Poslední přání
Ne, domů už se nevrátím, povzdechl si těžce Jan, kroutící se bolestí. A Veroniku už taky nikdy neuvidím. A přitom jsem jí chtěl požádat o ruku! Nestihl jsem to Proč se mi tohle všechno děje?
Nebojte se tak, usmála se sestřička, když viděla, jak mladík přivezený záchrankou bledne víc než stěny na oddělení. Všechno dobře dopadne.
O tom pochybuju, zachrčel Jan.
Pak už jen tiše a s hrůzou sledoval, jak ho připravují na operaci.
*****
Jan nikdy neměl rád nemocnice.
Už od dětství je do nich vtáhl jen pod hrozbou a násilím pořád mu tam něco píchali, řezali, brali krev a nikdo se nikdy ani neomluvil za psychickou újmu.
Tak proč brečíš, Honziku? uculovala se máňa v bílém, zatímco mu brala krev z prstu. Ty už jsi přece velký kluk, za chvíli půjdeš do školy, a brečíš tu jak nějaká Anička. Nestydíš se?
Jan na ni skrze slzy koukal, zkoušel se vytrhnout, ale útěk z ordinace byl nemožný. Stud mu byl cizí, zato bolest a křivda velmi blízké.
Cestou z polikliniky domů mamince celé odpoledne sliboval, že už nikdy nikdy! do žádné nemocnice nepůjde.
Jo, nikdy. Radši umřu, než bych tam měl ještě někdy strčit nohu, prohlašoval nemilosrdně.
Honzo, copak to říkáš?, snažila se ho konejšit máma. Doktoři jsou tu od toho, abychom byli zdraví a žili co nejdéle. Není čeho se bát.
Jo jasně, popotáhl Honzík a koukal na prst, ze kterého mu vysáli půl života. Ať si léčí sami sebe, mě ať nechají být!
A nemusím snad ani zmiňovat, jak protestoval, když ho táhli ke zubaři na vytržení zubu. Řval tak, že ho bylo slyšet až na chodníku.
No, krásné vzpomínky, že?
Takže když byl Honza už dospělý, nemocnice a lékaře nemohl ani vystát a pokud to vůbec šlo, držel se od bílých plášťů na kilometry daleko.
Osud má ale škodolibý smysl pro humor. Jednoho krásného dne to Jan prostě neustál zradil ho slepák.
Bolestí se svíjel na zemi a Veronika, se kterou měli večer jít na večeři, neměla jinou možnost, než zavolat sanitku.
Nevolej nic, to přejde samo, snažil se ji Honza ještě ždímat.
Seš normální? Vždyť se nemůžeš ani pohnout! Vsadím se, že je to slepák. Já to měla, pamatuju si to stejné příznaky.
Tak se Honza, i když nechtěl, ocitl v městské nemocnici číslo 6 v Brně.
No, popisovat atmosféru nemocničních chodeb asi není třeba.
Představa, že budou jeho vnitřní svět kuchat někde v sále, ho poněkud rozesmutnila. Když zahlédl, jak kolem něj projíždí nosítka se zamlklými saniťáky a tím, co už má klid, naplnila ho beznaděj.
Už se domů nevrátím, funěl Jan v bolestech. A Veroniku už nikdy neuvidím. Přišel jsem o všechno!
Netrapte se tolik, mrkla sestřička. Operace je brnkačka a jste tady včas. Kdybyste se rozhodl přijít až zítra, mohlo být hůř.
A opravdu, operace jela jak na drátkách. Honza dostal uspávačku a když se probral, bylo po všem. První pozitivní nemocniční zážitek v životě! Připadalo mu to skoro jako zázrak.
Ráno se už budil napůl svěží, tu a tam ho vzbudili výměnou infuze, ale jinak chrápal jako dudek.
No a ráno…
…ráno už v posteli ležel s nějakým starším pánem, co vypadl jak výchovná reklama na důchodové spoření.
To mi ještě chybělo, zabručel Jan v duchu. Začne mi tu vykládat svůj životopis a já chci jen ticho
Nechtělo se mu mluvit. Všem napsal, že je OK, abych ho nerušili Veronice taky, a mobil šup pod polštář. S nadějí, že to uteče.
S Veronikou byli spolu už přes rok a právě včera jí chtěl požádat o ruku! Měl zamluvený stůl v restauraci, domluvené, že jim zahrají jejich píseň, a číšník měl přinést mističku s prstýnkem. Nevyšlo to…
Teď místo plánování svatby leží ve dvojlůžáku s nějakým strejdou.
Ten ho ovšem nechal být nevykládal, jen tiše mrmlal s mobilem přitisknutým k uchu, co chvíli naťukával číslo. Ale buď to nikdo nebral, nebo měl smůlu.
Telefon mu nakonec chcípnul hlady a šňůru pro dobíjení neměl… To už i Honzu přišlo trapné tvářit se, že ho nezajímá.
Po chvíli, kdy se starý pán rozbrečel s pohledem na zhaslý displej, sedl si Jan opatrně na kraj lůžka a zeptal se: Není něco špatně?
Nemůžu se dovolat synovi, povzdychl senior.
A ví, že jste v nemocnici? užasl Jan.
Ví, sestřička mu volala, když mě sem brali. Ale on se mnou prostě mluvit nechce. Jsme rozhádaní, už půl roku. Chtěl mě dát do domova a prodat dům, ale já nechtěl. Ne kvůli tomu domu.
Vyprávěl, jak skončil v nemocnici po slabém infarktu a čeká ho operace. Mám ji mít pozítří ráno, ale bojím se, že toho ani nedožiju.
Ale prosím vás! honem reagoval Jan. Doktoři jsou od toho, aby vás dali do kupy. Mě včera zbavili slepáku a žiju, ne?
Stařík se jen pousmál. Ale nijak dál nevysvětloval, proč je operace na srdci jiný šálek kávy než slepák.
Mám doma jen psa, povzdechl pak. Psy si pamatují všechno. Ten můj, Burák, je pořád na dvoře. Chtěl jsem syna poprosit, ať se o něj postará, když… No, kdybych už domů nešel. Nebo aspoň, aby ho dal někomu, kdo ho nezavře do klece. Sousedé ho určitě nevemou, už mají doma zoo. A syn? Ten aspoň ten dům nakonec bude mít, takže spravedlivý obchod. Ale on moje telefony nebere. Ani když mu volala sestra, nechtěl se mnou mluvit. To je můj syn…
Jan jen mlčel. Hlavou mu šrotovalo, proč někdo řeší místo srdce zrovna psa Ale po chvíli, co si vyslechl historii, jak Buráka našel den před svými narozeninami, změnil názor.
Stařík vykládal: Syn mi nepopřál k narozeninám, příbuzné všechny zakopal čas. Manželka je pět let pod drnem… Ale noc před narozeninami se mi zdálo, že přišla se psem na provázku. Usmívala se a ukazovala na něj. A druhý den v dešti, smutný pes uvázaný k zábradlí. Nikdo se k němu nehlásil. Dvě hodiny jsem čekal, že se někdo objeví. Až tma a déšť rozhodly vzal jsem ho domů. Možná bláznivé, ale řekl bych, že dárek od ona tam nahoře.
Všechno je možné, kývl Jan, který nechtěl dědu zklamat. Bylo mu prostě líto.
Burák je víc než pes, je to smysl života, uzavřel starý pán.
Tu noc nemohl Jan na psa a starého pána přestat myslet a měl sny, jak za Burákem pochoduje ulicemi.
Ráno ho probudilo děsivé chrčení spolunocležníka chytal se za srdce, ztěžka dýchal.
Zavolat doktora? vykřikl Honza a přiskočil k němu.
Počkej… nejdřív… zavolej synovi. Prosím. Číslo mám na papírku. Chci se rozloučit, jestli může přijet. A ať dá Buráka do dobrých rukou. Aspoň to…
Jan chvíli váhal, ale pak popadl mobil, opsal hrabopisem telefonní číslo a volal.
Dobrý den, jste pan Lukáš? Jsem kolega z nemocnice vašeho tatínka, pana Václava… eh…
Václav Dvořák, chraptěl děda.
pana Dvořáka, dořekl Jan. Je vám špatně přijedete? Je v šesté městské nemocnici, pokoj 314.
Po rozhovoru vyletěl Jan pro sestřičku. Naštěstí ji našel rychle, spala v křesle na chodbě s hlavou opřenou o monitor. Vysvětlil situaci a běžel zpátky.
Vydržte, Václave, syn slíbil, že přijede, a doktorka už je na cestě.
Srdce Václava Dvořáka to ale vzdalo ještě dřív, než přišel doktor. Před spaním v nemocniční dvojlůžkovém pokoji bývá obvykle větší klid.
Za dvacet minut už přišli dva pořádkoví sanitáři se známým pohřebním výrazem.
*****
Když Lukáš přišel druhý den, Jan mu oznámil, že jeho otec mu zemřel téměř v náruči.
Aspoň, že to byl fofr, utrousil Lukáš. Hlavně, že mu ten konec nekomplikoval život ostatním. Víte, jak to je, když člověk leží doma, rodina se o něj musí starat na to nemám čas. Práce, rodina Ještěže si to vyřídil takhle.
Jan dodal: Váš otec vás prosil, abyste udělal jednu věc postaral se o jeho psa, Buráka.
Psa? Toho, co si našel někde na ulici? Jenže, komu by byl? On kvůli té potvoře odmítl domov pro seniory! Tam by se měl dobře, tady… On nikdy neposlouchal. Teď dům opravím a prodám, jak jsem plánoval.
Jan na něj kouknul ostře: Byla to poslední prosba vašeho otce… Dům je teď váš, psa aspoň nenechte napospas.
Lukáš jen pokrčil rameny, sebral z nočního stolku starý mobil a odešel. Ani se nerozloučil.
Jan nemohl spát. Bylo mu dědy líto 77 let, a mohl tu být ještě klidně pár dalších. A hlavně, co ten pes?
Ten dům prodá, ale Burák skončí na ulici, dumal Jan. Mozná ho někdo nakrmí, možná ne…
Tu noc se mu zdálo, jak Václav Dvořák bloumá ulicemi a volá psa. Slzy mu tekly po tváři. Jestli někdy Honza naposledy plakal, bylo to dávno a teď se to vrátilo.
Doma byl stále zamyšlený, až si toho Veronika všimla.
Honzíku, všechno v pohodě?
Ale jo… jen přemýšlím. V nemocnici ležel se mnou jeden děda. Srdce měl špatné, operaci nestihl, a pes mu teď zůstal sám. Syn ten má jiné starosti dům prodá, psa pošle k šípku.
Veronika nelenila: To zjistíme. Pokud je na ulici, vezmeme si ho k sobě!
Fakt? Ty bys chtěla psa?
No jasně! Společné procházky paráda!
Jasný… ale já ani nevím, kde ten dům je.
To je nejmenší, adresu zjistíme u vrátné. A cestou koupíme nějakou dobrou kávu a čokoládu, kdyby bylo třeba.
A ono v českém zdravotnictví pozornost dělá divy. Slečna na recepci byla nejdřív neoblomná, ale po dobrotách a vysvětlení situace během pěti minut napsala adresu na papírek.
Za čtyřicet minut už Honza s Veronikou stáli před ošuntělým domem v Kloboukách u Brna. U plotu ale žádný pes.
Přistoupila sousedka: Hledáte někoho, mladí? Tady už nikdo nežije…
My víme, pan Dvořák zemřel. Hledáme jeho psa, Buráka.
Jo, ten tu pořád čekal, smutně ležel u branky a koukal na cestu. Když umřel, Burák celou noc vyl. Syn si psa všímal, jen že mu překáží nakonec ho někde vyhodil, prý ho dá jiným. Kdo ví, kde skončil… Mám ho na fotce, chcete vidět?
Na displeji byla malá, sympatická psí figurka zlatý jezevčík, který vzbuzoval chuť na mazlení.
A ten Lukáš vám neřekl, kam ho dal?
Jo, jasně. Říkal, že prý našel někoho ochotného, ale osobně bych mu nevěřila ani dobrý den… Je to podivín, zvířata nikdy neměl rád, člověk bez citu.
Poděkovali jí a smutně nasedli do auta. Měli vztek sami na sebe, že to neřešili dřív. Honza se ještě pokusil dovolat Lukášovi ale skončil v jeho černé listině. Zprávy blokovány.
Snad je Burák v pořádku, povzdechla si Veronika. Věděla, že naděje je malá. Ale lepší než nic…
Osud ale umí zamíchat kartami.
Díky zácpě sjeli z hlavního tahu, Veronika si vybrala objížďku. Po pár kilometrech zpomalila: Honzo, támhle u krajnice sedí pes není to Burák?
Vypadá jako z fotky. Zkusíme to.
K autu se blížili opatrně. Jan opatrně zavolal: Buráku! Buráku!
Pes, co jim ukazoval záda, ostražitě otočil hlavu. Honza poznal toho správného pejska na první dobrou.
Jan si klekl vedle něj: Neboj se, Buráku, já znám Václava, tvého pána moc si přál, abychom tě vzali domů. Souhlasíš?
Psík byl chvíli nedůvěřivý, ale pak začal očichávat Honzovu ruku, kde ještě pořád cítil pach svého pána. Pes radostí zakňučel, strčil čenich Honzovi pod dlaň a rozplakal se… skoro byste tomu nevěřili, kdybyste to neviděli.
Veronika i Honza měli na krajíčku, když ho hladili. A Burák šťastně mával ocasem, jako by právě potkal někoho, kdo k němu opravdu patří.
Večer už vezli domů nového nejlepšího kamaráda. Honza i Veronika byli spokojení, že má ten správný konec přece jen nastat.
A Burák? Ten byl jednoduše šťastný, že je konečně zase tam, kde má být po boku lidí, kterým není jedno, že nějaký pes na světě vůbec je.
*****
To je teda synáček psa zařídil, zamračil se Honza doma. Měli by ho nechat zamést chodby v útulku!
Honzí, nech to být. Hlavní je, že Burák je s námi. Lukáš dostane, co si zaslouží, nebo ho to jednou dohoní. Ještě zjistí, že všechno dohání jednou každého.
Máš pravdu…, přikývl Honza a pohladil psa, který se rozvaloval na kanapi. Ve spánku šťastně mrskal packami a snad i usmíval. Honza měl pocit, že ví, ke komu běží…
Vyřiď pozdrav Václavovi, zabroukal v duchu a skoro po šesti letech z té zásuvky v kredenci vytáhl malou krabičku s prstýnkem.
Ten večer, trochu neplánovaně, nakonec požádal Veroniku o ruku. Ne v restauraci, bez orchestrálních fanfár, ale v obyváku, s Burákem u nohou. Protože čekat na zvláštní příležitost je zatraceně nejisté a lepší udělat to prostě tady a teď.
A Veronika samozřejmě odpověděla: Ano.
Taková je ta naše česká pohádka.
