Poslední cestující v autobusu
Baterka byla malá, ne větší než ukazovák, zavěšená na pletené šňůrce. Nejprve jsem si jí ani nevšimla. Nejdřív jsem zahlédla člověka.
Březnová noc, linka číslo jedenáct, konečná zastávka Automobilka a zpět. Prázdný autobus, lampy za oknem, vůně nafty, gumy a trochu kávy z termosky. Už čtvrtým rokem jsem jezdila tuto linku. A čtvrtým rokem jsem měla noc radši než den.
V noci v autobuse skoro nikdo. Opilci vracející se z hospody na Žižkově vtrhli dovnitř, hlučeli, upouštěli láhve, a za pár zastávek byli pryč. Zdravotní sestry ze směny nasedly potichu, zavřely oči a spaly až ke své zastávce. Ochránci. Taxikáři, kterým odešla střeva. Všichni nastoupili, vystoupili a za den jsem si je nevybavila.
Ale tohohle toho jsem si zapamatovala.
Muž přes šedesát. Menší, zavalitý, v tmavé bundě s kapucí. Pravá noha o kousek dál než levá, jako by byl zvyklý chodit po nerovném povrchu. Vždy usedl na stejné místo třetí řada vpravo, u okna. Platil hotově, vždy přesně. Jel až na konečnou. A cestou zpět. Nevystupoval.
Poprvé jsem si ho všimla začátkem března. Nízko visící nebe, město za okny vypadalo šedé, i v noci. A on v tom šedém městě seděl žlutým bodem a otáčel v ruce cosi malého.
Začala jsem počítat. Pět nocí v řadě. Dvě noci nic. Zase pět. Podle rozpisu. Jako by jeho prací bylo jezdit v noci v autobusu.
Nespal, nečetl, nekoukal do mobilu. Nevytáhl sluchátka, nerozvinul noviny. Jen seděl, hleděl z okna a otáčel tím malým předmětem. Ve zpětném zrcátku jsem viděla matné světýlko, žluté, mihlo se a zhaslo. Jako světluška uvězněná v autobuse, neschopná najít východ.
Bylo mi čtyřicet čtyři. Na pětačtyřicet jsem ještě nedospěla, ale už jsem si zvykla, že se mě nikdo na věk neptá, prostě se podívají a udělají si obrázek. Velké dlaně, zhrublá kůže na polštářcích prstů z volantu, nehty ostříhané do rovného oblouku. Trochu shrbená záda doprava zvyk natahovat se ke dveřím a mačkat tlačítko. Profesní úchylka. I doma jsem se někdy přistihla, že pravé rameno mám níž než levé.
Dvanáct let sama. Syn Jirka už dospěl, dvaadvacet mu je, žije s přítelkyní na druhém konci Prahy. Volá v neděli, když si vzpomene. Nepřipomínám mu to. Ne že bych nechtěla ale protože když sama zavolám, odpoví: Mami, co se děje? V hlase spíš úzkost než radost. Znamená to: když volá matka = stalo se něco špatného. Znamená, že si už neumíme volat jen tak.
Bývalý manžel odešel, když bylo Jirkovi deset. Za Marcelou z účtárny. Odnesl si bundy z předsíně, konvici proč ji zrovna musel? Byt jsme rozdělili: jemu dvoupokojový, mně malý na Proseku, třetí patro. Tehdy jsem si řekla no a co. Přežiju. A pak jsem zjistila, že přežívat nemusím, protože mi bez něj není hůř. Jen tišeji. Ticho se táhlo dvanáct let.
Od té doby ve mně slovo láska vyvolávalo stejný pocit jako jednorožec. Krásné, ale neexistuje to. Kamarádky vyprávěly o svých chlapech přikývla jsem, usmála se. Romantické filmy jsem vypínala v polovině. Ne protože by to bolelo, spíš jsem nevěřila. Jako malé holky věří v Ježíška pak zahlédnou tátu s maskou a vědí: takhle to ve skutečnosti chodí.
Noční linka mi vyhovovala. V noci není potřeba se na cestující usmívat. Nemusím snášet babičky s taškami či školáky s batohy blokující uličku. Nemusím poslouchat, jak se někdo hádá po telefonu nebo hryže bagetu. V noci jen silnice a ticho. To ticho mi sedělo. Jako kabát na míru: netlačil, neplandalo.
Ale tento cestující ticho rušil. Ne zvukem. Svoji přítomností. Byl jako kamínek v botě maličkost, ale nedá se zapomenout.
Dva týdny jsem ho jen pozorovala. Zvykla jsem si na něj, stal se součástí linky. Parková nastupuje. Automobilka sedí pořád. Cestou zpět vystoupí na Parkové. Kývne mi, jako bychom se znali. Kývnu nazpět.
Každou noc to světýlko. Žluté, matné, v jeho rukou.
Stáňo, nemůže to být bezdomovec? ptala se před směnou Jarka v dispečinku.
Jarka už osmým rokem dělala dispečerku. Široká, zrzavé vlasy spletené v drdol tužkou. Znala všechny řidiče kdo se rozvádí, kdo pije, kdo nepije, ale začne. Věřila jsem jí.
Bezdomovci neplatí, řekla jsem. On platí. Každou noc. Mince. Přesně.
Možná blázen?
Tichý. Sedí, kouká z okna. Nikomu nevadí. Nebrouká si, nehoupe se. Normální chlap. Jen jezdí.
Jarka se zamyslela. Nalila mi čaj z termosky jako pokaždé s citronem a mátou.
Možná ho vyhnala ženská? nadhodila. Znáš to. Chlap se pohádá, ženská řve vypadni! a on jde do nočního autobusu, aby přečkal.
Každou noc? Měsíc v kuse? To není hádka, to je rozvod.
Jarka se uchechtla.
Víš, Stáňo, řekla. Láska je, když tě doma čekají s čajníkem. Všechno ostatní je fantazie. A noční autobusy.
Jen jsem se usmála. Mě s čajníkem nikdo nečekal. Doma na mě čekal kocour Franta zrzavý, tlustý, uražený. A to jen kvůli krmení.
Ale otázka ve mně zůstala. Kam ten člověk jezdí? Na konečnou a zpátky, pět nocí v týdnu, už měsíc. Proč? A vůbec kdo to dělá?
Možná nespavost. Možná staré zvyky dřív jezdil na noční, neumí přestat.
Znělo to logicky. Ale nebyla to pravda. Viděla jsem jeho oči ve zpětném zrcátku jasné, klidné, soustředěné. Věděl přesně, kam jede.
Rozhodla jsem se ho zeptat.
***
Nezeptala jsem se hned. Sbírala jsem odvahu tři dny. Je to směšné každý večer vezu toho člověka, ale bojím se vyslovit otázku. Jenže my si tady v Praze žijeme: vedle sebe, ne spolu. Nelez cizím do života, nevyptávej se, nevstupuj. Hranice. Čtyři roky jsem je dodržovala, šlo mi to snadno, protože cizí život mě nezajímal.
Tenhle cestující mě začal zajímat. A zlobila jsem se na sebe kvůli tomu.
Nastoupil jako vždy na Parkové, za dvacet minut jedna ráno. Vložil drobné do schránky. Prošel do třetí řady, u okna. Posadil se. Vytáhl zpod bundy něco na šňůrce a sevřel v dlani.
Jeli jsme mlčky. Za okny ubíhaly lampy, výlohy zavřených krámků, prázdné zastávky. Město vypadalo opuštěné, jako kulisa po divadle. Jen my dva herci, co nezmizeli.
Počkala jsem, až dojedeme na konečnou Automobilka. Tři minuty jsme stáli, jak je v rozpisu. Zhasla jsem světlo v kabině, nechala pohotovostní lampu. Zlaté šero. Vstala jsem, vyšla z kabiny.
Seděl na svém místě, bez pohnutí. V rukou ten předmět na šňůrce.
Promiňte, řekla jsem potichu, můžu se něco zeptat?
Zvedl hlavu. Hlas měl hluboký, s mírným chrapotem, jako by mu uváznul drobeček chleba v krku.
Ptejte se.
Jezdíte každou noc. Všimla jsem si. Už měsíc. A vždy až na konečnou a zpět. Kam takhle jezdíte?
Chvíli mlčel. Zadíval se mi do očí ne úzkostně, ne rozčileně. Jen zvažoval, jestli odpoví.
Nakonec tiše:
K manželce.
Nechápala jsem. Pohlédla jsem na čas jedna dvacet ráno.
K manželce? Teď?
Radka dělá na noční. V Automobilce, kontrolorka. Já jedu s ní. Teda ne s ní, ale kousek vedle. Autobus projíždí kolem fabriky zablikám jí do okna.
Zvedl ruku. V dlani se mu houpala malá baterka na šňůrce. Žluté světlo. Škrábaný povrch, plasty zbělené od dlouhého mačkání.
Tohle, řekl.
Posadila jsem se do sedadla naproti. Nohy mi hučely šest hodin za volantem je znát.
Vy tedy sednete každou noc do autobusu, jedete na konečnou, bliknete manželce do okna a jedete zpět?
Ano.
Každou noc?
Pět nocí. Má pět dní v práci, dva volna. Dva dny jsme doma, pět nocí jsem tady.
Mlčela jsem. On taky. Za oknem stála noční Automobilka třípatrová, stará cihelna z dob normalizace. Ometaná omítka, rezavé trubky podél zdi. Ale ve třetím patře svítila žlutá okna. Noční směna.
Proč? zamumlala jsem.
Podíval se na mě, jako bych se ptala, proč lidé dýchají.
Vy byste nejela?
Ne. Nejela. Můj bývalý nevstal ani z kuchyně, aby mi otevřel, když jsem se tahala s nákupem. Pamatuju jednou táhnu tři tašky z Alberta, dvě v ruce, jednu v zubech, protože hledám klíče. Zavolala jsem zvenku. Otevřel, kouknul a řekl: Proč ti to tak dlouho trvá? Nepomohl, jen se vrátil k televizi.
A tenhle jezdí noc co noc přes celé město, aby zamával baterkou manželce do okna.
Já jsem Jaromír, řekl. Jaromír Svoboda. Ale všichni mi říkají Mirek.
Stanislava, řekla jsem. Stáňa.
Přikývl a zadíval se na fabriku.
S Radkou jsme spolu pětadvacet let. Brali jsme se 2001, jí bylo třiatřicet, mně šestatřicet. Pozdě, já vím. Předtím jsme pokaždé narazili. Pracoval jsem jako zámečník, ona v kontrole, na stejném podniku. Tak jsme se poznali. Do důchodu jsem šel před čtyřmi lety kvůli těžké práci. Ona tam zůstala. Tři roky chodí na noční příplatek čtyřicet procent, spoříme na chatu. Šest arů v Dobřanech. Dům, plot, jabloně. Radka sní o jahodách.
Mluvil bez vlastního lítosti, bez pýchy. Prostě vyprávěl, jako by šlo o počasí.
První měsíc její noční jsem nespal. Ležel jsem a zíral do stropu: jak tam je? Tma, zima. Jde sama dvě stě metrů do fabriky. Co když uklouzne? Co když ji někdo obtěžuje? Zavolat nemůžu, v práci mají mobily ve skřínce.
Odmlčel se. Pohladil si koleno.
A pak jsem si řekl autobus přece jezdí. Jedenáctka. Kolem fabriky. Sednu si a projedu. Uvidí, že nejsem daleko. Ne osobně, ale nablízku.
A ona to zjistila?
Ne hned. Týden jsem jezdil, blikal do okna. Nechápala, co to je. Pak jsem jí doma řekl: Radko, blikám ti každý večer z autobusu. Zkus mrknout, když jedenáctka pojede kolem. Podívala se. Ráno mi volala: Mirku, vážně to byl ty s baterkou? Řekl jsem já. Rozplakala se. A řekla: Blikej.
V krku mě bodlo, jako by mi tam skočil drobek chleba. Hloupé přirovnání, ale jiné jsem nenašla.
A zpátky proč?
Kam bys šla v jednu ráno na konečné? Průmyslová zóna, plot, asfalt, lampy svítí každá druhá. Vrátím se domů, lehnu spát. V šest ráno vstanu čekám na ni.
Z práce? nechápala jsem.
Z práce. Dělám snídani. Ovesnou kaši s rozinkami má ráda. Čaj s mátou, co pěstuju na balkoně. Zima sušená, léto čerstvá.
Vzpomněla jsem si na Jarkinu konvici. Láska je, když na tebe doma čekají s čajníkem. Ale tohle bylo víc než konvice. Tady byla baterka, noční autobus a kaše v šest ráno. Tady bylo pětadvacet let a máta na balkoně. Chata, na kterou společně šetří.
Tři minuty uplynuly. Vrátila jsem se do kabiny, vyrazila. Jaromír seděl na svém místě. Baterka mu ležela v klíně.
Jela jsem zpátky prázdnou Prahou a přemýšlela. Dvanáct let žiju sama a nikdy jsem nikomu nezamrkala baterkou. A nikdo mi nezamrkal. Bývalý vzal konvici, mně zbyl kocour a noční linka. Ne, kocour. Franta. Ten na mě nečeká, jen na kapsičku.
Ale nedržela jsem zlost. Naopak mě napadlo tohle tedy existuje. Ne ve filmu, ne v knize v jedenáctce mezi Parkovou a Automobilkou. Živý chlap s ošoupanou baterkou jede nocí, aby jeho manželka koukla z okna a zahlédla světlo.
Na Parkové vystoupil. Kývnul mi, jak vždycky.
Pozorovala jsem, jak míří domů pomalý krok, mírně nakřivo, tmavá bunda. Obyčejný penzista. Ale zvláštní.
***
Další noc jsem schválně zpomalila u fabriky. Ne na zastávce, trochu dál, kde silnice vedla přímo pod okny třetího patra. Nedodržení grafikonu ale kdo to v noci kontroluje?
Jaromír vytáhl baterku. Třikrát krátce. Třikrát dlouze. Třikrát krátce. Rychle, přesně, jako by odpočítával takt. Prsty mu kmitaly jistě, zámečnický zvyk.
Koukala jsem do zpětného zrcátka. A pak dopředu na okně třetího patra na levé straně bliklo světlo. Slaboučké žluté. Také třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce.
Odpověděla mu.
Zatajila jsem dech. Seděla jsem v sedačce řidičky a zírala na dvě světýlka jedno v autobuse, druhé ve fabrice. Sto metrů noci mezi nimi. Cihlová zeď, sklo, březnový vzduch. Přesto si našly cestu.
Běžná baterka. Okno. Dva lidé, co si navzájem blikají přes sto metrů tmy. Ale hned mi bylo jasné, že tohle je něco opravdového. Ne televizní kýč, před kterým chce člověk přepnout. Opravdové. To, co lechtá v nose a ze stydlivosti byste to nejradši neviděli.
Na konečné jsem vystoupila z kabiny.
To je váš kód? zeptala jsem se.
Jaromír stál u dveří, baterku už měl v kapse.
Náš, řekl. Není to Morse. Prostě jsme si to vymysleli. Tři krátké srdce buší. Tři dlouhé objímám. Tři krátké pouštím. Radka se rozesmála, když jsem jí to ukázal. Řekla: Ty, Mirku, jsi romantik. Nejsem. Jen se mi po ní stýská. I když je jen za zdí. Zapamatovala si kód hned a teď každý večer ona mně, já jí.
Jak dlouho už takhle?
Rok. Každou noc. V zimě, v dešti. V lednu bylo mínus dvacet, pamatujete? Autobus měl zpoždění. Čekal jsem čtyřicet minut, nohy jsem necítil. Vytrval jsem. A zamrkal. Ona ráno říkala: Viděla jsem tě. Byl jsi o sedm minut později. Počítala jsem.
Rok. Pět nocí v týdnu. Přes dvě stě padesát jízd. Kvůli pár vteřinám světla v okně.
Kdysi bych řekla blázen. Fanatik. Nebo člověk, co neví co dělat. Teď jsem mlčela. Všechna slova mi vedle té baterky připadala nevýrazná.
Sedla jsem zpátky za volant. Vyjela. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak Jaromír sedí na svém místě, tvář klidná, spokojená. Každý večer stejný rituál a stačí mu to.
Dalších několik nocí jsem je pozorovala. Přemýšlela jsem není to bluf? Nenamlouvá si to? Není to setrvačnost, ne láska? Prázdné gesto?
Čtvrtou noc jsem zahlédla u třetího patra ženský siluet k oknu. Kaštanové vlasy spletené do copu. A baterku. Přesně jako on.
Ona čekala. Doopravdy. Každý večer vstala od stolu, šla k oknu a čekala na světlo.
Za týden se mi autobus porouchal. Kompresor, možná brzdy neřešila jsem, zavolala servis. Dispečerka mi přidělila náhradní Karosu. Malou, tvrdě houpající, topení jen pod volantem.
Jaromír přišel na zastávku jako vždy. Uviděl Karosu, na okamžik se zarazil, pak nastoupil. Sedl si dopředu, dál už byly díly a nářadí. Byl najednou těsně vedle mě.
Cesta v Karose byla nevlídná. Motor burácel, karoserie se třásla. Mirek držel baterku a koukal kupředu, jako by jel limuzínou.
Na konečné jsme šli protáhnout nohy. Stáli jsme u dveří, dubnová noc byla chladná až bělel dech. Nad fabrikou svítila žlutá okna v nejvyšším patře.
Blikal. Ona odpověděla. Jako vždy.
Jaromíre, řekla jsem pětadvacet let je celý život. Radka není unavená?
Nevypadal dotčeně. Zasmál se. Protřel si dlaně prsty zmrzlé.
Jasně že jsme unavení. Už nejsme mladí. Jí bude šedesát, mně je už přes. Bolí kolena, záda, zuby radši se neptejte. Ale tohle je jiné. Ne že by nebyla unavená prostě si zvykla.
Zvykla znamená omrzelo?
Ne. To znamená neumí bez toho žít. Kouření jsem se odnaučil trápil jsem se tři měsíce. Ale na Radku jsem si zvyknul a nechci se odnaučit. To je ten rozdíl. Jsou zvyky, co vás ničí. Jsou zvyky, co vás drží. Radka drží mě.
A vy ji?
Snad, řekl. Nevím jistě. Nikdy neřekne: Jsi moje opora. Řekne: Mirku, kup chleba. Nebo: Mirku, zavři okno. Ale hlas to prozradí. Když jsem blízko, dýchá klidněji. Když odejdu něco je jinak. Je napnutá. Jako by zvedla štít.
Mlčela jsem. Naslouchala. Nad hlavou hučela lampa jedna z mála ještě svítících v průmyslové čtvrti.
Láska není skákající srdce, řekl. Láska je, když srdce ví, kam jít. Bez hlavy. Noha jde sama. Každý večer sednu do autobusu a nepřemýšlím proč. Prostě nastoupím. Stejně jako dýchat. Zkuste nedýchat nejde to. Mně nejde nejet.
A co kdyby vám bylo zle? Nebo zrušili autobus?
Zavolám si taxi. Mám odložené dvě tisícovky v obálce za zrcátkem. Zruší autobus půjdu pěšky. Čtyři kilometry, jedna hodina. Už jsem to šel. V listopadu. Nepřijel autobus. Tak jsem šel. Ráno se Radka zeptala: Proč jsi kulhal? Nekulhal jsem. Jen byl unavený.
Zasmál se chraptivě. Přišlo mi, že ten člověk přesně ví, proč žije. Ne v nějakém velkolepém významu. V tom malém tam, kde je baterka, autobus a ovesná kaše. Tam, kde je důležité koupit chleba a zavřít okno. Záviděla jsem mu. Ne tu jeho ženu, ani jeho lásku jeho jistotu.
Celý život jsem si myslela, že láska je něco ohromného. Velké činy, velké slova na západě slunce. Tady to byl malý ošoupaný světýlko na šňůrce a tichý člověk v nočním autobuse. A to bylo víc než všechno, co jsem za čtyřicet čtyři let viděla.
Sedli jsme zpět, nastartovala jsem. Topení ohřálo čelní sklo. Jaromír skryl baterku pod bundu, dlaň na srdci viděla jsem to.
Jeli jsme mlčky. Na Parkové vystoupil, kývl. Dívala jsem se, jak jde, pravá noha dál, krok pravidelný, ruce v kapsách. Obyčejný důchodce. Ale zvláštní.
Doma jsem se svlékla, nakrmila Frantu, lehla. Vzala telefon. V kontaktech Jirka. Pohlédla na displej čtyři minuty před čtvrtou. Brzy. Ale číslo tam bylo, svítilo ve tmě, a já s mobilem v ruce usnula.
***
Zavolala jsem další den, po druhé. Jirka se divil.
Mami, co se děje?
Nic, jen tak volám.
Pauza. Slyšela jsem, jak přemýšlí: máma volá jen tak? Máma, která první nevolala půl roku?
Mami, jsi v pohodě?
V naprostém. A ty? A Tereza?
Dobrý. Pracujeme. Tereza taky. Co je?
Jirko, řekla jsem, dlouho jsem ti to neřekla. Jsi mi důležitý. To je vše. Jen abys to věděl.
Pauza. Dlouhá. Představila jsem si ho v kuchyni vždycky tam mluví do telefonu a neví, co udělat s druhou rukou.
I ty mně, mami.
Krátce. Drsně. Jako všichni chlapi u nás otec takový býval, děda taky. O citech se nemluvilo, jako by ústa někdo zalepil. Ale mně to stačilo. Usmála jsem se a položila.
Pak jsem šla do domácích potřeb za rohem. Vonělo to tam lepidlem, práškem a plastem. Našla jsem stojan s baterkami. Dvacet druhů obrovské i malé na klíče.
Vzala jsem si maličkou. Se žlutým světlem. Ne na šňůrku tu si upletu. Prodavačka v modré zástěře se zeptala:
Chcete baterky?
Chci, řekla jsem.
Doma jsem stiskla tlačítko. Žlutý kužel světla na strop. Franta seskočil ze stolu, zaběhl pod postel. Já světlo namířila na zeď. Malý, teplý kruh. Stejný, jaký jsem vídala z autobusu.
Zkusila jsem to. Třikrát krátce. Třikrát dlouze. Třikrát krátce. Na poprvé mi to nešlo prsty se mi motaly, tlačítko ztuha. Podruhé byly dlouhé moc dlouhé. Potřetí místo tří krátkých čtyři. Ale napočtvrté jsem to zvládla. Srdce buší. Objímám. Pouštím.
Nevím, komu blikat. Možná Jirkovi. Možná sobě. Možná jen tak do tmy, jako Jaromír, když Radka ještě nevěděla, že je to on. Týden blikal bez odpovědi. Prostě proto, že jinak by nemohl.
Baterka zapadla do kapsy. A mně bylo klidněji. Jako bych už taky znala ten kód. Ne cizí svůj.
Na směně mě čekala Jarka s čajem jako vždy citron a máta.
Co tvůj pasažér? Jezdí dál?
Jezdí, řekla jsem.
Už víš proč?
Už vím.
Tak povídej, nenapínej.
Jarko, řekla jsem, nemělas pravdu. Láska není, když tě doma čekají s konvicí. Láska je, když jezdíš každou noc přes celé město s baterkou. Rok. V mraze. Bez jediné stížnosti.
Jarka na mě koukala jako na blázna. Otevřela ústa, zavřela. Pak povídá:
Stáňo, ty ses do něj zamilovala?
Ne, usmála jsem se. Nezamilovala. Jen jsem to uviděla.
Nechápala. Nevysvětlovala jsem. Některé věci se nedají vyložit slovy. Musíte je zahlédnout ve dvě v noci, z okna nočního autobusu, když město spí a dva lidé na sebe v dálce blikají.
Noc. Linka. Po opravě mi vrátili starý autobus dobře známý, se specifickým zápachem nafty, gumy a kávy. Nastartovala jsem. Ručička otáčkoměru poskočila a motor zaburácel.
Na Parkové za dvacet minut jedna nastoupil Jaromír. Mince do schránky. Do třetí řady, u okna. Baterka v dlani. Všechno přesně jako každou noc.
Jela jsem prázdnými ulicemi. Semafory blikaly žlutě noční režim. Ani auto, ani chodce. Město spalo. My jeli.
Na Automobilce jsem zastavila. Kousek blíž ke třetímu patru.
Jaromír vytáhl baterku. Třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce.
Civěla jsem do okna. Jedna sekunda. Dvě. Tři.
Zamrkal matný světýlko ve třetím patře. Třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce.
Radka odpověděla.
Jaromír schoval baterku. Opřel se. Ve zpětném zrcátku jsem viděla usmíval se. A ve mně se něco pohnulo. Ne smutek, ne závist. Pocit, že jsem stála vedle něčeho skutečného.
Sáhla jsem do kapsy. Maličká baterka tam hřála od těla. Sevřela jsem ji v dlani.
Pak jsem ji vytáhla. Podívala jsem se na okno fabriky, kde už světlo zhaslo. Radka se vrátila ke své práci. Koukla jsem na temnou ulici před sebou. Na lampy, mokrý asfalt, dubnovou oblohu bez hvězd.
Stiskla jsem tlačítko.
Třikrát krátce. Třikrát dlouze. Třikrát krátce.
Žlutý paprsek se zlomil o čelní sklo a rozlil se po mokré silnici. Nikdo mi neodpověděl. Ale to nevadilo. Zamrkala jsem a bylo mi tepleji. Jako by tam někde přece někdo pohleděl. Někde. Někdo.
Ve zpětném zrcátku se na mě Jaromír podíval. Přikývl. Nic neřekl. Jen přikývl.
Schovala jsem baterku, zařadila zpátečku. Odvážela ho zpět domů, ke kaši, mátě na balkoně, k Radce, která přijede v šest ráno a řekne: Mirku, dneska jsi začal o dvě sekundy dřív.
V březnu jsem na lásku nevěřila. V dubnu jsem v kapse nosila baterku.
A každou noc, na Automobilce, jsem blikala do tmy. Třikrát krátce srdce buší. Třikrát dlouze objímám. Třikrát krátce pouštím.
Vůně nafty, gumy a trošku naděje.
