Pracuji jako prodavač v malém obchodě v Brně. Jednoho dne do obchodu přišla starší paní, udělala si menší nákup a najednou jsem si všiml, že bezradně zírá na tašky u pultu. Bylo mi hned jasné, že nebude schopná všechny věci odnést domů sama.
“Bydlíte daleko?” zeptal jsem se jí.
“O tři ulice dál,” odpověděla s nesmělým úsměvem.
“Tak vám rád pomohu,” řekl jsem.
Zavřel jsem obchod, i když jsem tím přišel o svou pauzu, a doprovodil jsem paní domů s nákupem. Ukázalo se, že se jmenuje Božena Nováková, bylo ji 78 let, a i přes těžký život byla velmi milá a laskavá. Vyprávěla mi, že jediný syn jí zemřel na rakovinu, když byl mladý, a dcera bohužel sešla na scestí a o matku se vůbec nezajímala. Od té doby jsme se začali pravidelně vídat.
Často jsem za paní Boženou chodil na čaj, povídali jsme si o životě, pomáhal jsem jí v domácnosti a snažil se jí být oporou. Čas s ní utekl vždy rychle a dobře jsme si rozuměli.
Jednoho dne jsem se k ní nedostal na návštěvu v obvyklý čas. Něco mi ale nedalo, a tak jsem se ještě večer zastavil u jejího bytu. Dlouho jsem klepal, až se ozvala ženská z vedlejšího bytu.
“Jste paní Božena, její kamarád?” zeptala se.
“Ano”
“Zemřela. Zanechala vám pohled, když ji vezli do nemocnice,” řekla tiše.
Vzala jsem si bílý lístek, schoval jsem ho do kapsy, protože v tu chvíli jsem neměl sílu jej přečíst. Doma jsem to řekl manželce Markétě a spolu jsme se rozhodli přečíst si ten vzkaz.
Stálo tam: “Milý Karle, byl jste pro mě jedinou oporou. Mám vnučku, kterou moje dcera dala do dětského domova, poté co jí byly odebrány rodičovské práva. Jezdívala jsem za ní každý víkend Pokud vás to nezatíží, zkuste ji někdy navštívit. Tady je kontakt…”
S manželkou Markétou jsme zavolali na dané telefonní číslo a domluvili si schůzku. Překvapilo nás, že nás čekal notář, který nám oznámil, že nám paní Božena odkázala byt v jejím domě.
Druhý den jsme šli poprvé do dětského domova za její vnučkou. Malá desetiletá zrzavá Hanička nás ohromila svou dobrosrdečností. Okamžitě jsme věděli, že ji chceme adoptovat. Naše děti byly z této noviny nadšené.
Utekly tři roky. S manželkou jsme měli těžké období, jeden čas jsme se dokonce rozešli a já šel bydlet k matce. Ale po čase jsme se dali opět dohromady.
Hanička vyrostla, ale do babiččina bytu se stěhovat nechtěla. Tak jsme jej pronajali a měli z toho pěkný přivýdělek. Naše vlastní děti také neměly naspěch z domu.
Jednoho večera se Markéta vracela pozdě z práce a když jsem slyšel klíč v zámku, šel jsem jí naproti. Nebyla sama za ruku vedla malého kluka.
“Prosím, vysvětlím ti to,” řekla.
“Nejdřív si dáme večeři, uložíme děti a pak si popovídáme,” navrhl jsem.
“Stalo se to, když jsem byla u mamky. Udělala jsem chybu, ale vždycky jsem milovala jen tebe. Trochu jsem pila, celé se to semlelo ani nevím jak. Dlouho jsem na to nemyslela. Dnes mi ale volali ze sociálky. Narodil se mi syn, ale jeho matka se o něj nestarala a nakonec jí odebrali práva. Našli si mě jako otce. Pokud bych ho nepřijal, šel by do dětského domova. Pokud s tím nesouhlasíš, můžeme ho tam dát. Budu tě chápat.”
Věděl jsem ale, že ho tam prostě nemůžeme nechat. Kluk byl celý po Markétě a byl nevinný. Odpustil jsem jí a přijal jej jako vlastního. Tak teď žijeme jako rozšířená rodina.
Dnes vím, že každý malý dobrý skutek může změnit celý život nejen člověku, kterému pomáháte, ale i vám samotným.
