Pracovala jsem jako prodavačka v malém obchodě v Praze. Jednoho dne přišla starší dáma, nakoupila si hromadu věcí a pak se tak nějak zoufale dívala na plné tašky. Bylo mi jasné, že tohle sama domů neodnese.
Bydlíte daleko? zeptala jsem se jí.
Tři ulice odsud, odpověděla.
Tak víte co, pomůžu vám.
Zavřela jsem obchod a obětovala svůj oběd na oltář lidské solidarity. Ukázalo se, že paní se jmenuje Božena Novotná, bylo jí 78 let, a byla tak milá, že jsem vlastně vůbec nelitovala, že jsem místo pár knedlíků skončila na procházce s taškami. Boženin syn zemřel na rakovinu, když byl ještě mladý, a dcera eh, radši se ani nezmiňovala. Řekněme, že její hlavní zálibou byl nákup piva a ignorování vlastní matky. A tak jsme se staly s Boženou kamarádky.
Často jsem k ní běhala popíjely jsme čaj, probíraly život, občas jsem pomohla s úklidem a snažila se ji rozveselit humornými historkami z prodejny.
Jednou jsem za ní nemohla dlouho zajít, ale něco mě začalo hlodat, tak jsem zaťukala na její dveře. Nikdo neodpovídal, bušila jsem víc a víc. Konečně se ozval hlas její sousedky:
Koho hledáte?
Boženu, jsem její kamarádka Katka…
Sousedka si povzdechla. Paní Novotná zemřela. Nechala vám vzkaz, když ji vezli do nemocnice.
Vzkaz jsem si schovala do kapsy stejně bych to v tom stavu nerozluštila. Doma jsem to řekla manželovi, sedli jsme si spolu v kuchyni a vzkaz přečetli.
Katko, byla jste pro mě jedinou oporou. Mám vnučku dcera ji odložila do dětského domova, sama se o ni nezajímala. Chodila jsem za malou každou sobotu Prosím, jestli byste se na ni mohla někdy podívat. Tady je číslo…
Zavolala jsem tam a domluvila si návštěvu. Manžel šel se mnou. Uvítal nás pan notář a oznámil nám, že mi Božena odkázala svůj byt na Vinohradech. Hezké překvapení, přestože jsem doufala hlavně, že vnučka bude v pohodě.
Druhý den jsme vyrazili do dětského domova. Tam nás přivítala desetiletá Miluška pihatá, v očích smutek, ale v duši celé slunce. Zamilovali jsme se do ní hned oba a rozhodli jsme se ji adoptovat. Děti doma byly v sedmém nebi.
Uběhly tři roky. S manželem jsme se pohádali tak fest, že se odstěhoval k mamince. Po čase jsme se dali dohromady protože láska, knedlíky a zima v garsonce, že.
Mezitím Miluška rostla, ale do babiččina bytu na Vinohradech se jí nechtělo. Tak jsme ho pronajali a z pronájmu měli něco málo navíc na školní výlety a zmrzlinu. Naše vlastní děti od nás ne a ne odejít, takže doma bylo vždy veselo.
Jednoho večera přišel manžel domů pozdě, vlekoucí za ruku chlapce.
Katko, můžu to vysvětlit, začal.
Nejdřív tě nakrmíme, dáme děti spát a pak se o tom pobavíme, odpověděla jsem.
Vzpomínáš, jak jsem bydlel u mámy? Byla to chyba, byl jsem opilý, prostě co ti budu povídat. Vždycky jsem tě miloval jenom tebe. No, dneska mi zavolali ze sociálky. Ta žena z toho úletu měla syna, roky mlčela. Teď pije, o malého se nestará a odebrali jí rodičovská práva. Buď si ho necháme my, nebo půjde do děcáku. Jestli nechceš, dám ho pryč, pochopím to.
Odmítnout? Ani náhodou. Kluk byl malá kopie mého muže nešlo jinak než ho přijmout za vlastního. A tak si žijeme dál. Nejdřív jsme byli tři, pak pět, a dneska u večeře někdy počítám přítomné na prstech, abych věděla, kolik knedlíků uvařit. Prostě jedna typická česká rodina trochu splácaná, trochu neplánovaná, ale rozhodně se u nás nikdy nenudíme.
