Chyba v systému
Markéto, jsi doma?
Tomáši, vždycky jsem doma v neděli ráno. Víš to přece.
Tak mi otevři.
Markéta stála přitisknutá k dveřím a dívala se do kukátka snad tři vteřiny. V předsíni paneláku stál její bratr Tomáš v rozepnuté bundě a u nohou měl dvě velké sportovní tašky. Výraz měl takový, jako by právě prohrál důležitou sázku. Za ním postávaly dvě postavy jedna vyšší, druhá menší. Markéta zavřela na chvíli oči, pak je znovu otevřela. Postavy tam byly pořád.
Otočila klíčkem v zámku.
Dobré ráno, prohodil Tomáš a usmál se tím dětským způsobem, který Markéta zná odjakživa. Úsměv člověka, který brzy něco poprosí.
Ne, odpověděla.
Ještě jsem nic neřekl.
Ale usmíváš se tak. Takže ne.
Mezi otcem a tetou se protláčel Petr. Šest let, rozježené vlasy, rozvázaná tkanička tahající se po čerstvě položené plovoucí podlaze. Vedle stála Lucie, držela v náručí plyšového králíčka bez ucha a zvědavě sledovala Markétu. Děti ve čtyřech letech neznají strach.
Markéta stočila pohled k podlaze. Světlý dub, povrch Nordik od SAPA podlahy, položený teprve před třemi měsíci podlahářem, na kterého čekala přes měsíc. Petrův tkaniček něco hnědého. Raději neřešila co.
Tak pojďte dál, ustoupila. Ale boty dolů hned.
Byt Markéty na osmém patře nového domu v pražských Letňanech byl místem, které považovala za své skutečné vítězství. Ne pozice v zaměstnání ani auto nebo účet v ČSOB. Ale právě byt. Sto čtyři metry čtvereční, třímetrové stropy, okna od podlahy ke stropu s výhledem do parku. Zařizovala ho dva roky, měnila lampy, scháněla závěsy, dokud nenašla tu správnou modrošedou, která navečer skoro splývá s modří vnějšího nebe. Sedačka z katalogu Jelínek široká, šedá, s vysokým opěradlem. Konferenční stolek z masivu s drobnou prasklinou, kterou prodavač popsal jako charakter dřeva Markéta jej chtěla vrátit, nakonec si ale zvykla. Žádné zbytečnosti. Všechno na svém místě. Kosmetika Dermacol seřazená podle výšky ve skříňce v koupelně, stále stejná barva ručníků, dřevěné ramínka ve skříni.
Tohle byl život, který budovala vědomě. Každý detail na svém místě. Skutečné městské ticho osmého patra jen ruch lednice Gorenje v kuchyni a občasný šum deště na parapetu.
Tomáš nechal tašky v předsíni. Děti si zout boty. Petr hned prstem přejel po bílé zdi.
Petře!
Co je?
Ruce.
Klouček zvedl dlaň, pak pohledem přejel mezi rukou, zdí a tetou.
Co s rukama?
Markéta se zhluboka nadechla. Naučili ji to na protistresovém semináři tři sekundy nádech, tři sekundy výdech.
Tomáši, mluv rychle.
Bratr přešel do kuchyně, usadil se na barovou židli a položil ruce na desku stolu gesto rezignace.
Jedeme s Janou na Šumavu, do penzionu. Na osm dní. Potřebujeme si promluvit. Opravdu promluvit, s dětmi to nejde.
Nemáte jiné možnosti?
Máma je v lázních do příštího pátku, to víš. Janini rodiče jsou na vesnici, všude karanténa kvůli nějakému viru, děti brát nesmíš. Markéto, prosím o jediné osm dní.
Osm dní, zopakovala.
Nebo devět. Vrátíme se příští neděli.
Z obýváku se ozval zvuk. Ne hlasitý, ale naprosto zřetelný. Něco spadlo na zem.
Lucie, nic nesahej! křikl Tomáš aniž by se otáčel, hlasem, který asi používá sto krát denně.
Tomáši, Markéta mluvila tiše, protože tichý hlas obvykle působí lépe než křik. Pracuji z domova. Ve středu mám důležitou online prezentaci pro klienty ze tří měst. Neumím to s dětmi. Nevím, co jedí, co jim říkat, jak je uspávat.
Snědí všechno kromě cibule. Petr nejí rajčata. Říkej jim cokoliv, nejsou vybíraví. Lucie usíná s králíkem, Petrovi přečti pohádku, má ji v tašce.
Tomáši…
Markéto… Bratr vzhlédl a ona v jeho očích uviděla cosi, co ji píchlo pod hrudní kostí. Ne lítost, něco jiného. Únavu, která se nezpochybňuje. Když teď nepojedeme, nevím, jak to skončí s rodinou. Prostě nevím.
Venku nad parkem plul mrak čistě bílý, klidný.
Osm dní, kývla nakonec.
Díky.
Neděkuj předčasně. Nezaručuji, že ti nezavolám za tři hodiny.
Budu na příjmu. Jana taky.
Tomáš odešel rychle. Příliš rychle, jako kdyby se bál, že by ho mohla zastavit. Dětem dal pusu na vlasy, řekl cosi ve stylu teta Markéta je největší borec, nechal na baru list s instrukcemi, psanými svým nesourodým rukopisem, a za čtvrt hodiny už za ním zaklaply dveře.
Markéta stála v předsíni.
Petr a Lucie ji sledovali.
Sledovala je.
Tak co, řekla.
Tak co, souhlasil Petr.
Máte hlad?
Já chci džus, pronesla Lucie.
Jaký?
Oranžový.
Pomerančový?
Ne. Oranžový. Takový, co je oranžový.
Markéta otevřela lednici. Tam dvě druhy minerálky, krabička krájené zeleniny, bílý jogurt Hollandia a načatá lahev bílého vína. Dětský džus samozřejmě chyběl. Markéta nikdy neměla důvod nějaký kupovat.
Zajdeme do Alberta, navrhla.
Jupí! zařval Petr až se ozvěna rozléhla třímetrovým stropem.
Markéta malinko zkřivila obličej.
Obchod byl hned v sousedním domě pět minut pěšky. Za těch pět minut Lucie čtyřikrát upustila ušatého králíka, Petr zmáčkl všechny knoflíky ve výtahu, včetně alarmu, a cestou Markétě vyprávěl sáhodlouhý příběh o chlapci z jejich školky, co umí plivat na dva metry. Dozvěděla se o něm víc, než kdy chtěla.
V obchodě koupila čtyři různé džusy, mléko, pečivo, jahodové jogurty, těstoviny, kuřecí karbanátky v krabičce, jablka, banány a sušenky s pestrým obalem. Ty Petr propašoval do košíku, když zrovna vybírala sýr. Nevracela je, i když minulý týden by něco takového neudělala.
První den byl relativně v klidu. Kromě toho, že Lucie vylila oranžový džus na konferenční stolek, a Petr při rozbíhání narazil ramenem do zárubně a pět minut řval. Markéta nevěděla, jak se mají děti utěšovat. Dala mu sklenici vody a řekla, že to přejde. Poradila by to dospělému a divila se, že to zafungovalo. Petr vypil vodu, naposledy popotáhl a šel si pustit pohádky na tabletu, který Tomáš přibalil.
Večer děti odmítaly spát v devět, v deset i půl jedenácté. V půl jedenácté přečetla Petrovi pohádku o medvědovi, co hledal maliny dokonce dvakrát, protože to chtěl znovu. Lucie už dávno spala na sedačce, objímajíc králíka. Markéta ji dvacet sekund pozorovala, pak ji zvedla a přenesla na rozkládací postel v hostinském pokoji. Děvčátko bylo lehké a teplé jako malá pec na uhlí. Ani se nevzbudila.
Markéta se vrátila do kuchyně, uvařila si bylinkový čaj v hrnku Tescoma a otevřela notebook. Do prezentace zbývaly tři dny. Dva slidy musela upravit a nacvičit úvod.
Seděla v kuchyni ve svém tichu a nemohla se soustředit.
Druhé ráno začalo v šest třicet sedm. Markéta si to zapamatovala přesně, protože tou vteřinou podívala na displej mobilu Samsung, když se z obýváku ozvala rána.
Petr vstal dřív než ostatní a postavil si pevnost z polštářů ze sedačky Jelínek. Všechny čtyři polštáře na podlaze, deka taky, sám Petr seděl uprostřed toho výtvoru a jedl sušenky, které objevil ve druhé poličce kuchyňské linky. Drobky byly všude.
Dobré ráno, pozdravil čile.
Dobré, procedila Markéta.
Umíš dělat lívance?
Palačinky?
Takové kulaté, s javorovým sirupem.
Nemám sirup.
Škoda.
Uvařila pohankovou kaši. Petr snědl bez řečí. Lucie vstala až v osm, proplížila se do kuchyně s rozcuchanými vlásky a králíkem, vyšplhala se na židli a řekla:
Já chci taky kaši jako Petr.
Markéta zamávala pochybám.
Potopa nastala v úterý ve dvě odpoledne.
Seděla u pracovního stolu a upravovala prezentaci. Děti dostaly povolení hrát si ve vaně pouštět papírové lodičky, které Petr udělal z účtenek, co našel v nočním stolku a slavnostně proměnil v loďstvo. Zdálo se to bezpečné. Děti v koupelně, voda pod kontrolou.
Za dvacet minut klid skončil.
Markéta nevycítila průšvih hned. Ještě dokončila slide, vstala, chtěla se napít až pak spatřila, že zpod dveří koupelny se po dlažbě šíří lesklé něco.
No nazdar, zamumlala už vědomá zpoždění.
Kohoutek naplno. Děti se zabraly, pak šly koukat na pohádky. Lodičky ucpaly odtok, průzkumný křižník zůstal zaklíněný. Voda tekla přes okraj minimálně deset minut.
Markéta zavřela kohoutek. Prohlédla si podlahu. Zavřela oči.
Za dvacet minut zazvonil zvonek. Právě sbírala vodu hadrem po dlaždicích a myslela přitom na to, že její vlněné bačkory Bačkorka Stil už asi nepůjdou zachránit.
Kdo je tam?
Soused zespoda. Sedmé patro.
Otevřela. Muž kolem čtyřicítky, vysoký, lehce rozcuchaný, v domácích džínách a tmavě modrém svetru. Klidný pohled. V ruce držel mobil, displejem k Markétě na něm fotka s flekem na stropě, co se rozlézal od lustru.
Jsem Ondřej. Byt sedmdesát dva.
Markéta. Osmdesát čtyři. Povzdechla si. Vím, co se stalo. Děti.
Jasně. Schoval mobil. Pomůžu?
Markéta čekala. Většina lidí by v tomto bodě začala vysvětlovat, že tohle ne, a že správce musí vědět, že to je na náhradu škody. Byla na to zvyklá bylo to částečně její práce.
Vy jste řekl pomůžu?
Podle zvuku máte vody ještě dost. Mám doma stavební fén a dobrou stěrku. Tedy, myslím mop se ždímáním.
Zpoza Markéty nakoukl Petr.
Ty jsi ten soused zespodu? zájem. Máš díky nám mokro?
Kvůli vám, souhlasil Ondřej, a Markéta ztuhla, ale neřekl to zle. Jen lehce naklonil hlavu: Plavaly dobře lodičky?
Skvěle! Petr nadšeně. Měl jsem letadlovou loď!
To už je něco.
Pojďte dál, vydechla Markéta. Držet ho na chodbě nemělo smysl.
Následující hodina byla rozmazaná. Ondřej přinesl mop a skutečně pracoval bez komentářů, systematicky, občas dal Petrovi hadr, což kluk vzal jako velkou čest. Lucie sledovala z prahu, objímajíc králíka, a sem tam ukázala: Tamhle to je ještě mokré. Vždy správně.
Co strop? ptala se Markéta když skončili.
Trochu. Bílá malba stejně už nedržela. Skvrna vyschne.
Zaplatím opravu.
Uvidíme. Pokrčil rameny a v jeho hlase to nebylo výhrůžné, spíš smířlivé. Dlouho s dětmi?
Druhý den.
Vaše?
Synovec a neteř. Moje ne, děti nemám.
Přikývl. Otočil se k Petrovi, který mezitím zkoušel všechna tlačítka na dálkovém ovladači.
Pochopil jsem. Tak jedna rada: do vany dejte speciální sítko. Prodává se v každé domácí prodejně. Kohoutek ne na plno.
Zapamatuji si.
Hodně štěstí. Vzal mop. Už mezi dveřmi se ještě otočil: Jsem na sedmém. Ozvěte se.
Proč jste takový v klidu? uteklo Markétě.
Ondřej se usmál.
Co bych měl dělat? Řvát? Strop se nezlepší.
Odešel. Markéta zavřela dveře a opřela se o ně. Za okny zapadalo slunce. Kuchyně žila Lucie loudila na Petrovi zbytek sušenek, Petr vzdoroval.
Markéta rozlomila sušenky na půl. Bez komentáře.
Obě děti na ni pohlédly se zvláštní vážností.
Středeční ráno: příprava prezentace. Děti v obýváku sledovaly večerníček na tabletu, na stole misky s jablky a krekry. Vše pod kontrolou.
Prezentace začala v jedenáct. Markéta seděla v pracovně notebook, sluchátka, sako přes tričko. Připojilo se sedm lidí z Ostravy, Brna a Plzně, manažer, dva partneři i regionální zástupce.
Prvních patnáct minut plynulo hladce. Provedla katalogem Jelínek, vysvětlila ceny, zodpověděla dotazy.
Šestnáctá minuta: dveře do pracovny se otevřou.
Teto Máří! Lucčin hlas zněl nejspíš až na sedmém patře i bez mikrofonu. Petr má mého králíka!
Lucie, pracuji, zašeptala silně.
On říká, že králík je škaredý!
Je ošklivý! ozvalo se z obýváku.
Omluvte mě vteřinu, řekla Markéta do kamery s úsměvem člověka, co vše zvládá.
Pozastavila vysílání, vyšla z pracovny. Petr držel králíka za druhé ucho, Lucie za tělo, tahali každý na svou stranu.
Pusťte králíka. OBA.
Poslechli. Králík spadl, Lucie jej přivila.
Petře, můžeš sledovat pohádku potichu?
Skončila.
Pusť si další.
Jakou?
Libovolnou co běží hned za ní.
Je tam reklama…
Zírali na sebe. Markéta došla k ovladači, našla dětský kanál, kde byly animované postavičky zvířat, a vrátila se do pracovny.
Dalších osm minut klid. Pak přišel Petr, tentokrát beze slov stál vedle stolu.
Markéta během prezentace po očku koukla.
Musím na záchod, oznámil zřetelně do kamery.
První se zasmál ostravský manažer. Za ním ostatní. Markéta zrudla; nezvyk, roky neměla proč.
Petře, znáš cestu.
Jen jsem chtěl říct.
Běž, prosím.
Vrátila se ke slideům. Prezentace už nebyla formální, ale osobnější jeden z pražských partnerů řekl, že má taky tři děti a že chápe. Regionálního zajímala kolekce Jelínek. Domluvili si další schůzku.
Zavřela notebook, chvíli jen seděla.
Uvnitř místo zlosti zvláštní klid.
Na kuchyňské lince udělala dětem chlebíčky se sýrem. Petr prohlásil, že dobré. Lucie snědla půlku, zbytek dala králíkovi.
Odpoledne opět zvonek.
Nesl jsem sítko do vany, ozval se Ondřej. Ukazoval malý sáček s gumovým sítkem.
To jste šel kvůli tomu do obchodu?
Stejně jsem potřeboval chleba.
Pojďte dál.
Sám netušil, že ho zve. Zavrtěl se v předsíni, Petr z obýváku: To je ten pán, co pomáhal!
Jo, to jsem.
Už máte sucho? Tedy strop?
Skoro. Za dva dny bude v pohodě.
To je dobře, Petr evidentně potěšen. Znáte Jengu? Táta ji přibalil.
Jistě.
Tak pojďte.
Ondřej skončil u konferenčního stolku Jelínek u věže ze dřeva, s Petrem na jedné a Lucií na druhé straně. Lucie neuměla Jengovat, ale držela králíka a hlasitě fandila. Ondřej přistupoval k věži vážně, s respektem.
Markéta dělala, že vaří ve skutečnosti jen pozorovala.
Pozor, Ondřej Petrovi, tahle krajná. Táhni zleva.
Jak to víš?
Každá věž má slabé místo. Jde o to najít ho.
Jako v životě?
Ondřej se zamyslel.
Podobně, řekl.
Večeřeli všichni spolu. Nevypadalo to jako plán, ale Ondřej pomohl usmažit karbanátky, ukrojil chleba rovně, protože Markétě to šlo křivě a on sám dělal líp.
Bydlíte tu dlouho?
Tři roky. Vy jste se stěhovala loni, viděl jsem vás tahat skříně.
Jste všímavý.
Spíš náhoda. Šel jsem do práce.
Kde děláte?
Projekce. Statik. Nuda profese.
Proč nuda?
Nikoho nezajímá, jestli je to pěkné jenom jestli to drží.
Ale to je snad důležitější.
Ondřej se usmál asi dosud takovou odpověď neslyšel.
Děti šly spát v devět, bez protestů. Ondřej dopil čaj, poděkoval a šel.
Dobrou noc.
Dobrou. A díky za všechno.
Chvíli na ni koukal.
Jde vám to, pokývl. Na poprvé.
Jak víte, že poprvé?
Už byste tolik nehlídala, aby něco nespadlo. Držíte pohádky jak křehkou vázu.
Opravdově se Markéta zasmála.
Čtvrtek a pátek proběhly jinak. Něco se posunulo. Markéta přestala lekat každého zvuku. Ranní rituál s kaší a džusem zdomácněl. Lucie si oblíbila kreslení u ní v pracovně, dostala blok z pracovní zásoby kreslila rodinu králíků, spoustu, každý měl jméno.
To je máma králík, Lucie a kreslí dál, to je táta. Ten malý je Kroužek.
Proč Kroužek?
Protože je kulatý.
Logické.
V pátek se znovu objevil Ondřej, přinesl deskovku Města světa, na okrajích odřenou, památka z dětství. Děti neznaly ani jedno z měst, ale hrály nadšeně.
Odkud ji máte?
Z dětství. Něco jsem si odvezl, kdo ví proč.
Dobře, že jste to udělal.
Seděli na zemi, protože ke stolku se nevešly. Lucie se opřela Markétě o bok, usnula při hře Markéta ji objala, sotva si všimla.
Ondřej všiml, ale nekomentoval.
Sobota v parku. Ondřejova idea, Markéta neprotestovala. Petr našel kaluž a šel skrz, i když Markéta napomínala. Boty šly do tašky, Petr šel v ponožkách, těm taky nevadila voda.
Nerozčiluje tě to?
Co?
Máš mokré boty.
Vysuší se.
Jsi jako Ondřej.
On je dobrý. Teto Máří, je on tvůj kamarád?
Soused.
To je totéž?
Ne.
Proč?
Neměla odpověď. Za ní Ondřej nesl Lucii a vysvětloval jí listí, ta pozorně poslouchala.
Neděle, Tomáš volá. Hlas je jiný, teplejší.
Jak se mají?
Živí. Petr prošel kaluží, Lucie nakreslila čtyřicet sedm králíků.
Tomáš se směje.
Zvládáš.
Docela jo. A vy?
Chvilka odmlky.
Mnohem líp. Díky.
Tak dobře. Jsem ráda za vás.
Druhý týden klidnější. Markéta už věděla, že Petr nesnáší rajčata, ale sní rajskou polévku, jen nevědět, z čeho je. Že Lucie před spaním chce pootevřené okno. Že v půl osmé oba unavení v tom případě už nehádala, prostě nabídla lehnutí. Malá, ale cenná poznání.
Ondřej chodil každý večer. Někdy donesl hru, jindy ne. Povídali si o práci, městě, knihách. Četli oba, jen Markéta dlouho neměla čas na nic než pracovní texty.
Co čtete teď?
Nic. Půl roku jen pracovní věci.
To se nepočítá.
Já vím.
Chcete, donesu něco?
Klidně.
Přinesl román Japonky, příběh ženy, která třídí po smrti matky její věci a zjistí, že ji vlastně neznala. Markéta četla večer, bylo to to nejlepší z celého dne.
Ve čtvrtek druhého týdne Petr poprosil, aby mu ukázala, kde pracuje.
No, svůj kancl.
Pracuju tady.
Znám. Ale ukaž.
Stál ve dveřích a díval se na notebook, haldu katalogů Jelínek, na malý kaktus na parapetu.
Jsi šťastná? vyklouzlo mu.
Jak myslíš?
No, v práci.
Asi ano. Mám ji ráda.
Táta říká, že práce má dělat štěstí. Jinak nemá cenu.
Chytrý táta.
Jo. Petr přemýšlí. Teto, proč žiješ sama?
Prostě se to tak stalo.
Nechtěla jsi někoho k sobě?
Byla jsem zvyklá. Bylo mi dobře.
Bylo?
Odmlčela se.
Bylo.
Poslední den přišel nečekaně rychle. Tomáš přijel ve jednu, s ním Jana, znatelně klidnější. Dlouze objala děti, Lucie se jí držela několik minut.
Markéto, ani nevím, jak poděkovat.
Nemusíte.
Byly hodné?
Jako všechny děti. To je v pořádku.
Janu to překvapilo.
Sbalení věcí trvalo hodinu. Lucie smutnila, když se loučila, Markéta ji objala a slíbila, že přijedou zas. Petr se rozloučil rukou, pak ji ještě rychle objal.
Dveře se zavřely.
Markéta stála v předsíni.
Lucčina modrá bundička už na háčku nebyla. Její vlastní kabát zůstal osaměle.
V bytě ticho.
V obýváku polštář zmuchlaný, kde Petr ráno seděl. Na zemi vedle stolku ležel obrázek, co Lucie zapomněla. Rodina králíků: máma, táta, Kroužek. Vedle, maličká postava se žlutými vlasy. Dětským písmem: teta Máří.
Markéta obrázek chvíli držela.
Šla do kuchyně, postavila konvici, nalila vodu z filtru Brita. Vytáhla oblíbený hrnek. Všechno na svém místě. Čisté, tiché. Tak, jak to dřív měla ráda.
Čekala na úlevu. Úleva, která po hlučných rodinných návštěvách vždy přicházela. Pocit návratu do sebe samé.
Nedošla.
Byl tu jen obrázek a ticho, které znělo jinak jako pauza mezi skladbami, kdy ještě nevíš, jestli je konec, nebo přijde něco nového.
Seděla u kuchyňského stolu, popíjela čaj a zírala do parku. Myslela na Petra, jak se ptal na štěstí. Na Lucii, která jí usínala v pátek v náručí na parketu. Na to, jak vypadala pracovna předtím a po dětech jakoby pohled na ni změnila.
Myslela na Ondřeje.
Na rovné krajíce chleba, na klid, který nebyl lhostejný, ale stabilní. Že chodil večer a nikdy nic nečekal. Prostě byl.
Za devět dní Markéta ani jednou nevzbudila se strachem z práce.
V šest večer se převlékla do tmavě modrého svetru, který jí slušel, vzala mobil. Odložila. Pak znovu popadla.
Nevolala sjela výtahem na sedmé, zazvonila na sedmdesát dvojku.
Ondřej otevřel za pár vteřin. Díval se pozorně, ne překvapeně.
Odsud už odjeli, řekla Markéta.
Slyšel jsem cosi nahoře.
Je tu teď ticho.
Asi jo.
Nechcete na čaj? Čaj už zchladl, udělám nový.
Neváhal.
Rád, usmál se.
Vyjeli nahoru. Markéta dala vařit vodu, on si sedl na barovou židli, kde začal vše Tomáš. Jiný člověk, jiný rozhovor.
Víte, dnes poprvé za devět dní nemám žádné povinnosti. Nevím, co s tím.
To je dobře, nebo špatně?
Nevím. Je to… nezvyklé.
Zvykněte si na nové nezvyklé.
Co je nové nezvyklé?
Dřív vám bylo zvláštní být sama, pak jste si zvykla. Teď je to zvláštní jinak.
Mluvíte, jako byste to znal.
Vážně kývl.
Byl jsem ženatý. Šest let. Teď tři roky sám.
Mrzí mě to.
Nemusí. Byli jsme dobří, ale ne pro sebe. Nejtěžší bylo ticho potom. Uvědomíte si, že ticho ve dvou a ticho sám je rozdíl.
Markéta se napila.
Vždy jsem si myslela, že ticho je svoboda. Že samota je volba.
Možná. Jen někdy se volba přehlédne.
Vy jste ji změnil?
Stále na tom pracuju. Pomáhají sousedovy děti a potopy.
Zasmála se upřímně.
Ondřeji…
Ano?
Zaváhala. Věděla, jak to stočit, změnit. Dělala to vždy. Jste mi sympatický. Chci, abyste to věděl.
Podíval se pozorně.
To je dobře, řekl vřele. Taky jste mi sympatická. Myslel jsem na to.
Dlouho?
Od chvíle, kdy jste se ptala, proč jsem klidný. Nikdo se neptal.
Divný důvod.
Mám divné důvody.
Dlouho si povídali, až do jedenácti večer. O práci, o vyhlídkách z různých pater, o dětech, co odešly a zůstaly ve vzpomínkách. Nikomu se nechtělo ukončit večer první.
Když odcházel, vzal Markétu za ruku, jen na sekundu.
Dobrou noc, Markéto.
Dobrou.
Opřela se o dveře tentokrát jinak. Ticho bylo jiné, teplé.
Šla do obýváku, zvedla Lucin obrázek a postavila ho na poličku vedle vázy. Rodina králíků a teta Máří se žlutými vlasy. Trochu křivě, ale poznatelně.
Uplynul rok.
Byt se změnil málo, ale znatelně pro pozorné. Ve spodní polici regálu řada dětských knih, jasné, pozůstalé po poslední návštěvě. Na parapetu tři nové květiny vedle kaktusu, jeden v květináči podivně zkřiveném podle všeho Lucčino dílo. Na věšáku v předsíni dvě bundy její tmavě modrá, vedle mužská šedá.
Na konferenčním stolku otevřený Ondřejův projekt s výkresy. Vedle hrnek s nedopitou kávou a kniha.
Markéta stála u okna, park dole už podzimní. To měla nejradši.
Bříško už bylo vidět, byť zatím malé. Pět měsíců. Zvykat si musela den po dni.
Dveře se otevřely.
Jsou na cestě, hlásil Ondřej z kuchyně. Tomáš psal, že už sedí v autě.
Tak jsou tu za půl hodiny.
Petr ti volal?
Třikrát. Jestli smí na tablet nebo raději jdeme ven.
Může oboje.
Řekla jsem to samé.
Ondřej dal vařit čaj. Otočil se.
Jak se cítíš?
Dobře. Jen nohy občas bolí. Ale dobře.
Sedni si, prosím.
Já ráda stojím.
Markéto.
Tak už. Sedla si na sedačku. Víš, myslela jsem dnes na to, že před rokem dneska v neděli odjeli. Stála jsem v kuchyni s konvicí a čekala, kdy mi bude lehko z ticha.
A bylo?
Nebylo.
Vzpomínám si, že jsi pak přišla.
Čekal jsi?
Asi spíš doufal.
Zvonek. Dlouze, dychtivě tak umí zvonit jen dítě.
To je Petr, pousmála se Markéta.
Určitě.
Běž otevřít, těžko se mi zvedá.
Ondřej šel.
Teto Máří, jsme tu! Půjdeme do parku? Už tam jsou listy? A roste ti bříško?
Petře, nech lidem aspoň vejít, napomínal Tomáš zezadu.
Už jsem tu.
Lucie tiše, jak bylo jejím zvykem, vplula, našla Markétu očima a objala ji. Bez slov, pevně. Pak se podívala vážně.
Teto Máří, je tu můj králík?
Je na poličce v hostinském pokoji.
Věděla jsem, že bude.
V předsíni bylo živo. Tomáš poplácal Ondřeje po zádech, Jana Markétě cosi špitla o cestě, Petr už zmizel v bytě. Něco s rachotem spadlo, naštěstí ne hlasitě. Pak se vynořil s pohádkou o medvědovi.
Ty jsi ji fakt schovala!
Samozřejmě.
Budeš ji číst našemu prckovi?
Budu.
Dobře. Spokojeně kývl, s tou upřímností, která se mu nezměnila za rok. Ondřeji, parku? Jsou listy?
Jsou.
Tak jdeme.
Nejdřív čaj, rozhodla Markéta. Pak park.
To vždycky říkáš.
A říkat budu.
Dobře, Petr bezelstně. Teto Máří, jsi teď šťastná?
Byt byl plný hlasů: smála se Jana, Lucie sháněla králíčka, čaj bublal v konvici, podzim za oknem, prcek v břiše už kopal.
Markéta se podívala na Petra.
Ano, odpověděla.
