tančit? řekl to tak samozřejmě, jako by šlo o šálek kávy.
Zvedl jsem oči od karty.
Prosím?
Nic, zavrtěl hlavou. To by bylo předčasné. Nejprve mi ukažte, co umíte jako odborník. Pak si o tom popovídáme.
Usmál se. Jen ústy, bez zubů. Ale jeho oči se změnily. Objevilo se v nich něco, co jsem u klientů nikdy neviděl. Ne naděje. Ne prosba. Spíš klidná rozvaha.
Na cestě zpátky do sesterny jsem se zastavil u rozpisu. Napsal jsem: “Zelenka M. Po, St, Pá, 10:00”. A poprvé za tři roky jsem si to jméno zapamatoval napoprvé.
***
Za týden už jsem o něm věděl dost.
Miroslav Zelenka. Mistr ČSSR ve společenských tancích z roku 1970. Tehdy mu bylo dvacet pět právě ten den na fotografii. Tančil do roku 1995, než jeho koleno nevydrželo. Pak učil. Pak šel do důchodu. Pak mu zemřela manželka. Pak se dcera odstěhovala do Kanady. A pak domov důchodců.
Dva roky tu žil. První rok ještě chodil. Druhý už ne.
Dcera volala jednou měsíčně. Vzal telefon, mluvil klidně, bez výčitek. Pak položil sluchátko a dvacet minut jen hleděl z okna. To mi řekla paní Marta Brožová, když jsem si šel pro knihu záznamů. Pracuje tu třicet let, ví o každém všechno jméno, osud, zvyky.
Zelenka není jako ostatní, řekla, aniž zvedla oči. Nehádá se, nestěžuje si, nic navíc nežádá. A nesmířil se. To je rozdíl. Jiní se smíří. On čeká.
Nezeptal jsem se, na co.
Na cvičeních dělal přesně to, co jsem řekl. Nikdy nepoprosil o pauzu. Nikdy si nestěžoval. Ale při protahování prstů jeho ruce začaly najednou tančit samy. Ne chaoticky. Rytmicky. Po obloucích, nahoru a dolů jako by si pamatovaly něco, na co tělo už dávno zapomnělo.
Ve středu jsem pustil z mobilu hudbu potřeboval jsem vyplnit kartu. Hrál valčík. Netušil jsem, jestli je to Smetana, nebo Strauss.
Miroslav se zastavil. Jeho pravá ruka vystoupala.
Ne škubla sebou, ne napjala. Vznesla se ladně, jako křídlo. Prsty se rozevřely, dlaň vpřed. A začal vést. Neviditelnou partnerku. Rukama. V sedě na vozíku, bez jediného pohybu nohy.
Přestal jsem psát.
Bylo to krásné. Opravdu. Ne “hezké na jeho věk” nebo “dojemné na nemocného”. Krásné. Jeho ruce věděly, co mají dělat. Šestapadesát let vedly ženy po parketu a i teď, v pokoji s výhledem na borovice, tancovaly.
Hudba skončila. Položil ruku. Podíval se na mě.
Nikdy jste netančil, řekl. Ne jako otázku. Jako konstatování.
Ne, přikývl jsem. Nebyla příležitost.
Nebyla příležitost, zamumlal po mně, jako to dělal vždy. Nebo nebylo, kdo by naučil?
Pomlčel jsem. On nečekal odpověď. Vyprávěl dál.
Bylo mi čtrnáct, když mě máma vzala do kulturního domu. Nechtěl jsem tam. Kluci venku kopali do míče, já šel do sálu se zrcadly a parketem. Třikrát jsem utekl. Počtvrté mi řekl učitel: “Budeš vynikající, protože jsi tvrdohlavý.” A zůstal jsem. Ne kvůli tanci. Kvůli tvrdohlavosti.
Odmlčel se. Prsty pravé ruky opět opisovaly oblouk už jsem ten zvyk poznával.
Až potom jsem to miloval. Na začátku jen tvrdohlavost.
Valčíku rozhodují první tři vteřiny. Partner položí ruku na lopatku a vy víte, zda to umí, nebo ne. Pokud ano, tělo povolí. Pokud ne, brání se. Vy celý život bojujete, pane Nováku. Vidím to na ramenech.
Moje ramena. Trochu zvednutá, trochu předkloněná. Od dětství. Otec pil, máma odešla, když mi bylo šest. Pořád jsem čekal ránu. Ne fyzickou. Prostě nějakou. A ramena se šponovala sama.
Jsem fyzioterapeut, řekl jsem. Ne partnerka.
Zatím ano.
Další lekci, v pátek, jsem pracoval s jeho rameny krouživé pohyby, rozpažování, odpor. Dělal vše mlčky. Pak se zeptal:
Pane Nováku, bydlíte sám?
Neodpověděl jsem. Pokračoval jsem v cvičení. Pochopil.
Já také. Ale vím, jaké to bylo, když to bylo jinak. To pomáhá. Vám asi není co vzpomínat, co?
Zastavil jsem pohyb. Podíval se na něj.
Pane Zelenko, nejsme tady na povídání.
Ovšem. Jsme tu pro ramenní pletenec.
A přesto požádal.
Přímo. Bez okolků.
Zatančete si se mnou, pane Nováku. Aspoň jednou. Vedu rukama. Nohy vaše.
Položil jsem ručník na kraj postele.
Pane Zelenko, to přece není možné.
Proč?
Já neumím tančit. Nikdy jsem to nedělal. Ani kroužek, ani trénink, ani školní diskotéka. Nikdy jsem neměl čas.
Přikývl.
Já to vím. Právě proto vás žádám.
Navíc to by byl prohřešek. Nemůžu vás zvedat, riskovat úraz.
Nebudete mě zvedat. Sedím. Vy stojíte vedle. Vezmu vás za ruku a ukážu, kam postavit nohy. Tři minuty.
Ne, řekl jsem. Omlouvám se.
Nenaléhal. Nezlobil se. Jen pohlédl na tu fotografii a řekl:
Promyslete to. Počkám.
***
V pondělí jsem přišel dřív než obvykle. Před Miroslavem jsem měl pauzu, seděl jsem v sesterně, pil čaj z kelímku. Paní Marta Brožová vrchní sestra, třicet let tady přišla pro knihu.
Chodí zvláštně. Špičky ven, silný krok třicet let v chodbách změní chůzi. Nejsem její kamarád. Ale respektujeme se. Ona mě, protože nechodím pozdě. Já ji, protože nikdy nelže.
Cvičíte se Zelenkou? zeptala se, aniž zvedla oči.
Ano. Od března.
O něco vás žádal?
Odložil jsem kelímek.
O tanec.
Zavřela knihu. Podívala se na mě.
Dlouho nebude, Martine. Měsíc, dva. Srdce nemůže dál. Kardiolog tu byl ve čtvrtek.
Zmáčkl jsem kelímek, křupl.
Ví to?
Věděl to dřív než lékař. Takoví to poznají. Nežádá prášky. Chce tanec. Chápete ten rozdíl?
Chápal jsem. A bylo mi zle.
Já neumím, paní Brožová. Nevím jak. Zklamu ho.
Posadila se naproti. Položila knihu na stůl.
Jsem tu dýl, než vy žijete, Martine. Viděla jsem už ledacos. Když lidé odcházejí, chtějí různě jedni kněze, druzí zavolat dceru, někdo otevřít okno k borovicím. Zelenka chce tanec. Nejde mu o sebe vám to dává. Aby jste si to zapamatoval.
Nechápal jsem. Tehdy ne.
On učil padesát let ženy, co netančily nikdy. Vám stačí nepřekážet.
Vzala knihu a odešla. Já jen sledoval ten pomačkaný kelímek v ruce. Dlaň suchá a zarudlá od desinfekce i od života.
Miroslav řekl: “Promyslete to. Počkám.”
Ale už neměl na co čekat.
Večer jsem zašel do jeho pokoje, aniž bych byl ve službě. V civilu džíny, svetr, tenisky. Bez rukavic.
Seděl ve vozíku u okna. Borovice za sklem potemněly. Metronom na stolku. Fotografie na zdi.
Pane Zelenko.
Otočil hlavu.
Budu se učit, řekl jsem. Potřebuju týden. A vy mi slíbíte: když nezvládnu, nebudete to brát těžce.
Vezmu, odpověděl klidně. Ale budu mlčet. Platí?
Natáhl pravou ruku dlouhé prsty a zůstala mezi námi ve vzduchu. Nepodal mi ji na potřesení. Dlaň vzhůru. Jako pozvání. Jako domluva.
Jemně jsem se dotkl jeho dlaně konečky prstů. Na vteřinu. Stačilo to.
Neusmál jsem se. Ale ramena mi klesla.
Platí.
Popojel ke stolku. Natáhl metronom. Natočil pružinu. Měděná destička se rozhoupla.
Tik. Tik. Tik.
Raz-dva-tři. Raz-dva-tři. Počítejte se mnou.
Počítal jsem. Uprostřed pokoje, v teniskách, bez hudby. Jen čísla a tikání.
Záda rovně, řekl. Brada výš.
Narovnal jsem se a zvedl bradu.
Tak. Pamatujte: valčík nezačíná od nohou. Ale od páteře. Když jsou záda správně, nohy si cestu najdou.
Natáhl pravou ruku. Dlaň vzhůru jako pozvání.
Položte svoji levou ruku na mou. Jen lehce. Nedržet, nemačkat. Jen položit.
Uděl jsem to. Jeho dlaň byla teplá. Prsty, ty dlouhé s artrózou, sevřely moji ruku. A cítil jsem, jak začíná pohyb vpravo.
Krok pravou nohou vpravo. Malý jen půl chodidla.
Udělal jsem.
Levou přisunout.
Přisunul jsem.
Krok levou dozadu.
Couvl jsem. Nešikovně, moc velký krok.
Kratší. Valčík není pochod. Kroky malé. Nechodíte, klouzáte.
Začali jsme znovu. Tik. Tik. Tik. Jeho ruka vedla tu mou. Netahala, netlačila. VEDLA. Trochu vpravo krok vpravo. Trochu vzad krok zpět. Trochu do kruhu otočka.
Šlapal jsem si na nohy. Motal se. Počítal nahlas a i tak jsem se pletl.
Neztratil trpělivost.
Myslíte nohama, řekl za deset minut. Přestaňte. Myslete rukou. Moje ruka ví, kam máte jít. Důvěřujte jí.
Důvěřujte.
Neuměl jsem důvěřovat. Třicet čtyři let jsem žil tak, aby nebylo nutné někomu věřit. Práce. Podnájem v okrajové části Prahy. Čtyřicet minut vlakem. Na stěnách žádné fotky, na lednici žádné magnetky. Nikdo, kdo by mohl zklamat. Nikdo, komu by se dovolilo vést.
Ale ruka Miroslava čekala. Teplá. S dlouhými prsty. S pamětí šestapadesáti let parketu.
Zavřel jsem oči. A přestal počítat.
Krok. Další krok. Otočka. Jeho prsty lehce sevřely znamenalo to zastavit. Mírně stáhl doleva znamenalo doleva. Nemyslel jsem na to. Neříkal si: “pravá, levá”. Prostě jsem šel za jeho rukou.
Tak, řekl tiše. Takhle.
Otevřel jsem oči. Vyšli jsme celý kruh. Stál jsem na stejném místě, kde jsem začal.
Pro dnešek stačí, řekl Miroslav. A pustil mou ruku. Zítra znovu. A pozítří. Za týden jste připravený.
Přikývl jsem. Zasekl se mi hlas v krku, měl jsem strach, že se mi zlomí.
Díky.
To já děkuju, odpověděl. Za nohy.
***
Cvičili jsme každý večer. Po směně jsem se převlékl v šatně a šel k němu. Čekal u okna. Metronom na stolku, měděná destička už kývala natáhl si ho předem.
V úterý mě učil počítat na tři.
Raz je silná doba. Dva, tři slabé. Raz dáváte nohu. Dva, tři přisunete. Nikdy opačně.
Ve středu otočky. Spletl jsem to u třetí a málem se srazil se stolkem. Miroslav se zasmál. Poprvé za celou dobu. Nakřáplý krátký smích.
Stolek je špatná partnerka, řekl. Nevede.
A vysvětlil:
Otočka ve valčíku nehlava vede. Tělo. Hlava zůstává, tělo je už dál. Pak hlava dožene. Jako v životě. Rozhodnutí padlo, ale vy o tom ještě přemýšlíte.
Ve čtvrtek pustil hudbu. Z mého mobilu stáhl jsem mu Strausse. “Na krásném modrém Dunaji”. Zavřel oči, obě ruce vzlétly. Levá níž, pravá výš, jako by objímal někoho neviditelného. Vedl. Já stál pár kroků a díval se.
Jeho tvář se změnila. Vyhladila se. Léta mizela. Ne všech jednaosmdesát ale všechny ty nejtěžší navrch. Byl zase na parketu. Mladý muž ve fraku, partnerka v náklonu, jeho dlaň ji drží.
Hudba dozněla. Otevřel oči. Sklopil ruce.
Sledujete mě, řekl. Ne výčitka. Konstatování.
Ano. Odmlčel jsem se. Tančíte nádherně.
Netančím. Vzpomínám. To je rozdíl. Tanec je pro dva. Když je člověk sám, je to jen paměť. Paměť je taky cenná. Ale tanec vždy dva.
Odmlčel se.
V sobotu zatančíme doopravdy. Ne tady. Ve vestibulu. Tam je parket.
Vestibul domova. Velká okna, podél zdí židle. Občas tam bývají malá vystoupení. Parket starý, tmavý, ale opravdový.
Můžou tam být i další, povídám.
Ať se dívají.
Skousl jsem rty.
Jste si jistý, že jsem připravený?
Ne, řekl upřímně. Ale vaše nohy ano. Hlava bude překážet celý život. To nezměníte.
V pátek jsem přišel podle harmonogramu. Normální pohybová terapie. Procvičení rukou, ohýbání, rozpažování. Všechno zvládl. Ale viděl jsem pravá ruka už nebyla jako před týdnem. Prsty se neotevíraly doširoka. Malíček se kroutil dovnitř.
Neřekl jsem nic.
Ani on ne.
Po skončení požádal:
Záda rovně, brada výš. Ukažte.
Narovnal jsem se. Brada výš. Ruce u těla.
Dlouho na mě hleděl. Pak pokývl.
Zítra. V pět. Vestibul.
Vyšel jsem z pokoje. Na chodbě postávala Marta Brožová. Neptala se. Jen stála a podle výrazu jsem věděl, že ví.
Zítra? potichu se zeptala.
Zítra.
Marta se otočila a šla po chodbě. Špičky ven, mohutný krok. U dveří se zastavila, aniž se ohlédla.
Parket ve vestibulu umyju. Aby to neklouzalo.
A zmizela.
V noci jsem nemohl usnout. Ležel v malém bytě na pražském sídlišti a koukal do stropu. Byt prázdný. Žádné věci, žádné stopy, žádný život. Tři roky už tu přežívám a ani jeden kout se nestal mým. Ani jedna polička nezná mou ruku. Žiju tak, abych mohl kdykoliv odejít beze stopy. Jako voda protekla a nic po ní nezůstalo.
Miroslav žil jinak. Zanechal stopy. Na každé ženě, kterou naučil tančit. Na každém žákovi. Na fotce, kde mladý muž ve fraku vede partnerku. Jeho ruce si to pamatují a předávají dál.
Otočil jsem se na bok. Dlaně na polštáři. Široké, s krátkými nehty. Ruce, co cvičí, natahují, podpírají. Ale nevedou. Nepozvou. Nepodrží druhého, aby se mohl zhouplnout dozadu a nespadl.
Zítra budu jeho nohama. A jeho ruce mě povedou tam, kam bych já nikdy sám nešel.
Vzpomněl jsem si na Marty slova: “Neprosí za sebe za vás. Aby jste si to nesl.” Teď to chápu. Nechtěl tančit naposled. Chtěl, abych já tančil poprvé.
Opravdově mě to děsilo.
***
Sobota. Pět hodin. Vestibul.
Došel jsem už po jedné. Nemohl se dočkat. Směna se vlekla. Klienti, záznamy, cvičení jako vždy, ale uvnitř mi běžel metronom. Raz-dva-tři. Raz-dva-tři.
Čtvrt na pět jsem se převlékl. Sukně nemám, ale vytáhl jsem kalhoty do tanečních, tmavě modré, jediné v šatníku. Obul jsem boty s měkkou podrážkou. Učesal vlasy.
Vestibul prázdný. Marta to zařídila dřív ukončila kolečko, seniory přesunula do jídelny. Parket se leskl. Někdo ho vytřel. Velká okna na borovice, březnové šedé nebe.
Přesně v pět se ozvaly kola v chodbě. Miroslav vjel sám. Vozík jel pravidelně. Na sobě bílou košili nikdy předtím jsem ho v košili neviděl, vždy svetr. Dnes bílé manžetové rukávy. Na klíně metronom.
Zastavil u stěny. Zadíval se na parket. Pak na mě.
Dobré kalhoty, prohlásil. Pro valčík jsou nejpohodlnější.
Přišel jsem blíž. Nohy se netřásly. Ruce ano, trochu.
Postavil metronom na stoličku. Natáhl pružinu. Měděná destička houpala.
Tik. Tik. Tik.
Postavte se vpravo ode mě. Obličejem k oknu.
Uděl jsem to.
Levou ruku na mou pravou. Jako jsme trénovali. Lehoučce.
Položil jsem ruku. Jeho prsty ji uchopily. Teplé, ale slabší než v pondělí. Poznal jsem to. A on poznal, že jsem to poznal.
Nesahejte mě lítostí, řekl. Jen tančete.
Pravou rukou zapnul mobil na područe. Zazněl Strauss. “Na krásném modrém Dunaji”. Úvod. Housle. Pauza před první dobou.
Raz.
Jeho ruka vedla mou vpravo. Udělal jsem krok. Pravou nohou. Malý, jak mě učil.
Dva, tři.
Levá přisunula. Pak krok zpět.
A šli jsme.
Jeho ruka kreslila trasu. Vpravo krok. Po kruhu otočka. Vpřed ustupuji. Zpět blížím se. Seděl na vozíku, horní polovina tančila. Ramena se houpala, trup otáčel, hlava se mírně klonila všechno, co dělal celé roky, tělo nezapomnělo. Byl jsem jeho nohama. Pokračováním. Jeho spodní polovinou, kterou vzala nemoc.
Parket klouzal pod botami. Nepočítal jsem. Nemyslel. Šel jsem za jeho rukou. Vpravo. Po oblouku. Kolem oken s borovicemi. Kolem židlí u stěn. Celým vestibulem a zpět.
Tři minuty.
Tři minuty, za které stálo šestapadesát let tréninku. Jeho tréninku. Já jen poslouchal. Jeho ruku. Jeho rytmus. Jeho život proudil skrze dlaň do mé dlaně, do nohou, do podlahy, do parketu.
Hudba dohrála. Jeho ruka se zastavila.
Stál jsem před ním. Kalhoty se mírně houpaly. Srdce bušilo. Ale ramena věčně zvednutá a napjatá ramena byla dole. Poprvé.
Díval se na mě. A já viděl v jeho očích ten samý výraz. Z té fotografie. Mladý muž, co ví, že je nejlepší na parketu. Že jeho ruce neudělají chybu. Že partnerka může jít vzad a on ji podrží.
Děkuji, řekl. To byl dobrý valčík.
Všechno jsem dělal špatně, řekl jsem. Hlas se mi třásl.
Ne. Udělal jste to jediné, co bylo třeba. Důvěřoval jste. Vše ostatní jsou maličkosti.
Pustil mou ruku. A řekl to, co si ponesu celý život.
Teď už umíte valčík, pane Nováku. To je můj odkaz. Když tančíte, tančí i část ze mě.
Stál jsem uprostřed vestibulu. Tik. Tik. Tik. Metronom odměřoval prázdné takty. Strauss byl ticho.
Vezměte si ho, kývl Miroslav na metronom. Bude užitečnější vám.
Ne, řekl jsem.
Pane Nováku. Vezměte ho.
Otočil vozík a zamířil ke dveřím. U dveří se otočil.
Záda rovně. Brada výš. To nezapomeňte.
A odjel.
Zůstal jsem sám. Parket. Okna. Borovice. Šedé březnové nebe. A měděná destička, co tikala, tikala, tikala.
Zvedl jsem metronom. Sevřel v náručí. Dřevěné tělo bylo teplé hřálo od jeho rukou.
Druhý den jsem se zašel podívat v obvyklý čas. Už měl na sobě svetr, jako vždycky. Bílou košili pověsil do skříně sám. Cvičili jsme podle plánu: ruce, prsty, odpor. O tanci ani slovo. Ani já. Jako by nic nebylo.
Ale viděl jsem byl daleko klidnější. Ne smutnější. Klidnější. Jako někdo, kdo udělal, co chtěl, a teď může v klidu pustit.
O víkendu jsem nespěchal domů. Zůstával v domově, vzal směnu za kolegu. Večer jsem šel kolem jeho pokoje. Dveře pootevřené. Seděl u okna, díval se na borovice. Ruce měl na opěrkách. Prsty se nehýbaly.
Metronom byl v mé tašce.
Dva týdny jsme ještě cvičili. Poslouchal mě. Do zápisů jsem si všímal, že pravá ruka slábne. Bylo to viditelné podle rozsahů. Čísla jsem mu neřekl. Ani se na ně neptal.
Ve středu povídá:
Pane Nováku. Děkuji, že mě nelitujete.
Nelituji, odpovídám.
Právě proto díky.
V dubnu Miroslav Zelenka tiše usnul a už se neprobudil. Marta Brožová mi volala v šest ráno. Hlas měla klidný za třicet let zvyk.
Zelenka odešel v noci. Ve spánku.
Položil jsem mobil, sedl si na postel a hodinu tam jen seděl. Neplakal jsem. Jen tak seděl. Za oknem se probouzela Praha auta hučela, někdo práskl dveřmi u vchodu. Obyčejné jarní ráno. Svět se nezměnil. Já ano.
V pondělí jsem zašel do jeho pokoje. Postel ustlaná. Stolek prázdný. Fotii si odvezla dcera přijela z Kanady, vyřídila vše za dva dny a odjela zpět. Marta Brožová vyprávěla, že v chodbě plakala, ale do pokoje šla už suchýma očima. Vzala rám s fotkou, album, bílou košili. Vozík nechala.
Na poličce v mém prázdném bytě stál metronom. Dřevěné tělo. Měděné kyvadlo. Wittner, rok 1962, Němec. Dar učitele za první taneční triumf.
Vstal jsem. Šel k poličce. Natočil pružinu.
Tik. Tik. Tik.
Záda rovně. Brada výš.
Raz-dva-tři.
Udělal jsem krok pravou nohou. Malý krok. Tak, jak mě to naučil. Levou přisunul. Krok zpět.
Můj byt prázdný, bez fotek a magnetek poprvé nebyl prázdný. Protože v něm tančili dva. Já nohama. On rukama. Těma jeho. Dlouhé prsty, ztvrdlé klouby, polokruh ve vzduchu.
Část z něj tančila se mnou.
A bude tančit vždycky.
