POSLEDNÍ PAPRSKEM
Na vedoucí interního oddělení upínali oči úplně všichni. Muži po ní pokukovali se zájmem, ženy zas s trochou skryté závisti. Jí, štíhlé tmavovlásce s pronikavýma očima, slušel bílý plášť opravdu dokonale. Vlasy měla vždy sčesané do elegantního drdolu, naškrobená čepička ji dělala vyšší. Nebo možná za to mohly ty správně vysoké podpatky, těžko říct, ale kroky měla tiché a nikoho nerušila. Vypadala na pětačtyřicet, ale přesný věk v nemocnici vlastně nikdo neznal. Přísné a neústupné Simoně Dvořákové se vyhýbali i zaměstnanci, i pacienti.
Pánové, ať už z řad pacientů či kolegů, se ji snažili oslovit, pozvali na kávu, nosili bonboniéry i kytice. Ale po jednom jediném přísném pohledu se zarazili na místě a slova jim zamrzla na jazyku. Pomluv o ní kolovalo nespočet. Prý kdysi zažila velkou nešťastnou lásku, manžel zahynul buď v nějaké vzdálené misi, nebo na moři, dítě jí zemřelo Nikdo ale přesně nevěděl, co je pravda a co pouhá klepna.
Jedno však bylo jisté: Simona žila sama. K sobě si nikoho natolik nepustila, že by vzniklo přátelství. Ale těžko by o ní někdo mohl říct, že je zlá nebo protivná.
Ve skutečnosti bývala kdysi šíleně zamilovaná do Ivana Dvořáka, spolužáka a krasavce. Nemohla bez něho dýchat. Ale jemu drásala duši její obětavá, až nekonečně poctivá láska. Odejít nakonec bylo jednodušší zvolil jinou ženu.
Od té doby Simona do svého srdce nikoho nevpustila. Těžko říct, jestli stále milovala Ivana, nebo se spíš bála nového zklamání.
Jednou se zastavila u sesterny.
Věro, dejte mi prosím kartu Malého z pátého pokoje. Připravím mu propouštěcí zprávu na zítra. Vzala kartu těsně na hrudník a vrátila se do své kanceláře.
Chlap se dal dohromady. Teď už je to jen o jeho vůli a síle organismu, jak rychle se zase potkáme, pomyslela si, když vyplňovala v počítači rutinní propouštěcí formulář a klikala na výsledky vyšetření, laboratorních rozborů i pozorování
Do konce směny zbývalo půl hodiny. Simona vyšla, zamkla ordinaci a zůstala stát. Na konci chodby právě nějaká paní tiše telefonovala zády k oknu. K Simoně doléhaly jen útržky vět:
Ne, neumřel. Žije jak zvon. Nedělej scény. Řekla jsem mu No jak Myslíš, že mu to nedošlo? Večer to pořešíme Paní sklapla mobil a odcházela ke schodům, aniž by se rozhlédla.
Simona nakoukla do pátého pokoje. Jindy by kárala prázdné postele za odchod na cigáro, ale zaslechla hluboký povzdech a viděla, jak jeden z mužů, zády k oknu, nehnutě sedí.
Pane Malý, zítra začala, ale muži se ve tváři zračil bolestný výraz a ona větu nedokončila.
Stalo se vám něco? sedla si napůl na postel, aby nevypadala povýšeně. Je vám špatně? Bolí vás něco?
Nemůžu… Já Nemám kam jít, vykoktal ze sebe s obtížemi.
Jeho místečko už zabrala manželka. Přivedla si domů jiného. Sama mi to tak řekla: A je to. Od zítřka patřím jinému, navždy. A Sany, promiňte, letěl ze dveří, ozval se z kouta postarší pacient.
Je to pravda? zeptala se Simona skoro šeptem.
Tak proto chtěla u té chodby slyšet, že už je manžel mrtvý. Nedočkala se, prohlásila, že jeho místo vyměnila domyslela si Simona.
Ivan Malý, mohutný chlap přes padesát, se šednoucím sestřihem a skleněnýma očima, odvrátil hlavu k oknu a zatínal čelisti.
Simona se spontánně podívala ven. Byl konec dubna, na keřích v nemocniční zahradě nabíhaly první pupeny, které se užuž chystaly prasknout a pustit ven zelené lístky. Z šedivé oblohy se ale klidně mohly snést i vločky. Slunce se celý den neukázalo.
Opravdu nemáte kam jít? Ani přátelé? Děti? zeptala se tiše a laskavě.
Každý má svůj život. Na den dva by se místo našlo, ale dál? V mém věku člověka honí ostuda někam se vetřít. Přitom jsem věděl, že má jiného. Doufal jsem, že se to uklidní
Pane Malý, pár dní by vás nezachránilo, navíc potřebujeme lůžka pro další pacienty, Simona na chvíli zaváhala. Ale zatím vím o domku na venkově, asi osmdesát kilometrů od Brna. Silnice je dobrá, dům v pohodě, jen bude chtít trochu chlapských rukou. Dlouho tam nikdo nebydlel. Zítra ráno vám donesu klíče, vysvětlím cestu, rozhodla se prostě, a než stačil protestovat, odešla.
No teda! vydechl uznale soused z rohu. Tak přísná, a člověk v ní. Hlavně to neodmítej, Ivane. Pro takovou ženskou bys měl bejt vděčný.
Třešeň už odkvetla, vítr vystřídaly první teplejší dny. V neděli ráno Simona nasedla do své Škody a vyrazila prověřit svého svěřence.
Překvapilo ji, jak se domek proměnil. Zářivě namalované okenice, spravená střecha, nové schody na verandě místo starých rozpadajících se. Zastavila u vrat, vypnula motor. Na zápraží už stál Ivan Malý v triku, džínách a bos nebylo v něm ani památka po zdrceném nemocném muži. Ramena narovnaná, opálený obličej, ruce poprvé lehce osvalené. Působil odpočatě a spokojeně.
Dobrý den, přijela jsem na kontrolu. Nikdo vás tu nedře?
Není kdo by mě dřel. Tři babky v dědině jsou jen rády, že tu má někdo nového souseda. Chalupáři se o sebe stejně moc nestarají, odpověděl, pořád trochu vyvedený z míry.
Venku vám očividně svědčí. A práce?
Vlastně Už dlouho jen tak pro zábavu. Mávl rukou. Po armádě jsem vlastně neuměl nic jiného než řadit vojáky na dvoře. Dělal jsem chvíli v ochrance. Není nač si stěžovat, důchod slušný.
Tak ukázejte, jak jste se tu zaklimatizoval, konečně Simona práskla dveřmi auta a šla na zápraží.
Teda, já jsem blbec, Ivan si dal facku dlaňí. Jak jste mě zaskočila, jak malé děcko. Pojďte dál.
Simona vešla do světnice. Podlaha byla vysmýčená, na ní ležely staré, ale krásné tkané koberce. Slunce přes záclonky kreslilo po místnosti drobné vzory, v oknech pelargonie, staré hodiny si tlumeně tikaly.
Ty kytky mi dala paní Valentová ta, co žije na okraji vesnice. Chtěl jsem, aby to tu vypadalo veseleji, usmál se omluvně Ivan, když Simona spočinula pohledem na pelargonii.
A co to voní? usmála se Simoně poprvé tvář.
Uvařil jsem zelňačku v kamnech a k tomu brambory, dáte si? spěchal hned Ivan. Nejprve mi to vaření moc nešlo. V dědině jsem nikdy nebyl déle než na výletě. Paní odnaproti pomohly, naučily. Nejdřív to bylo spíš surové, nebo na troud, než se mi to povedlo.
Simoně se najednou rozlil po těle zvláštní klid, domácí teplo, vynořily se jí vzpomínky na dětství u babičky dům neviděla od smrti mámy. Pořád se nemohla rozhoupat, aby ho prodala. Vzpomínky, které v něm zůstaly, byly příliš silné.
Vzpomněla si, jak s maminkou každý konec léta nakládaly auto zavařeninami, okurkami, houbami a pak toho bylo na celou zimu dost. Ta doba už je dávno pryč.
Řekněte jak dlouho bych tu asi mohl být? přerušil její myšlenky Ivan. Prostě řekněte, až už budu překážet.
Zůstaňte, jak dlouho chcete. Skoro deset let jsem tu nebyla, nešlo to. Občas přijedu zkontrolovat, jestli vám nic nechybí, pokud vám to nebude vadit. Máte to tu jako za mámy teplé, útulné. Mne dům a země už k sobě netáhnou, odvrátila pohled, Ivan decentně mlčel.
Já vám přivezla ještě nákup. Málem bych zapomněla, vylítla Simona zpět k autu.
Ivan si teprve až teď uvědomil, jaká Simona opravdu je bez bílého pláště, v lehkých šatech, s pár prameny vlasů vykukujícími z jinak uvázaného drdolu. Připadala mu mladší, blíž. Zrak mu sklouzl na ruce poznamenané vesnickou prací připadal si najednou tak starý.
Simona odjela už za soumraku, v domě však zůstal nenápadný závan jejích parfémů. Vše, čeho se Ivan dotkl, vonělo Simonou. Něco, co dlouho nezažil, se v něm rozvibrovalo. Párkrát by nikdy řekl, že to ještě zažije Teď byl skoro vděčný svojí manželce, že odešla. Noc strávil polobdělý, klid neměl, myšlenky se mu točily jen kolem Simony.
O pár měsíců později přijela Simona znovu. Dovezla nejen nákup, ale i novou udici. Ivan se mezitím stihl pustit do rozpadlého plotu, a jak se pochlubil, občas za ním chodí i babičky z okolních vesnic, ženy, které potřebují pomoct s opravou něčeho okolo domu místo peněz mu dávají mléko, smetanu, vajíčka
Dům vypadal, jako by byl pyšný, že zase má svého pána.
V zimě vám přivezu nakládané okurky slíbil s úsměvem Ivan. Simoně padlo do oka, že shodil břicho, je opálený a spokojený, jen pod jeho pohledem byla vždy trochu rozpačitá.
Slunce pomalu zapadalo za les, poslední paprsky barvily vše do oranžova.
Hned jsem tu, vyskočil najednou Ivan a vyběhl ven.
Simona prošla domem, a když se už zpátky dlouho nevracel, šla ho hledat. Našla ho sedět u plaňkového plotu na hroudě, opřeného zády.
Ivane! rozběhla se k němu a sedla si k nohám.
Změřila mu pleskavý puls, běžela pro lékárničku, v půli si vzpomněla pro sklenici vody, běhala sem a tam v rozlétaných šatech kolem nohou. Injekci by to chtělo, pomyslela si, vrazila mu tabletu do pusy, podala vodu.
Za čtvrt hodiny se Ivan zvedl, Simona ho vzala do domu, posadila na postel.
Slunce mě dnes zřejmě zmohlo, usmál se provinile. Chtěl jsem vám nachystat okurky na cestu Zůstaň, řekl tiše a vmžiku přešel na ty.
Simona před ním stála a zvažovala, co odpovědět. Ivan položil čelo k jejímu břichu a povzdechl si.
Štěstí je zvláštní věc. Člověk ho vybízí, hledá, klepe na různé brány, a ono si někdy vybere okliku. Zvykneš si žít sám, bez strachu z dalšího zklamání. A najednou se tvoje cesta mimoděk setká s cestou někoho jiného a dál jdete společně.
A láska? Ta je taky proměnlivá. V mládí je vášnivá, v dospělosti domácká, klidná a tichá jako ten poslední paprsek zapadajícího slunce.
