Já a můj manžel jsme byli úplně v šoku! řekla padesátiletá Renata, hlas se jí třásl napětím. To, co udělal, ten mladík… On jí vlastně celý těhotenství nechal samotnou, není možné to nazvat pohádkou, chybí mi slova… Poslal ji na potrat, a pak ji vykázal z bytu, který společně pronajímali. Křičel všude, že to dítě není jeho prý zůstala těhotná kdoví s kým. Vysálo mi to všechny nervy, upřímně!
Chápu… nakonec, asi tři týdny před porodem, se najednou uklidnil, slyšela jsem, že volal Elišce, mluvil slušně, zajímal se o její zdraví, jak je malému, kdo to bude, kdy termín… Ale celý ten čas nepřišel ani jednou, nic nekoupil pro dítě, ani čepičku, ani jablko Ve čtvrtek jsme dostali vnuka! Zítra ji propouští z porodnice. Dcera a manžel mi řekli, že Daniel přijde je vyzvednout. Byla jsem jako omráčená! Po všem, co se stalo…
Tak možná… Možná se ten člověk opravdu mění? Má smysl mu dát šanci? Nevím, kam je chce vzít, já s tátou jsme naprosto proti. Jak jsem říkala, za celé těhotenství jsme od něj neviděli žádnou podporu. Kam je vůbec vezme? Eliška říká, že si pronajal garsonku Blbost, s novorozeným v nějakém penzionu, ani ne v Praze, ale někde, kde to nikdo nezná! Elišky táta řekl: když tenhle nešťastník přijde na návštěvu, my se otočíme a odcházíme a ona si může žít, jak chce…
Eliška je dcera Renaty a jejího manžela, má dvacet šest let. Pěkná, milovaná dcerka, jediné dítě v rodině. Před rokem a půl začala Eliška chodit s Danielem, kterého rodiče neměli moc v oblibě.
Nemá maturitu, chodil do školy, ale podle vlastních slov prostě hloupě nešel k maturitě. Renata ale tuší, že možná neudělal ani zkoušky v deváté třídě nic takového by radši neřekl, aby nevypadal špatně.
Daniel pracuje jako nosič nábytku v jedné pražské firmě, doufá, že si vydělá na kluka bez vzdělání to není špatné. Má oficiální plat, který je směšný, ale většinu bere bokem a dostává dýška. Přivezou nový nábytek, rozmontují starý, odvezou ho, občas je ten starý dost slušný, dá se prodat, majitel nemá problém vezmi si ho, dělej s tím, co chceš.
Zvládne to, motá se a vždycky mu to nějak vyjde.
Eliška má vysokoškolský diplom, je specialistka na marketing, pracovala v reklamní agentuře, nosila kostýmky a podpatky, potkávala se s muži na stejné úrovni. Až jednou se v jejím životě objevil Daniel asi když jí přivezli nábytek do kanceláře, nebo něco podobného. Tak se potkali.
Začali spolu bydlet, proti všem předpokladům! vypráví Renata dramaticky. Všichni její kamarádi byli v šoku, nikdo to pořádně nechápal.
A pak přišlo nečekané těhotenství. Daniel zoufale nechtěl svatbu a celých devět měsíců drtil nervy celé rodiny. Eliška odešla k rodičům, připravovali se na dítě. Přestavěli její bývalý pokoj, koupili výbavičku, platili porod v špičkové klinice.
A najednou si přijde, pokyne prstem a všechno, co jsme dělali, jako by vůbec nic neznamenalo! skoro plakala Renata. Eliška je ale připravená nás opustit a jít s ním. Kdo ví kam, s dítětem. Tak by to měli dělat správní rodiče, ne? Nechat ji odejít a popřát štěstí? Čekat až zase přijde zoufalá, v bačkorách bez ponožek? A to se stane dřív nebo později!
Myslíte, že je v pořádku dát dceři ultimátum: Když přijde on, my odejdeme? Je správné podporovat dítě v jejím rozhodnutí? Eliška se rozhodla odpustit a dát Danielovi druhou šanci tak to tedy je?
Nebo mohou být rodiče pochopeni?
