POSLEDNÍ PAPRSK
Dnes jsem zase v práci zůstala trochu déle jako vedoucí interního oddělení mě to ani nepřekvapuje. Neustále tu někdo potřebuje moji pozornost. Muži po mně pokukují s tichým zájmem, ženy se na mě dívají s tou zvláštní směsí obdivu a závisti. Vysoká, černovlasá, v bílém plášti působím přísně, možná až nedostupně. Vlasy si vždy stáhnu do uzlu vzadu na hlavě a škrobený čepeček na hlavě mi přidává pár centimetrů do výšky. Podpatky nosím jen decentní jejich tlumené klapání nikoho neruší.
Ve skutečnosti už mi je pětačtyřicet, ale ve vinohradské nemocnici nikdo netuší, kolik mi přesně je. Jsem tu známá jako Dita Kučerová, rázná, přesná, neústupná. Respektují mě nejen kolegové, občas mají až trochu strach, a pacienti – ti si mě nevědomky často prohlížejí se směsicí obdivu a obavy.
Mužští pacienti i kolegové mě zvou na kávu, nosí mi čokolády nebo květiny. Ale když jim věnuju svůj upřený pohled, jakoby vrostli do podlahy a zapomněli, co chtěli říct. Okolo mého života se šíří spousta dohadů a drbů prý jsem ztratila dítě, někdo říká, že mi manžel zemřel při službě v armádě, jiný zas, že jsem prožila zlomené srdce a už nikdy nikoho nepustila blízko k sobě. Pravda, žiju sama. Nepřátel nemám, ale přátel také ne. V mém srdci zůstala stará láska z mládí, krásný Aleš Kučera spolužák z fakulty. Milovala jsem ho až nezdravě. Ale jeho unavila moje oddanost a brzy si našel jinou. Od té doby jsem raději opatrná.
Práce mi tenhle životní styl usnadňuje. Dnes dopoledne jsem postávala na sesterně a žádala:
Věro, podejte mi kartu Horáka z pátého pokoje. Připravím mu propouštěcí zprávu na zítra.”
Odešla jsem do kanceláře. Když jsem vyplňovala v počítači rutinní protokol, přemýšlela jsem: Další muž, co odchází v lepším stavu. Teď už je vše na něm.
Do konce směny zbývalo půl hodiny. Zamkla jsem kancelář a chodbou se rozlehl tlumený ženský hlas. Na jejím konci, otočená zády u okna, do telefonu tiše říkala:
Ne, nezemřel. Je živější než dřív. Neměj vztek. Řekla jsem mu Však víš. Domluvíme se večer.
Telefon schovala a šla bez jediného pohledu kamsi po chodbě.
Vešla jsem do pátého pokoje. Kdybych viděla prázdné postele jindy, asi bych zmínila škodlivost kouření, ale dnes jsem spíš sledovala, jak se Horák pan Ivan Horák dívá melancholicky z okna.
Pane Horáku, zítra…” začala jsem.
Otočil se ke mně a v očích se mu leskly slzy.
Co se stalo? Sedla jsem si vedle něj, abych nevypadala, že ho soudím.
Nemůžete mě tu nechat ještě? Já… nemám kam jít.”
Z rohu pokoje se ozval hlas druhého staršího pána:
Žena si našla jiného. Ani se netají. Vyhodila ho a doslova řekla, že teď je věrná novému chlapovi. Viď, Horáku, tobě už doma místo nezůstalo.
Asi mi v očích cuklo. Najednou jsem pochopila, že telefonující žena na chodbě byla právě jeho manželka, která si už dopředu dělala prostor pro jiného.
Koukala jsem s Ivanem ven. Venku duben právě končil na větvích stromů v nemocničním parku rašily pupeny, mládí se dralo na svět, i když obloha zůstávala šedá a hrozila sněhem místo jarního slunce.
Opravdu nemáte kam jít? Děti? Přátelé? ptala jsem se účastně.
Mají svoje rodiny. Na pár dnů bych možná mohl, ale… v mém věku? Skončit po cizích gaučích? Radši bych byl sám.
Zvažovala jsem, co říct.
Takhle, pane Horáku. Na další dny tu postel potřebujeme pro nové pacienty. Ale víte, co? Mám chalupu asi osmdesát kilometrů za Prahou, ve vesnici u Kutné Hory. Dům je solidní, ale potřebuje trochu oprav a ženských i mužských rukou. Nikdo tam dlouho nebyl. Zítra ráno přinesu klíče a popíšu cestu.
Rázně jsem odešla dřív, než by stačil odmítnout.
Z rohu pokoje jsem slyšela pochvalný výdech spolubydlícího: Ta naše přísná paní primářka je nakonec pořádný člověk. Horáku, tvoje bývalá si tě nezaslouží.
Jaro se naplno rozjelo a než jsem se nadála, přešel duben, třešně odkvetly, po větru a dešti přišly sluníčkové dny. Jednu neděli jsem sedla do své starší Hondy a vyrazila na chalupu za Ivanem.
Byla jsem překvapená proměnou domu nové modré okenice, spravená střecha, na zápraží nová prkna místo rozbitých. Ivan mě vítal v džínsech, bosý, v tričku, tváře opálené, ruce šlachovité a svalnaté.
Dobrý den, kontrola z Prahy!” zavolala jsem žertem. Snad vás tu sousedé nezlobí?
Jenom tři staré babky jsou vděčné, že tady aspoň někdo je. Děti ne, sousedé ne, ti si hledí svého.
Opřela jsem se o auto, neodvažovala se přejít prah domu. Vypadáte zdravě, vesnický vzduch vám svědčí. A čím se vlastně živíte?
Pokrčil rameny. Pracoval jsem ve vojsku, pak už jsem jen objížděl jako nočák, dělal vrátného. Žádná kariéra. Důchod mám dobrý.
Tak co, pozvete mě dál? Zaváhal, a pak mi otevřel dveře chalupy.
U vchodu mě ovanula vůně dřeva a domácího tepla. Po zemi byly prostřeny babiččiny koberce, na okně dvě muškaty, nad tím okenní tkanina propouštěla měkké světlo. Na hodinách tiše tikal čas.
Tu muškátku mi dala paní Valentina z konce vesnice. Prý to tu bude vypadat útulněji.
Nadýchla jsem se. A co to voní?
Dělal jsem v kamnech zelňačku! Chcete ochutnat? Ivan se poprvé zasmál a přinesl talíř. Hned se rozpovídal, jak musel vše v kuchyni učit se od sousedek ze začátku spálil i brambory.
Zatoužila jsem zvednout ruce a protáhnout se takový měkký, hezky domácký pocit tam byl. Připomnělo mi to dětství u babičky, kam jsme po smrti mámy nemohla dlouho. Prodávat dům s tolika vzpomínkami jsem nedokázala. Když jsme jezdili zpět do Prahy, nakládali jsme do auta zavařeniny, okurky, houby. Celou zimu jsme z toho žili.
Vyrušil mě jeho hlas: A jak dlouho mě tu necháte bydlet? Nebojte se říct.
Žijte, jak potřebujete. Já tu nebyla snad deset let. Jen občas se přijedu podívat. Doma teď nemám čas, ani chuť se o dům starat. Vy to tu máte jako za mé mámy teplo, útulno, vůně. Já bych to neuměla.
Vyběhla jsem ven pro balík potravin, co jsem přivezla. Ivan při mém návratu pohledem spočinul na mně, jako bych nebyla ta přísná paní doktorka. V letních šatech jsem si připadala mladší, než jsem. Mé ruce, zvyklé na počítač, neuměly to, co Ivan se svýma mozolnatýma, a přece pohled jeho očí mě zneklidnil. Už dlouho se ke mně nikdo takhle nedíval.
Odjela jsem až za soumraku a ve vzduchu po mně zůstal slabý závan vůně mých parfémů. Ivan později přiznal, že nemohl tu noc spát, jak na mě myslel. Prý za to mohla bývalá manželka, vlastně je jí vděčný.
Za dva měsíce jsem přijela znovu, přivezla mu jídlo a novou udici. On mezitím postavil polorozpadlý plot, opravil nářadí sousedům a svým rukám i srdci tím vrátil radost. Hospodyňky mu platily” domácím mlékem, máslem, vajíčky.
Chalupa byla čistá a hrdě se vypínala, jako by si říkala: Podívejte, mám pána a je mi zase dobře.
Smáli jsme se, když sliboval, že v zimě budu mít domácí okurky. A já si všimla, že je celkově štíhlejší, zdravější, bez dřívějšího smutku.
Slunce už kreslilo dlouhé stíny za lesem, když Ivan náhle vstal a vyběhl ven. Prošla jsem se domem, teď už voněl jinak po něm, a ne po mé mámě.
Došla jsem k brance, kde Ivan seděl na zemi, opřený o plot.
Ivane! přikleknu k němu, změřím mu nepravidelný pulz, běžím k autu pro lékárničku. Cestou mě napadá, že by potřeboval injekci, ale zpět mu spěšně dávám pod jazyk pilulku a podávám vodu.
Za čtvrt hodiny už sedíme na posteli v domě. On se omluví, že se přehřál na slunci prý mi chtěl natrhat salátky na cestu.
A pak tiše řekne: Zůstaň dnes, prosím, a osloví mě poprvé tykáním.
Stála jsem před ním a nevěděla, co říct. Ivan se opřel hlavou o mé břicho a tiše vzdychl.
Štěstí je zvláštní věc. Čekáš ho, voláš, hledáš a pak už skoro vzdáš, zvyklá žít o samotě, protože už nechceš zažít zklamání znovu. A pak se tvoje cesta náhodou zkříží s někým druhým a oba jdou dál společně.
A láska? Ta má s věkem jiné barvy. Není už vášnivá nebo zoufalá jako v mládí. Je klidná, tichá, pokojná. Jemná jako poslední paprsek zapadajícího českého slunce.
